Stojí za přečtení: 23 věcí, které vám neřeknou o kapitalismu

ha-joon-chang

 

Autor stejnojmenné knihy Čang Ha Džun (Ha-Joon Chang) (1963) studoval v Soulu a v Cambridgi, kde dnes přednáší. Je odborník na rozvojové ekonomiky a poradce řady významných mezinárodních institucí (Světová banka, OSN, Evropská investiční banka a Oxfam – mezinárodní charitativní organizace sdružující 13 národních organizací zaměřených na odstranění chudoby a nespravedlnosti ve světě).
Knihu zamýšlenou jako ostrou kritiku fungování soudobého kapitalismu a vyvracení mýtů o trhu a kapitalistické ekonomice dokončil roku 2010. Český překlad vydalo nakladatelství Argo v edici Dokořán o tři roky později. Knihu mají ve fondech Městské knihovny v Praze. Vřele doporučuji její zapůjčení.

Z úvodu Čang Ha Džuna
Celosvětové hospodářství je v troskách. V roce 2008 sice monetární a fiskální stimul, jaký neměl obdoby, zabránil tomu, aby finanční krize vedla k naprostému zhroucení globální ekonomiky, i tak je však recese z tohoto roku druhou největší v dějinách, hned po velké hospodářské krizi z 30. let 20. století…
Uvolněné monetární a fiskální strategie a neexistence finančních reforem vedly k vytvoření velkých finančních bublin, přičemž reálná ekonomika současně trpí nedostatkem peněz. Pokud by tyto bubliny praskly, světová ekonomika by mohla upadnout do další recese. I kdyby zotavení bylo trvalé, následky krize budeme pociťovat ještě mnoho let. Může trvat několik roků, než firemní i spotřebitelský sektor obnoví rovnováhu příjmů a výdajů. Obrovské deficity finančních rozpočtů způsobené krizí přinutí vlády ke značnému snížení veřejných investic a sociálních programů, což negativně ovlivní ekonomický růst a zvýší chudobu a sociální nestabilitu. Některým z těch, kteří během krize ztratili práci a vlastní dům, se možná již nikdy nepodaří zapojit do hlavního ekonomického proudu. Jsou to hrozivé vyhlídky.
Katastrofu ve svém důsledku způsobila ideologie volného trhu, která vládne světu od 80. let 20. století. Říkali nám, že nejefektivnější a nejspravedlivější výsledky trh přinese jen tehdy, pokud do něj nebudeme zasahovat. Nejefektivnější, protože jednotlivci vědí nejlíp, jak použít prostředky, které mají k dispozici, a nejspravedlivější, protože konkurenční tržní proces zajistí, že jednotlivci budou odměňováni podle své výkonnosti. (Krásná pohádka a naivní iluze. Vzpomínám, jak v 90. letech se nedaly koupit na „uvolněném” trhu šrouby a hřebíky. Jejich cena prý byla tak nízká, že se výrobcům nevyplatily vyrábět, a v krámech stáli lidé fronty, nejen za socialismu, jak nám stále dokola předhazují prorežimní média. Až časem se našli podnikatelé, kteří se na jejich výrobu zaměřili, samozřejmě po značném navýšení prodejní ceny.)
Říkali nám, že podnikání by měla být poskytnuta co největší svoboda. Firmy vědí, co je nejlepší pro jejich podnikání, protože mají k trhu nejblíže. Pokud je necháme dělat, co chtějí, dojde k maximalizaci vytvořeného bohatství, a to přinese prospěch celé společnosti. Říkali nám, že vládní zásahy do fungování trhu jen omezí jeho efektivitu. Vládní zásahy mají často omezit právě míru vytváření bohatství, a to ze zcestných rovnostářských pohnutek. I když tomu tak není, vlády prý nemohou vylepšit tržní výsledky, neboť nemají ani potřebné informace, ani nejsou správně motivovány, aby dělaly dobrá obchodní rozhodnutí. Zkrátka, říkalo se nám, abychom veškerou důvěru vložili v trh a nechali ho na pokoji. (Pan Klaus st. by tady při čtení knihy možná škytal?)
Většina zemí se touto radou také řídila a v posledních třiceti letech zavedla politiku volného trhu – privatizací státem vlastněných průmyslových a finančních společností, deregulací finančnictví a průmyslu, liberalizací mezinárodního obchodu a investic a snížení daně z příjmu a sociálních výdajů. Tato opatření, jak jejich obhájci připouštěli, mohou dočasně způsobit určité problémy, například se zvýší nerovnost, nakonec si však díky nim každý polepší (?), neboť pomohou vytvořit dynamičtější a bohatší společnost. Metaforicky řečeno, že příliv nakonec zvedne všechny lodě.
Výsledkem těchto strategií byl naprostý opak toho, co slibovaly. Zapomeňme na chvíli na finanční kolaps, který celý svět poznamenal na několik příštích desetiletí. Valné části lidí není známo, že už dříve politika volného trhu ve většině zemí vedla k pomalejšímu růstu a zvyšovala nerovnost a nestabilitu. V mnoha bohatých zemích byly tyto problémy maskovány obrovským rozmachem úvěru; tudíž fakt, že mzdy v USA stagnovaly a pracovní doba se od 70. let prodloužila, byl příhodně zamlžen spotřebním boomem podporovaným úvěry, který zafungoval jako opojný dryák. Problémy byly už tak dost špatné v bohatých zemích, v rozvojovém světě však byly ještě daleko horší. Životní úroveň v zemích subsaharské Afriky posledních třicet let stagnuje, Jižní Amerika během tohoto období zažila dvoutřetinový pokles tempa růstu hrubého domácího produktu na hlavu. Některé rozvojové země, například Čína a Indie, rostly rychle, jsou to však přesně ty země, které sice trh částečně liberalizovaly, ale odmítly zavést politiku volného trhu beze zbytku.
Co nám tudíž tvrdili zastánci volného trhu – nebo neoliberální ekonomové, jak se často nazývají, byla přinejlepším jen částečná pravda a přinejhorším naprostá nepravda. Jak v této knize ukážu, “pravdy” rozšiřované ideologie volného trhu jsou založené na příliš pohodlných předpokladech a omezeném náhledu na danou problematiku, ne-li přímo na čiré vypočítavosti….
Jak jednou budete vědět, že nic takového jako volný trh neexistuje, nebudou vás moci klamat lidé, kteří odsuzují regulace na základě toho, že trh jejich vinou není “dostatečně” volný. Když zjistíte, že velká a aktivní vláda může dynamiku ekonomiky podpořit, ne ji tlumit, uvidíte, že rozšířená nedůvěra ve vládu je neoprávněná. Víme-li, že nežijeme v postindustriální znalostní ekonomice, můžeme zpochybnit postoj některých vlád, které přehlížejí, či dokonce vítají pokles průmyslové výroby. Jak si jednou uvědomíme, že politika státní podpory pro velké firmy nefunguje, uvidíte, čím ve skutečnosti je velkorysé snižování daní pro bohaté – jednoduše přerozdělením příjmů směrem vzhůru, a nikoli cestou k většímu bohatství pro všechny, jak nám tvrdili…
Pokud mzdy většiny Američanů stagnují a pracovní doba se prodlužuje, zatímco vrcholovým manažerům a bankéřům se příjem značně navýšil, není to díky nějakému železnému zákonu trhu. Za to, že jsme vystaveni sílící mezinárodní konkurenci a musíme se obávat o jistotu zaměstnání, nemůže prostě nezastavitelný pokrok v dopravě a komunikačních technologiích. Nebylo nevyhnutelné, aby se posledních třicet let finanční sektor stále více vzdaloval skutečné ekonomice a nakonec zavinil ekonomickou katastrofu, ve které se v současnosti nacházíme (psáno v březnu 2010). Za chudobou chudých zemí nestojí nějaké nezměnitelné faktory, které jsou těmto zemím vlastní – tropické klima, nešťastná poloha nebo špatná kultura.
Jen lidská rozhodnutí, zejména rozhodnutí těch, kdo mají moc stanovit pravidla, způsobují, že se věci dějí, tak jak se dějí. Přesto si nikdo z těch, kdo rozhodují, nemůže být jistý, že jeho jednání povede vždy k žádoucím výsledkům. Přijatá rozhodnutí v žádném případě nemusí mít jasné a nevyhnutelné následky. Nežijeme v nejlepším ze všech možných světů. (Přes řadu pozoruhodných myšlenek se autor sám nepovažuje za kritika kapitalismu, jenž prý má být “akorát” vylepšen, kritizuje “jen” konkrétní vládnoucí verzi kapitalismu a jeho ideologii volného trhu). Pokud by byla přijata odlišná rozhodnutí, svět by vypadal odlišně. Proto se musíme tázat, zda jsou rozhodnutí bohatých a mocných založena na rozumné úvaze a solidních důkazech….

 

1. věc
Nic takového jako volný trh neexistuje

 

Co vám říkají
Je nutné, aby trh byl volný. Když vláda zasahuje do jeho fungování a diktuje, co účastníci trhu smějí nebo nesmějí dělat, prostředky nemohou volně plynout a být co nejúčinněji využity. Když lidé nemohou vykonávat to, co považují za nejvýnosnější, ztrácejí motivaci k investování a inovacím. Pokud například vláda stanoví strop pro výši nájmů, pronajímatelé ztratí motivaci opravovat své nemovitosti či stavět nové. Nebo pokud vláda určuje, jaké druhy finančních produktů smějí být prodávány, smluvní strany, které mohou mít prospěch z inovativních obchodů, jimiž by uspokojily své specifické potřeby, nemohou uzavřít svobodnou a oboustranně výhodnou smlouvu. Je třeba lidem umožnit “svobodu volby”, jak zní titul proslulé knihy vizionáře volného trhu Miltona Friedmana.

Co vám neřeknou
Žádný volný trh neexistuje. Každý trh má určitá pravidla a hranice, které svobodu volby omezují. Že je trh volný, se nám zdá jen proto, že bez výhrad přijímáme jeho základní omezení, neboť nejsme schopni je rozpoznat. Do jaké míry je trh „volný“, nemůže být objektivně určeno. Jeho definice je politická definice. Obvyklé tvrzení ekonomů volného trhu, že se pokoušejí trh chránit před politickými zásahy vlády, je nepravdivé. Vláda se fungování trhu vždy účastní a ”volnotrhovci” jsou stejně politicky motivovaní jako kdokoliv jiný. Překonáme-li mýtus, že existuje něco jako objektivně definovaný “volný trh”, učinili jsme první krok k porozumění kapitalismu. (Také si pamatujete profesora Klause, tehdy předsedu vznikající ODS, jak počátkem 90. let v TV s černou tabulí a bílou křídou v ruce školil národ o výhodách tržní ekonomiky a jak tvrdil, že “trh vyřeší vše”?)
V roce 1819 byla v britském parlamentu předložena nová legislativa regulující dětskou práci, Zákon na regulaci přádelen bavlny. Z hlediska současných standardů byla navržená regulace “kosmetickou změnou”. Chtěla zakázat zaměstnávání malých dětí – a sice těch mladších devíti let. Starším bylo stále umožněno pracovat, ale jejich pracovní doba se omezila na 12 hodin denně (ano, šli na děti docela mírně). Nová pravidla se týkala pouze přádelen bavlny, které byly považovány za obzvláště nebezpečné pro zdraví dělníků.
Návrh vyvolal obrovskou diskusi. Jeho protivníci tvrdili, že popírá posvátnost smluvní volnosti, a tudíž podrývá základy volného trhu. Někteří členové Sněmovny lordů v debatě proti této legislativě protestovali na základě toho, že “ práce by měla být svobodná”. Jejich argumentace zněla: děti chtějí (a potřebují) pracovat a majitelé továren je chtějí zaměstnávat; tak v čem je problém?
Dnes ani ti nejzanícenější obhájci volného trhu v Británii nebo jiných bohatých zemích nepomýšlejí na nové zavedení dětské práce v rámci liberalizace trhu, po které jinak tak volají. (Ejhle, jak jsou lidští – věru propagace kapitalismu „s lidskou tváří“).
Nemusíme se vracet o dvě století zpět, abychom viděli, že regulace, které považujeme za samozřejmé (a které přijímáme jako ”průvodní šum” v rámci volného trhu), byly při svém zavádění vážně zpochybňovány jakožto podrývání volného trhu. Když byly před několika desetiletími přijaty regulace přispívající ke zlepšení životního prostředí (omezení automobilových a továrních emisí), byly mnohými zpochybňovány jakožto vážná omezování naší svobodné volby. Dnes většina lidí přijímá tyto regulace jako „přirozené“…
Vysoká cla uvalená v 19. století na volný trh americkou federální vládou rozhořčila otrokáře, kteří přitom neviděli nic špatného na tom, když se na volném trhu obchoduje s lidmi. Pro ty, kteří věřili, že je možné vlastnit lidi, byl zákaz obchodu s otroky nežádoucí stejně jako restrikce trhu s vyrobeným zbožím.

2. věc
Firmy by neměly být řízeny v zájmu svých vlastníků

 

Co vám říkají
Jelikož obchodní společnosti vlastní akcionáři, měly by také být řízeny v jejich prospěch. Tento argument se netýká jen etiky. Oproti zaměstnancům (kteří mají pevnou mzdu), dodavatelům (kteří dostávají zaplaceny konkrétní ceny), úvěrovým bankám (které dostávají zaplacenu pevnou úrokovou sazbu)a dalším účastníkům obchodu nemají akcionáři garantován žádný pevně stanovený plat. Jejich příjem se mění v souladu s fungováním firmy, což je pro akcionáře největší motivací, aby zajistili vysokou produktivitu. Pokud společnost zbankrotuje, její akcionáři ztratí vše, zatímco ostatní “podílníci” dostanou alespoň něco. Akcionáři tudíž nesou riziko, které ostatní zainteresovaní nenesou, a to je motivuje k tomu, aby se snažili fungování firmy optimalizovat. Když řídíte firmu pro akcionáře, dochází k maximalizaci jejího zisku, čímž je také maximalizován její společenský přínos.
Co vám neřeknou
Akcionáři jsou možná vlastníky korporací, ale jakožto nejmobilnější z “podílníků” se ze všech nejméně starají o dlouhodobou budoucnost společnosti. Následkem toho akcionáři, zejména ti menší, ale nejen oni, dávají přednost korporačním strategiím, které maximalizují krátkodobé zisky, obvykle na úkor dlouhodobých investic, a maximalizaci dividend z těchto zisků, což ještě více oslabuje dlouhodobé vyhlídky společnosti….
Zajímavé je, že jedním z prvních, kdo si uvědomili důležitost omezeného ručení pro rozvoj kapitalismu, byl Karel Marx, údajný (?) úhlavní nepřítel kapitalismu. Na rozdíl od mnoha jiných současníků, kteří obhajovali volný trh (a jejich předchůdce Adama Smithe) a byli proti omezenému ručení, Marx pochopil, že omezené ručení snižuje riziko pro investory, a umožní tak mobilizaci velkého množství kapitálu, kterého bylo třeba pro vznikající těžký a chemický průmysl.
Na přelomu 19. a 20. století omezené ručení obrovsky urychlilo hromadění kapitálu a technický pokrok. Kapitalismus se změnil ze systému, jejž tvořily továrny na špendlíky, řeznictví a pekařství Adama Smithe, které měly nejvýše desítky zaměstnanců a byly řízeny jedním vlastníkem, v systém obrovských korporací zaměstnávajících stovky nebo i tisíce lidí, včetně samotných vrcholových manažerů, se složitou organizační strukturou….
A pak byl v 80. letech nalezen svatý grál. Nazýval se princip maximalizace hodnoty pro akcionáře. Tvrdilo se, že profesionální manažeři by měli být odměňováni podle sumy, kterou mohou poskytnout akcionářům. Aby toho bylo dosaženo, musí prý nejdříve dojít k maximalizaci zisků nelítostným snižováním nákladů – mezd, investic, zásob, středních manažerů atd. Za druhé, co možná nejvyšší možný podíl těchto zisků musí být přerozdělen akcionářům.

 

3. věc
Většina obyvatel bohatých zemí dostává zaplaceno víc, než si zaslouží

 

Co vám říkají
V tržní ekonomice jsou lidé odměňováni podle své výkonnosti. Pro přecitlivělé liberály je možná obtížné přijmout, že Švéd dostává za stejnou práci zaplacen padesátinásobek toho, co Ind, je to však odraz jejich relativní výkonnosti. Pokusy tyto rozdíly uměle zmírnit například legislativním zavedením minimální mzdy v Indii vedly pouze k nespravedlivému a neúčinnému odměňování talentů a snah jednotlivců. Účinně a spravedlivě může pracovníky odměnit pouze svobodný pracovní trh (jakoby za kapitalismu neexistovalo vykořisťování práce).
Co vám neřeknou
Rozdíl ve mzdách v bohatých a chudých zemích existuje ne hlavně z důvodu rozdílné osobní výkonnosti, ale zejména díky regulaci přistěhovalectví. Kdyby existovala volná migrace, většina pracujících v bohatých zemích by mohla být, a také by byla, nahrazena pracovníky z chudých zemí. Jinými slovy, mzdy jsou z velké části určené politicky. Druhou stranou mince je, že chudé země jsou chudé ne kvůli svým chudým obyvatelům, kteří často předčí své protějšky v bohatých zemích, ale kvůli svým bohatým obyvatelům, z nichž většina totéž nedokáže. To však neznamená, že bohatí v bohatých zemích si mohou blahopřát k tomu, jak jsou skvělí. Jejich vysoká výkonnost je možná jen díky historickému dědictví kolektivních institucí, na kterých stojí. Pokud se rozhodneme vytvořit skutečně spravedlivou společnost (což ovšem za kapitalismu není možné), měli bychom odmítnout mýtus, že všichni dostáváme zaplaceno podle svých schopností.

 

Zpracoval Ilja Jihlavský

Pokračování příště.

Dialog – otázky – odpovědi č. 348, listopad-prosinec 2019