Čeká na vydání: Milan Matouš: Tři čtvrtě století komunistou

matous_2

Prof. PhDr. Milan Matouš, DrSc. (narozen 1928) sepsal v červenci letošního roku své vzpomínky pod názvem „Tři čtvrtě století komunistou“. Název odkazuje na skutečnost, že autor je členem KSČ, posléze KSČM, od prosince 1945. Časopis „Dialog“ již zveřejnil jeho vzpomínky na poválečné období a Vítězný únor 1948 a na kontrarevoluční léta 1989-1990. V současnosti se hledají možnosti vydání celé knihy vzpomínek (235 stran).

Dětství soudruha Matouše bylo poznamenáno nacistickou okupací, za které jeho otec ztratil zaměstnání hajného, protože se jako syn Čecha a Rakušanky odmítl přihlásit k německé národnosti, a rodina se musela vystěhovat z hájovny. Ve Vodňanech zažili jak příjezd sovětské, tak americké armády (procházela tudy demarkační linie). Zatímco Rudá armáda byla nadšeně vítána, k domácímu obyvatelstvu byla přívětivá a její osvoboditelská mise značně přispěla k příklonu Čechů a Slováků k socialismu, američtí vojáci se chovali zpupně a panovačně. Dnešní oficiální výklad je samozřejmě zcela opačný a těží z toho, že pamětníků už je poskromnu.

Do KSČ vstoupil Milan Matouš s oběma rodiči. Vzpomíná na nadšenou atmosféru stranické práce té doby: zpěv revolučních písní, recitaci básní, politické vzdělávání. V té době ještě nebyl k dispozici dostatek marxistické literatury. Připomíná ale i osobní spory mezi funkcionáři. Už 1. května 1946 přednášel na vodňanském náměstí projev. V roce 1948 dostal stranický úkol obnovit Svaz české mládeže ve Vodňanech, který se rozpadl, a stal se jeho předsedou. V lednu a únoru 1949 absolvoval šestitýdenní kurs v krajské politické škole a poté se stal, ještě před maturitou na Státní vyšší lesnické školy v Písku, referentem kulturně propagačního oddělení sekretariátu Krajského výboru KSČ v Českých Budějovicích. Školu dokončil při zaměstnání.

matous_40_leta_01

Milan Matouš ve 2. polovině 40. let

 

Po základní vojenské službě, během které byl povolán do právě zřízené Pohraniční stráže, zůstal vojákem z povolání. Když se 11. července 1951 schvaloval v Národním shromáždění zákon o ochraně státních hranic, vedl tam čestnou rotu pohraničníků.

Dostal na starosti organizaci kulturních programů pro posádky v Čechách a na Moravě. Bylo to v době zostřeného politického boje, politických soudních procesů, velkého budovatelského nadšení, ale i intrik a podezřívavosti. V březnu 1953 byl přeložen na ideologické oddělení Hlavní politické správy na odbor propagandy. V letech 1954-1957 dálkově vystudoval Vojenskou politickou akademii Klementa Gottwalda. V období nechvalně proslulého XX. sjezdu KSSS byl na jaře 1956 součástí vojenské delegace na měsíční studijní cestě v SSSR. Obrat sovětských funkcionářů z oddaných obhájců J. V. Stalina v jeho hanobitele byl šokující.

Od roku 1960 byl asistentem na katedře Vojensko-politické akademie Klementa Gottwalda a v červenci 1964 mu v nakladatelství Naše vojsko vyšla sedmisetstránková sociologická práce nazvaná „Proč slouží? Vztah západoněmecké mládeže k válce a vojenské službě.“

Zajímavý je popis jednání tehdejších vojenských činitelů a vztahů mezi nimi. K soudružským vztahům to mělo někdy daleko.

Soudruh Matouš oponoval snahám o politickou liberalizaci a kapitalistické hospodářské reformy ve 2. polovině 60. let. Po vojenské intervenci Varšavské smlouvy napsal několik článků do časopisu „Zprávy“, dováženého z NDR a podporujícího potlačení pokusu o kontrarevoluci. V této době také narychlo napsal projev Gustávu Husákovi, který Husák přednesl na aktivu v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, aniž by jej předtím viděl. Poslední listy mu byly přineseny teprve až na tribunu se sklenicí vody. Husák sám „byl v »obrodě« po kolena“, ale „dostal rozum“, protože „mu došlo, že mu nic jiného nezbývá“, konstatuje soudruh Matouš. Takových kádrů ovšem bylo více a neprojevilo se to naposledy v roce 1969, ale znovu o dvacet let později.

V roce 1970 bylo Milanu Matoušovi uděleno vyznamenání Za upevňování přátelství ve zbrani III. stupně. Od března tohoto roku byl zástupcem ředitele Ústavu marxismu-leninismu ÚV KSČ. Službu v armádě opouštěl po 20 letech v hodnosti plukovníka.

Na XIV. sjezdu KSČ v květnu 1971 byl zvolen členem Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ, vedené Milošem Jakešem.

„Za příští necelé dvě desítky let jsem projel jako komunistický propagandista a marxistický ideolog polovinu světa. Napsal jsem a vydal osm knih,“ uvádí. „Vedl jsem Mezinárodní skupinu – výzkumný tým pro boj s buržoazní, revizionistickou a reformistickou ideologií, které se zúčastnili marxističtí teoretici jedenácti zemí. Ta se scházela každý rok na teoretické konferenci a zplodila kolektivně tři publikace.

Dostal jsem Řád práce a Řád Vítězného února, což také nesvědčí o tom, že bych pracoval špatně.

Dostal jsem od prezidenta Husáka titul profesora vědeckého komunismu a byl jsem zvolen členem korespondentem ČSAV.“

Za knihu „Fronta bez příměří“ získal 1. cenu Československého literárního fondu za rok 1973, k 25. výročí Vítězného února. V Moskvě vyšla ve stotisícovém nákladu. Byla vydána rovněž v NDR, v Polsku, v Bulharsku, v Maďarsku, v Řecku a v Mongolsku.

Od roku 1987 řídil nově vytvořené Středisko pro výzkum míru a odzbrojení Československé akademie věd, odkud byl v roce 1990 donucen odejít do důchodu.

Významnou část knihy zahrnují poutavě popsané zahraniční cesty do socialistických i kapitalistických států. Autor se věnuje nejen proběhlým konferencím a jednáním, kterých se zúčastnil, ale i politické situaci a běžnému životu daných zemí a povaze jejich obyvatel tak, jak je poznal. Dodává zajímavé poznatky z dějin i veselé příhody a netradiční zážitky. Kromě Sovětského svazu (Ruska, Litvy, Ukrajiny, Kyrgyzstánu, Gruzie) popisuje poznatky například z Polska, východního i západního Německa, Bulharska, Rakouska, Jugoslávie (Chorvatska), Mongolska, Vietnamu, Francie, Anglie, Belgie, Švédska, Brazílie, Kuby, USA, Kanady, Spojených arabských emirátů a Jemenu.

Zajímavé je jednak porovnání velkých úspěchů dosažených ve zlepšování životní úrovně a odstraňování chudoby ve státech budujících socialismus (v jejich srovnání s rozvojovými kapitalistickými zeměmi), na druhou stranu značná hospodářská zaostalost většiny z nich a mnohdy i ideologická nepevnost, přežívání negativ staré společnosti a více či méně skryté kontrarevoluční tendence, jež se naplno projevily na konci 80. let. Dlužno dodat, že ČSSR přes všechny nedostatky patřila jak ekonomicky, tak ideologicky nejvyspělejším.

Za pozornost stojí líčení sovětské „perestrojky“, politického i hospodářského chaosu v gorbačovském Sovětském svazu, odkud byla kontrarevoluce exportována bohužel i k nám.

Mezinárodní jednání společenských vědců té doby byla odrazem tehdejší situace mezinárodního komunistického a dělnického hnutí, v němž sílil eurokomunismus, sovětský revizionismus, projevovala se čínsko-sovětská roztržka a následný přechod Číny k tržnímu hospodářství, kromě toho jménem socialismu hovořili jugoslávští antistalinští liberálové a západní sociální demokraté a trockisté. Konferencí v západních zemích se ovšem často účastnili i otevření antikomunisté.

Ačkoli jsou vzpomínky Milana Matouše psány s nadhledem a smyslem pro humor, pokrokovému čtenáři musí být při jejich četbě smutno, když si uvědomí, jak pokrokové myšlenky hájilo socialistické Československo a kolik usilovné práce bylo v jeho éře vykonáno pro šťastný život prostých lidí, pro sociální spravedlnost a spravedlivý mír, a co z toho vše dnes zbylo.

I když zběsilá kontrarevoluce smetla socialismus ve většině zemí, které se pokoušely vybudovat beztřídní společnost, rozhodně nebylo marné tehdejší odhodlané úsilí tisíců a milionů poctivých komunistů, takových, jakým byl (a je) profesor Milan Matouš. Nejen, že bývalé socialistické státy i 30 let po převratu v mnohém těží z toho, co bylo vybudováno za socialismu, ale především se v praxi potvrdila pravdivost marxismu-leninismu. Revoluční hnutí celého světa získalo příklad, čeho může vládnoucí pracující lid dosáhnout se správnou linií a vedením, a jak snadno může vše ztratit, nechá-li převládnout oportunismus a revizionismus.

Leopold Vejr