Bez zrady socialismu v SSSR by nebylo kontrarevolučního převratu v ČSSR roku 1989

obcanske_forum

Po řadu týdnů se na nás valí předimenzovaná propaganda o „sametové revoluci“, v níž prý náš lid, na čele s „revolucionáři“ z disentu, společně zejména se studenty a herci, nakonec i s dělníky ČKD, porazil „komunistickou totalitu“ a dovedl nás do „svobody“ a „demokracie“. Do současného, jedině racionálního a správného společenského systému, kapitalismu, o čemž samozřejmě v oněch „revolučních“ dnech a týdnech pomlčeli. Tak jako o skutečných příčinách a hybných silách celého toho převratu v rámci naší světové socialistické soustavy.

Z počátku a jen ojediněle zaznívaly hlasy (př. P. Pithart), že nešlo o revoluci, ale o předání moci ze strany samozřejmě neschopného, rozkládajícího se „komunistického režimu“. Ve skutečnosti bylo v podstatě vše jinak.

Bez zrádné politiky Gorbačova a jeho party, nejbližší spolupracovníků ve vedení KSSS a SSSR (Jakovlev, Ševardnadze, Jelcin ad.) by se ona „sametová revoluce“, přesněji a jednoznačněji řečeno kontrarevoluce, nekonala! Uvedení pánové (Gorbačov ad.) až po dosažení svého cíle – zkázy SSSR a ostatních socialistických zemí – odhodili masky a přiznali, že jim nešlo o zdokonalení socialismu, ale o jeho odstranění. Což rád, na Západě dodnes chválený a oslavovaný „Gorby“, omlouvá ustálenou frází: poznal jsem, že je ten systém nereformovatelný, tak jej bylo třeba změnit.

Velmi výstižné je přiznání Gorbačova a Jakovleva, jak jsem na to upozornil již v článku „17. listopad 89 – to byla vzpora, rebelie, NE REVOLUCE (vyznání bývalého disidenta Jana Urbana)“, Dialog č. 244, když se v rozhovoru A. Gračovem (bývalý poradce a tiskový mluvčí M. Gorbačova) přiznali k tomu, že byli disidenty uvnitř politbyra ÚV KSSS. Zde to precizně zformuloval A. Jakovlev, když odpověděl na otázku Gračova: kdo měl více pravdy při urychlení pádu režimu – zda disidenti, nebo vnitřní reformátoři. Aniž se dlouho rozmýšlel, odpověděl mi, jako by si pro sebe tuto otázku vyjasnil už dávno. Je dost hloupé nás rozdělovat. Zapotřebí bylo jedněch i druhých. Bez nich bychom nebyli, či alespoň nebyli tak početní, vždyť oni se dotýkali našeho svědomí, ale bez nás by nedosáhli ničeho.“ (A. Gračov, Zkáza Sovětského svazu, GRADA 2017, s. 108-109)

Zcela zásadní stanovisko v tomto směru při rozhovoru s A. Gračovem vyslovil v pozdější době i bývalý šéf KGB, člen politbyra ÚV KSSS Vladimír Krjučkov: „Největší chybou KGB za celou historii bylo to, že jsme Gorbačova neprokoukli.“ Gračov, až do „morku kostí“ gorbačovec, k tomu dodal: „Byla to však zásadní Andropovova chyba, opatrného, předvídavého rozvědčíka a stranického ceremoniáře, která se nakonec ukázala jeho nejdůležitějším přínosem do nové ruské historie.“ Ano, došlo totiž k tomu, oč on s Gorbačovem a dalšími kontrarevolucionáři tolik usilovali – ke zkáze SSSR, jak zní titul jeho knihy. Pro něj to byl bezesporu šťastný konec bolševického, „nesocialistického systému“.

Pokud jde ještě o V. Krjučkova, ten po srpnových událostech v r. 1991, když byl postaven před soud, ve své zahajovací řeči „litoval, že nepohnal Gorbačova před soud a že nezachránil Sovětský svaz před rozpadem a cizí nadvládou i před Jelcinovým totalitarismem.“ (viz David Pryce-Jones, Pád komunismu, DIALOG 1996, s. 389) Byla to jeho velmi pozdní a již marná lítost.

Výše uvedené v podstatě platí i u nás: Bez podvodně, gorbačovským vedením vyprofilované „perestrojky“ a vnitřních bojů ve vedení KSČ, při hlavní roli gorbačovského Kremlu, napojeného na věrné gorbačovce u nás, by nebylo ani 17. listopadu, „sametové“ kontrarevoluce.

A ještě něco. Stručněji řečeno, běžně se argumentuje – na půdě KSČM jazykem jak tzv. tvořivých marxistů, tak jako i mimo u otevřených apologetů kontrarevoluce, buržoazních ideologů, společenskovědních a pedagogických pracovníků a všemožných oficiálních publicistů a propagandistů – tím, že „reálný socialismus“ na čele s SSSR zkolaboval a rozpadl se především a hlavně z ekonomických důvodů.

Prý pro svou neefektivnost, což se dle mého názoru nezakládá na pravdě. Je to již po tři desetiletí záměrně šířená a klamná dezinformace, mající za cíl zdiskreditovat socialismus a komunismus jako naprosto nebezpečné utopie, které již prý dávno „odvál“ čas, sám život, na „smetiště dějin“. Je to nesmysl. Této otázce se plně a do hloubky věnuji v rozsáhlejším textu „Socialismus a 30 let od kontrarevoluce“ v části: „II. Byla naše ekonomika v krizi? Vedlo to k pádu socialismu?“ Tento text bude čtenářům Dialogu v nebližší době dodán.

Na závěr upozorním na jeden mně blízký a velmi zajímavý názor filosofa, profesor Budila, který vyslovil v rozhovoru pro Parlamentní listy: „Kde udělali soudruzi chybu“, která je připravila o možné vítězství v historické konfrontaci se Západem?

Tak rozdílní autoři jako Mark Almond nebo Georgi Derluguian přičítají hlavní odpovědnost za kolaps Sovětského svazu intelektuálním a osobnostním rysům Michaila Gorbačova, který se nechal vnitřně zkorumpovat svým kultem panujícím v západním levicovém prostředí a rezignoval na osvědčené mocenské nástroje nutné pro udržení politické moci. Tím neutralizoval tři institucionální pilíře sovětského totalitarismu: komunistickou stranu, ústřední ministerstva a tajnou policii. Chtěl se stát hrdinou západní „nové levice“, a skončil jako hrobař Sovětského svazu … Poté, co generace …  aparátčíků bezpečně dovedla Sovětský svaz ke statusu supervelmoci, byl to oduševnělý Gorbačov, kdo strhnul volant a namířil přímo do skály.“ (viz Dnes by se Václav Havel těšil úctě mezi nejširšími vrstvami, ale o to se sám připravil. Profesor Budil osvětluje klíčový historický moment, Parlamentní listy, 10. 11. 2019)

 

Zdeněk Košťál

Dialog – otázky – odpovědi č. 348, listopad-prosinec 2019