Kritika tří třešňových programů

kscm_logo_dlouhe

Výročním členským schůzím Komunistické strany Čech a Moravy byl předložen k posouzení Návrh aktualizace programu KSČM a dva jeho alternativní návrhy. Za první návrh, nepokrytě podporovaný a na úkor alternativ prosazovaný vládci strany, odpovídá místopředseda Stanislav Grospič. Jeden alternativní návrh předkládají Marxisticko-leninský odborný klub (MLOK) a iniciativa Restart, druhý iniciativní skupina komunistů zastoupená soudruhy Duškem, Kavijem, Posoldou, Skálou a Vytiskou.

Samotný fakt, že alternativní návrhy jsou dva, považuji za nešťastný. Je více než pravděpodobné, že s ohledem na to žádný z alternativních návrhů nemůže získat podporu většiny delegátů budoucího sjezdu strany a bude podpořen návrh „z ústředí“. Vedení strany tak opět bude těžit z hesla „rozděl a panuj“.

Návrh „z ústředí“ je opatřen poměrně dlouhým úvodem, plným nudných sladkých řečí. Hned na první straně konstatuje, že KSČM „vznikla 31. března 1990“ a „navazuje na vše pozitivní z činnosti KSČ“. O návaznosti kádrové a majetkové cudně mlčí, ačkoli by bez ní nebyla dnešní strana ničím. Nemluvě už o tom, že právě to pozitivní z činnosti někdejší KSČ polistopadová strana už v období svého vzniku nelítostně pošlapala, když se zřekla socialistické revoluce a svého třídního charakteru a stala se prakticky jednou z mnoha stran podporujících restaurovaný kapitalismus.

Úvod dále hovoří o „myšlenkovém odkazu zakladatelů marxismu“ a „všech, kteří jej rozvíjeli v pokrokovém a demokratickém směru“. Škoda, že neuvádí, kdo jej rozvíjel v „nepokrokovém a nedemokratickém směru“. Každý nechť si to přebere, jak chce.

Dále praví, že „hrozí zhroucení sociálního konsensu nutného pro fungování demokracie“, jako by buržoazní demokracie a její fungování byly ideálem. (Pro funkcionáře strany, které dobře žijí, jistě je.) 

Tvrzení, že „snaha o budování socialismu v řadě zemí světa na všech kontinentech úspěšně pokračuje“, je úsměvné. Odmyslíme-li si tržní hospodářství a postupné odbourávání posledních zbytků socialismu ve většině zbývajících států hlásících se k socialismu v Asii a Americe (zde jediný), nenalézáme žádný podklad pro úspěšné budování socialismu v Evropě, Africe, Antarktidě ani Austrálii a Oceánii. 

Úvod volá po „výrazně vystupující potřebě zespolečenštění strategických surovinových zdrojů, vody, základních výrobních prostředků…“, přičemž odmítá „nadměrný vliv soukromovlastnických monopolů, finančního kapitálu a bank…“, nikoli soukromé vlastnictví jako takové. Naopak zdůrazňuje „potřebu plurality a rovnoprávnosti vlastnických forem, včetně soukromé podnikatelské iniciativy především živnostníků, malých a středních podnikatelů“, tedy zachování vykořisťování.

Hovoří o „různorodých hospodářských subjektech propojených trhem“ a „obnově kontroly (jen) klíčového majetku státem“ a dodává např., že „stát si musí ponechat rozhodující vlastnický podíl ve strategické železniční dopravě“. Proč ne ve veškeré a proč ne monopol, jak to vyžaduje „Komunistický manifest“? 

Návrh jednoznačně neodmítá ani tzv. církevní restituce, konstatuje jen, že „je třeba provést audit a komplexní revizi majetků předaných státem…“ 

Komický je název podkapitoly „Sociální jistoty pro člověka“ – proč ne pro psa? Opět se v něm hovoří o „rozvoji sociálního státu“, tedy udržování třídního smíru a kapitalismu v chátrání. Následují žvásty o „pluralitě politického spektra“ a „rozvoji občanské společnosti“ v naprostém protikladu k pojetí vědeckého socialismu. Nechybí výlevy o „českém člověku“, jako by snad občanů jiných národností u nás žijících neměl budoucí socialismus týkat.

Stejně jako oba alternativní programy se populisticky zajíká přímou demokracií a referendy, čímž popírá úlohu komunistické strany jako předvoje i samotný smysl její existence a idealizuje si uvědomělost mas v kapitalistické společnosti. Důraz na závazné rozhodování prostou většinou hlasů v podmínkách, kdy většina mas je indoktrinována buržoazní propagandou, konzumním způsobem života a vyhroceným individualismem, je velmi nebezpečný. Popírá tím samotný smysl dokonce i buržoazní demokracie jako vlády lidu prostřednictvím volených zástupců, kteří mají být teoreticky i v kapitalismu, ale tím spíše v socialismu těmi nejschopnějšími a nejkvalifikovanějšími k učinění závažných rozhodnutí v podstatných otázkách, ve kterých je zcela nesprávné přikládat stejný hlas odborníkovi hluboce seznámenému s problematikou jako neznalému jedinci.

Co čekáte např. od referenda o vystoupení z NATO, bláhoví? Většina si odhlasovala vstup do EU, většina by bezpochyby bývala odhlasovala i vstup do NATO (stačí se podívat na tehdejší volební výsledky, strany prosazující vstup do NATO měly kolem 90 %), většina by v současné situaci stejně tak odhlasovala setrvání v NATO.

Za výraz neschopnosti překonat hranice kapitalismu považuji i frázi o použití armády v zahraničí „jen s mandátem Rady bezpečnosti OSN“. Autor návrhu zjevně nechápe, že nejde o nic než o loutku imperialismu, s jejímž požehnáním byly spáchány i ty nejodpornější zločiny po 2. světové válce.

Úvod k návrhu programu netřídně žvástá o „zájmu našich občanů“, jako by občany nebyli pánové Babiš, Kellner, Bakala, Tykač a podobní. (Dává tím vedení strany najevo, že vlastně hájí jejich zájmy?) Tvrdí, že „ČR není vazalským státem“ (haha!) a znovu kydá o „konsensu lidu naší země, potvrzeném například v zahraničně politických otázkách referendem“. Odmítá „tendenci vytvořit z ČR montovnu a zdroj levné pracovní síly“, jako by se to už dávno nestalo, a sní, že „ČR se nesmí stát podporovatelem hegemonie mezinárodní oligarchie a monopolů“, jako by se to už dávno nestalo.

Namísto požadavku opuštění a rozbití imperialistické Evropské unie žvaní o její „hluboké reformě a demokratizaci“, kdy se má tento antikomunistický oligarchický projekt stát „prostorem rovnoprávné spolupráce suverénních států“. Vyzdvihuje platformu Visegrádské skupiny, v níž Česko spolupracuje s jedněmi s nejreakčnějších a nejvíce asociálních režimů v Evropě, zfašizovaným a militantně antikomunistickým Polskem a Maďarskem, tvrdě persekvujícími naše soudruhy.

V samotném návrhu krátkodobého programu jsou představeny některé opravdu podivuhodné teze. Například „zavedení povinnosti developera vyčlenit alespoň 15 % bytů jako sociálně dostupné“. Nevím, jak určit „sociální dostupnost“ a proč zrovna 15 %, nicméně pro komunistickou stranu je to špatná vizitka, pokud souhlasí s tím, že 85 % bytů má být sociálně nedostupných.

Zatímco ve vztahu k soukromému vlastnictví je návrh více než opatrný, jinými požadavky jde až daleko za hranice minulého socialismu a představuje „velký skok do komunismu“, počínaje utopickým požadavkem na „redukci pracovního týdne na 35 hodin při zachování výše mezd“ při naprostém nedostatku pracovních sil v řadě klíčových odvětví a neudržitelnosti jejich provozu i při současném obrovském množství přesčasových hodin přes normu 40 týdně.

Ani za socialismu nebyla a není městská hromadná doprava zdarma a taktéž jízdné pro žáky, učně, středoškoláky a seniory nad 65 let. Nevím, proč ji zavádět v kapitalismu, kde takové opatření povede ke zbytečnému cestování a k přetěžování spojů (jak už ukázaly zvrácené slevy iniciované populistou Babišem, na které doplácejí všichni), zatímco bezplatné není zdravotnictví ani školství. Proč začínat s bezplatnou dopravou a nikoli s bezplatnými základními potravinami? Co je potřebnější? A jakým právem mají mít obyvatelé velkých měst výhodu bezplatné městské dopravy, zatímco cestující v příměstské a meziměstské dopravě mají platit jízdné?

To samé platí o „rychlém a bezplatném internetu“. Až nebudu mít peníze na léky a na jídlo, ale budu moci jezdit sem a tam po vlasti zadarmo a připojovat se při tom k rychlému a bezplatnému internetu, budu dojatě děkovat rodné straně.

Výsměchem komunistické politice je požadavek na „zdanění církevních restitucí“ místo jejich rozhodného odmítnutí. Není mi jasné volání po „trvalém zvyšování bezpečnosti jaderné energetiky“ (dnes je nebezpečná?) a musím se vysmát žádosti o „urychlení výstavby vysokorychlostních tratí“. To jsou tratě s rychlostí nad 250 km/h, s ohledem na nepatrnou rozlohu naší země zcela zbytné, přičemž kapitalismem zplundrovaná republika má tolik jiných podstatnějších problémů… KSČM se takovými požadavky znovu prezentuje jako naprosto neschopný hospodář. K tomu volá po „rozvoji silného a konkurenceschopného národního dopravce“, přičemž i bývalá ČSSR jich měla několik pro jednotlivé typy dopravních cest, zatímco vládci KSČM nyní chtějí jen jediného, pro metro i letadla dohromady, ovšem „konkurenceschopného“, samozřejmě v „tržním prostředí“ při zachování soukromého vlastnictví. Velký skok do komunismu zde vězí oběma nohama v kapitalismu.

Prosazovanou „nulovou tolerancí k projevům xenofobie, neofašismu a nacionalismu“ by návrh programu postavil mimo zákon asi většinu členské základny KSČM. Nicméně v principu je to pokrokový požadavek.

 

Alternativní návrh Josefa Skály

 

První z alternativních návrhů k programu KSČM předložila „iniciativní skupina komunistů“, v níž je uvedeno pět jmen, ale sloh jednoznačně vypovídá o autorství (především?) Josefa Skály. Jeho jazyk je obtížně srozumitelný i sečtělým jedincům, natož lidovým masám, což mám potvrzeno z více zdrojů. Deklaruje, že jde veřejnosti „naproti i jiným slovníkem, než jaký je zvykem užívat ve straně“, nicméně svou stylizací přirovnávanou mnohdy k Vladislavu Vančurovi jde spíše „proti“ než „naproti“ veřejnosti. K porozumění česky psanému textu bude jistě i většina Čechů potřebovat výkladový slovník nebo slovník cizích slov. Víte například, co je „střečkovat“? „Vzpínat se, jankovatět, třeštit, bláznit, vyvádět, šílet, blouznit.“ Nebo „velmocenské fermany“? Ferman je „úřední výnos, vyhláška, oběžník, rozpis činnosti“. Nebýt díla mistra Skály, tyto výrazy bych nepoznal, přestože jsem již od dětství četl i Jiráska. Nejsem si však jist, že programovou prioritou komunistické strany mají být hrátky s češtinou. Když už se ale autor snaží být dobrým lingvistou, mohl by vědět, že spisovná čeština nepoužívá děsivý amerikanismus „něco je o něčem“.

Skálův návrh vyjadřuje obdiv ke „100 milionům čínských komunistů“, přičemž v Číně existuje tak tvrdé tržní prostředí, panují tak špatné pracovní a sociální podmínky a probíhá tak děsivá perzekuce revolucionářů, že v Česku je oproti tomu všestranně vyspělý ráj na zemi. 

Návrh je plný řečí o „našem národním zájmu“ (s „naší“ národní buržoazií typu pana Babiše, který je ostatně rodilým Slovákem) a odmítá „nálepky extremistů a xenofobů“. Zatímco do první z uvedených nálepek má opravdu daleko, druhá zřejmě nálepkou není.

Podivný je požadavek na „odchod z NATO či alespoň z jeho vojenských struktur“. To je asi jako zůstat ve vězení, ale s výsadou vycházek na dvoře. Hovoří o „Evropě, jíž vládne cizí kapitál a mocnosti“. Opravdu? A co evropský kapitál, např. německý a holandský, který je nejsilnějším zahraničním vlastníkem v Česku – ten nevládne?

Rasismem a xenofobií, proti kterým se komunisté jen zcela formálně vymezují, zavání protiuprchlické teze o lidech, kteří prý „terorizují Evropu a rozvracejí její bezpečnost a civilizaci“. Kdo přinesl světu dvě světové války, kdo se podílel na všech imperialistických agresích a nespravedlivých dobyvačných válkách? Nebyla to náhodou Evropa?

Pozoruhodné je tvrzení o českých bankách, které „byly už v minulosti oporou národního obrození“. Má autor na mysli třeba Živnobanku? To, proti čemu bojovala prvorepubliková revoluční KSČ, dnes jménem „levicové opozice“ v KSČM velebí?

Zajímavý je také požadavek odluky katolické církve od státu. Proč jen katolické? V neposlední řadě i Skálův návrh populisticky lpí na referendech. Předpokládám, že po referendech o naší zahraničně politické orientaci a závazných místních referendech třeba o umístění věznice nebo skládky odpadu (bezpochyby si ji všude obyvatelé rádi odhlasují…) bude následovat referendum o způsobu léčby rakoviny, o čemž jistě také každý občan může stejně kvalifikovaně rozhodnout…

 

Alternativní návrh MLOKu a Restartu

 

Za zdaleka nejpodařenější z předložených návrhů programu KSČM považuji třetí, jehož autory jsou Marxisticko-leninský odborný klub, iniciativa Restart a nespecifikovaní „aktivní zájemci“. Bohužel i tento návrh trpí poblouzněním „přímou demokracií“ (mnoho děsivých tezí, které nebudu jednotlivě rozebírat) a podporuje nacionalismus (buržoazní nacionalismus utlačujícího národa, protože český národ není v žádném případě národem utlačovaným, naopak sám se podílí na imperialistických agresích, a tedy na útlaku cizích národů). Na pomezí rasismu je požadavek „podpořit povolování zaměstnávání cizinců z kulturně civilizovaných oblastí za předem jasně stanovených sociálních kulturních podmínek“. Kdo bude posuzovat „kulturní civilizovanost“? Čeští švejkové, kteří zradili a zničili svůj socialismus i svou národní nezávislost a dnes posluhují nejbarbarštějšímu imperialismu v dějinách lidstva?

Nepřipustit ilegální imigraci narušující civilizaci, bezpečnost, kulturu a vyvolávající obavy z terorismu“ neznamená opět než zastávat se „vlastního“ imperialismu, fetišizovat buržoazní zákonnost. Byl legální Gottwaldův odchod z „první“ a potom i „druhé“ republiky do sovětského exilu, byl legální Leninův útěk do Finska…? Může migrant z válečné oblasti jít za plné palby na úřad vyřizovat si dokumenty k legální migraci…? A nakonec, kde berou autoři návrhu tu povýšenou nabubřelost, že evropská kultura je lepší než ostatní? 

Podobně pochybný je požadavek „ukončit dotace neziskovým organizacím, zneužívajícím svého postavení k dosažení protistátních politických cílů“. Buržoazní stát je tedy „náš“ a máme ho bránit? Před kým, když jej má nepřítel plně v rukou? To mi připadá, jako by slovenští komunisté chtěli za Slovenského národního povstání bránit Tisovu farskou republiku ve jménu národní nezávislosti!

Návrh dokonce prosazuje přímou volbu starostů a prezidenta. Reakcionáři už zavedli druhou z nich a vidíme názorně, jakým způsobem to rozeštvává lidové masy, vzbuzuje falešné naděje a zbytečné emoce, ačkoli všichni kandidáti na prezidenta republiky jsou bezvýhradnými zastánci imperialismu. Zavádět podobné divadlo i na komunální úrovni je naprostým šílenstvím.

K přiloženému návrhu „Programu Nové komunistické internacionály“ uvedu jen, že předbíhá současný stupeň vývoje a že především je nutno se věnovat obnově revoluční komunistické strany ve vlastní zemi a rozvíjení všestranných mezinárodních kontaktů mezi revolucionáři a teprve na jejich základě je možné ve vzdálené budoucnosti uvažovat o mezinárodním koordinačním centru o významu někdejší Kominterny. Spojením trosek komunistických stran a organizací nevznikne nic než velký vrak.

Podtrženo a sečteno, jako komunista a člen KSČM nemohu podpořit ani jeden z předložených návrhů programu, ačkoli opakuji, že třetí z nich je mi nejbližší a po úpravách by mohl být programovým dokumentem skutečné revoluční strany. Síly liberálů a reformistů na jedné straně a rasistických nacionalistů na straně druhé uvnitř strany jsou však v tak obrovské převaze, že revoluční linie zde nemá šanci.

Budoucnost patří socialismu, pokud má lidstvo nějakou budoucnost mít. Ale nebude to socialismus v KSČM.

 

Lukáš Vrobel