Nejen o výuce dějepisu u nás…

dejiny

Čas od času zaznívají z oficiálních míst výroky o výuce dějepisu na našich školách. Připomínají kampaň a v rámci této kampaňovitosti slyšíme požadavky, aby byl důraz kladen na výuku moderních dějin. Moderními dějinami se má na mysli zejména vývoj po r. 1918. Ve skutečnosti se však pozornost obrací především k novému výkladu historie po r. 1945, který by byl zcela v souladu se současnými zájmy vládnoucí buržoazie na tomto území, jejích aktuálních problémů i budoucnosti. V posledních měsících bylo toto téma úzce spjato se zprávou civilní zpravodajské služby českého státu BIS.

Pasáž o výuce dějepisu byla podobně informačně hodnotná, jako zbytek zprávy – přesně podle hesla „aby se vlk nažral (zpráva byla vydána) a koza zůstala celá (skutečná činnost BIS byla zcela neznáma)“. Je škoda, že ji příslušní autoři – pokud to vůbec svedou – nerozepsali. Celá kampaň stojí za pozornost, protože je dle mého názoru jedním z příkladů snah reprezentantů současného systému utáhnout šrouby a postoupit ve vymývání mozků většinové populace za krajní mez.

Ministr školství Plaga (ANO) agentské hodnocení nejprve v podstatě posvětil, aby se následně pod tlakem pedagogické a odborné veřejnosti proti jeho smyslu postavil. Nejslyšitelnějším (spíše než nejhlasitějším) kritikem této části zprávy se stal prezident Zeman, který se proti ní postavil zejména z formálních (BIS nemá do takových témat co mluvit) a mocenských důvodů (s BIS má delší dobu spory). Zaznamenáníhodné byly ještě kroky tehdejšího předsedy školského výboru PS PČR Václava Klause ml., který k této otázce inicioval schůzi výboru, jemuž předsedal. Následoval únorový seminář výboru k tématu, jehož se zúčastnili někteří z čelních režimních historiků (profesoři Čornej, Hlavačka, Vlnas). Z nejvyšších představitelů alespoň formálně antikapitalistických stran a politických sil se proti těmto ohavnostem hlasitě nepostavil nikdo, nepočítáme-li čestnou výjimku Marty Semelové (KSČM), jež mezi nejvyšší představitele KSČM rozhodě nepatří, a proto její vyjádření náležitě zapadlo.

Citovanou zmínku není přitom možné vnímat pouze jako jakýsi ojedinělý úlet průměrně inteligentního zpravodajského důstojníka či o zkoušku, co ještě odborná, ale především většinová část společnosti snese. Zapadá naopak do dlouhodobého procesu úpadku historie jako vědy, degradace a změn její výuky na základních a středních školách, resp. procesu vymývání mozků žáků a studentů škol v ČR. S vědomím řečeného se musí přistupovat jednak k analýze problému, jednak k východiskům jeho řešení.

Výkřiky podobného druhu, jako je ten o „(Pro)sovětské interpretaci moderních dějin, trvajícím vlivu sovětské propagandy“ z výroční zprávy jsou obsahově ukryty do několika let trvajícího tlaku, aby se ve školách věnoval mnohem větší důraz výuce moderních dějin. Ten je součástí více než dvě dekády upadající kvality výuky dějepisu na základních a středních školách, jejímž skutečným viníkem je kapitalistický systém jako takový, jím vytvářené vědomí a školský systém, téměř ve všech faktorech odlišný od předlistopadového. V rámci něho je dějepis vnímán řediteli škol často jako popelka – předmět, který může učit téměř každý, protože „je pouze o pamětném učení.“ A tak k jeho výuce často ředitelé škol nehledají kvalifikované učitele (legislativa to připouští), což vedle řady praktických zkušeností dokazují i některé pokusy – viz https://blisty.cz/art/93434-skolnici-za-katedrou.html. Zdá se Vám to paradoxní, nesmyslné, protichůdné, když na jedné straně hovořím o upadající kvalitě výuky dějepisu a na druhé straně deklarují oficiální instituce posílení výuky moderních dějin? Inu, celý vývoj je bojem protikladů, celý současný zastaralý systém se zmítá v turbulencích vnitřních rozporů, méně či otevřeně zjevných protimluvů a protichůdných výroků. Jde „pouze“ o to je rozplést, poznat a vysvětlit.

Chápání výuky dějepisu jako „pouhého“ memorování faktů je odrazem „vědeckého“ přístupu hlavního proudu v současné historiografii. Ten vychází z pozitivistických tradic dějepisectví (původem z 1. poloviny 19. století), snah vykládat historické jevy, „jak se vlastně seběhly“. To znamená často vyčerpávající popisnou metodou vykládat pouze historické jevy, nehledat, nezkoumat vývojové procesy, tím méně zákonitosti vývoje společnosti, protože toho není člověk dle této buržoazní filozofické školy schopen. Převažující část současných režimních historiků by se sice svému zařazení do pozitivistického proudu bránila poukazem na odlišnosti v jejich pojímání historické práce či dokonce světonázoru, avšak praktické rozdíly oproti pozitivistickým kořenům jsou v jejich historické metodě natolik nepodstatné, dílčí či dokonce kosmetické, že původní zdroj nezapřou. Menší část současných režimních historiků klesá při svém pohledu na historický vývoj ještě hloub – ke katolickému pojímání (novotomismus), k jiným druhům náboženského mysticismu, k různým postmodernistickým relativistickým postojům a k jejich zdrojům (voluntarismus, iracionalismus, existencialismus), aby nakonec vyústili v „grandiózní“ objev jednoho z agresivnějších představitelů současné historiografie Martina Nodla. Ten ve svém díle „Dějepisectví mezi vědou a politikou“ dospívá k závěru, že historie vlastně není ničím jiným než souborem všelijak uspořádaných nahodilostí a různých okolností (necituji přesně, ale v tomto duchu autor píše). Jestliže by měla historická věda dospět od dob Herodota z Halikarnássu a Thúkidyda z Atén k takovým „převratným objevům“, pak by snad byla její existence zbytečná……

Přístup pana M. Nodla, jakož i, troufnu si říci, většiny současné historické obce (nejen v ČR) vědecký nebyl, není a nebude. Špičky této reprezentace dosahují maximálně vysoké úrovně v řemeslnickém antikvářství. Nic víc. Abych tento svůj názor odůvodnil, musel bych se vyjádřit k otázce, jaká kritéria má dnes splňovat vědeckost oboru, a to by vydalo na další článek (určitě zajímavé téma pro budoucnost). Pro nás je důležité sdělit a vědět, že vědecký charakter naštěstí může historiografie mít, resp. v některých dobách, představitelích a dílech ho měla a má. Jediným „předsudkem“ skutečně vědecké historiografie však musí být metodologie dialektického a historického materialismu, jehož platnost byla v minulosti a je i dnes prokazována nejen některými vědeckými kapacitami, ale zejména praxí. Žádnou jinou „apriornost“, (pa)hodnotovou příchylnost nesmí vykazovat, protože by už na začátku historického procesu popřela jakoukoli snahu o objektivitu. Z vědeckých principů vycházející historik by měl nejprve na základě analýzy historických pramenů, faktů, které z nich získá, s užitím dialektické logiky provést porovnání, roztřídění a zobecnění, následně tvořit určitou syntézu a na jejím základě vývody pro další praxi. Jeho obzor by neměl být omezen pouze hranicemi historie jako vědy, ale měl by pracovat také s objevy jiných společenských, ale i přírodních věd. Na jednu stranu by měl být spjat se společenskou vědeckou zkušeností a praxí, historickým kontextem, na druhou stranu by se neměl nechat lapit do pasti prezentismu. Je celkem lhostejné, zda tímto způsobem postupuje bezděčně či vědomě. V tomto ohledu má mnohem jednodušší pozici ve výběru metod výzkumu archeologie, která pracujíc s hmotnými prameny, silněji inklinuje k dialekticko-materialistické metodologii, aniž by si to často archeologové uvědomovali.

Podobně jako většinová historická věda v ČR, stojí také výuka dějepisu na českých školách na novopozitivistických základech, tvořených jak učebnicemi a jejich tvůrci (J. Kuklík, J. Petráň, P. Čornej, R. Kvaček, Z. Beneš a další), tak vzdělávacím systémem vysokých škol, kde většinou právě tito autoři (a jim podobní) učebnic při výkladu historie dominují. Tento přístup však rozhodně není nestranným, nezávislým či objektivním, i když se tímto způsobem tváří možná nejvěrohodněji ze všech. Historický výzkum i výklad dějin buduje na apriorně postavených, jednoduchých schématech (škatulky „demokracie, svoboda, lidská práva, Západ, Evropa a evropské hodnoty, totalita atd.), do nichž vrší, v mnoha případech hromadí fakta zejména oficiální, kapitalistické provenience. Neumí, nebo se ani nesnaží vyhledat, postihnout či objevit zdroje jiné. Občas se pozitivistům stane, že se musí vypořádat s alternativní informací, názorem. Většinou je neodmítají, nezamlčí, ale v jejich předem vytvořeném schématu tato informace buďto zanikne, nebo působí jako maličkost či výjimka, případně ji v rámci černobílého vidění světa postaví do kontrastu s informací opačné hodnoty. Tím, jak pozitivisté kloužou po povrchu, věnují se mnohem více politickým, právním, vojenským a správním dějinám na úkor jádra společenského dění, vývoje sociálního a ekonomického. Takto tvořené a vykládané dějiny pak „čistě náhodou“ ve všech základních případech vyznívají protisovětsky, antikomunisticky, protimarxisticky. Ne v nejhrubší podobě, na to jsou jejich tvůrci příliš pozitivně poznamenáni reálným socialismem, ale přece.

Proč tedy obsahovala zpráva BIS takto třaskavé věty? Jaká byla jejich motivace? Šlo o záměrnou provokaci, která měla popíchnout, popostrčit české dějepisectví a výklad dějin doprava, nebo o náhodné pobláznění některého z důstojníků české tajné služby?

O posledně řečené rozhodně nešlo, jsem přesvědčen o tom, že zmíněných několik vět bylo napsáno a zveřejněno s jasně danou, předem promyšlenou motivací. Tou je na základě fanatické rusofobie, antislovanství a (jejich slovy) prozápadního vidění světa přepsat historický vývoj období od vzniku moderního českého národa (tj. od procesu tzv. Národního obrození), tedy od počátků vzniku průmyslového kapitalismu v českých zemích dle pohledu těchto tvůrců. V takovém případě je nutné prohlásit veškerou slovanskou sounáležitost našich předků za tragický omyl, zaútočit na částečnou orientaci buditelů na ruskou kulturu a umění včetně zakladatelů moderní slavistiky Josefa Dobrovského a jeho pokračovatelů F. L. Čelakovského, P. J. Šafaříka, J. Jungmanna a dalších. Bez ohledu na podmíněnost této orientace, příčiny hledání a vidění nadějí u ruského národa nejen u buditelů, ale také u velké části našich předků. Přičemž sami buditelé zejména od agresí carského Ruska proti polským povstáním v 19. století a po získání zkušeností s carským Ruskem (K. H. Borovský) neměli o carském Rusku žádné iluze. To je ovšem novodobým Koniášům jedno, nebo o tom neví.

Jejich útok míří skrytě také proti Palackého koncepci dějin, řadě představ a kroků české především buržoazní politiky 2. poloviny 19. století, a to proto, že byla dle jejich vidění světa příliš „protizápadní“ (opět – aniž by si uvědomovali příčiny této orientace). V konečném důsledku tito lidé zpochybňují či alespoň relativizují vznik samostatného Československa a útočí tak na moderní tradice české a slovenské státnosti (i kapitalistické)!

Že mohou mít čeští tajní pod pojmem „vliv sovětské historiografie“ na výklad dějin v současných českých školách na mysli i zdůrazňování významu národního obrození včetně úlohy zakladatelů slavistiky z řad českých obrozenců typu Josefa Dobrovského či Josefa Jungmanna, napadlo na zmíněném semináři školského výboru v Poslanecké sněmovně i prof. Vlnase. Záhy však tuto motivaci odmítl jako pošetilou, aniž by si uvědomoval hloubku úpadkovosti současného systému a jeho reprezentantů.

V případě nejnovějších dějin tuším, že je za „sovětskou interpretaci“ dějin vydáván pojem mnichovská zrada západních mocností, která údajně žádnou zradou nikdy nebyla, nýbrž logickým vyústěním české nedůvěryhodné (pro Západ, ale i okolí, např. Polsko) zahraniční politiky (zde je známý jasný osten vůči E. Benešovi, kterého podobní „vykladači“ označují na základě jednoho pochybného pramenu za sovětského agenta), resp. za logický důsledek českého avanturismu chtít vytvořit vlastní stát místo jednoty se „západními bratry ve stále demokratičtějším“ Rakousku-Uhersku. Moderní inkvizitoři by také rádi vydávali osvobození Československa Rudou armádou roku 1945 za okupaci, případně v mírnější podobě za „události, které nevedly k osvobození.“ Nestačí jim, že se už tak výuka o úloze SSSR ve 2. světové válce okleštila, vychýlila ve prospěch západních spojenců a o SSSR se hovoří jako o jednom z viníků vzniku války. Často se tito lidé odvolávají na praxi současného Polska či Maďarska, které události roku 1945 za okupaci oficiálně vydávají. Jenže ve Varšavě a v Budapešti vládnou političtí následovníci fašistických a polofašistických režimů těchto států z meziválečného, resp. válečného období. A v jejich zájmu určitě nebylo osvobození země Rudou armádou a jejími spojenci, což dávali najevo dlouhodobým podzemním odporem proti jejím vojskům a novým lidovým vládám. Z těchto důvodů a posléze kvůli vyhrocené mezinárodní situaci sovětská vojska v obou státech zůstala, což interpretaci o „okupaci“ zjednodušuje, i když se jednalo o plnohodnotné osvobození. V československém případě však poslední sovětský voják opustil naši zemi den před posledním americkým vojákem na podzim 1945, proto ani většinová současná historiografie k tak závažné falzifikaci dějin nepřistoupila. Zajímavé na celém přístupu tohoto zatím menšinového proudu výkladu současných dějin je, že jsou jejími zastánci titíž lidé, kteří soudobý polský a maďarský režim vydávají za odstrašující případ. Zároveň si ale libují v jeho přístupu k historii. To jen dokládá neschopnost jednotného přístupu, zásadovosti a principiálnosti tlejícího kapitalismu dneška a jeho představitelů. Koncentrovaně přednesl představy podobné tvůrcům zprávy BIS bývalý disident a vystudovaný historik Jan Urban při příležitosti stého výročí vzniku Československa – viz https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ceskoslovensko-byl-vylhany-stat-politici-se-dodnes-nepoucili-tvrdi-historik-urban-59100 Doporučuji ke zhlédnutí, ale chce to pevné nervy.

Vraťme se ale k současnému tlaku na preferenci výuky moderních dějin na českých školách. Položme si zásadní otázky: Odkud pochází? Jak dlouho trvá? K čemu má formálně sloužit? Komu prospívá ve skutečnosti?

Tento tlak trvá již více než deset let a zdaleka není pouze věcí českých zemí. Objevuje se stále více také v bývalých zemích reálného socialismu, mohli bychom ho zaznamenat také na Západě. Proč však nezačal dříve, např. v 90. letech? Důvodů je mnoho: Protože je spojen s dalekosáhlým překrucováním dějin, narazil by v té době na odpor početných žijících pamětníků, ale také na převažující společenské vědomí, nemohl být ani materiálově pokryt, protože v té době téměř neexistovaly publikace, jež by se zmíněných témat týkaly, nemohl být pokryt ani personálně, učitelé a historici v tomto duchu nebyli „vzděláni“, tedy museli projít procesem autocenzury, případně by bylo třeba „kádrů“ nových. Společensky nejpodstatnější roli však hrála skutečnost, že úpadkovost podstaty i jevů tehdejšího imperialistického systému byla oslabena pohlcením bývalých socialistických zemí, což oddálilo nejen jeho hospodářskou krizi. Vznik poptávky po zesílení důrazu na výuku moderních dějin na českých školách je tedy reakcí na intenzifikaci vnitřních i vnějších rozporů kapitalistického systému po letech 1999-2001, resp. po letech 2006-2008. Měli bychom v tomto ohledu odhodit dvousložková schémata, která nám občas vládnou: Taková reakce nutně nemusí být dána strachem z revolučního hnutí, protože jeho síla je v současné době v evropských poměrech zanedbatelná. Může být a zcela jistě je prevencí proti jeho vzniku, daleko spíše je však výrazem rozporů mezi imperialistickými bloky (Rusko x EU x USA x Čína), hlubokých projevů krizí (migrační krize, imperialistické agrese v Libyi, Sýrii, proti KLDR, ekologická krize) a jejich legitimizace v očích nastupujících generací, resp. získání aktivních podporovatelů zájmů vládnoucích tříd v rámci těchto krizí.

Propagování rostoucího důrazu na výuku moderních dějin tedy jednoznačně slouží zájmům vládnoucích tříd z různých mocenských bloků, případně jejich služebníků, mezi něž patří současná poddaná politická reprezentace u nás, ať už pochází z jakékoliv strany. Všimněme si, že konkrétním iniciátorem tohoto způsobu výuky často nebývá prvotně ministerstvo školství, to mnohdy reaguje na výzvy odjinud a poslušně koná v jejich vleku. Tlaky vznikají a přicházejí např. z bezpečnostních složek, z ministerstva zahraničních věcí, z různých tzv. veřejnoprávních a jim podobných útvarů, jakými jsou ÚSTR, Česká televize, Český rozhlas, ale také z části neziskového sektoru, kde je velmi aktivní Člověk v tísni. Nesmíme opomenout ani iniciativu a „přínos“ EU a jejích orgánů. Za poslední desetiletí směřovaly do této oblasti ohromné finanční prostředky, jejichž výsledkem jsou stovky brožurek, DVD, interaktivních materiálů, besed, seminářů, konferencí apod., zasílané masově do škol, kde o ně často není zájem, nebo objektivně nejsou potřeba (např. podklady pro výuku moderních dějin pro malotřídní školy) Také část učebnic, zabývajících se touto tématikou, se objevuje stále víc. Je faktem, že se jedná většinou o učebnice pro nižší ročníky základních škol (včetně učebnic vlastivědy 1. stupně ZŠ), tvořené méně známými či zcela neznámými historiky a pedagogy, resp. o učebnice zatím málo používané.

Oficiální motivací důrazu na výuku moderních dějin je snaha „vzdělávat mladé generace v duchu evropských hodnot, demokratických přístupů, jakožto prevence proti nástupu obou totalit a poučení z jejich existence ve 20. století.“ Těmito a podobnými slovy bývá tento trend vysvětlován a propagován. Pomiňme nevědecký pojem totalitarismu –  samotnou autorkou H. Arendtovou minimálně pozměněný, ne-li zpochybněný. Pomiňme zcela účelové a propagandistické ztotožňování nacismu a komunismu. Obě problematiky by vydaly na celý článek. Z hlediska studia historie jsou na tomto trendu nebezpečné tři zásadní skutečnosti, příčící se nejen vědeckým základům tohoto oboru, jak by si jich vyžadovala současnost, ale také základům vzniku buržoazní vědecké historiografie počínaje Leopoldem von Ranke.

Prvním nebezpečím je zpochybňování principu chronologičnosti vývoje příčiny a následku, na kterém je vývoj nejen společnosti postaven. Snaha vykládat dějiny od konce, která našla svůj výraz ve výuce na některých školách (prvé ročníky středních škol se zabývají moderními dějinami, poté až staršími) je naprostým, i formálním odhozením jedné z vědeckých zásad. Tak hluboce nemohli klesnout ani současní respektovaní režimní historikové, což nalezlo výrazu v jejich vystoupení na konferenci školského výboru ve sněmovně (jmenovitě prof. Čornej, ale přidali se i další).

Druhá metodologická výhrada je také pozitivistického původu. Jedná se o tvrzení, že pro objektivní výklad historického vývoje je třeba minimálně 50 let časového odstupu. S touto překážkou, projevující se zejména nánosy subjektivismu, by si skutečně vědecká historiografie uměla poradit, ale v dobách současného historického revizionismu je její zbourání jednoznačným krokem k prosazení subjektivního totalitarismu a popření alespoň formální vědeckosti.

Třetí výhrada s výše zmíněnými souvisí. Na základě jakých materiálů, byť vydávaných za vědecké, bude toto období vykládáno? I současných režimních publikací k dějinám posledních 50 let je zoufale málo, a i když přibývají jako houby po dešti, velmi často jsou jejich zdroje postaveny na „oralhistory“ (historie vykládaná ústně přímými účastníky událostí), novinových článcích, dobových hodnoceních, ale rozhodně ne na základě studia archivních pramenů. To konečně není často kvůli ochraně osobních údajů a nezpracovaným sbírkám a fondům možné. Výklad moderních dějin, tolik podporovaný současnými režimními institucemi, tedy odporuje velké části principů, na kterých vznikala v 19. století buržoazní historická věda. Také tento moment je dalším dokladem totálního úpadku současného kapitalismu. Je ironií osudu, že prapor některých původních principů buržoazní historie jako vědy musí z bahna vytahovat marxista. Ale není to poprvé a, myslím, ani naposledy.

Co říci závěrem. Tvůrcům zprávy BIS a jejich vládcům nejde o pravdivý výklad našich dějin. Rozhodně nepatřím k fanouškům historika Josefa Pekaře, ale pokud budu parafrázovat jeho výrok na úkor pojetí českých dějin T. G. Masaryka, pak zpráva BIS pojímá naši historii jako „naše představy o českých dějinách v českých dějinách.“ A tento přístup je na hony vzdálen nejen vědě, ale i řemeslnému antikvářství převažující buržoazní historiografie. Opírá se o ty nejostudnější tradice naší historie, ale ve většině případů „tvoří tradice“, které nikdo neznal, a nikdy neexistovaly. Tato mytologie je konec konců namířena proti lidové většině v českých zemích, ale také proti národní existenci (jejímž jádrem vždy byl, je a bude proletariát a další lidové vrstvy) a tradici českého (československého) samostatného státu. Současné společenské a politické podmínky imperialismu a jeho institucí v čele s EU a jejími domácími lokaji z řad všech velkých popřevratových stran vykonaly v tomto ohledu už notný kus „práce“. Nyní je třeba dát mu výrazné ideologické zdůvodnění, potvrzení a výraz. Úlohou marxistů-leninovců a všech revolucionářů je bojovat proti tomuto smrtelnému nebezpečí na všech frontách, třebaže se nám prozatím nedostává patřičného sluchu veřejnosti. Přesně dle odkazu Jana Husa „hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti“, a to i tehdy, je-li v menšině.

 

Jaromír Jandák

Dialog*otázky*odpovědi č. 347, září-říjen 2019