Kontrarevoluce – vzpomínky Milana Matouše

matous_2

Na přelomu let 1989 a 1990 propukla i u nás honička na komunisty. Tisk, rozhlas a televize se předháněly. Byla taková svoboda slova, že se nenašla kleveta, která by neprošla. Obrana neexistovala. „Právo” přestalo být „rudé” a dostalo neurčitou barvu, jakou mívá chameleón. Vedení strany bylo tiše jako pěna a neopovážilo se zastat vlastní politiky. Natož pak zaštítit členy, vystavené pomluvám a denunciaci. Někteří mužové, jejichž jména po léta plnila první stránky novin, zmizeli a nebylo po nich ani vidu ani slechu. Éterem zněly pohrůžky. Strach o vlastní kůži opanoval zaječí duše.

Sotva kdo se vyznal v tom, kdo z vedoucích byl ze strany vyloučen (proč, to se nikdo nepokoušel vysvětlit) jako Jakeš, Biľak, Husák, Fojtík a další, a kdo nový se ocitl v jaké funkci. Odkudsi se vynořil nový šéf strany, který do té doby nebyl snad ani desítkovým důvěrníkem, filmový režisér Svoboda. Podle rozšířené verze mu byla funkce přidělena na poradě Občanského fóra, samozvaného štábu kontrarevoluce.

Profesor Bohumil Němec, prorektor Karlovy univerzity, s nímž jsem se nedávno fotografoval před Bílým domem, skončil infarktem. Pomohla mu zdivočelá skupina studentů, inspirovaná proklamací, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Vedoucí tajemník pražského městského výboru KSČ Kapek se pokusil o sebevraždu, ale zachránili ho. Podruhé se mu to podařilo.

Po převratu se našel jediný „známý”, který mi vmetl: „Ty eště nejseš zavřenej?” Tenhle člověk byl v padesátých letech trestaný jako „element práce se štítící”. Teď byl rehabilitován. Ostatní lidé se ke mně chovali pořád stejně jako vždycky. Jako já k nim.

Proč by se k nám měli sousedé chovat jinak než dříve? Nepovyšovali jsme se, nenárokovali si žádné výhody, nikomu neubližovali.

Projevily se silné osobnosti. Bývalého generálního prokurátora soudruha JUDr. Jána Pješčaka, DrSc. pronásledovali nejen revolveroví žurnalisté, ale soudní kauzy zbrusu nových představitelů spravedlnosti. Po rozpolcení republiky si ho podávali mezi Prahou a Bratislavou a marně se mu snažili něco „přišít” a zlomit vaz. Vymýšleli si absurdní obvinění: Proč neobžaloval Biľaka za pozvání sovětských vojsk v srpnu 1968? Proč nežaloval prezidenta Husáka, že přijal k narozeninám dary, koupené za státní peníze? Atd. atp.

Žalobci státního žalobce byli v nevýhodě. Neměli před sebou člověka slabé povahy, prosťáčka, kterého by snadno zamotali do pavučiny paragrafů, ani kariérou rozmazleného slabocha. Vyrostl v nejtvrdších podmínkách rusínských hor. Všechno v životě získal prací. Paragrafy nejen znal, ale v nejplodnější části života s plnou vehemencí prosazoval.

Nepořádali na něho hon měsíce, ale roky. Selhaly všechny pokusy usvědčit ho z nezákonnosti, dohnat ho k nervovému zhroucení, k sebevraždě. Nepovedlo se to ani, když jim sám Lucifer přišel na pomoc a udusil mu manželku v srdeční křeči. Léta od kontrarevolučního převratu ubíhala a nepolevoval jeho zájem o politiku, stejně jako o vnoučata a o květiny a zeleninu na zahrádce. Bohaté vysoké fazole rostly a zrály navzdory zuřivcům, kteří dychtili jejich pěstitele stůj co stůj zdeptat.

To jsem předběhl o léta. Vraťme se do počátku roku devadesát.

Sledoval jsem velkou politiku a zároveň prožíval události ve Středisku pro výzkum míru a odzbrojení ČSAV, které jsem šéfoval.

Sešla se pravidelná pondělní porada. Obyčejně každý složil účty, jak postupuje jeho práce, a upřesnily se další úkoly. Tak to bývalo. Tentokrát se to svezlo na jinou kolej.

První vyskočil Zachoval: „Jak to, že jsi, soudruhu řediteli, ještě nesložil funkci? Vrhá to špatné světlo na celé středisko. Na nás na všecky.”

Nepřekvapilo mne to. Takové manýry vládly v těch dnech všeobecně. Věděl jsem, že to dříve či později přijde i sem. Překvapilo mne jen, kdo to nastartoval jako první.

Ing. Marcel Zachoval učil marxismus na církevním semináři v Litoměřicích a ucházel se o titul profesora. Jako historik se zabýval dějinami světové socialistické soustavy. V prosinci 1988 mu vyšla brožura o Únoru 1948 v edici Slovo k historii a dal mi ji s věnováním.

Vyskočil docent Houška: „Všude se přijímají rezoluce a my nic. Vypadáme, jako bychom nepochopili velikost doby.”

Jiří Houška, DrSc. byl typ kabinetního filosofa. Napsal několik knih, jimiž se hlásil k nejpravověrnějšímu leninismu. Nyní obrátil na pětníku.

„Navrhuji, abychom přijali rezoluci, že si Matouše jako ředitele nepřejeme,” ozval se třetí hlas.

Vyznělo to nejistě. Mladého Petra jsem přijal před čtvrt rokem, vyjednal mu interní aspiranturu a stal se jeho školitelem. Co to do něho vjelo?

Ozval se rozumný hlas. Doktor Milan Pospíšil, tajemník střediska, byl člověk veskrze nepolitický. Nebyl členem strany a zajímala ho jedině atomová fyzika.

„Co je to za nesmysl? Proč jakou rezoluci? Co se vám na soudruhu řediteli nelíbí?” žasl. „Všechno s námi projednává společně. Nikomu výzkumný úkol nevnutil, každý si ho navrhl sám. S každým ho podrobně probral. Celkový plán ústavu jsme také doplňovali a schvalovali společně. S platy a s odměnami nedělá tajnosti. Co spáchal zlého?”

Houška se ozval znovu: „Matouš je známý jako kádr Husákova režimu. Jeho doba skončila. Dokud tu sedí, hrozí nám, že se středisko zruší a všichni poletíme.”

„Má moc špatnou pověst. Kdybyste slyšeli, jak se o něm mluví, co si o něm lidé myslí… Co si pak myslí o nás, když nám tu nevadí?” přizvukoval Zachoval.

Tu se ozval muž, který měl osobní důvod přivítat „sametovou revoluci” a žehrat na stoupence režimu. Docent Emanuel Pecka si připálil křídla v osmašedesátém roce. Z funkce šéfa katedry na Vysoké škole stranické šel učit na osmiletku.

Teď promluvil ironickým tónem, jako by to všechno nebral vážně: „Jako normální pracovník, ne jako barevný mezi bílými, jsem se začal po létech zase cítit až tady v ústavu. Profesor Matouš se mnou dvě hodiny seděl a probral studijní plán jako s každým. Pak řekl to jeho „Fajn” a vzal mne do delegace na diskusi v Bonnu. Jeli jsme tam s profesorem Matoušem. I ty, soudruhu Zachovale, jsi byl v delegaci. To jsi ještě proti Matoušovi nic neměl. Pokud si vzpomínám, velmi sis ho pochvaloval.”

Nastalo ticho. Trio vzbouřenců sedělo jak slepice po dešti.

Porada skončila neslaně nemastně.

Když jsem zůstal v pracovně sám, vrátila se soudružka Ludiše Petrová, bývalá Houškova asistentka, když byl ještě ředitelem střediska.

„Houška teď na tobě hledá mouchy. A co on? Napsal na mne takový posudek, že holku nevzali na vysokou. Kvůli muži, že byl tenkrát v Americe. Ale on tam nebyl jako politický. Vyslala ho akademie jako fyzika.”

Když jsem od Houšky přebíral funkci ředitele střediska, oznámil mi, že Petrová odchází. Je líná a neschopná. Nepodepsal jsem to, chtěl jsem se nejprve přesvědčit.

Poznal jsem, že je dobrá pracovnice a že Houška s ní měl nějaké osobní neshody. Výpověď jsem zrušil. Po čase jsem jí dal odměnu. Jejího muže po návratu z USA jsem pozval do střediska na besedu. To se teď nemohlo v jejích sympatiích neprojevit.

Lenka Nováková, moje sekretářka, která se mnou přešla z Ústavu marxismu-leninismu, se na poradě vystoupit neosmělila. Nyní také přišla.

„Včera jsem psala a vedle seděli Zachoval s Houškou. Houška říkal, že mu mají za zlé, že nic proti tobě neděláme. Že se musí ústav zbuntovat a žádat tvoje odvolání. Zachoval na to, že jsme hloupí, žes nás opil rohlíkem, že proti tobě nepůjdeme. Nakonec se rozhodli, že nastrčí Petra, aby navrhl rezoluci. Jeho táta, co pracuje v Institutu československo-sovětského přátelství, prý byl po osmašedesátém roce vyškrtnut ze strany.”

„Dobře, Leničko, děkuji ti. Podívej se po nějakém místě, tady to asi dlouhé trvání mít nebude. Mír a odzbrojení, to není právě to, po čem noví mesiáši prahnou.”

Přišel ještě jeden sympatizující. Jestliže ženy, administrativní pracovnice a pomocné vědecké síly si netroufaly vystoupit na poradě otevřeně, tenhle člověk neměl ostych zapotřebí. Leč – doba byla taková. Přišel muž mezinárodního vědeckého renomé, profesor Jiří Matoušek.

„Jak tě ten Houška a Zachoval napadli, to nebylo fér… Však Pecka jim to řek‘, to si za rámeček nedají.

Mám ale strach, že už nejde o to, jestli je jeden takový a druhý makový. Jde o středisko. Má-li se zachránit, musí se něco udělat a rychle, než bude pozdě.”

„Jak to myslíš? Nějakou rezoluci, jak navrhoval Petr?”

„Myslím vypracovat koncepci, co budeme řešit, jak je to důležité i z mezinárodního hlediska a tak.”

„Dlouhodobou a krátkodobou koncepci jsme nedávno vypracovali. Všichni jste se na tom podíleli a prezidium akademie to schválilo. Co na tom chceš měnit?”

„Musíme se připomenout. Vysvětlit, že podobné instituce jako ta naše jsou na celém světě. Přece nedávno jsme byli na diskusi v Bonnu, já byl ve Washingtonu. Děláme společný experiment s bundeswehrem.”

„Když myslíš, že to pomůže, tak to sepiš. Já to rád podepíši.”

„Snad ty ani nemusíš – když nebudeš chtít…” koktal v rozpacích chudák profesor, světová kapacita, držitel desítek patentů. Měl strach. Z čeho? Z nejistoty, co bude.

Někdo zaklepal. Petr.

„Soudruhu řediteli, nezlob se, já to nemyslel proti tobě. Vždyť ty jsi mně… a já jsem…”

„Nu dobrá. Ty jsi navrhl rezoluci, abych byl odvolán, ale nemyslels to proti mně. Myslel jsi to jen tak obecně, abych byl odvolán vůbec, ne osobně.” Interní aspirant horlivě kýval, aniž postřehl trpkou ironii.

„Soudruhu řediteli, ono se středisko stejně zruší.”

„Jak to víš?”

„My jsme to projednávali v druhé komoře.”

„V druhé komoře? Co to je?”

„To je revoluční výbor akademie. Jsou v něm ze všech ústavů.”

„Ty jsi tam za naše středisko? A kdo tě zvolil?”

„To se nevolí. To jsou ti nejprogresivnější, kteří jdou s dobou.”

„Ty jsi nejprogresivnější představitel střediska? Ale vždyť jsi sem sotva přišel a jsou tu profesoři a doktoři věd…”

„Ve druhé komoře je také Pecka.”

„Tak ty a Pecka jste nejprogresivnější představitelé střediska. A kdo to rozhodl?”

„To se tak domluvilo. Mne tam Pecka pozval. On už tam byl.”

„A vy, ti nejprogresivnější, jste v té druhé komoře rozhodli, že se Středisko pro výzkum míru a odzbrojení zruší?”

„Ano. Ještě se ruší také Československo-sovětský institut.”

“To také rozhodla druhá komora?”

„Ano.”

„Co jste ještě rozhodli?”

„Ti, co mají zpátečnické názory, do akademie nepatří. Vyzvou se, aby se titulů akademiků a členů korespondentů vzdali.”

„Co když nebudou chtít? Podle zákona tenhle titul může odebrat jen soud.”

„Tak se zavolají před komisi.”

„Ta komise bude mít soudní pravomoc?”

„To asi ne, ale tam se jim to vysvětlí, přesvědčí se.”

„Co když budou paličatí a po dobrém se nedají? To je budou mlátit a trhat jim nehty jako gestapáci?”

„To ne. Když se někdo nebude chtít vzdát po dobrém, tak se zavolá před druhou komoru.”

„Takže vy budete něco jako druhý stupeň přinucení. A co bude třetí?”

„Tak se prostě z akademie vyloučí.”

„To ale podle zákona nejde. To by musel soud.”

„Já nevím. Ale řeklo se, že se vyloučí.”

„Ty jsi, Petře, také zvedl ruku pro zrušení našeho střediska a institutu, kde pracuje tvůj táta?”

„Ne. To se nehlasovalo. Jen se řeklo, že se to zruší a nikdo nebyl proti.”

„Kdo to řekl?”

„To byl někdo z prezídia, já je neznám.”

„Oni to řekli a nikdo nebyl proti. Ale tím přijdeš, Petře, ty i táta o místo. Kam půjdeš? Kde myslíš, že budou mít zájem, abys psal vědeckou práci na téma „Mírotvorná aktivita Eduarda Beneše”?”

„Co budu dělat, ještě nevím.”

„Ty nevíš, co budeš dělat a jsi ženatý a má se vám narodit potomek, čekáte ho každým dnem. A to jsi klidně mlčel a nic nenamítal, když se rozhodlo, že se zruší místo, kde máš zaměstnání a perspektivu?”

Mlčení.

„To jsi s tím souhlasil?”

„Řeklo se, že to nejsou žádné vědecké ústavy, že si to jen vymysleli komunisti.”

„Vezmi si z toho poučení. Křičí o svobodě a přinutí tě, aby sis uřízl větev pod vlastním zadkem. A to se vyhlašuje, že se v akademii nic neruší, že je to planý poplach. Tady máš důvěryhodnost těch svých kumpánů.”

 

Druhá komora byla mocná. Odkývala obrácení akademie vzhůru nohama. Památník národního písemnictví na Strahově byl předán premonstrátům. Ústav české a světové literatury dostal nůž na krk a termín vystěhování. Muzeum českého písemnictví tam církev milostivě nechala s tím, že husitství a Komenský zmizí. Každá výstava musí být předem církví odsouhlasena.

 

V dubnu jsem byl zavolán před komisi, která mne měla přesvědčit, že mám na členství v akademii spáchat dobrovolně harakiri. (Povinné harakiri je už v Japonsku zákonem zakázáno.)

Předsedou tříčlenné komise byl akademik Josef Macek. Dále v ní byl člen korespondent Y, jehož jméno si nepamatuji a neznámá žena, která si mi sedla za záda. Pořizovala zápis, který mi neukázala. Stvrzení hodnověrnosti a podpis ode mne nikdo nežádal. Z celého průběhu jsem měl dojem, že je mačkán v kleštích spíš Macek, než já. Jako by měl mou popravou dokázat, že si zaslouží důvěru šajky „progresivních”. On, který kdysi jako vědec a komunista byl u zrodu akademie a získal věhlas zpracováním husitské historie.

Byl jsem ochoten abdikaci na členství v akademii podepsat. Volbu členem korespondentem jsem si považoval za čest. Nové panstvo mne nechtělo a já o ně také nestál. Kdyby mne parta hrobařů socialismu a vědy uznala, nebo dokonce ocenila, pokládal bych to za hanbu.

Rozhodl jsem se, že Mackovi jeho hanebnou úlohu neulehčím. S hořkostí jsem se bavil. Nechal jsem si zdůvodnit, proč se mám titulu člena korespondenta vzdát.

„Vaše vědecké výsledky tomu neodpovídají. Kolik máte knih?”

„Devět. Některé vyšly i v mnoha vydáních v zahraničí.”

Macek se zarazil, ale hned se vzpamatoval. „To je málo.”

V duchu jsem uvažoval, kolik toho vyšlo Mackovi, a oč měla zájem cizina.

Macek rychle pokračoval, aby blamáž z první otázky zamluvil: „Vaše věci byly politické. Titul jste dostal za stranickost a ne za vědeckou práci.”

„To je problém,” zatvářil jsem se naivně, „může být filosof, sociolog, politolog nepolitický, nestranický?“

Macek smrděl. Přímo fyzicky páchl špatným svědomím, zbabělostí. Zřetelně jsem to cítil. Bylo patrné, jak je mu situace trapná. Nebyl hlupák. Tyhle otázky, které jsem mu kladl, dobře znal. Prsatá dáma za mými zády zapisovala výroky – čí? Moje, nebo Mackovy? Jako bych ne já, ale Macek seděl na lavici obžalovaných: „Ukaž se, prozelyto, zda tvoje obrácení z komunistické na antikomunistickou víru je dost horlivé, a spal za sebou mosty. Už jsi jednou obrátil kabát, pojistíme si tě, abys nám nechtěl za čas také vypálit rybník.”

Inkvizitor ztratil trpělivost a rozkatil se. Začal ze sebe sypat fráze: „Leninismus je zločinná ideologie, orientuje lidi na třídní boj, na nenávist, na vzájemné ničení. Marxismus je hlavní příčinou naší duchovní stagnace; ležel jako poklice na myšlení a kultuře. Lacinými schématy dával klamný pocit duševní jistoty. Na Západě je svoboda tvorby. Mohl jste právě číst o jednom našem emigrantovi, který se stal v USA milionářem a vydal paměti své ženy…”

V duchu jsem se smál a bylo mi líto toho upoceného člověka. Počkal jsem chvíli, až se akademik zadýchal a odmlčel.

„Vy máte jistě velké zkušenosti z řešení dilema mezi svobodou a služebností ve společenské vědě. Jistě jste si tuhle otázku mnohokrát kladl. Vzpomínám, že jste byl už v roce 1952 členem ústředního výboru strany, členem korespondentem ČSAV. Bylo vám třicet let, když jste se stal ředitelem Ústavu dějin. Hrál jste tehdy vůdčí úlohu při konstituování československé marxistické historiografie.”

Macek na mne třeštil polekaně oči. Zdálo se, že se o něho pokouší mrtvice. Já se tvářil  nevinně, jako bych chtěl jen vyjádřit obdiv, jak velikou cestu  dokázal tenhle titán vědy projít.

Pan Y přispěchal na pomoc. Obrátil list. Začal hovořit o pronásledování vědců za Husáka v letech „normalizace”.

Neudržel jsem se. „Tenkrát nebyl nikdo vyhnán z akademie, snad kromě Šika, který emigroval. Vy jste, pánové, oba zůstali dál členy akademie, pracovali v akademických ústavech a brali jako členové akademie každý měsíc příslušný příplatek. Na nikoho se nedělal nátlak, aby se členství v ČSAV vzdal. Žádná komedie s quasi-dobrovolnou abdikací jako teď se nehrála.”

Nyní zase rudl Y. „Myslel jsem, že jste zmoudřel, ale vy jste nic nepochopil. Vaše komunistické tirády nebyly náhodné. Buďte rád, že u nás panuje křesťanská morálka. Jinak by to s vámi dopadlo hůř. Co se komu děje? Pár lidí odchází do důchodu, to je všecko.”

Slova se zas ujal Macek. Už se vydýchal a zmatek vystřídala zlost.

„Podívejte se, my s vámi hovoříme slušně. Dáváme vám příležitost. Když podáte abdikaci, je všechno vyřízené. Když ne, budete muset jít před druhou komoru a to bude horší.”

„Proč?” nechal jsem se poučit.

„Tam se s vámi tak dlouho a trpělivě bavit nebudou.”

„To jako v duchu demokratických zásad a křesťanské morálky?”

Macek zmlkl. Na jeho nervy a svědomí toho bylo moc. Přál si jen, aby to s tím nepříjemným člověkem skončilo.

Zato Y vyskakoval jako čertík z krabice. Chrlil na mne antikomunistické tirády, které byly k dostání v každém novinovém kiosku.

Uštěpačně jsem se uklonil dámě za zády a odešel.

V předpokoji jsem se setkal s polekanými pohledy dvou sekretářek. Neměly obavy o mne, ale o sebe.

Poprosil jsem jednu z nich a nadiktoval jí: „Žádám, abych byl zproštěn titulu člena korespondenta Čs. akademie věd. V Praze 19. dubna 1990. Prof. PhDr. ten a ten, DrSc.”

 

Za krátký čas byla ČSAV s členstvím akademiků a korespondentů zrušena a ponechány jen okleštěné ústavy.  Ze společenskovědních institucí zbylo něco málo.

 

Protikomunistická hysterie brzy trpěla na úbytě. Ne že by ji nová politická garnitura nepotřebovala a neživila. Lidé si ale začínali všímat, jak málo ze skandalizovaných nešvarů zmizelo a co ze slibů se splnilo. Přestávaly působit argumenty, že už nejsou fronty na pomeranče a banány a že se může jet volně do zahraničí (kdo na to má).

Množství a sortiment zboží se zlepšily, ale šokoval růst cen. Mnozí lidé přicházeli o práci. Nezaměstnaní, které společnost desetiletí neznala, se počítali na statisíce. Zároveň se rodili milionáři. Jak přišli během měsíců k milionům? Snadno a rychle. Zhaslo se. Objevilo se něco nového – bezdomovci. Byrokracie nezmizela, množství dotazníků, úřadů a úředníků vzrostlo. Policejní stát patřil minulosti, ale počet zločinů rostl.

Frázi, že za všechno může čtyřicet let komunistického svrabu, už lidé opakovali spíš jako vtip. Pár idealistů, kteří se zpočátku pustili do politiky ve víře, že se vrací to, co si idealizovali jako masarykovskou demokracii, zklamaně odpadávalo.

Skepse jako popel z požáru iluzí padala i na některé teoretiky a publicisty, kteří koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let hledali štěstí pod křídly pravice.

Ivan Sviták, který špatně snášel, aby nebyl vždy v popředí, nyní na žebříčku zpátečnických sil vůčihledě sestupoval. Po emigraci v roce šedesát devět se uchytil na čas v USA v analytickém ústavu Zbygniewa Brzezinského, který se zabýval světovou politikou. Svitákovy spekulace nestačily a americký antikomunista neměl o další angažmá antikomunisty z Prahy zájem. Sviták našel místo na koleji – učilišti při univerzitě v Yale. Po převratu se vrátil domů. Bývalí souvěrci ho nepřijali s otevřenou náručí, jak očekával. Pozice a obročí byla rozebrána, opozdil se. Nebyl ochoten spokojit se s málem. Zavzdoroval. Pustil se do kritiky nového režimu z liberálních pozic. Ocitl se mezi dvěma židlemi.

Významnější postavou byl Čestmír Císař. Svého času patřil mezi oficiální stranické ideology. Koncem čtyřicátých let napsal brožuru, která byla jakýmsi prvním poválečným náčrtem dějin KSČ. V šedesátých letech byl odsunut na vedlejší kolej a poslán jako velvyslanec do Rumunska. Malá funkce to nebyla, kdekdo by si jí považoval, ale vzhledem k jeho ambicím to byla almužna. V roce 1968 se vehementně přihlásil k „mužům ledna”. V prezidentských volbách byl horkým kandidátem na post hlavy státu. Po plotech se psalo: „Císař na Hrad!“ Po vyloučení ze strany byl ředitelem muzea Aloise Jiráska v letohrádku Hvězda na Bílé Hoře. (Tak krutá byla perzekuce opozičníků za „normalizace”.)

Po převratu 1989 ho potkal podobný osud jako Svitáka. Pravice dávala přednost těm, kdo se stranickou minulostí neumazali. Funkce ředitelů muzeí jim nerozdávala. Měla přece heslo: „Nejsme jako oni.“

Tak se statě tohoto pána ocitaly zpátky na stránkách levicového tisku. Ve čtvrtletníku Výboru národní kultury „Lípa” došel k poznání, že převrat v roce 1989, který přivítal jako „velký dějinný zvrat”, neznamená zlepšení, ale naopak.

Konstatoval: „Otrávené politické ovzduší pronásleduje všechny pamětnické generace a zasahuje i nově dospívající, jako by mělo trvat na věky. Je s podivem, že si to naši občané nechávají líbit a jen ojediněle se různým obviněním vzpírají, ale nejvíce mne trápí mlčení představitelů české intelektuální obce, v dřívějších časech statečné a hlasné vůči diskriminaci a pronásledování občanů kritizujících zlořády režimu, ale v poměrech údajně demokratických a svobodných jakoby oněmělé. Nebo opět nastaly časy, kdy není radno oponovat vrchnosti?” (Lípa, čís. 1,  2007, s. 9)

Jako kdyby se ze snu probudil.

 

V kritických dnech počátku roku devadesát jsem se setkal s dvěma lidmi, kteří mne nepokládali za hodna podání ruky. První byl Vilém Prečan, nejprve komunistický teoretik, pak zuřivý antikomunista – když přišel přebírat prostory našeho střediska.

Druhým byl Luboš Kohout. Počátkem padesátých let jako komunistický ideolog vedl boj proti třem zlům: náboženství, sociáldemokratismu a masarykismu. Když přednášel v Přerově proti třetí z těchto hyder, rozpálil posluchače a sám sebe tak, že se společně vydali na náměstí, kde stála Masarykova socha, hodili na ni provaz a za bouřlivých ovací ji povalili. Leč tím události neskončily a i provaz měl ještě sehrát úlohu. Seběhli se lidé, kteří měli TGM rádi, nastala mela a na prázdném piedestalu se ocitl Kohout s provazem na krku. Zachránil ho Sbor národní bezpečnosti.

S nemenší opravdovostí v následujících letech vystřídal několik politických stanovisek. V osmašedesátém roce byl nadšený dubčekovec. Za „normalizace” byl z místa lektora na právnické fakultě poslán do knihovny a později, když dospěl léty, do starobního důchodu.

Po převratu jsem se s ním potkal v metru. Měl jsem radost, že vidím přítele, s kterým jsem léta seděl na Hlavní politické správě ČSLA v jedné kanceláři. Podali jsme si ruce. Luboš zamžoural očima a zavrčel: „To si ty? Kdybych tě byl poznal, tak jsem ti ruku nepodal.“

Za čas to byl zas jiný Kohout. Potkal mne a uprostřed chodníku spustil monolog. Hořce si stěžoval. Napsal stať k výročí okupace 15. března a nikde mu ji nechtěli otisknout. Nakonec ji přijali – v Haló novinách. Negace negace, a Luboš znovu publikoval v komunistickém tisku.

V polovině devadesátých let jsem potkal Jiřího Houšku. Se zrušením střediska ho poslali do penze. Jeho horlivou snahu přihlásit se pod nový prapor neocenili. Byl už zase ke mně jako máslo. Vyprávěl o zajímavých debatách ve filosofickém klubu na sekretariátě ÚV KSČM.

Co jsem si měl o těchto politických ekvilibristech a jejich přemetech myslet?

Byly i jiné případy zmoudření a pochopitelnější.

Od zrušení střediska neuteklo mnoho vody a mával na mne mladík, který právě vystoupil z taxíku. Nesl horu načančaných krajek s něčím růžovým. Vedle něj mladá šťastná novopečená maminka. Petr.

„Dobrý den, soudruhu řediteli… vlastně pane, pane akademiku… pane profesore. Dobrý den. Máme Evičku. Podívejte se, pane profesore.”

„No výborně. Hodně štěstí vám oběma, vlastně všem třem. To je vaše paní, že? Já jsem ten a ten.”

„Já vím, já vás znám. Petr o vás vypráví. Škoda, že tam nemohl být dál. Tak najednou a zbytečně se to zrušilo.” V očích mladé ženy hřál přátelský úsměv. Petr, i když byl jako „nejprogresivnější” v té „druhé komoře”, zřejmě nevzpomínal na ústav zle, i když to „nebyl žádný vědecký ústav a vymysleli si ho komunisté”.

 

Milan Matouš

Dialog*otázky*odpovědi č. 347, září-říjen 2019