30 let od kontrarevoluce 1989 – rozhovor s Pavlem Pilným

pilny

Soudruhu Pilný, odečtu-li od letošního data oněch 30 let, vychází mi, že jsi v té době patřil ke generaci, která měla postupně ve vedení státu a komunistické strany nahradit kádry, které vedly společnost v období sedmdesátých a osmdesátých let.

Počítáš dobře, ale je to tu podmiňovací slůvko „měla“, což v té době bylo dosti složité. Nás o generaci mladších, a hlavně s letitými zkušenostmi, nebylo zase tolik, a navíc jak se později ukázalo, někteří ani nebyli toliko komunisté, jako kariéristé a převlékači kabátů.

Jaké byly příčiny takového stavu?

Více se o potřebě systematické práce s kádry hovořilo a psalo, než se v praxi uskutečňovalo. Vloudil se formalismus, do funkcí se nezřídka prosmykli lidé nepevní, bez životních zkušeností a bez potřebných charakterových vlastností.

Chceš říci, že Stalinova slova, že kádry rozhodují vše, byla zapomenuta?

Tak v učebnicích marxismu-leninismu ne, ale jak už jsem řekl, v praxi se často kulhalo na jednu nohu. Došlo ke stagnaci a konzervaci řídících struktur, a to odshora dolů. Navíc ve vedení strany a státu včetně generálního tajemníka a prezidenta republiky soudruha Husáka, proč si to nepřiznat, byly obavy z přehodnocování období let 1968 a 1969.

Vím, o čem hovořím. Sám jsem se podílel na přípravě posledních dvou sjezdů strany, kde byly předkládány návrhy kádrové obměny. Vyslyšeny nebyly s tím, že jak řekl sám G. Husák, přepřahat se nebude.

Pro proces provádění změn v řízení strany i společnosti, o kterém bylo rozhodnuto, to asi dobrý signál nebyl?

Tak to rozhodně ne. Znáš to. Starého psa novým kouskům nenaučíš. I proto došlo ke změně generálního tajemníka, kdy do čela politického vedení přišel soudruh M. Jakeš a předsedou federální vlády se stal L. Adamec. Začalo postupně docházet ke změnám v celé struktuře řízení strany a společnosti.

Podnět ke změnám, jimž se navyklo říkat přestavba, vzešel z tehdejšího Sovětského svazu po nástupu nového generálního tajemníka M. S. Gorbačova v roce 1985.

Vyhlášení nezbytnosti přestavby a glasnosti byl bezesporu krok správným směrem. Nejen v SSSR, ale i v dalších socialistických zemích, bylo toto rozhodnutí přijímáno převážně pozitivně a s velkým očekáváním. Problém byl, co si kdo pod těmito pojmy představoval a jaké cesty k uskutečnění chtěl volit.

Jak se rozhodlo u nás?

Že je třeba s řízením strany a společnosti něco dělat, jsme věděli nejlépe my sami. K tomu nás nepotřeboval ani nikdo zvenčí vyzývat.

Vedle kádrových změn se ústřední výbor strany problematikou nezbytnosti přestavby zabýval na samostatném jednání a přijal v tomto směru nezbytná opatření. To samé probíhalo na úrovni federální vlády a národních vlád. Šlo o odstranění chyb a nedostatků v řízení národního hospodářství o zvýšení dynamiky jeho růstu a zároveň o demokratizaci celospolečenských procesů.

Sil, prostředků i zdrojů jsme měli dostatek. Jen je lépe a racionálně využívat, a přitom do toho vtáhnout iniciativu a rozum všech, komu nebyl stav ve společnosti lhostejný. Vše směřovalo, na rozdíl od SSSR, k upevnění socialistického zřízení, nikoliv k jeho oslabení.

Můžeš tu poslední větu rozvést?

Kdo pozorně sledoval vývoj v SSSR, viděl, že se slova a konkrétní činy začínají od sebe značně lišit. Sám jsem se o tom při tamním pobytu přesvědčil. Namísto klidu a pořádku chaos ve stranickém vedení i v hospodářství. Namísto řešení hlavních problémů byl na programu často jen tzv. suchoj zákon, tedy kdy, kde a kolik a zda vůbec se má pít alkohol. Přestávalo se dělat, regály v obchodech zely prázdnotou. Lidé mohli více jak kdy jindy do toho hovořit, ale glasnosti se nenajíš. Rozvrat byl všude přítomný.

Do toho Gorbačov bez ohledu na své socialistické spojence a konec konců i země západní Evropy začal jednat samostatně s USA o budoucím uspořádání světa a Evropy.

To nevěstilo nic dobrého. Takovouto cestou jsme se rozhodně vydat nechtěli. Sám jsem na jedné celostátní poradě stranických funkcionářů vznesl dotaz, zda je ještě v tomto směru SSSR naším vzorem.

To sis dovolil dost. Asi jsi to pěkně schytal.

A víš, že ani ne? Řekl jsem jen nahlas to, co si o tom většina myslela. Jen ti „pravověrní“, z nichž potom mnozí jako první zahazovali stranické legitimace, mě kárali.

V té době jsi zastával velmi významné funkce. Byl jsi členem předsednictva Krajského výboru KSČ v Brně, tamtéž vedoucím tajemníkem Městského výboru a na centrální úrovni členem Výboru pro řízení stranické práce v České republice. Jak jste se s přestavbou poprali v Brně?

Vydali jsme se cestou skládání účtů a vyvozování osobní odpovědnosti za dosahované výsledky. Analyzovali jsme jednotlivé úseky stranické práce a politického systému včetně výkonosti Městského národního výboru. Následně po vyhodnocení byla přijímána kádrová opatření.

V závodech a podnicích se do jejich čela začalo volit z více uchazečů. Příležitost dostávali lidé nejen mladší, ale především dynamičtější a s přirozenou autoritou.

Společenský pohyb sledovala a případné nedostatky kritizovala i tak zvaná opozice.

Správně říkáš tzv. opozice, neboť měla zanedbatelný vliv. Tolik vzývaná a dnes glorifikovaná Charta 77 ve svém počátku soustředila kolem sebe na dvě stě signatářů, z čehož bylo na sto padesát bývalých členů KSČ.

Kdy ses poprvé dozvěděl o existenci Charty?

Tím, že již jsem v té době pracoval v centru, tak záhy po jejím založení a protože jsem měl přátele na místech, kteří měli její činnost tak říkajíc v popisu práce, měl jsem poměrně dobré informace o šířených samizdatových materiálech i o samotných představitelích. Později v Brně jsme dostávali pravidelné informace o působení chartistů, v jejichž čele byl bývalý tajemník Krajského výboru KSČ J. Šabata. Jejich působení na společnost bylo zanedbatelné.

Prý byla Charta infiltrována Státní bezpečností.

Samozřejmě že ano, vedle toho někteří chartisté spolupracovali naprosto nezištně. V tak zvaných Cibulkových seznamech je uveden i V. Havel.

Nepopřeš ale jejich vzrůstající vliv na konci osmdesátých let.

To také nepopírám. Ve veřejnosti ale podporu neměla, většina lidí ani o její existenci nevěděla. Především materiálně ji posilovaly síly zvenčí, které se po celou existenci socialistického zřízení snažily o jeho rozvracení.

Tehdejší průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že většina lidí podporuje socialistický režim a o nějakém návratu ke kapitalismu nevolala, a to ani v listopadových dnech, kdy lidé cinkali klíči.

Po třicet let se však disidenti pyšní a chlubí tím, jak v čele s V. Havlem nenáviděný socialistický režim svrhli.

Chlubit se mohou, a jak jsem zaznamenal, v současnosti v době kulatého výročí se dohadují, kdo má větší zásluhy. Pravda je jiná. Cestu k moci jim otevřela nejednota ve vedení KSČ a trestuhodné konání těch, kdož pro dosažení svých osobních cílů se v době 50. výročí smrti studenta Opletala neštítili zorganizovat na Národní třídě „masakr“ s neexistující lidskou obětí, aby pak sami převzetí moci nezvládli.

Blíže jsme tuto bezesporu politování hodnou událost popsali s M. Jakešem v letos vydané knize „Miloš Jakeš: Příběh komunisty“. Stejně se tam čtenář dozví, jak to bylo na mimořádném sjezdu strany v prosinci 1989, po němž nejen že nedošlo ke zvýšení aktivity, ale naopak strana se dostala do defenzivy a stále více ztrácela schopnost ovlivňovat společenský pohyb.

A protože socialistický režim ztratil nejen u nás, ale i v ostatních socialistických státech, v důsledku rozkladné a zrádcovské Gorbačovovy politiky oporu nejsilnější socialistické mocnosti, vytvořily se podmínky pro návrat kapitalismu. Západ a nepřátelé socialismu neváhali. Tentokrát bez tanků a s pomocí i bývalých „komunistů“ dobyli prostor a trh, o kterém se jim ani ve snu nezdálo.

Náš československý federální stát se rozpadl. Sice s ohromnými materiálními ztrátami a poklesem dynamiky růstu v obou státech, naštěstí však bez krveprolití.

Minulý režim byl bez ohledu na prokazatelné výsledky, dosažené ve prospěch většiny národa, zákonem prohlášen za zločinný. Lustrační zákon postihl profesně tisíce lidí, antikomunismus nabral na síle.

Co nebylo rozkradeno, bylo privatizováno, miliardové majetky darovány církvím. Rozhodující vliv v hospodářství a nad surovinovými zdroji získaly nadnárodní korporace a banky. Jsme montovnou a krmelcem západní Evropy a vazalem USA. Se vstupem do Evropské unie a do NATO jsme ztratili potravinovou soběstačnost a schopnost se sami bránit. Vrátila se chudoba, žebráci a bezdomovci.

Jak se díváš na současné snahy o přepisování dějin?

Pěkné svinstvo, jen co je pravda. Z vrahů jsou hrdinové, z obětí vrazi, z osvoboditelů okupanti. Platnost poválečných Benešových dekretů je ohrožena. I proto by se měli všichni, kdo ještě mají v sobě národní hrdost, semknout a tomuto zlu čelit. Víc v tomto směru musí být slyšet zejména komunisté.

 

Za „Dialog“ rozhovor vedl Lukáš Vrobel

Dialog*otázky*odpovědi č. 347, září-říjen 2019