Kde jsou ty časy…

rude_pravo

Kde jsou ty časy, kdy existoval komunistický tisk, který odrážel názory obyčejných lidí. „Haló noviny“ s cudným podtitulkem „levicový“ deník totiž vůbec necítí potřebu těmto názorům naslouchat.  Co kdyby (nedej pánbůh) se mezi příspěvky čtenářů objevily kritické poznámky k činnosti vedoucích činitelů strany. Kojzarové to samozřejmě nemohou připustit, protože by si neudrželi svá teplá hnízdečka. Současné vedení KSČM s pochopitelným uspokojením sleduje, jak noviny poslušně plní zadanou linii. Málem v každém čísle objevíme fotografie předsedy, jednou zleva, podruhé zprava, tu s úsměvem na tváři, nebo zahloubaného do vážného problému. Inu, však má také chudák starosti aby se udržel …

Jak mohou „Haló noviny“ plnit svou funkci, když se ožehavým problémům strany důsledně vyhýbají. Nejlépe se to ukazuje vždy po prohraných volbách, (a že už jich bylo!)  To se hned objeví články, (doufejme, že nejsou účelově objednané) v nichž se porážky omlouvají a někdy i bagatelizují.  V některých případech jsou k tomu využívány až bizarní argumenty vzbuzující útrpný úsměv.

„Haló noviny“ se svým obsahem snaží přizpůsobit ostatnímu běžnému tisku. Tato snaha je s přihlédnutím k vysílání televizních a rozhlasových stanic nadbytečná a zbytečně drahá. Položme si otázku, kdo v této době vlastně čte „Haló noviny“. Jsou to především ti, co mají „uhlířskou“ víru a udržují KSČM při životě. Těch ostatních moc není. To by ostatně jistě potvrdily údaje o výšce remitendy…

Jak z politického, tak i z ekonomického hlediska by bylo mnohem účelnější vydávat týdeník, typu někdejší „TRIBUNY“. Spolu s tím by ovšem musela následovat totální změna obsahu. Čtenáře- komunistu nezajímají „klády“ v nichž autoři líčí své dojmy z návštěvy cizích zemí. Velmi pochybné jsou také rozsáhlé materiály o spisovatelích a umělcích, kteří nikdy neměli s komunistickou stranou nic společného.

Udržování pevných kontaktů s čtenáři je jedním z nejdůležitějších úkolů stranických novin. V minulosti se velmi osvědčila spjatost komunistického tisku s dělnickými dopisovateli. Také díky jejich názorům se strana mohla zaměřit na palčivé problémy a hledat východiska. Tím, že  Haló noviny zavedly sloupek s názvem „Diskutuje se na sítích“ nemohou kontakt s dopisovateli nikdy nahradit.  Otištěné příspěvky této „diskuse“ totiž vůbec neodpovídají potřebám strany a řešení jejich problémů. Je prostě zcela zjevné, že vedení strany a potažmo také vedení redakce Haló novin se skutečné diskuse bojí jako čert kříže.

Strana chřadne, každé volby přinášejí nové a nové porážky, ale těm co by se to mohli pokusit změnit, to nevadí. Nejlépe o tom svědčí obsah Haló novin po poslední pohromě v evropských volbách.  Nedostatek sebereflexe, nezájem řešit zásadní problémy, politikaření, to všechno jsou kroky vedoucí k postupnému umrtvení strany a její likvidaci. Stejně tak tomu bylo v roce 1968. Však si „osmašedesátníci“ i jejich pohrobci tu dobu při každé příležitosti nostalgicky připomínají…

 

Jan Souček