K INSPIRUJÍCÍMU ODKAZU IX. SJEZDU KSČ DNEŠNÍM KOMUNISTŮM

ksc_ix_sjezd

Máme-li nalézt odkaz a inspiraci IX. sjezdu KSČ, nelze toho docílit bez pochopení a ocenění takových, ve vztahu k tomuto sjezdu předcházejících i následných zásadních historických, vnitropolitických i mezinárodně politických událostí a jejich souvislostí, které výrazněji vystupují ve „zřetězení“ podstatných příčin a účinků, nutností a zákonitostí a jsou s tímto sjezdem podstatným způsobem spjaty.

Jde zejména o uvědomění si a pozitivní zhodnocení toho, že bez uskutečnění procesu bolševizace po jejím V. sjezdu KSČ (1929), jenž vytýčil politickou linii strany pod heslem „Od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě“, tedy linii potlačení, zbavení se oportunismu jako historicky zakořeněného sociáldemokratismu v jejích řadách, by nebylo dosaženo onoho pevného spojení strany s pracujícími masami. A to nejen v sociálních bojích za krize 30. let, ale i proti fašismu a okupaci naší země fašistickým Německem, v procesu úspěšné národní a demokratické revoluce, jejímž výsledkem bylo ustavení Národní fronty Čechů a Slováků a přijetí Košického vládního programu (březen a duben 1945), kdy jeho politickým jádrem bylo přebudování národní správy na bázi, národních výborů, což představovalo zásadní mezník mezi starým předmnichovským Československem a novým lidově demokratickým státem.

Možnost svolání a zcela kvalitativně nové obsahové zaměření IX. sjezdu v kvalitativně nové historické situaci byla dále možno říci nutně a zákonitě determinována jak osvobozením Československa sovětskou armádou v roce 1945, tak vítězstvím KSČ v květnových volbách 1946, nemluvě o úspěšném odražení pokusu o kontrarevoluční puč v únorových dnech 1948.

Toto připomínám především proto, že jsem byl do roku 1990 28 let členem KSČ a pokud jde o KSČM, bude to na jaře příštího roku 30 let. Omlouvám se nyní, že jsem trochu osobní, ale jde mne o to, abych opět upozornil (po kolikáté již?!) na to, že oněch 30 let svého členství v KSČM, se chtě nechtě nacházím v jisté schizofrenní ideologické a politické situaci. Jsem členem strany s komunistickým názvem, ovšem s nekomunistickou ideologií a politikou. A to proto, že došlo k naprostému odmítnutí marxismu-leninismu, který byl dokonce označen za „mytologii“, prý ideologii za socialismu vládnoucí „nové třídy“ řídícího stranického a státního aparátu.

Jen se tím potvrzuje, že KSČM na KSČ navázala fakticky jen formálně právně, převzetím jejího zbylého majetku (a o to zřejmě především šlo!) a členské základny, kdy se až schematicky, nedialekticky, tedy povrchně, paušálně, šmahem – neseriózně distancovala od její (KSČ) ideologie a politiky.

Tak ne náhodou bylo nejednou zdůrazňováno, že KSČM, cituji: „vznikla v březnu 1990 v procesu radikálního rozchodu naší společnosti s totalitou a mocenským monopolem jedné strany“, kdy „uznává demokracii a odmítá jakoukoliv diktaturu… Znovu potvrzuje svůj již dříve vyhlášený rozchod s diktaturou proletariátu jako se systémem poplatným ideologii minulého století a nevhodným pro vyspělou civilizovanou společnost.“ (Program KSČM, Dokumenty 1. sjezdu, Olomouc 13. – 14. 10. 1990, s. 16)

Ano, KSČM vznikla na základě distancování se od toho všeho, na co měl zásadní vliv právě IX. sjezd KSČ, který systematicky rozpracoval generální linii budování – dle této strany – však „stalinistického“, „nemarxistického“ (neboť prý Marxovým ideálům vzdáleného), „byrokratického socialismu“. Takovýto socialismus byl – slovy M. Ransdorfa s jeho jistým despektem k leninismu (ten považoval jen za jednu z možných interpretací marxismu v podmínkách zaostalého Ruska) a hluboce zakořeněným antisovětismem – produktem „kremelské uzurpace“. Tedy bezprávným násilným uchvácením, „znásilněním“ komunistického hnutí a tím i KSČ. A to v podobě vnucené aplikace tzv. sovětského modelu, prý při ignorování jiných, specifických cest k socialismu, opomíjení národních zvláštností a zájmů. (Viz Hlavní referát na mezinárodní konferenci u příležitosti 10. výročí založení KSČM, 27. května 2000)

Podle M. Ransdorfa bylo hlavním problémem „to, že KSČ pod tlakem Moskvy opustila svůj volební program z roku 1946, jakýsi pakt s československými občany. Sovětský systém se prosazoval více a více … Brzy se stal obětí asimilace k sovětskému vzoru i systém SPH, systém plánovaného hospodářství, kde i státní podniky vystupovaly jako tržní jednotky … Změnil se i charakter komunistické strany. Strana byla fakticky postátněna. Za těchto okolností i to, čeho bylo dosaženo (a nebylo toho málo!) mělo hořkou pachuť opuštění programu a stylu politiky, kde KSČ dovedl k vítězství. Pocit hrdosti … vystřídalo pro mnohé tušení, že revoluce byla těm, kteří jí pomáhali k životu, ukradena. Protože instituce začaly pohlcovat samu myšlenku a oddělovat ji od zájmů těch, kteří ji vyzdvihli.“ (Ransdorf, M.: Ukradená revoluce, Devadesátiletá cesta, Futura 2011, s 93-94)

Proto se M. Ransdorf jednoznačně a aktivně v rámci občanského fóra komunistů (nazvaného Demokratické fórum komunistů, v jehož vedení hrál významnou úlohu!) postavil na stranu kontrarevoluce, politického převratu. Považoval jej totiž, tak jako mnozí jiní v novém vedení strany po mimořádném sjezdu KSČ v prosinci 1989, za opravdovou revoluci. Chtěl tedy „ukradenou revoluci“ z let 1946 až 1948 navrátit těm, kterým prý byla ukradena a chtě nechtě tak pomohl obnovit kapitalismus!

Pokud jde ještě o otázku bolševizace, února 1948 a IX. sjezdu KSČ, který reálným programem nastartoval proces budování socialismu u nás, pak jsou tyto dominantní historické události negativisticky hodnoceny např. v dokumentech Federace KSČM a SDL-KSS z roku 1990. Cituji: „Od poloviny dvacátých let se však pod přímým tlakem vedoucích orgánů Kominterny postupně stále více prosazovala v praxi komunistických stran i KSČ tzv. bolševizace, která nebyla tvůrčím uplatněním sovětských zkušeností, ale pouze vynuceným kopírováním stalinských metod řízení a činnosti strany … od roku 1926 stále častější Stalinovy zásahy do činnosti Kominterny negativně ovlivnily celý další vývoj mezinárodního komunistického hnutí. K ní patřila i teorie o možnosti vybudovat socialismus v jedné zemi … z níž nutně musel vyplynout závěr, že jednotlivé sekce Kominterny musejí bezvýhradně přejímat sovětský model. Bolševizace, přesněji řečeno stalinizace KSČ, se pak plně projevila na V. sjezdu v roce 1929 …“ (Písemná zpráva ÚV KSČS pro 18. sjezd KSČS; viz Dokumenty 18. sjezdu KSČS, Praha 3. – 4. 11. 1990, s. 15) KSČ tak prý „začala rychle ztrácet možnost prosadit jakoukoli vlastní cestu k socialismu a mnozí komunisté, nechápajíce podstatu stalinismu, ho automaticky a bezelstně přejímali a pokládali za jedinou možnou podobu socialismu… strana v únoru 1948 tedy získala rozhodující politickou moc. Ale tím, že odmítla pluralitní demokratický politický systém … se nedokázala vzepřít prosazení sovětského modelu společnosti jako jediného možného, vlastně položila základy své budoucí porážky.“ (Tamtéž, s. 16-17)

K základním inspiracím vskutku historického IX. sjezdu KSČ, sjezdu vítězů nad kontrarevoluční reakcí, jenž vytyčil reálnou generální linii budování socialismu u nás, patří podle mne především:

  1. Nezbytnost existence politické strany námezdně pracujících, dělnické třídy a jejích spojenců. Ne však jakékoli „levicové“ nebo „moderní levicové strany“, ale strany vskutku revoluční, leninského typu – komunistické strany.

 

  1. Strany, která se řídí marxismem-leninismem, uceleným, vědecky zdůvodněným systémem filozofických (dialektický materialismus a dialekticko-materialistické pojetí dějin), ekonomických (politická ekonomie kapitalismu a socialismu), sociálně politických (vědecký komunismus) názorů, jenž tvoří dialektickou jednotu teorie a metody poznání a revoluční přeměny skutečnosti, soudobé společnosti. Je teorií a metodou, která obsahuje nejhlubší, ucelenou analýzu a kritiku kapitalistické společnosti, tedy objektivně i subjektivně vyjadřuje, obhajuje a prosazuje zájmy a potřeby novodobého proletariátu, dělnické třídy a ostatních námezdně pracujících.

Ano, byl a je to marxismus-leninismus, jenž v revolučních přeměnách umožnil pochopit a zvládnout dialektiku obecného a zvláštního, mezinárodního, internacionálního a národního, ekonomiky a politiky, revoluce a reforem, tedy i parlamentní a neparlamentní formy třídního boje, cesty k socialismu atd. To lze mj. vidět nejen v uskutečnění pokojné, parlamentní cesty k socialismu (Vítězný únor); náš politický systém byl systémem NF při existenci a působení více (pěti) politických stran, tedy byl reálně, socialisticky pluralitní, samozřejmě za avantgardní a posléze vedoucí úlohy KSČ; z hlediska základních článků politické moci a správy zde nešlo o sověty, ale o národní výbory za aktivní úlohy politických stran a společenských organizací NF (ROH, mládežnické organizace, svaz žen atd.).

 

Zdeněk Košťál

Dialog * otázky * odpovědi č. 346, červenec-srpen 2019