Co je to za komunistickou stranu?

kscm

V době, kdy si připomínáme události let 1968-69, si musíme se stále větší naléhavostí položit otázku, která je uvedena v titulku. Co je to za stranu, která se stydí za komunistický symbol strany – rudou hvězdu. Místo něho, v souladu se svou dlouholetou oportunistickou politikou si zvolila nic neříkající symbol, v podobě třešniček. Navíc se řada jejich představitelů, otevřeně či skrytě hlásí k odkazu tzv. pražského jara, i když je dnes naprosto zřejmé, že politika tehdejších vůdců přivedla stranu i socialistický stát na pokraj propasti.

Léta 1968-1969 jsem velmi intenzívně prožíval. Situace ve straně i společnosti totiž silně připomínala rok 1956, kdy došlo ke kontrarevoluci v Maďarsku. Proto jsem jako člen stranického výboru považoval za svou povinnost na toto nebezpeční upozornit. Na nástěnku jsem dal fotografie zachycující zběsilé vraždění policistů, vojáků, příslušníků Státní bezpečnosti i stranických funkcionářů v Budapešti. Potěšilo mne, že řada soudruhů při pohledu na tyto snímky se mnou sdílela stejné obavy.

Potom, co se do čela strany vyhoupl Dubček, spolu se svými kumpány, dostávaly tyto obavy konkrétní podobu. V průběhu plíživé kontrarevoluce se ukázalo, že její průvodní jevy jsou stejné jako kdysi v Maďarsku. Stejné požadavky, stejný průběh, ale tentokrát se poučené kontrarevoluční síly neodvážily rozpoutat pouliční teror. Příliš dobře si totiž uvědomovaly, že krvavé události v Maďarsku vyvolaly všeobecný negativní ohlas.

V Haló novinách se občas objevují materiály nostalgicky vzpomínající na „dějinný pokus“, který prý málem uchvátil celý svět.  A aby se jejich tvůrci příliš neumazali, občas se kryjí názory lidí, kteří s komunistickou stranou nemají nic společného. Jen tak se v nich mohl 21. srpna 2018 objevit článek s titulkem: „Dubček, nebyl zbabělcem, ale hrdinou“, jehož autorkou byla německá historička Schattenbergová.

Není těžké na vývoji situace v roce 1968 ukázat, jak rychle se strana i celá společnost blížila nikoliv k historické přeměně socialismu, ale naopak k jeho konci. Tehdy, stejně jako dnes se používaly špinavé metody spočívající v organizování různých protestů, výhružek, vymývání mozků prostřednictvím sdělovacích prostředků a v krajních případech i drastičtějšími metodami. Vzpomeňme třeba na případ „mrtvého studenta“ při gorbačovském převratu v Československu, nebo podezřelé odrovnání Ficovy vlády v souvislosti s vraždou novináře, či náhlým nalezením kompromitujících materiálů na politiky jako se to stalo nedávno v Rakousku, nebo fyzickým napadáním politických odpůrců v Německé spolkové republice. Mnohé jevy už začínají připomínat někdejší nástup fašismu v Itálii a Německu.

Od ledna do srpna roku 1968 se ukázala obrovská síla sdělovacích prostředků. Počínajíc podporou lednového pléna KSĆ až po zpravodajství o různých akcích, typu Hyde Parku. Ostatně podobné vymývání mozků díky České televizi, rozhlasu a naprosté většiny tiskovin zažíváme i dnes. Tím se potvrzuje, že ovládnutí médií zaručuje maximální úspěch. Případné podcenění této zkušenosti nutně vede k porážce a to i tehdy, kdy má režim mocenské prostředky v ruce. Však se o tom pamětníci srpnových událostí roku 1968 přesvědčili na vlastní kůži. Nefungovalo vůbec nic. Vláda, strana, armáda, ani bezpečnostní orgány. Z děr vylezla pakáž, která se těšila na znovuzískané majetky, působily různé organizace, které už ani neskrývaly své skutečné úmysly. Bylo zřejmé, že přichází odveta za porážku buržoazie v únoru 1948.

Při zpětném pohledu, působí až směšně tehdejší farizejské ujišťování „obrozených“ politiků o vytvoření „demokratického socialismu s lidskou tváří“. Ještě směšněji působila náhlá náklonnost politiků západních zemí k tehdejšímu vedení KSČ. A nejsměšnější na celé věci bylo přesvědčení strůjců „Pražského jara“ o tom, že jsme pupkem světa a celý svět žasne, nad tím, co se v Československu odehrává…

Rozdělení světa tehdy zcela jasně odráželo zájmy velmocí. Proto také došlo ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Západ si pochopitelně uvědomoval, že pokus o změnu socialistického systému nemá v dané situaci naději na úspěch. Proto se speciální služby zaměřily na situaci, která nastane po vojenském zásahu vojsk Varšavské smlouvy. Ve spolupráci s vnitřním nepřítelem připravily řadu opatření, jakým třeba bylo technické propojení vysílání Svobodné Evropy do běžného rozhlasového vysílání, či příprava ilegálních pracovišť pro sdělovací prostředky.

A protože se v Československu nenašel žádný János Kádár, dopadlo všechno tak, jak dopadlo. Nenávist vůči Sovětskému svazu se tehdy stala nejen běžnou normou, ale mezi mladými lidmi dokonce módní záležitostí. Tento stav nadále trvá a je důkladně přiživován všemi médií, zejména „veřejnoprávní“ Českou televizí. Novodobá buržoazie vládla železnou rukou, bezostyšně kradla a v podstatě si dělala, co chtěla. Její politika reprezentována stranami ODS a TOP O9 byla nejen protilidová, ale dokonce ohrožovala budoucnost státu.

Největším paradoxem doby se stala skutečnost, že místo aby se do kritiky kapitalistického režimu a boje za práva lidí zapojila především KČM, převzali její úlohu někteří příslušnici vládnoucí třídy. Tedy lidé, kteří to vzhledem k svému postavení vůbec nepotřebují. Musíme konstatovat smutný fakt, že tam kde pracující obhajovali své zájmy, se nikdo z představitelů strany neobjevil. Zato řada salónních komunistů vystupovala v televizních debatách, kde jim nic nehrozilo.

Shrneme-li tedy fakta, je jasné, proč KSČM neustále prohrává volby. Pokud nedojde k výměně vedení, analýzy současného stavu a vytýčení skutečně komunistického programu, strana časem zajde na úbytě.

Jan Souček

Dialog * otázky * odpovědi č. 346, červenec-srpen 2019