Diskusní příspěvek Karla Klimši na 7. zasedání ÚV KSČM 29. 6. 2019

klimsa_obd

Vážené soudružky, soudruzi!

 

Bývám stručný, dnes budu ještě stručnější. Byl jsem teď více dní mimo republiku a s materiály jsem se seznamoval na poslední chvíli. A tak jen několik poznámek k hodnocení eurovoleb.

Fakta jsou známá a neutěšená! Se stranou to jde „s kopce“… a už dlouho a hodně. Jsou všechny důvody se o budoucnost strany obávat.

Už delší čas jdeme od jednoho volebního debaklu k druhému. Překonáváme překonané. Parlamentní volby byly – jak mnozí upozorňovali – nejhorším volebním výsledkem od založení strany v roce 1921 a ten jsme v květnových eurovolbách ještě překročili, ponížili.

Napravit věci ale lze jen tehdy, když si správně a poctivě uvědomíte a pojmenujete PŘÍČINY! Když si je chcete PŘIZNAT!

Od jisté doby je ale každé hodnocení našich volebních výsledků poznamenáno úpornou snahou nepřiznat neúspěch, relativizovat jej, omlouvat, odůvodňovat a „lakovat věci narůžovo“.

Už nevím, po kterých volbách to bylo, kdy jsem tady na adresu podobného hodnocení poznamenal, že člověk má při čtení pocit, že každá porážka je vlastně takovým malým vítězstvím…  A že nebylo větší, za to může vždy někdo jiný, než předseda strany a členové nejužšího vedení.

I tentokrát jsme dosáhli „maximum možného“, bylo řečeno bezprostředně po volbách.  A podívejte se na ČSSD, jak ta dopadla! I s jedním mandátem jsme nejsilnější levicovou stranou…

Jaksi mi při tom vytanula na mysli hláška z filmu „S tebou mě baví svět“: „A protože dobrých zpráv je stále méně a méně, musíme těm špatným dávat úsměvná hesla“, říká tam Julius Satinský.

S čísly můžete všelijak kouzlit, ale pravda je taková, že stav je alarmující a tu pravdu za nás říkají seriózní politologové. Znovu připomenu povolební analýzu prof. Oskara Krejčího s příznačným názvem „Smrt české levice“. Věcně v ní popisuje příběh české levice a ptá se: „Jak si vysvětlit, že po tolika porážkách vedení KSČM a ČSSD nedokážou samy odstoupit, aby otevřely prostor pro naději… a že stranický aktiv neumí tato vedení odvolat a nahradit?!“ 

To je otázka i směrem k nám. Tedy, k některým z nás! Proto jsem v té souvislosti na celostátní konferenci zmínil volební heslo: NENECHME TO TAK!

Je to opravdu k vážnému zamyšlení!  ČÍM TO JE, že tak vytrvale jedeme proti zdi, ta už je na dohled, ale každého, kdo na tu očividnou skutečnost upozorní a varuje, onálepkujeme a označíme málem za škůdce strany. 

To ne oni škodí straně, jim o tu stranu skutečně jde a bojí se o ni! Nepomlouvejme je, ale zamysleme se nad tím, co říkají. Jinak východisko z té šlamastyky, do které jsme byli zavedeni, nenajdeme.

A k hodnocení obou celostátních konferencí jen větu – nepovedly se, v okresech o nich delegáti neříkají nic dobrého. „Promarněný čas a drahý špás“, slyším a čtu. Vypověděly však mnohé o skutečném stavu a potenci strany. To je dobré si uvědomit!

Poslední poznámku: Zemřel František Čuba, velká a vzácná osobnost, legenda mezi českými socialistickými podnikateli. Strávil jsem debatami s ním desítky hodin a vážil jsem si toho. Myslím, že bychom mu měli vzdát úctu minutou ticha.  

(Stalo se!)