Nová kniha Miloše Jakeše „Příběh komunisty“

jakes_2016_22

Nakladatelství „Česká citadela“ vydalo v letošním roce novou knihu rozhovorů RSDr. Pavla Pilného (*1944) s RSDr. Milošem Jakešem (*1922), nazvanou „Příběh komunisty“. Kniha stojí za pozornost, přestože Miloš Jakeš své vzpomínky zveřejnil v minulosti už vícekrát, např. v knize „Dva roky generálním tajemníkem“ (Regulus, Praha 1996). Snaha autora o obhajobu svých postojů aktivního politického života stranického funkcionáře v celém období let 1945–1989 je obdivuhodná. Nevzdal se jí ani za 30 let po kontrarevolučním převratu, který se snaží vrátit vývoj před rok 1945, ne-li před rok 1918. Srovnejme úsilí Miloše Jakeše v tomto směru s dalšími vedoucími představiteli ČSSR po roce 1990. Téměř všichni z nich se kamsi schovali a odmlčeli se. Většina jich už nikdy nevylezla.
Miloš Jakeš zůstal od konce roku 1989 řadovým penzistou bez ambicí na další politickou kariéru, není členem žádné politické strany ani organizace, ale zůstal bojovníkem za lepší svět a účastní se politické činnosti jako host jedné ze základních organizací KSČM v Praze, ačkoli byl před třiceti lety v rozporu se stanovami vyloučen z KSČ. Nesnížil a nesníží se k tomu, aby usiloval o členství v KSČM bez své politické rehabilitace. Vedení strany, vzešlé z kontrarevolučního převratu, však nikdy nenapadlo a nenapadne soudruhu Jakešovi členství ve straně obnovit. Skutečného komunistu ovšem nevytváří stranická knížka, dnes už vlastně jen kus papíru (knížky byly zrušeny).
Miloš Jakeš nekapituloval a rozhodně obhajuje své postoje z celého období svého života funkcionáře KSČ, zahrnujícího celé období národně demokratické a socialistické revoluce a budování socialismu 1945–1989. Nemáme mnoho příkladů přesvědčených komunistů, kteří strávili celé toto období ve významných funkcích a nezradili své přesvědčení ani v krizových letech 1968-1969, ani po roce 1989. Připouští si přitom i chyby, ke kterým v období budování socialismu došlo. Dokáže být i sebekritický. Na rozdíl od jiných nesvaluje problémy na ostatní a nepovažuje se za nepochopeného genia, obklopeného hlupáky, kariéristy a zrádci.
Otázky Miloši Jakešovi klade a svými názory mu sekunduje zkušený publicista Pavel Pilný, jeden z tehdy mladších vedoucích funkcionářů KSČ, předlistopadový vedoucí tajemník Městského výboru KSČ Brno a člen Výboru pro řízení stranické práce v českých zemích. I on je jedním z těch, kteří nepřevrátili kabát, a proto má právo hovořit s Milošem Jakešem jako rovný s rovným a jeho komentáře rozhodně stojí za pozornost. Dodám však, že soudruh Jakeš byl a je ochoten diskutovat i se svými názorovými oponenty, jako málokdo z předlistopadového vedení. Před několika lety medializovaný rozhovor s Františkem „Čuňašem“ Stárkem přesvědčivě ukázal, která strana má navrch. Miloš Jakeš obhajoval své názory i před osobami snažícími se ho zesměšnit, například před tvůrci filmového dokumentu „Milda“, a domnívám se, že obstál se ctí. Vykonal jistě větší službu naší věci než ti, kteří po převratu zalezli a deklarovali, že se s odpůrci bavit nebudou.
Není nutné souhlasit se všemi výroky Miloše Jakeše, uvedenými v jeho nové knize, aby si ho revolucionář mohl vážit. V některých postojích k vývoji po roce 1989 se mi zdá být autor přespříliš diplomatický. Nemá to ovšem jednoduché, když mu každý odpůrce může vmést do tváře, že on přivedl socialismus v ČSSR ke krachu. Takové obvinění samozřejmě není spravedlivé, protože socialismus v té době podlehl kontrarevoluci ve všech evropských zemích, v celém SSSR a vážné škody utrpěl v celém světě, ať už v čele vládnoucích stran stáli mladí nebo staří funkcionáři a ať už byli radikálnější či liberálnější. Je laciné tvrdit, že schopnosti Miloše Jakeše na funkci generálního tajemníka nebyly dostatečné. Obstál snad lépe prezident Husák, obstáli lépe ambiciózní funkcionáři Adamec, Štěpán, Štrougal, Urbánek a další? Nikolivěk. V tragických dnech konce roku 1989 kapitulovali všichni. 
Osobně si vždy budu vážit soudruha Jakeše za to, že jako mladému komunistovi mi umožnil už před více než deseti lety osobní setkání a odpovědi na otázky, které mě zajímaly, a bavil se se mnou velmi přátelsky a otevřeně, ač je starší než všichni mí prarodiče. Následovalo několik dalších rozhovorů. Nedovedl jsem je však vést s takovým zasvěcením do situace jako Pavel Pilný, už proto, že jsem o dvě generace mladší než on, o tři generace mladší než soudruh Jakeš. Mimochodem, je to jen zásluhou sociálních výdobytků ČSSR, jinak by se asi nové generace rodily a zdárně vyrůstaly po dvaceti letech těžko. Dnes se tak děje stěží po pětatřiceti a velká část dětí trpí tragédií výchovy v rozvrácených rodinách…
Kniha „Příběh komunisty“ je ilustrována zajímavými fotografiemi, z nichž některé nebyly dosud veřejně známé. Za pozornost stojí také reprint dobových dokumentů. Z Jakešova vysvědčení vidíme, že byl vzorným žákem; ostatně po celý život zůstal velice inteligentním a schopným člověkem, kterého neprávem odpůrci diskreditovali za obyčejné přeřeknutí v projevu spatra na Červeném Hrádku u Plzně v roce 1989, neurčenému široké veřejnosti. Ačkoli KSČ 80. let trpěla mnoha problémy, nepostavila si do svého čela ani v roce 1987 neschopného jedince, kariéristu ani zrádce.
Miloš Jakeš zůstává i ve svých 97 letech přesvědčeným komunistou, nepovyšuje se však nad ostatní a je otevřen dialogu nad minulostí, současností i budoucností socialismu. Doufám a věřím, že všichni antikomunisté puknou zlostí, až budeme zanedlouho se soudruhem Jakešem slavit jeho 100. narozeniny.

Lukáš Vrobel