Úloha vůdce revoluce v dějinách strany a národa – zkušenosti různých zemí

grospic

 

V dubnu se sešel v Uljanovsku výbor pro přípravu oslav 150. výročí narození V. I. Lenina. Přinášíme projev českého zástupce, místopředsedy KSČM Stanislava Grospiče.

 

Vážené soudružky, vážení soudruzi, drazí účastníci této mezinárodní konference!

Za rok, 22. dubna 2020, si budeme připomínat 150 let od narození Vladimíra Iljiče Uljanova – Lenina.  Člověka, který dokázal s nezměrným úsilím vést ostré polemiky s nejrůznějšími projevy oportunismu a revizionismu, které se nabalovaly na odkaz Karla Marxe a Bedřicha Engelse.  S lidmi stejně oddanými myšlence překonání kapitalismu dokázal společně vytvořit ze Sociálně demokratické dělnické strany Ruska politickou stranu, která se dokázala sjednotit a svést úspěšný boj s carismem a posléze Kerenského prozatímní vládou za nové socialistické Rusko.

Označení vůdce světového proletariátu pro Vladimíra Iljiče Lenina je nutné vnímat s velkým historickým odkazem. Dělnická třída se svými spojenci pod vedením bolševiků dosáhla jako první na světě politické a následně ekonomické moci a co je podstatné, dokázala ji dlouhodobě udržet. V tom, z mého pohledu, spočívá základní inspirace, kterou Vladimír Iljič Lenin dokázal ukázat dělníkům, rolníkům, utlačovaným národům na celém světě.

Nic však nepřichází samo o sobě. Je třeba vnímat dlouhou cestu, kterou Sociálně demokratická dělnická strana Ruska, od roku 1903 rozdělená na tzv. menševiky chtějící revizi cesty k nastolení socialismu postupnými kroky a na tzv. bolševiky, zastánce nekompromisního boje s carismem a kapitalismem, prošla.

Zastupuji Komunistickou stranu Čech a Moravy, v tomto ohledu mi dovolte malé připomenutí lednové konference Sociálně demokratické dělnické strany Ruska v roce 1912. Konala se totiž v Praze, tehdy hlavním městě nesamostatného českého národa, jenž byl součástí Rakousko-uherské monarchie. Podle současného gregoriánského kalendáře se konala ve dnech 18. až 30. ledna 1912. Právě na této konferenci byla položena základní mez mezi bolševiky a menševiky, sjednotila bolševické organizace, a co je nejpodstatnější, sjednotila je v jednotnou politickou stranu. Konference tak znamenala první příznaky velkého a prudkého rozmachu dělnického hnutí v Rusku a oživení činnosti strany. Po vyhnání menševiků se strana zpevnila a byla schopna vést boj proti oportunistům, očišťovat proletářskou stranu a vytvářet stranu nového typu. Rovněž je důležité, že Pražská konference ve svých usneseních stanovila minimální politické požadavky: demokratickou republiku, osmihodinovou pracovní dobu, konfiskaci statkářské půdy. Dnes, po 107 letech, můžeme konstatovat, že tyto požadavky ve světě neztrácí nic ze své aktuálnosti, zejména  po pádu evropských socialistických a lidově demokratických zemí východní Evropy a rozpadu Sovětského svazu.

Chci se ale dnes rovněž zabývat otázkou, která v současné době trápí řadu komunistických a dělnických stran ve světě a ve které by osobnost Vladimíra Iljiče Lenina mohla být výrazně inspirativní.

Zdá se, že máme dostatek konkrétního materiálu, který by nás mohl poučit o tom, že komunistické, dělnické a levicové strany sužují, ve velké řadě případů, závažné problémy. Dovolím si použít příklad Komunistické strany Československa a dnešní Komunistické strany Čech a Moravy. Zjistit jejich příčiny nebude až tak obtížné, když si probereme krizi, která postihla KSČ koncem dvacátých let. Tenkrát druhou nejsilnější parlamentní stranu, KSČ, postihly pravicové tendence, které podlamovaly její vliv na masy. Demonstrační akce KSČ končily nezdarem a odhalily její hlubokou krizi. Východisko z ní otevřel V. sjezd KSČ (1929), na němž zvítězil program formulovaný Klementem Gottwaldem. Jeho jádro se zakládalo na hesle „od pasivity k aktivitě“. Vnitrostranická krize se odrazila v úbytku hlasů voličů pro KSČ. Zvrat nastal, až když se strana dala do organizování masového hnutí nezaměstnaných, pochodů hladu, Mostecké stávky, ve které rozvinula myšlenku jednotné fronty. KSČ podporovala úporné zápasy ve prospěch drobných živnostníků a pokrokové inteligence. Šíři a cíl bojů zvětšovala: v třiatřicátém roce ústřední výbor vyzval sociální demokracii – československou i německou – ke společnému postupu proti nebezpečí fašismu a za hospodářské a politické požadavky dělnictva; nabídka však byla ostře odmítnuta. Komunisté odhodlaně pokračovali ve své práci, nebáli se perzekuce. Nezastavil je ani zatykač, který byl v polovině čtyřiatřicátého roku vydán na komunistické poslance. Strana přesto početně rostla.

Jaké poučení pro dnešek se z toho nabízí? Bezpochyby hlavně to, že v dobách velkých sociálních změn komunističtí vůdcové musí stále hlouběji poznávat myšlení a potřeby mas, a také přemýšlet nad otázkou, co je třeba podniknout, aby se masy naučily o svá práva bojovat. Zdokonalovat se v umění jít kupředu a stát se předvojem demokratických sil. Lze vyvodit, že pro vůdce strany jsou teoretické schopnosti, revoluční odhodlanost a smělost, úzké sepětí se stranou a lidem, víra v masy a ochota učit se z jejích zkušeností, mravním zákonem.

Logicky by se očekávalo, že komunistické strany, které nemají nic jiného, než budoucnost doplněnou o řadu historických zkušeností, zvláště pokud si prošly čtyřicetiletým a víceletým obdobím snahy vybudovat socialistickou společnost, se budou snažit upravovat cesty k této budoucnosti s přihlédnutím ke zkušenostem z minula. Jenže, často opak bývá pravdou a skutečnost je velice často jiná. Vedoucí činitelé mnohých komunistických a dělnických stran se rozhodli odloučit od učení Marxe a Lenina, a tím i od aktivizace komunistů za spravedlivý svět. Porážka socialismu ve východních evropských zemích a s tím i řady národně osvobozeneckých hnutí vedla k opětovným iluzím spojených s šířením pseudoteorií, k přeceňování a mnohdy idealizování kapitalismu. Otevřela dveře oportunismu a revizionismu. Zapomnělo se na práci Lenina „Krok vřed, dva kroky vzad“ i na „Levičáctví – dětská nemoc komunismu“.  Občasné sliby lepší budoucnosti nemají být vybojovány, nýbrž jen trpělivě vyčkány. „Moderní“ představitelé stran se místo studia marxismu-leninismu pachtí po „moderních“ výkladech světa, protože všechno, co by mohli o něm říci marxisté, bylo by jen „dogma“. Nepřijde jim na um, že tato výtka je již sama o sobě dogma, neboli, prázdným tlachem. Tak se pod záminkou zaostalosti odpravují vědecké zásady a komunistické přesvědčení. Inspiraci, poučení a východiska však nemusíme hledat jen u Vladimíra Iljiče Lenina. Nalezneme ji i u řady jiných představitelů dělnického hnutí po celém světě, v České republice u Klementa Gottwalda a jeho snahy o specifickou cestu lidově demokratickou k socialismu, u Ho Či Mina a boje vietnamského lidu proti kolonialismu, za sjednocení a socialismus. Inspirativní je cesta Kuby, Číny a dnes i třeba Nepálu.

Kritizovat není pomlouvat: kritizovat je funkce vědecká. Jako příklad možno uvést tiskové materiály řady rádoby teoretiků, přešlapování řady evropských levicových stran, které se zřekly třídního pohledu na svět, v zájmu konformity jej vyměnily za koexistenci a za „sociálně spravedlivou“ společnost v lůně kapitalismu. Základním problémem je, že přistupují k popírání existence socialismu, přejímají jeho buržoazní kritiku a nejsou schopny svést boj s antikomunismem tak, aby jim lidé rozuměli. Jejich mimořádná aktuálnost byla podepřena lží, podle které zlí dogmatici nechtějí pochopit, že příští socialismus půjde výš než „reálný“ socialismus, zatímco pravda je taková, že pouze k tomu dodávají, že zákonitě půjde výš, avšak že půjde jeho směrem. Vady těchto „teorií“ se postupně stávají zřejmé. Komunisty již tolik neokouzlují, a vzletné tlachání vysvětlují slabostí myšlení „moderních teoretiků“.

Politický kartel mezi komunistickými a dělnickými stranami a reformisty by vedl v praxi k všeobecnému zmatení, neboť by přispěl k rozmazávání hranic mezi levicí a pravicí. Smíšeně užívaný koaliční potenciál – zbavený ideového rozměru – by vedl nutně k odcizení oficiální stranické politiky od strany. Postupně by rétorika profesionálních politiků, ještě víc než nyní, vedla pod znamením „kompromisů“ k zakrytí osobních a skupinových zájmů. Komunisté by se prostě „přizpůsobili“. Proto ona filosofie „členů teoretického zázemí“: prý názor jednotlivce je víc než názor kolektivního vedení.

Skutečnost je taková, že mnozí komunisté dnes jakoby už nebyli schopni obnovy socialismu, jakoby v temnotách západní „civilizace“ pozbyli paměti a tápali slepě v labyrintu starostlivého, téměř nerozlišitelného od různých prosystémových hnutí a srocení zaslepenců světa. Ne, frázemi nelze vystihnout realitu úplně. Pomoci frází lze vystihnout jen to, co je na povrchu, nikoli co je uvnitř. A to je pro teoretika málo. Nebylo by snad na vadu ani to, aby se místo dlouhého meditování o dílčích otázkách raději zamyslel nad hlavními charakteristikami současného kapitalismu – se vším, co v něm právě začíná, i se vším, co v něm právě zaniká.

Nezbývá než se znovu zamýšlet nad východiskem. Od kontrarevoluce uplynuly tři desítky let, nastávají nové otázky a problémy. Stávají se zřetelnějšími omyly. A přitom hlavní vězí v nepochopení, že kapitalismus stárne, chátrá, poddává se síle času. Za této situace komunistům zbývá povinnost vytrhávat ze svého prostředí věčně přizpůsobivou rmuť života v nespočetných proměnách zbabělosti a licoměrnosti. V řadě zemí však socialismus nebyl poražen a prokázal svou životaschopnost.

Na tomto pozadí se jasněji vykresluje ponaučení: chce-li strana získat ve společnosti autoritu, musí být příkladem boje za spravedlnost, za naplnění svých ideálů, a nikoli nápodobou reformistických stran a hnutí. Nelze se soustřeďovat jen na volební klání a rezignovat na trvalou práci s lidmi. Dějiny si ztropily takový žert, že jestliže před kontrarevolucí marxismus falšovali západní reakční ideologové, po ní to samé provádějí komunističtí reformisté. Právě oni jsou oním krtkem, který podkopává ideovou jednotu, akceschopnost, vnášejí do stranických řad maloburžoazní bezcharakternost a propastnou bezmyšlenkovitost. Taková strana si nemůže dělat nárok na vážnější autoritu a vliv mezi veřejností.

Odkaz osobnosti Vladimíra Iljiče Lenina je proto stále živý.