Španělsko na konci druhého desetiletí XXI. století

spanelsko

Od konce občanské války ve Španělsku uplynulo osmdesát let. Historici, politici i sdělovací prostředky běžně, neustále a opakovaně dělí poválečné období na „frankistickou diktaturu“ a „40 let demokracie“.

O režimu za generalissima Franka moc sporů není, protože nelze popřít popravy politických vězňů ještě v 70. letech minulého století. Struktura moci se odvíjela od postulátu, že Francisco Franco je „jefe del estado“, hlavou státu.  

Rovněž se má za to, že úmrtím Franka a přijetím ústavy v roce 1978 se Španělsko stalo demokracií. Přikláním se však k těm, kteří léta od druhé poloviny 70. let charakterizují jako postfrankistické období. Frankismus bez Franka přežíval ještě další desetiletí především v nositelích návyků vládnutí v tom, že kapitálová moc zůstávala zachována ve stejných rukách. Nelze hovořit o demokracii a tolerovat jevy tak charakteristické pro fašistické diktatury – mučení, mizení občanů, krádeže novorozenců, bezdůvodná obvinění a státní teror. Účast španělské armády v agresi proti Iráku v roce 2003 je také v rozporu s hodnotami demokracie.

Ústava roku 1978 byla přijata jako kompromis. Měl zabránit recidivě konfliktu, který v roce 1936 vyústil v občanskou válku. Dodnes se nazývá ústavou přechodu k demokracii. Monarchistické státní zřízení, politické struktury, volební zákon, struktura ozbrojených složek, soudnictví byly nastaveny tak, aby výkon moci byl zachován ve prospěch místního a nadnárodního kapitálu.

Střídání desetiletí a s nimi i vlivu nových generací se v tváři Španělska odrazilo.  Mění se hodnotová kritéria obyvatel, mladí lidé efektivněji využívají osobních svobod a možností, které moderní doba nabízí. Tím spíše pak je zřetelný rozpor mezi zastaralými, překonanými normami a moderními potřebami společnosti.

Volební zákon z konce 70. let se obrací proti jeho tvůrcům. Přepočítávání hlasů a výpočet křesel v parlamentu podle D´Hondta mělo původně zajistit výhodu pravici reprezentované Lidovou stranou, a vytvořit schéma bipartidismu. Frankovi pohrobci vládnoucích klik kolem premiérů Aznara a Rajoye se natolik zkompromitovali bezskrupulózní korupcí a arogancí moci, že se pravé spektrum rozpadlo do tří politických stran. Pro tyto strany ve volbách koncem dubna t. r. hlasovalo 11 milionů voličů, aby obsadily v novém parlamentu 147 křesel. Vítězní socialisté (PSOE) se 7,4 miliony hlasy získali sami 123 poslaneckých míst. Spektrum hodnoty poslaneckého křesla se pohybuje od 52 do 170 tisíc hlasů na jednoho poslance!

Ve španělském parlamentu je po posledních volbách zastoupeno 13 politických stran.  Jednobarevná většinová vláda je vyloučena. Koaliční jednání se do konání eurovoleb prakticky neuskutečnila.

Za to Španělská konfederace podnikatelských organizací (CEOE) se hned po volbách nechala slyšet, že nejlepším řešením bude pravolevá koalice PSOE a strany Ciudadnos. U nevyzpytatelných socialistů nelze vyloučit, že po skončení volebních klání – eurovolby, místní a autonomní volby – volání podnikatelských a majetkových elit vyslyší.

Před pěti lety nastoupil na královský trůn Felipe VI. Jeho otec postavení monarchy v předcházejících letech značně poškodil. Felipe VI. se zatím aférám vyhýbá, avšak dvůr už není tím, čím býval. Může za to i královna Letizia, která nepochází z královského rodu, nemá vztah k tradičně mocné „grandeze“ a své dcery vede k poznání občanského života.

Ve Španělsku je předseda vlády titulován „presidente del gobierno“ a mnoho lidí si klade otázku, vtip nevtip, proč máme krále, když máme prezidenta?

Nejvíce je však kontrast starých norem s novými potřebami zjevný v problému Katalánska. Aktuálně se do trapného komična vyjevuje záležitost vězněných politiků z Katalánska. Oriol Junqueras je ve vyšetřovací vazbě více jak rok a půl pro „vzpouru“ organizací „nelegálního“ referenda a zneužití fondů. V posledních volbách byl zvolen poslancem španělského parlamentu. Policisty v civilu byl přiveden k převzetí mandátních dokladů. Následně byl zbaven poslaneckých práv, neboť se nemůže jednání sněmovny účastnit. Nyní o měsíc později je na prvním místě kandidátky strany ERC do evropského parlamentu. Získá-li mandát, pak policejní doprovod jistě do Bruselu nedojede. Vydání europoslance trvá 6 měsíců a výsledek může být negativní. Soudní líčení v Madridu tak do podzimu neskončí. Záležitost se zamotává a postfrankistická justice je stále směšnější.

Problém je ale ideověpolitický: Jsou Katalánci národ? Má národ právo na sebeurčení? Je hlasování formou, kterou lid projevuje, že je nositelem moci? Může být hlasování organizované zvolenými představiteli nelegální a násilné znemožnění hlasování demokratické?

Potenciální koaliční partner pro PSOE na levici je strana Unidas Podemos. Hlasovalo pro ni 3,7 milionů voličů, ale počtem křesel kleslo její zastoupení ve sněmovně ze 71 na 42. Na jednoho poslance potřebovala o 50 % více hlasů než PSOE. Unidas Podemos vznikla sjednocením Jednotné Levice (IU) a Podemos, hnutí které vzešlo z protestů v roce 2014. Unidas Podemos v letošním předvolebním období změnila taktiku a rétoriku. Poté, co Španělsko překonalo nejtěžší dopady krize z přelomu desetiletí, se nálady voličů odklonily od radikálních hesel. Na předvolebních mítincích Unidas Podemos tak znělo naléhání, aby se příští parlament a vláda věnovaly důslednému plnění práv zaručovaných platnou ústavou a to především v sociální oblasti.

Léta působení Unidas Podemos v poslanecké sněmovně a ve španělské politice obecně jen dokládají jak složité je prosazovat podstatné kvalitativní změny ve prospěch života pracujících uvnitř systému vytvořeného buržoazií a kapitálem. Hlasy voličů a křesla v parlamentu jsou jedna věc. Majetková a vlastnická moc jsou druhou věcí.

Ladislav Barcelonský