Rozpaky nad 45. pražskou teoreticko-politickou konferencí

45_ptpk

45. pražská teoreticko-politická konference (PTPK), pořádaná v Praze 1. června 2019, měla pojednávat „o odkazu V. a IX. sjezdu KSČ pro aktuální činnost komunistů“. Úmyslně píši, že měla pojednávat. Velká část diskutujících se totiž věnovala spíše kritice současné situace v KSČM a někteří o stanovené téma ani slovem nezavadili.
Pravidelné účastníky těchto konferencí mohl zarazit poloprázdný sál už při zahájení, přičemž po přestávce značná část přítomných odešla. Účast byla zřejmě nejnižší za celou mnohaletou éru pořádání PTPK. Zdá se, že pryč jsou i časy, kdy konference budily alespoň v prostředí komunistického hnutí určitou mediální pozornost. Dnes i ohlasů na ně je poskromnu, ať už pozitivních či negativních. Značná část dřívějších účastníků tvrdí, že přítomnost zde je ztrátou času, že se zde povídá stále to samé, ale sami ke zvýšení úrovně konferencí nepřispívají a zpravidla ani nepořádají žádné alternativní akce, které by „měly cenu“.
Ačkoli jsou konference stále v širším měřítku chápány jako místo pro „upuštění páry“, kde si přítomní zanadávají, ale stejně nic nezmění, přesto jsou zjevně dosud někomu trnem v oku a původní termín 6. dubna byl jen tři dny předem „kolegiem vedoucích funkcionářů KSČM“ zrušen s poukazem na probíhající rekonstrukci sociálních zařízení, o které se vědělo dlouho předem a sama o sobě nemohla být pro jednání překážkou. Je pravděpodobné, že zrušení původního termínu souviselo se skandalizací akce ze strany antikomunistického europoslance Jaromíra Štětiny a snahou „neprovokovat před volbami“. Ať to bylo jakkoli, KSČM nedosáhla ve volbách do Evropského parlamentu zrovna zářných výsledků ani bez „provokace“ a nízká účast na 45. konferenci stěží souvisela se změnou termínu, spíše byla odrazem celkového úpadku strany a komunistického hnutí. Těžko si namlouvat, že by komunisté hromadně dali 1. června přednost oslavám Mezinárodního dne dětí, už proto, že většina aktivních komunistů má zaprvé děti dávno dospělé, zadruhé jsou skoro všechny ideově úplně mimo pokrokové hnutí, o vnoučatech ani nemluvě… Pro pořádek dodávám, že pražské teoreticko-politické konference nejsou vnitřní záležitostí KSČM, ale k pořadatelům patří i KSČ (zastoupená jedním členem, pokud se nemýlím) a KSM. Účastníky v nedůchodovém věku bylo možné spočítat na prstech u rukou, ale na jiných českých komunistických akcích je to ještě horší.
Domnívám se, že konference by mohla být hodnotná a přínosná i při více než poloprázdném sále, pokud by se řečníci drželi tématu a stanovené délky příspěvku a pokud by jejich projevy byly koordinovány. Nic z toho se ovšem nekonalo, každý si povídal, co chtěl, a souhrnný dojem nemohl být jiný, než že situace českého revolučního hnutí je tragická a nikdo neví, co s tím.
Jednání zahájil tajemník KV KSČM Praha a člen VV ÚV KSČM Viktor Pázler, moderování se jako obvykle ujal hlavní organizátor Pavel Degťar, místopředseda OV KSČM Praha 1. Ničím překvapivým nebyla ani neúčast vedoucích představitelů strany, přičemž jediným přítomným členem výkonného výboru byl právě (jako už tradičně) Viktor Pázler a jediným poslancem (ačkoli poslanci stranu prakticky řídí a ovládají, jak v projevech několikrát trefně zaznělo) místopředseda strany Stanislav Grospič. Jak však v závěru konstatoval Pavel Degťar, i jeho účast byla zcela formální, na výtky k vedení strany nereagoval a k tématu konference nediskutoval.
V úvodu jednání předal předseda Ústecké krajské rady Klubu českého pohraničí Jan Dlouhý čestné uznání Jaromíru Kohlíčkovi za vlastenecký přístup a práci v Evropském parlamentu, kde se schyluje ke konci jeho mandátu.
Hlavní referát k letošním kulatým výročím V. a IX. sjezdu KSČ (1929, 1949) přednesl předseda Marxisticko-leninského odborného klubu Václav Čermák, dřívější člen ÚV KSČ a ÚV KSČM. Kromě obsáhlého zhodnocení okolností, průběhu a závěrů obou sjezdů se věnoval i jejich odkazu pro dnešek a srovnání s nedávnými sjezdy KSČM, kdy například po sérii volebních porážek tato strana zorganizovala jen jednodenní X. sjezd, na kterém antikomunistický prezident republiky zhanobil dějiny strany a sklidil za to potlesk vstoje zdrcující většiny delegátů.
Referent připomněl, že KSČM už od svého vzniku hanobila bolševizaci jako hrubou deformaci a vynucenou „stalinizaci“ a stala se politickou silou loajální k buržoaznímu státu. K odkazu Klementa Gottwalda se staví odmítavě či přezíravě, přitom v této otázce není možná neutralita. Připomněl, že připomínání památky Klementa Gottwalda bylo hanobeno i některými představiteli KSČM. „Ne“ Gottwaldovi znamená „ne“ svržení kapitalismu, dodal. V závěru vyzval ke zvolení oddaných komunistů do vedení strany na XI. sjezdu v příštím roce. Podobné výzvy se na konferenci opakovaly vícekrát a za sebe musím uvést, že je považuji za zbytečné, protože poměr sil a celková situace v KSČM její změnu v revoluční stranu naprosto vylučují. To není z mé strany rezignace a hledání důvodu, proč nic nedělat (jak mi kritici stále předhazují), nýbrž naopak výzva ke hledání alternativ, ke skutečně smysluplné práci pro socialismus bez ztrácení času přesvědčováním vlka, aby se stal beránkem.
Hned první dva řečníci v diskusi nemínili ani náznakem zavadit o téma konference. Předseda Plzeňského KV KSČM a OV KSČM Klatovy Miroslav Kavij vyzval k přijetí nového marx-leninského programu a zvolení vedení, schopného ho naplnit, na XI. sjezdu, který je k tomu poslední příležitostí. Proč nebylo poslední příležitostí předchozích deset sjezdů a proč nelze takto pokračovat na dalších deseti sjezdech, nevím. Jaromír Kohlíček se věnoval zkušenostem z mezinárodní spolupráce, pohříchu především s reformistickými uskupeními z frakce EP GUE/NGL. Souvislost s V. a IX. sjezdem KSČ zůstala hádankou.
Celkem v diskusi vystoupilo 24 řečníků. Pokud se obtěžovali zabývat se tématem konference, shodovali se na podobných rysech současného vedení KSČM s pravicově oportunistickým Jílkovým vedením, poraženým pod vedením Klementa Gottwalda na V. sjezdu KSČ v roce 1929. Případně podotýkali, že současní vládci strany jsou ještě reakčnější, než byl Jílek a jemu podobní. Řečníci vyzývali k třídní analýze dnešní společnosti, nezbytnosti věnovat se možnostem dosažení socialismu v dohledné budoucnosti a odmítnout žvásty o „pluralitě vlastnických forem“. Shodovali se v kritice podpory vlády oligarchického hnutí ANO ze strany KSČM a vícekrát se vymezovali i proti reakčnímu prezidentu republiky. Dlužno s lítostí dodat, že v rámci KSČM a spolupracujících organizací jsou tyto hlasy spíše ojedinělé. Ozvalo se ovšem i odsuzování politických procesů v 50. letech. Nejsem si jist, jestli zrovna to je správná linie pro získávání mas pro věc socialismu.
Z mého pohledu rozporuplné a na zásadní názorové rozdíly i mezi (subjektivně) radikálnějšími komunisty poukazující bylo vystoupení Josefa Skály, obhajujícího spolupráci s nacionalistickým hnutím SPD velkokapitalisty Tomia Okamury. Nesdílím Skálovu náklonnost k údajným vlastencům, nosícím pod vedením rozpolceně rasistického milionáře na nemytých krcích hákové kříže a hajlující na koncertech nedávného otevřeného neonacisty z kapely „Conflict 88“, hlásící se názvem k pozdravu „Heil Hitler!“ Schvaluji však Skálovu výzvu, že Vojtěch Filip má odejít z politiky, pokud neprokáže své tvrzení, že Skála je placen antikomunisty, aby rozbíjel KSČM. (Při současné situaci KSČM se zdá být nošením dříví do lesa někoho platit, aby ji ještě více rozbíjel…)
Ve vystoupeních zaznívalo mnoho postesku nad současnou situací KSČM a příval iluzí, že se to vše brzy změní k lepšímu. Někdy také obecné fráze těch, kteří nechtějí nazývat věci pravými jmény. Bez příkras popsal stav strany například předseda OV KSČM Praha – východ Pavel Posolda, který uvedl, že 90 % členů strany není už schopno vykonávat žádnou politickou práci a z 10 % zbývajících je 90 % aktivních jen dovnitř strany, tedy v aktivním politickém životě je použitelná jedna setina. Stranu ovládá propletenec dlouholetých funkcionářů, kteří nemají zájem situaci změnit.
Jako také už tradičně na závěr si vzala slovo předsedkyně KV KSČM Praha Marta Semelová, jež shrnula některé problémy, přímo čišící i z jednání konference – stále stejný okruh lidí scházející se na PTPK, protichůdné názory v KSČM na vztah k Babišově vládě, k migraci, k SPD, nejednota ve volbách do Evropského parlamentu. Zdůraznila nezbytnost komunistického programu i jednání strany.
Konference odmítla přijmout výzvu na podporu Josefa Skály proti jeho kritice vznesené Vojtěchem Filipem. Vzhledem k tomu, že v závěru jednání už asi polovina účastníků nebyla přítomna, nebylo by ani důstojné jednat jinak. Především si však musíme uvědomit, že budoucnost revolučního hnutí netkví ve volbě mezi Filipem a Skálou, že ani tisíc výzev nepřiměje Filipa k odstoupení, a i kdyby ano, KSČM se tím k revoluční straně neposune ani o píď. Tak snadno to nejde.

Lukáš Vrobel