O významu revolučního díla Klementa Gottwalda a dopadech jeho zhanobení

gottwald

Diskusní příspěvek s. Lukáše Vrobela na 45. pražské teoreticko-politické konferenci 1. 6. 2019

 

Vážené soudružky, vážení soudruzi,

V. a IX. sjezd Komunistické strany Československa, jejichž kulatá výročí si v tomto roce připomínáme, můžeme označit za dva největší politické triumfy v revoluční činnosti velkého vůdce československého pracujícího lidu a největší osobnosti dějin našich národů, bezpříkladného vlastence a revolucionáře soudruha Klementa Gottwalda. První z uvedených sjezdů znamenal vítězství Gottwaldovy marx-leninské revoluční linie, přizpůsobené československým poměrům své doby, uvnitř KSČ, a druhý o dvacet let později byl symbolem vítězství pracujícího lidu nad buržoazií a reakcí v lidově demokratickém Československu, manifestací vítězství naší socialistické revoluce.

Za největší poučení z V. sjezdu KSČ v roce 1929 pro současnost považuji zkušenost, že volební výsledky ani počet členů strany nejsou vším a že dočasný pokles obojího při prosazení revoluční linie nesmí být důvodem ke klesání na mysli, a naopak oproštění se od oportunistů usnadní budoucí boj a vítězství. Největším poučením z IX. sjezdu je pak příklad budovatelského úsilí vítězné revoluční strany, vedené správnou marx-leninskou teorií a tvořivě ji v praxi uplatňující, strany s podporou naprosté většiny lidu. Na rozdíl od pozdějších dob šlo o stranu pevně spjatou s dělnickou třídou a jejími spojenci, o stranu, která se nezajíká samochválou a nepropadá opojení z úspěchů a nezastírá si nedostatky, ale úspěšně vede a organizuje práci na vybudování socialismu v Československu jako šťastné vlasti pracujících.

Někteří naši soudruzi mají odpor ke slovu „vůdce“, protože si tak kdysi nechal říkat jistý fašistický otrapa. „Lídr Klement Gottwald“ zní ovšem podobně bizarně jako třeba „lídryně Kateřina Konečná“. V NDR byl v r. 1955, deset let po válce, natočen film „Ernst Thälmann – Führer seiner Klasse“. A vyjadřoval skutečnost. Mimochodem, soudruh Klement Gottwald stál prakticky po čtvrt století v čele naší strany, přesněji řečeno strany, k níž se skuteční čeští a slovenští komunisté hlásí jako ke své a mnozí z nich jsou organizováni ve stranách považujících se více či méně za následnické organizace. To, že těchto stran je několik a že dle mého názoru jsou v mnohem vzdálené revolučnímu odkazu velikého soudruha Gottwalda, je věc jiná.

Vrátím se však k úloze revolučního vůdce. Představme si, že by revoluci řídily jen kolektivní orgány a za všech okolností by se lpělo na rotaci kádrů. Klement Gottwald by například v roce 1939 musel ukončit působení v čele strany, protože dovršil desetileté období, a byl by přemístěn organizovat činnost, tehdy už ilegální, kamsi na venkov. Absurdní, že…? Poněkud mi to připomíná anarchisty ve španělské občanské válce, kteří o vedeních bojových operací kolektivně hlasovali.

Význam a úloha soudruha Klementa Gottwalda zůstaly v Československu nedoceněny a nemohlo tomu být jinak s ohledem na převrat sovětských revizionistů, kteří nahradili revolučnost reformismem v mezinárodním revolučním hnutí a ze své hanebné zrady učinili jeho generální linii.

Naprostým popřením předchozí linie mezinárodního komunistického hnutí, naprostým popřením díla i jeho předního činitele soudruha Klementa Gottwalda bylo prosazení tezí o oslabování třídního boje v souvislosti s úspěchy socialistické hospodářské výstavby, o dovršení výstavby socialismu pouhým vybudováním jeho materiálně technické základny bez dovršení změn v nadstavbě, bez dovršení kulturní revoluce, a o nahrazení diktatury proletariátu všelidovým státem. Tuto linii XX. sjezdu KSSS, posílenou na dvou sjezdech následujících, naneštěstí převzala postupně většina komunistických a dělnických stran, čímž odhodily srpy a kladiva a chopily se krumpáčů a lopat ke kopání vlastních hrobů.

Uvést do souladu život a dílo soudruha Klementa Gottwalda s novou linií bylo možné jen zamlčováním či dezinterpretací významné části jeho politiky. Nepodařilo se mi například najít zmínku o spisech Klementa Gottwalda vydaných později než na začátku 60. let. Zřejmě už poté nebyly vydávány. Rád bych se mýlil. Projevy a statě byly citovány okleštěně. Část postojů KSČ pod Gottwaldovým vedením byla označena za chybné pod vlivem údajných deformací souvisejících s takzvaným kultem osobnosti. Odtud pramení i snahy o odtržení díla soudruha Gottwalda od díla soudruha Stalina a povídačky o tom, že „Gottwald byl ustrašený diktátor“, který údajně usiloval o jakýsi jiný, specificky československý model socialismu, zcela odlišný od zkušeností SSSR, ale tento model byl prý sovětským vedením, samozřejmě z osobní iniciativy krutého Stalina, zamítnut a Československu byl vnucen onen stalinský, deformovaný. To tvrdí řada dnešních režimních historiků a publicistů, ale také mnozí formální komunisté. Jedni i druzí k tomu dodávají, že specifický československý model měl být samozřejmě bez diktatury proletariátu, se zachováním soukromého vlastnictví, snad i politického pluralismu buržoazního střihu, zkrátka, měl být vlastně kapitalismem pod rudým praporem.

Neexistují žádné podklady k tvrzení, že by něco takového soudruh Klement Gottwald a KSČ jeho doby někdy chtěli. Politika strany v této době odpovídala našim národním zvláštnostem a rozhodně nebyla kopií sovětského modelu. Odpovídala také specifikům doby a měnila se v souladu s jejími požadavky a ovšem také podle odporu poražených tříd. Bylo by politickou sebevraždou vytyčovat v době poválečného zápasu o většinu národa otázku úplné kolektivizace zemědělství, náhradu drobných živností společenským a družstevním vlastnictvím nebo hovořit o potlačení reakcionářů, ale v pozdějším vývoji vyvstaly tyto úkoly jako nezbytnost a do začátku 60. let byly v podstatě úspěšně vyřešeny. Problémy pak začaly především se zpochybňováním a liberalizací předchozí linie ze strany samotné KSČ.

Skvělou ukázkou mistrné politiky KSČ je úspěšné úsilí o získání většiny národa, završené volbami do Národního shromáždění s 86,6 % hlasů pro Národní frontu v květnu 1948, volbou soudruha Klementa Gottwalda prezidentem republiky v červnu téhož roku a IX. sjezdem strany v květnu 1949. Právě v tomto úsilí vidíme tolik odlišností československé cesty k socialismu od sovětské, že naprosto není namístě hovořit o kopírování či vnucování sovětského modelu. Jestli nám něco bylo ze Sovětského svazu vnucováno, pak to byly kontrarevoluční tendence po XX. sjezdu, které KSČ, byť s rozpaky, nakonec přijala zasvé.

Jaroslav Matějka hodnotí v knize „Klement Gottwald“ z roku 1977 situaci v ČSR na počátku 50. let slovy: „Před soudem stanuli nepřátelé lidu a rozvratníci. Zdálo se, že tento zvýšený odpor reakce i rostoucí tlak zvenčí potvrzuje oprávněnost teorie zostřování třídního boje po vítězství socialismu.“ (s. 93) Tedy na jedné straně odhalení protistátních spiknutí, přechody agentů přes hranice, sabotáže, teroristické útoky a vraždy, na druhé straně třídní boj se prý nezostřoval a nemělo prý docházet k politickým soudním procesům. Není náhodné, že je to právě dílo soudruha Gottwalda z posledních let jeho života, které bylo pohřbeno spolu s ním.

Jakou autoritu ovšem mohla mít ve společnosti strana, která o sobě prohlašovala, že se dopustila tolika značných chyb a omylů, jaká mohla být úcta k jejímu největšímu revolučnímu vůdci, který prý tolikrát chyboval – ačkoli se to o něm zpravidla neříkalo takto otevřeně? Jakou měli s takovou sebemrskačskou propagandou členové a podporovatelé strany záruku, že nová politika strany je správná a nebude znovu popřena?

Od přijetí linie „boje proti kultu osobnosti“ a zpochybňování svých nejlepších revolučních tradic už se KSČ nikdy nedokázala a nemohla prezentovat jako vždy vítězná. Těžko mohlo platit Gottwaldovo „straně věřte, soudruzi“, když tato strana v základních otázkách tvrdila najednou něco zcela odlišného než dříve. To se naplno projevilo ve 2. polovině 60. let.

Donebevolajícím projevem patolízalství před sovětskými revizionisty a velmocenskými šovinisty, vnucujícími ostatním svou pochybnou linii, bylo vyhození těla soudruha Klementa Gottwalda z mauzolea a jeho zpopelnění v roce 1962. Zdůvodnění, že je tělo ve špatném stavu, působilo pouhý rok po vyhození Stalina z mauzolea v Moskvě jistě velmi věrohodně. Dle tvrzení spisovatele Rudolfa Černého prosadil tuto iniciativu osobně Antonín Novotný, v podstatě následník Klementa Gottwalda v čele KSČ. Pokud tomu tak bylo, vál mu ovšem do plachet východní vítr zrady, tak silný, že smetl i Stalinův památník na Letné.

Pro odlehčení tak vážného a smutného tématu dodávám, že výhodou zpopelnění je, že se dnes soudruh Klement Gottwald nemůže obracet v hrobě.

Antonín Novotný později sklidil, co zasel. Gustáv Husák se po svém nástupu do čela strany kromě permanentních útoků na odstaveného Novotného někdy obracel i k odkazu soudruha Gottwalda. 21. 11. 1971 uvedl: „Nechceme zakrývat ani chyby a omyly v posledním období života Klementa Gottwalda. (…) Naše strana toto období zhodnotila a vyvodila závěry, aby se tyto chyby nemohly opakovat.“ (G. Husák, Výbor z projevů a statí 1969-1981, sv. I, Svoboda, Praha 1982, s. 474-475) Jistě, chyby se už neopakovaly a KSČ byla u moci ještě 18 let.

 

Soudružky a soudruzi!

Odkaz V. a IX. sjezdu KSČ nám ukazuje, jak obtížným problémem je nejen prosazení, ale i uhájení správné revoluční linie a její předání následníkům revoluce. U nás nejenže nedokázala socialismus uhájit generace, vyrostlá po vítězství pracujícího lidu, ale aktivně ho vedli k porážce ještě i mnozí z těch, kteří v prvních poválečných letech bojovali za jeho vítězství.

Budiž nám inspirací pro dnešek a budoucnost odkaz nejslavnějších sjezdů v dějinách komunistické strany, odkaz slavné éry velkého proletářského bojovníka soudruha Klementa Gottwalda!