Další porážka KSČM

kscm

U nás evropské volby podle očekávání vyhrálo ANO, i když vzhledem k výsledkům v Praze asi o méně než její šéf předpokládal. ANO dál k sobě přitahuje četné levicové voliče a za levicovou stranu jej považují zřejmě i demonstranti „za nezávislost justice“ – „cinkači s klíči“, kteří ani po 30 letech neprohlédli falešnost slibů z listopadu 1989, resp. „havloidi“, kteří lžou a klamou lidi stejně jako před 30 lety. Tímto konstatováním ovšem nehájím buržoazní hnutí ani oligarchu v jeho čele. Příznačné je, že v EP se poslanci ANO řadí do liberální frakce a podle jejich eurokolegů se plně shodují s jejich programem a názory.

Překvapením nejsou ani výsledky dalších ve volbách úspěšných stran a koalic (ODS, Piráti, TOP 09 se STAN, SPD, KDU-ČSL). V kapitalistické společnosti v buržoazních volbách vítězí logicky kandidáti buržoazních stran. Pro nezasvěcené byl ovšem nečekaným naprostý debakl ČSSD. Poprvé od vstupu ČR do EU nemají sociální demokraté v europarlamentu zastoupení.

Politolog Thomas Kulidakis na serveru Novinky.cz soudí, že ČSSD byla málo čitelná a zásadová, působila slabě, jako přinejlepším Babišovo „béčko“, uškodila ji i obojakost v kauze odvolání ministra kultury (řešené navíc uprostřed předvolebního klání). Předseda oranžových Hamáček nejdříve tvrdil, že na základě zjištění ministerské kontroly by postupoval stejně, ale pak otočil a ministra hodil přes palubu. Jako kdyby ona tzv. kulturní obec někdy masově sociální demokraty volila.

KSČM ztratila dva europoslance a nedopadla podle mne o mnoho lépe než ČSSD, i když mandát K. Konečné vedení vydává málem za úspěch. Pád na sedmé místo prohlubuje nepřetržitou sestupnou linii volebních výsledků (při „katastastrofálních“ parlamentních volbách 2017 skončila KSČM pátá). K příčinám volebních porážek KSČM jsem se vyjadřoval v řadě minulých příspěvků a nechci se opakovat. Přesto je nutné neustále připomínat, že tyto výsledky nejsou náhodné, nejsou odrazem sociálních sil ve společnosti, ale jedině důsledkem opatrnické a oportunistické politiky, jež činí z „komunistické“ strany stafáž loajální opozice.

Při několika příležitostech jsem již také psal, že tradiční pravolevé členění politiky vzniklé za francouzské buržoazní revoluce v 18. století ztrácí v soudobých podmínkách původní smysl, resp. opodstatnění. Svědčí o tom i hodnocení SPD. Pro některé je to krajně pravicová, málem fašistická strana. Nevidím to zdaleka tak jednoznačně. Pokud by tomu tak bylo, těžko by za tuto stranu mohl být do EP zvolen generál v záloze Blaško, bojovný zastánce vystoupení ČR z NATO i EU, či Ivan David, bývalý ministr zdravotnictví ve vládě ČSSD známý levicovými názory.

Na závěr kapitoly poznámka k volební účasti. Úmyslně se v článku vyhýbám procentním údajům, mohou být zavádějící, jedno číslo přesto uvedu. Volební účast v ČR dosáhla 28,7 % a apologeti režimu se nafukují jak žáby na rybníce, že stoupla o 10 % proti minulým evropským volbám. Jinými slovy: k urnám při „celoevropském svátku demokracie“, jak volby nazval komentátor Kulidakis, přišla jen o něco málo víc než jedna čtvrtina voličů. Takřka tři čtvrtiny oprávněných nevolilo, což se rovná zdrcující většině. Někteří nepřišli z nezájmu o evropskou problematiku, jiní z nedůvěry k EU, další (jako já) ze ztráty iluze, že kandidáti KSČM dokáží v Bruselu zastávat protikapitalistické postoje.

 

Ilja Jihlavský

29. 5. 2019