Kdopak je tu považován za levici?

kscm

Vstup KSČM do vedení mnoha krajů na podzim r. 2012 a vítězství Miloše Zemana ve volebním klání počátkem následujícího roku znamenal konec do značné míry spontánních protestů mas lidí proti tehdejší protilidové vládě. Tyto protesty, jichž se Svaz mladých komunistů Československa (SMKČ) aktivně a pravidelně účastnil, měly v našich podmínkách slibný potenciál napumpovat do pokrokového hnutí tak potřebnou novou krev, stát se počátkem přerodu velké části veřejného mínění protisystémovým, tj. protikapitalistickým směrem, a stanout u kolébky procesu, který by současný zastaralý a úpadkový systém smetl z povrchu zemského. Současný režim a jeho představitelé však ukázali svou pružnost, přizpůsobivost a do praxe uvedli právě v tento moment své připravené zálohy. Nemyslím si, a nikdy jsme to jako SMKČ netvrdili, že rozhodování v rámci současných vládnoucích tříd probíhá především formou tajných uskupení, sdružení, rad, jejich domluvami a zákulisními individuálními vstupy do rozhodování. Takový postup, dnes tak často považovaný za jádro problémů, za hlavního hybatele v dějinách, by odporoval zkušenostem minulosti, současnosti a vědeckému poznání. Soudím, že představitelé současné moci, a to i v tomto případě, jednali koneckonců spontánně, bezděčně, a až následně korigovali a zefektivňovali své kroky na základě zkušenosti.

Kdo měl zmíněnou zálohu současného systému představovat? V prvé řadě fakticky prokapitalistická KSČM, jež bez většího odporu vládnoucí oligarchie, jejích médií a institucí vstoupila právě v této situaci do krajských koalic. Za druhé v rámci první přímé volby prezidenta ČR Miloš Zeman. Kolem jeho osoby a politického souboje s Karlem Schwarzenbergem byl vyvolán takový rozruch a falešné vědomí, které mělo jednak odvést pozornost od skutečných problémů většiny lidí, jednak bylo jeho úkolem kanalizovat rostoucí protestní hnutí do prostého aktu vhození obálky do volební urny a do výsledku voleb. To se podařilo – bylo zvráceno rodící se přesvědčení, že v imperialismu dnešních dnů nemá začínat politická aktivita proletářů a představitelů lidových vrstev účastí u voleb, nýbrž že má být v prvé řadě postavena na aktivitách na pracovištích, v odborech, obecně řečeno mezi proletáři, vzděláváním a kulturním obohacováním, a zejména organizováním mas lidí. Zároveň bylo upevněno a svým způsobem znovuzrozeno přesvědčení, že vrcholným aktem politické angažovanosti v dnešní společnosti je účast u voleb. A tím se společensko-politická rovnováha obnovila – politické poměry současného systému se opět dostaly do rovnováhy s dominantně převažujícím společenským vědomím.

Proč se ale vracím v čase tak hluboko? Proč píši o tom, o čem jsme opakovaně psali? Vítězství iluzí o naplnění vlastních třídních (většinou proletářských) zájmů prostřednictvím volby KSČM a M. Zemana prezidentem je zároveň počátkem sílení „nového“ politického směru, který zájmy většiny společnosti (opět) zdánlivě zastupuje. Dnes, troufnu si říci, představuje tento směr nejdominantnější sílu českého politického spektra, ačkoliv celý není vtělen do jediné politické strany či hnutí. Proč je však třeba, abych se na našich stránkách zabýval jedním ze směrů buržoazní politiky? Tento směr vzbuzuje falešné naděje, iluze a chybné hodnocení nejen v řadách proletariátu a dalších utlačovaných sociálních tříd, vrstev a skupin, ale nezřídka je nesprávně hodnocen také relativně kvalitními představiteli marxisticko-leninského hnutí. Nejen v těchto iluzích a chybách spatřuji velké nebezpečí do budoucna, proto je třeba tento směr odhalit, abychom proti němu mohli účinně bojovat.

Neviním další proletáře z toho, že nedokázali rozpoznat třídní, ideologickou a politickou podstatu jmenovaného směru. Jeho reprezentanti jsou zastoupeni v několika politických stranách, hnutích či jiných podobných organizacích, navíc se jedná o politickou orientaci, na niž nejsou a nebyli tito lidé desítky let zvyklí a která konec konců ve své čiré podobě ani nepatří do dnešního vývojového období. Tato fakta zastřela pohled také mnohem erudovanějším a zkušenějším lidem, kteří by měli svým cílovým sociálním třídám a vrstvám pomáhat v politické orientaci, případně je i vést.

Přistupme nyní ke stručnému nástinu názorů a návrhů, s nimiž předmětný směr za poslední léta vystoupil na politické jeviště. Nazvěme ho pokusem o politický a ekonomický konzervatismus (včetně ekonomického neokonzervatismu) tak, jak se konstituoval v 19. století, avšak v podmínkách 21. století. Takový směr není možné za podmínek imperialistického stádia kapitalismu současné doby plně uplatňovat v praxi, což s sebou navenek nese rozpornost, určitou schizofrenii. Ta je pak jedním z faktorů, který demaskování tohoto křídla buržoazní politiky brání. Dalším faktorem, jenž odhalení současných konzervativců činí složitějším, je skutečnost, že takový směr ztělesněný v dlouhodobě stabilní politické síle v českých zemích od dob meziválečné republiky v podstatě neexistoval. Jediným pokusem o tuto politiku byla Sládkova SPR-RSČ z 90. let 20. století, která se ke konzervatismu otevřeně hlásila. Byla však pravidelně diskreditována šaškovstvím až primitivitou svého předsedy i dalších vysokých představitelů, obskurními návrhy a veřejnými skandály, opakovaným ztotožňováním sebe sama s „čistou pravicovou politikou“, strukturou členské základny, z níž nemálo jednotek tvořili otevření xenofobové, rasisté a fašisté, ale zároveň také lidé zcela politicky dezorientovaní. SPR-RSČ v době svého největšího politického rozkvětu mnohem více než současní konzervativci vyrůstala „zdola“ – zejména z řad rodící se maloburžoazie, lumpenproletariátu a nezaměstnaných, ale také z nižší maloměšťácké inteligence a bývalé rudé aristokracie. Její omezené finanční, marketingové a propagační schopnosti jí bránily, aby obsah své politiky umně zakrývala a falešně vykládala tak, jak činí její nástupci. Jistě není náhodou, že právě na ně M. Sládek v současné době ve svých vystoupeních na internetu vytrvale útočí…

Konzervativci 19. století byli reprezentanty velkostatkářstva a rozhodujících složek průmyslového velkokapitálu, prosazovali minimální daně, vysoká cla a restriktivní politiku vůči dělnickému hnutí – např. odmítali dlouhou dobu sociální zákonodárství. Podporovali témata jako „tradiční rodinu, kulturu a zvyky“ a často také katolickou církev. Na rozdíl od liberálů však prosazovali relativně silnou roli státu v oblasti represe (armáda, policie, soudní systém) a některých na ni navazujících průmyslových oborů (včetně státně kapitalistického vlastnictví takto zaměřených podniků – zbrojařský, hutnický průmysl, těžké strojírenství, těžba strategických surovin), ale také v některých dalších oblastech hospodářského života – zejména podporovali větší kontrolu centrální banky a komerčního bankovního sektoru, průmyslových a jiných hospodářských svazů a částečně i cenové politiky. Pod tlakem sílícího dělnického hnutí, avšak rovněž kvůli potřebě rozšířené reprodukce stále více decimované pracovní síly (tedy ze zištných důvodů), přistoupily zejména od konce 70. let 19. století a v 80. letech 19. století i tyto konzervativní síly k sociálnímu zákonodárství (Bismarck, v Předlitavsku Taafeho vláda, podobné kroky, byť často ne tak rozsáhlé, se děly i v jiných zemích). Málokoho by však v té době nebo v následujícím století napadlo řadit konzervativce na levici (jakkoliv je tento termín nevědecký a zavádějící), případně mezi „sociálně citlivé politické strany“. Všem základním pokrokovým tendencím se bránili zuby nehty. Nejen v případě všeobecného hlasovacího práva začali ustupovat až tehdy, když hněv většiny společnosti ohrožoval jejich mocenské postavení. Tam, kde nebylo organizované dělnické hnutí příliš silné a uvědomělé, řadu zpátečnických prvků v ekonomice i v politické nadstavbě dlouho zachovávali (Velká Británie, USA, Švýcarsko).

Zaměřme se nyní zejména na třídní podstatu, resp. na to, jaká třída tento směr v současných českých zemích podporuje a ve jménu jaké třídy provádí svou politiku. Nynější konzervativci se oficiálně zaklínají podporou „soukromého podnikání, malých a středních“ českých podniků. Prosazují snižování přímých daní, brojí proti státním dotacím i dotacím EU, odmítají zásadnější regulaci ekonomiky buržoazním státem. Jaká je však skutečnost? Mnozí čelní představitelé tohoto směru jsou aktivními oligarchy (Babiš, Krúpa, Nejedlý, Soukup) či většími kapitalisty (Okamura, Veleba), kteří státní dotace a dotace EU hojně využívali. Co se týká zahraničního kapitálu, jsou orientováni jak na ruský a čínský velkokapitál, tak na s tímto kapitálem provázané oligarchy v EU. Jejich zázemí na domácí ekonomické scéně představuje česká velkoburžoazie napojená na kapitálová spojenectví ze zahraničí. Zahraničně politicky je tento směr jednoznačně zakotven v imperialistickém paktu NATO, podporuje rasistický Izrael, zároveň si však chce ponechat své kšefty na východě. Jeho nejvyhraněnější část volá po vystoupení ČR z EU, avšak bez jakýchkoliv sociálně-ekonomických a politických změn. Autory těchto nesmělých návrhů jsou ti konzervativci, kteří zastupují část české maloburžoazie, drobné a střední buržoazie, jež se domnívá, že by jim vystoupení z EU ekonomicky vyhovovalo. Z jejich návrhů je také silně cítit vliv lumpenproletariátu, o který se tyto politické síly opírají. Většinová část konzervativců je však k takovému kroku opatrnější, avšak cesty tímto směrem připouští. Sleduje nyní vývoj ve Velké Británii, zda tamější praxe umožní nečlenství v EU s kapitálovými výhodami propojení s podniky z EU. Dá se, jak na základě současného vývoje, tak i logiky panujícího sociálně-ekonomického systému, předpokládat, že by v tom neměl být problém.

Už jsem opakovaně i jmenovitě naťukl, koho považuji za představitele konzervatismu v dnešní české politice. Je však třeba být ještě konkrétnější, protože rozklíčování hlubšího politického zakotvení jeho představitelů nám může napomoci k pochopení, proč i mnoho fundovaných revolucionářů podstatu tohoto směru neprohlédlo. Velmi silně je konzervatismus zastoupen v SPD, nikoliv však celkově. Strana se k němu oficiálně nehlásí, ale nemalá část jeho vedení a členstva kolem poslance R. Fialy a T. Okamury a spol. z těchto pozic jednoznačně, byť spíše intuitivně vychází. Zbylá část je fašizoidně až fašisticky zaměřena. Z významných politických sil promlouvá konzervatismus starého střihu také z ANO, avšak nejen v tomto případě brání důslednějšímu poznání rozpornost a rozplizlost vládnoucího systému dnešních dnů a také specifika české polistopadové politiky. Máme tím na mysli zejména skutečnost, že velkou část rozhodujících představitelů některých stran tvoří lidé politických názorů značně odlišných od oficiální prezentace strany. U ANO je ještě větší obtíž v tom, že dosud nelze rozeznat, co je populismus, poplatnost radám marketingových agentur, neznalost a lavírování, a co je jeho skutečná politická pozice. Do nynějších chvil však z jeho zdrojů silné odkazy na konzervatismus z minulých vývojových epoch pravidelně zaznívají.

Pro českou politiku po r. 1989 je příznačný příběh sociální demokracie. Považovat ji za tradiční politickou stranu lze jen s odkazem na její minulost. Současná ČSSD vznikla jako pragmatický politický slepenec poskládaný Milošem Zemanem, jenž sám nikdy sociálním demokratem střihu Socialistické internacionály nebyl, spíše se v prvotní době jednalo o sociálního liberála. Zeman a jeho nástupci pro účely boje o politickou moc do této strany postupně zatáhli členy Československé strany socialistické, Levého bloku, ODS, KSČM a SPR-RSČ. Řada z nich zaujala čelná místa ve vedení a v zastupitelských funkcích strany (Křeček, Kraus, Rath, Palas, Paroubek, Jandák). Takové personální složení nezůstalo bez následků: Jednak strana vytvořila mezi lidmi povědomí o sociálnědemokratické politice, která však mnohdy měla se skutečnou sociálnědemokratickou politikou málo společného (jakkoliv si o té skutečné nic pozitivního nemyslíme), dále se vydávala za levicovou, což napomohlo k vytvoření mylného dojmu o obsahu tohoto pojmu, ale především byla značně náchylná na výkyvy ve vývoji kapitalismu, nálad ve společnosti a své podpory. Skutečné sociálnědemokratické křídlo v ČSSD je často terčem útoků z řad představitelů strany i zvnějšku a nebývá výjimkou, že je označováno jako nelevicové. Takový politický slepenec sociálních liberálů, konzervativců, sociálních demokratů a malé části reformních socialistů však především musel podlehnout, vznikla-li v politickém spektru ČR síla, která byla dosud zastoupena do značné míry pouze v ČSSD. A to se stalo vznikem ANO a SPD – konzervatismus v ČSSD přestal být třeba, protože ho zastoupili jiní. V minulých volbách se propad popularity snažila strana řešit sázkou na ještě větší konzervatismus (Chovanec), logicky se tím dostala na pokraj odchodu z hlavní scény politického spektra. Nebyl by to takový šok, jak se může na první pohled zdát.

Ohromnou silou starého konzervatismu je také Miloš Zeman a jeho mocenské okolí včetně SPO. Zeman, hlásící se před dvaceti lety k tomu, že by v Německu pravděpodobně volil liberální FDP, své názory s vývojem měnil, až se z něho stal politický konzervativec s nacionalistickými a xenofobními rysy. Reprezentuje nálepku levice, která mu ani z buržoazního pohledu nyní dávno nenáleží, a otázkou je, zda si ji kdy vůbec mohl přivlastňovat. Jeho volba loni i před šesti lety představovala asi největší mobilizaci konzervativního směru a jeho třídních určovatelů. Vůbec však neztotožňuji politické aktivisty a oligarchy zastupující tento politický směr a voliče Miloše Zemana. Naopak, mnohdy mezi nimi spatřuji přímo antagonistický sociálně-ekonomický vztah. V tomto fenoménu hraje dominantní roli podvod uvedený v názvu článku: Konzervatismus starého střihu je mnohými proletáři a zástupci lidových vrstev považován či dokonce prohlašován za levici. Příčinou tohoto paradoxu, vedle určující role současného systému, jsou zejména všechny složky pokrokového hnutí, které tyto mimikry neodhalovaly. Pakliže vezmeme do úvahy politické reprezentanty strany současného systému, kteří podporovali v prezidentských volbách M. Zemana, máme před sebou jako na talíři většinu představitelů současného konzervativního pokusu.

Jako další paradox se může jevit skutečnost, že konzervativce starého střihu téměř nenalezneme v ODS, která se částečně ke konzervatismu hlásí. V reálu však o žádné překvapení nejde – politika ODS pouze odráží rozporné vývojové trendy      současného kapitalismu, jeho antagonismy, neantagonistické rozpory, stagnaci, zahnívání a dekadenci. Jejich nejlepším výrazem je mocná doktrína neoliberalismu, jehož je ODS stranou.

Stav současného antikapitalistického hnutí u nás velice dobře demonstrují rozkladné tendence v KSČM. Ve vývojových procesech posledních let se tento rozklad začal projevovat mimo jiné tím, že se z této strany, a to i od představitelů hlásících se k revolučním tradicím, marxismu-leninismu, začaly ozývat hlasy, označující konzervativce za „levici“, menší zlo, levicovější představitele, než je TOP 09 či ODS apod. Takové a jim podobné názory nezaznívají jen z KSČM, ale také od řady jiných organizací a jednotlivců hlásících se k antikapitalistickým názorům.

Proč právě tyto názory dokladují ideový rozklad protisystémového hnutí u nás? Jsou totiž důkazem toho, jak se jejich autoři chytají do tří buržoazních pastí. A z těchto důvodů jsou objektivně nesprávné.

První pastí je chvostistické, drobečkové pojetí politiky menšího zla. To jsme obsáhleji kritizovali mnohokrát – naposledy ve stanovisku proti podpoře současné Babišovy vlády. Dodám pouze, že takto vnímané „menší zlo“ je naprosto abstraktní, nehistorické, tím pádem neberoucí v úvazu aktuální stupeň rozvoje současného systému a rozložení třídních sil v rámci něj. Drobečkové vybírání minimálních, ani ne dílčích rozdílů mezi programy všech politických stran a hnutí bez ohledu na politickou zkušenost, třídní realitu a tím pádem i realizovatelnost daných návrhů, jakož i neprincipiální uplatňování této optiky na jakýkoliv program může vést k názoru, že menším zlem je podporovat v současných podmínkách nacionalisty proti fašistům, protože reprezentují menší zlo. Tento pohled tedy objektivně napomáhá fašizaci společnosti.

Druhou pastí, do níž se autoři výroků o menším zlu sami chytili, je abstraktní pojímání pojmu levice. I tento přístup jsme v minulosti opakovaně podrobili kritice. Budeme-li politickou scénu dělit na levicovou a pravicovou čistě podle dnes převažujícího politologického obsahu, který je objektivně nesprávný, podlehneme blouznění bez určujícího třídního přístupu. Právě tento přístup využívají někteří současní obskurní politologové hlásající například, že nacionalismus nebo fašismus nejsou směry krajně pravicové, ale krajně levicové. Na podobné scestí se dostávají i milovníci menšího zla, i když jsou na rozdíl od zmíněných reakcionářů motivováni čestnými úmysly. Původní koncept levice, pravice a středu, který vznikl v ohni Velké francouzské buržoazní revoluce, totiž třídní rozměr měl. Podle něj patřili mezi zástupce pravice příslušníci vládnoucích tříd feudalismu – především aristokracie a nejvyšší představitelé římskokatolické církve, jejichž základním motivem bylo udržení, zakonzervování feudálního řádu se vším jeho haraburdím. Buržoazní politologická pavěda v následném vývoji však vnukla těmto pojmům dosti odlišné charakteristicky, zcela zákonitě vykleštila jejich třídní obsah a tak dlouho a masově ho vštěpovala veřejnosti, až začal být v různých obměnách poměrně všeobecně přijímán, a to i některými pseudorevolučními stranami. Abychom vnesli světlo do základního dělení politických sil, musíme použít hledisko systémovosti, tzn. vědět, zda daná organizace je protisystémová, tedy protikapitalistická, nebo zda je systémová, buržoazní. Až následně můžeme použít další kritéria – např. pokrokovosti s ohledem na zákonitosti dějin, antiimperialismu, mírové politiky apod. Kdyby tohoto hlediska všichni ti, kteří považují konzervativce za levicové, použili, naskytl by se jim zcela jiný obraz.

Třetí past úzce souvisí s předchozími, ale zejména s tím, co jsem psal na prvních několika stranách. Kdyby se prohlašovači konzervativců jako menšího zla a levice nelapili do dvou zmíněných pastí a znali by alespoň část z toho, co už jsem napsal, neuvízli by ve třetí pasti, jíž představuje právě to, že konzervativce starého střihu nedokázali identifikovat, odlišit je od dalších politických směrů a stran. Bez třídního kompasu se tak domnívají, že hlásá-li někdo větší roli státu v ekonomice, bezpečnosti, dokonce soudním systému, nesouhlasí s úplnou demontáží sociálních výdobytků minulých generací, má na zahraniční politiku vlivem konspiračních teorií (úloha tajných spolků – svobodných zednářů, židů, iluminátů, mimozemšťanů), politického blouznění (EU pod vlivem tzv. neomarxismu) kosmeticky jiné názory, musí být nutně zástupcem levice či menšího zla. A to zcela bez ohledu na kontext předkládaných návrhů a bez vnímání dalších, zcela zpátečnických pohledů konzervativních politiků – na celkovou zahraniční politiku, členství v imperialistických institucích, vlastnickou strukturu ekonomiky a úlohu proletariátu v něm, na migraci, školství, rodinu, standard demokratických práv lidu atd. Tedy bez ohledu na jejich světonázor a třídní zakotvení. Kdyby zmíněného kompasu tito pretendenti použili, zjistili by, že za menší zlo považují jeden z nejzpátečnějších buržoazních politických směrů, který ani režimní politologie nepovažuje za „levici“.

Ohromným neštěstím pro vývoj naší země je, že jsou konzervativci starého střihu považováni za alternativu, levici či sociálnější pojetí politiky také značnou částí společnosti ČR. Důkazem toho jsou nejen různé úrovně voleb, ale také veřejné mínění, jak se s ním člověk setkává na pracovišti, v ulicích, na internetu i jinde. Jak už jsem napsal, zodpovědní za to jsou vedle dominantní role kapitalistického systému a jeho politiků zejména ti, které můžeme označit za „oficiální levici, komunisty“, jak je účelově představuje současný systém, jeho média a instituce. Náš úkol nyní vězí v tom, snažit se přesvědčovat a přesvědčit proletariát o skutečném stavu věcí, a to nejen v případě nebezpečného vlivu a krycích manévrů konzervativců starého střihu.

 

            Jiří Charvát