17. listopad 1989 – to byla vzpoura, rebelie, ne revoluce

obcanske_forum_01

(Vyznání bývalého disidenta Jana Urbana)

 

Pod titulkem „Zkazili jsme, co jsme mohli“ byl 28. 2. 2019 v příloze Práva – Salon (s. 15) publikován rozhovor s jedním z předních disidentů 70. a 80. let minulého století Janem Urbanem. Jeho realistický pohled, tak jako u některých dalších aktivních účastníků kontrarevolučního převratu z přelomu konce 80. a 90. let, se fakticky příčí smyslu a zaměření masivní kampaně oslav „Třiceti let svobody“ odstartované hned těsně po silvestrovské půlnoci na ČT1. A to slovy Marka Ebena: „Vážení diváci, vstupujeme do roku, kdy oslavíme třicet let svobody.“ Po přípitcích dalších gratulantů se nakonec na obrazovce společně s Martou Kubišovou objevil i ředitel ČT Petr Dvořák se slovy: „Přejeme vám, aby pro každého z vás byl rok třicátého výročí sametové revoluce rokem úspěšným.“

Ale jak přesvědčivě dokazuje ve svém rozhovoru J. Urban, o žádnou (ani „sametovou“) revoluci tehdy nešlo. Neboť disidenti byli „absolutně nepřipraveni … Toho 17. listopadu, to byla vzpoura, puč, rebelie, ale ne revoluce. Neměli jsme žádnou vizi. Jediný konsenzus byl dostat pryč lidi odpovědné za Národní třídu.“

Zde musím ale připomenout, že oni zodpovědní lidé, to byli především ti, kteří disentu vlastně z pozadí pomohli „na nohy“, kteří jej vysunuli z „podzemí“ na povrch bouřlivých událostí. Vždyť iniciátory a organizátory demonstrace 17. listopadu byli představitelé „páté kolony“ gorbačovců u nás. Na ÚV KSČ např. V. Mohorita – člen jeho sekretariátu, předseda českého ÚV SSM a místopředseda celostátního ÚV SSM, člen předsednictva ČNR, který se před lety otevřeně přiznal, že mu šlo o zásadní změnu, odstranění daného systému. Dále vedoucí branného a bezpečnostního oddělení ÚV KSČ R. Hegenbart. Ve vládě pak zejména první náměstek ministra vnitra, šéf Státní bezpečnosti A. Lorenc a jeho konzultanti, generálové KGB. Jejich cílem bylo svrhnout dosavadní vedení KSČ a tím „rozhýbat perestrojku“ směrem k rychlejšímu konci „nesocialistického socialismu“ nejen v Evropě.

Nešlo tedy, pokud jde o občany, o nějakou „sametovou revoluci“. Tato klamavá, až „pouťová fráze“ se na nás stále valí a bude valit jako vlna tsunami, zejména po celý letošní rok. Avšak, jak již bylo řečeno slovy J. Urbana, šlo o vzpouru, puč, rebelii. A ta byla koneckonců iniciována a zinscenována tak, že byl otevřen naplno prostor pro kontrarevoluční, protisocialistický převrat. Pro občany ČSSR tedy tehdy nešlo o žádné slibované vylepšování, zdokonalování socialismu, o žádnou slibovanou demokratizaci, natož o demokracii a svobodu.

V uvedených souvislostech je zvlášť zajímavá a velmi důležitá Urbanova odpověď na otázku: zda měl ambici formovat to, na co „se v disentu takovou dobu těšili?“ Jeho odpověď musí být zejména pro zmanipulovanou mládež překvapivá: „To je ten základní omyl! Jeden z nejděsnějších zážitků z Listopadu byl moment, kdy jsem pochopil, že jako disent nevíme, co chceme. Nikdo z nás nevěřil, že režim padne, a jestli někdo tvrdí opak, lže … V roce 1989 se mi dostala do rukou analýza Státní bezpečnosti určená komunistickému vedení, kde se psalo, že jádro československého disentu tvořilo padesát až šedesát lidí, aktivních podporovatelů po celé republice bylo maximálně šest set. Byli jsme úplně izolováni. Má jediná ambice byla v té době napáchat režimu co nejvíce škody, než mě dostanou.“ Nešlo tedy o žádný masovější protikomunistický – „třetí odboj“, jak je to po 30 let někdy líčeno! I když, z hlediska společenskopolitického, šlo o formu přetrvávajícího třídního boje, boje proti danému režimu, proti socialistickému společenskému zřízení.

To, že disidenti nevěřili, že režim padne, bylo realistické. Je ani nenapadlo a nemohlo napadnout, tak jako zdrcující většinu nejen sovětských lidí, že ve vedení KSSS a SSSR zraje cosi až fantasticky, absurdně neuvěřitelného. To, že zejména od druhé poloviny 60. let, od zrození i porážky „Pražského jara“ (porážky umožněné aktivní rolí právě tehdejších nejvyšších sovětských představitelů), se začala v nejvyšších patrech samotné KSSS a sovětské moci, v Komsomolu, v zahraničně politických institucích a diplomatických kruzích SSSR, formovat provázaná a rozprostřená síť „komunistických“ kádrů, usilujících o smír a podřízení se mezinárodnímu imperialismu. „Pátá kolona“ perfektně zamaskovaná „bojovými“, „květnatými“ až zalykavými frázemi o věrnosti Leninovi, leninismu, Velkému říjnu! Slovy Gorbačova, sdělenými světu pouhé dva roky před jím (s jeho nejbližšími politickými činiteli v SSSR i v ostatních socialistických zemích) iniciovanými a bleskově provedenými, v zásadě řízenými převraty v socialistických zemích střední a východní Evropy: „Naše úspěchy jsou velkolepé, působivé a významné. Jsou pevným základem, východiskem pro nové úspěchy, pro další rozvoj společnosti. Právě v rozvoji socialismu, v pokračování idejí a praxe leninismu a Říjnové revoluce spatřujeme podstatu svých dnešních činů a starostí, svůj stěžejní úkol i morální povinnost.“ (M. Gorbačov, „Říjen a přestavba: revoluce pokračuje“, Praha, Svoboda 1987, s. 4)

„Pikantní“ na tom všem vlastně je, že se M. Gorbačov, A. Jakovlev i A. Gračov [1] a jejich „soudruzi“ a spojenci dokonce sami považovali za součást DISENTU. Zaznamenal to A. Gračov ve svých vzpomínkách: Já „jsem se Alexandra Jakovleva zeptal, kdo měl více pravdy při urychlení pádu režimu – zda disidenti, nebo vnitřní reformátoři. Aniž se dlouho rozmýšlel, odpověděl mi, jako by si pro sebe tuto otázku vyjasnil už dávno. »Je dost hloupé nás rozdělovat. Zapotřebí bylo jedněch i druhých. Bez nich bychom nebyli, či alespoň nebyli tak početní, vždyť oni se dotýkali našeho svědomí, ale bez nás by nedosáhli ničeho.« Gorbačov na stejnou otázku odpověděl rovněž otázkou: »Což my sami jsme se nestali disidenty, když jsme prosazovali přestavbu uvnitř brežněvovského politbyra?«“ (A. Gračov, Zkáza Sovětského svazu, GRADA 2017, s. 108-109)

Zde, uvnitř Kremlu se tedy nalézal samozvaný a postupně se svou lstivou, farizejstvím zakrývanou aktivitou, hlavní štáb celého řetězce uskutečněných kontrarevolucí v bývalých socialistických zemích i ve vlastní zemi. Do něj samozřejmě patřili i ševardnadzové, jelcinové, čerňajevové, šachnarozové, falinové, bovinové atd. atd. Všichni ti, kteří prý chtěli „ve světě ideologického a strategického absurdna“, kdy prý, kdyby mohli, skoncovali by „se studenou válkou a strhli berlínskou zeď o dvacet let dříve…“ (Tamtéž s. 93) Tedy s vítězstvím „Pražského jara“, v němž se vlastně nalézaly zárodky „Jara moskevského“. K tomu všemu dostali reálnou šanci s nástupem Gorbačova s jeho „perestrojkou“, jak se však ukázalo, jen falešnou kartou v rukách renegátů.

Jen se ukázalo, že šlo, na bázi antistalinismu, fakticky však revize marxismu, marxismu-leninismu vůbec, o deformaci ideologie a politiky, která tak mohla směřovat k destrukčnímu, devastačnímu bourání politického a nakonec i ekonomického systému socialismu, socialistické soustavy a samotného SSSR. Tak jen zásadním způsobem přispěli k totálnímu posílení kapitalismu, imperialismu. K možnosti rozpoutání nejen nové „studené války“, ale i k otevření prostoru pro agrese, reakční převraty a horké války, kterých za těch 30 let bylo a je dost. Nemluvě o roztočení nových kol zbrojení a strachu z dalších válek, včetně oné sebevražedné, třetí světové!

Závěrem ještě jednu poznámku k rozhovoru redaktorky T. Šimůnkové s J. Urbanem. K tomu, kdy připomíná, že Václav Havel a jeho tým – A. Vondra, J. Křižan „a další se trhli. Nejdříve do ateliéru Josky Skalníka a pak na Hrad.“ Nejen to, „Havel dal později výslovný příkaz se s Občanským fórem nebavit. Vedlo to k delegitimizaci Fóra a tomu šílenému zmatku. Každý hrál svou hru. Hrad ústy Václava Havla neustále zdůrazňoval, jaký je ten parlament nesmysl, navíc se přidaly diskuse kolem ekonomické reformy,“ kdy šlo o to, urvi, co můžeš. „Po dvaceti letech to nahlas řekl bývalý premiér Stráský, že to bylo úmyslné, že cílem kuponové privatizace bylo vytvořit novou šlechtu, která bude politicky loajální. To nevadí, že ti lidi nic neuměli, byli mladí, žhaví a poslouchali – tak dostali velké majetky,“ uvedl Urban. Ano, šlo o to bleskově vytvořit třídu kapitalistických soukromých vlastníků, slovy K. Kosíka „lumpenburžoazii“, a upevnit ekonomické pozice, ekonomické vztahy obnoveného kapitalismu.

Pokud jde o V. Havla, jeho výše uvedené postoje, pak podle mého názoru to souviselo: jak s jeho konceptem „nepolitické politiky“ a překonanosti politických stran, tak i s jeho elitářstvím a faktickým antidemokratismem. Přes jeho časté mluvení o svobodě a demokracii, on byl podle některých jeho kriticky myslících kolegů z disentu především velkým manipulátorem. Nemluvě o tom, že v kritických situacích si byl vědom, že má pevnou oporu nejen u Američanů a Němců, ale i v Rusku. Vždyť, kdo si jej předem vybral do funkce prezidenta – Kreml! Proto byl při nátlaku Moskvy na vedení KSČ a komunistické poslance Federálního shromáždění tak jednoznačně zvolen prezidentem ČSSR, přísahaje na socialistickou Ústavu.

 

Zdeněk Košťál

Dialog č. 344, březen-duben 2019

 

[1]

A. Jakovlev – pracoval v aparátu ÚV KSSS. V roce 1968 byl zmocněncem KSSS v Praze, dále byl mj. velvyslancem v Kanadě a nakonec tajemníkem pro ideologii, členem politbyra ÚV KSSS a šéfem poradců M. Gorbačova.

A. Gračov – byl v roce 1973 jmenován zástupcem předsedy výboru mládežnických organizací SSSR a současně se stal referentem mezinárodního oddělení ÚV KSSS, od roku 1978 pracoval v odd. zahraničněpolitické propagandy ÚV KSSS. V letech 1989-91 byl zástupcem vedoucího mezinárodního odd. ÚV KSSS a následně vedoucím tiskového odd. a mluvčím prezidenta M. Gorbačova.