Zůstávám komunistou!

rijnova_revoluce_01

Před 50 lety, na ustavujícím shromáždění Svazu mladých 7. 3. 1969 v hotelu Tichý na pražském Žižkově, jsem pronesl svůj první veřejný projev. Byl na podporu založení nové mládežnické organizace, která se bude hlásit k idejím marxismu-leninismu.

Výročí Leninského svazu mladých (tak byl o několik měsíců později svaz přejmenován) si zaslouží na stránkách našeho komunistického listu připomenout. Veřejně zastávat ideály Marxe, Engelse a Lenina, ideály komunismu, nebylo tehdy snadné, obdobně jako dnes. Vzpomínám například na situaci, kdy nám národní výbor jako tehdejší orgán místní správy přidělil klubovnu a ta byla ještě tu noc podpálena. Členové LSM museli čelit i různým osobním útokům. I já byl jednou večer při návratu z akce LSM přepaden skupinkou mladých „rádoby oponentů“ a skončil jsem v nemocnici s otřesem mozku. Šikanu spolužáků i učitelů jsem ostatně poznal již na podzim 1968, když jsem se odmítl účastnit studentské stávky na podporu Dubčekova vedení a na „protest proti okupaci“.

Leninský svaz mladých nebyl „extrémním křídlem komsomolců“, jak uvedla ČT v cyklu „Vyprávěj“. Povídej to však lidem zaslepeným antikomunismem. V LSM jsem poznal mnoho skvělých soudruhů, řadu celoživotních přátel a získal neméně politických zkušeností. Nikdy nezapomenu na naše nadšení (nejen proto, že v březnu 1969 mi bylo necelých 16 let), například na prvé mírové pochody z Prahy do Lidic, v jednom z nich v bílých tričkách s vlastnoručně vyrobenými portréty Che Guevary. Naše činnost byla živá a všestranná, měli jsme i trampskou osadu.

V podmínkách, kdy v Československu po rozbití ČSM působily desítky mládežnických a dětských organizací, Husákovo vedení koncem roku 1970 prosadilo jejich „sjednocení” do Socialistického svazu mládeže. Do SSM tak nalezli i mnozí kariéristé a lidé, kteří tehdy skrývali své skutečné názory. Nepovažuji za náhodné, že právě výbory SSM sehrály neblahou roli na počátku kontrarevolučního převratu v roce 1989. Členové LSM se nemají za co stydět, leda za jedno – LSM odstartoval politickou dráhu jistého Vasila Mohority.

I dnes se hlásím k marxismu-leninismu, k ideálům komunismu, stejně jako v mládí, vždyť takřka tři desetiletí působím v redakci Dialogu. Čtenáři znají mé názory na poměry v KSČM prolezlé pravicovým oportunismem. Pamatuji na radost mnoha soudruhů, když se podařilo uhájit komunistický název strany ve vnitrostranickém referendu v první polovině devadesátých let. Mnozí se domnívali, že tím uhájili i komunistický charakter strany, což se nestalo. Myslím si, že naopak je každým rokem výraznější její nekomunistická podstata, a to jak v programu, tak ve slovníku a v názorech jejích vedoucích představitelů a mnohých poslanců. Například Jiří Dolejš letos již nepožaduje „jen“ světonázorovou pluralitu ve společnosti, ale také uvnitř strany. Marxisté přece nemohou mít jiný světový názor než marxismus. Pokud mají, pak již nejsou marxisté. A „jejich“ strana není komunistická, i když se tak k oklamání mnoha řadových členů ještě tváří.

Projevuje se to i ve vztahu k EU. Na tzv. rozšířeném zasedání OV KSČM jednoho pražského obvodu (OV doplněný o předsedy ZO, takže jednání svým složením připomínalo obvodní konferenci) padl z pléna návrh, aby program KSČM byl doplněn o požadavek prosazovat vystoupení ČR z EU. Přítomní zástupci z centra „vyskočili jak čertíci na pružině“. Takový návrh by prý většina členů nepodpořila a hlavně by ho údajně nechápala veřejnost. Jak to ví? Neznám žádný seriózní průzkum, který by taková zjištění uváděl. Následoval i další podle mne laciný argument: „Podívejte se, jaké problémy má Británie s brexitem“. Ano, britská premiérka buržoazní vlády má potíže při snaze vnutit za každou cenu parlamentu svou verzi dohody, ale to přece otázku oprávněnosti vystoupení z EU neřeší.

EU je kapitalistická instituce a proto ji jako komunista odmítám. Na zmíněné konferenci ostatně padlo něco slov o potřebě poznat a důkladně analyzovat soudobý kapitalismus. S tím souhlasím, ale ani jednou se nehovořilo o nutnosti boje proti kapitalismu, natož o způsobech, formách a nástrojích tohoto boje.

V podmínkách faktické neexistence komunistické strany a vůbec nějaké důsledněji protikapitalistické strany nemohu reagovat jinak, než že ke květnovým volbám do europarlamentu nepůjdu. V kandidátce KSČM nevidím záruku, že případně zvolení poslanci za KSČM budou v Bruselu opravdu hájit zájmy pracujících, natož protikapitalistické postoje. Nesouhlasím ani s volebním programem KSČM k těmto volbám, ale o něm se nehodlám rozepisovat, podporuji příspěvky na toto téma uveřejněné v tomto čísle.

Názorově zůstávám komunistou a věřím, že nejsem sám. Potřebujeme obnovu komunistického hnutí nejen v ČR nikoli na principech světonázorové plurality, ale na pozicích marxismu-leninismu aktualizovaných k současným poměrům, pro dnešní dobu.

Ilja Jihlavský

Dialog č. 344, březen-duben 2019