„NĚKDO TO RÁD HORKÉ“, někdo lego a někdo „králíkárny“

sssr_sidliste

 

Úplnou náhodou se mi dostala do ruky kniha s názvem Towards a typology of Soviet Mass Housing Prefabriaction in the USSR 1955 – 1991 (O typologii sovětského prefabrikátů masového bydlení v SSSR 1955 – 1991) autorů Philipa Meusera a Dimitrije Zadorina (nakl. DOM: Berlin, Minsk 2015). Jak mi na knihu padl pohled, řekla jsem si: To bude výjezd! Samozřejmě mi to nedalo, knihu jsem vytáhla z regálu, začala listovat a číst…

Než se podělím s laskavým čtenářem o své dojmy, něco málo o autorech: Philip Meuser se narodil v roce 1969 v Německu. Studoval architekturu v Berlíně a v Curychu. Zabývá se historií a teorií architektury a je expertem na architekturu doby reálného socialismu. Dimitrij Zadorin je také architekt. Narodil se v roce 1983 v Minsku. Od roku 1997 žil v Holandsku, kde také studoval architekturu. Pracoval jako architekt v Moskvě i jinde v Rusku. Je specialistou na poválečnou architekturu SSSR a Běloruska.

Ihned v úvodu téměř pětiset stránkové knihy autoři mimo jiné uvádějí (s. 7): „…sovětské masové bydlení plnilo kolosální sociální roli tím, že poskytovalo miliónům rodin jejich vlastní byt.  Formovalo kulturu a každodenní život prakticky všech sovětských občanů. Díky ohromnému měřítku výstavby se podařilo, aby vyrostl do skutečného světa s vlastními mýty a tajemstvími, úspěchy i nezdary. Téma sovětského masového bydlení představuje skutečnou výzvu a dosud se obcházeno coby téma výzkumu.“

Přirozeně mě zaujalo, že hned na začátku autoři neházejí špínu na u nás tak často odsuzované, leč draze prodávané, králíkárny.

V úvodu si kladou za cíl vytvořit „typář“ a katalog jednotlivých staveb v Sovětském svazu a zmapovat, jak byla výstavba organizována a jak se vyvíjela.

Máte pocit, že víte o tzv. panelácích všechno, když i u nás tvoří značnou část architektonického prostředí našich měst, městeček, ledaskdy i vesnic? Já jsem alespoň měla ten pocit. Hned několik prvních stránek mě vyvedlo z omylu.

V úvodu se autoři zabývají organizací bytové výstavby. V SSSR byla výstavba bydlení zodpovědností státu. Starala se o ní Státní rada pro stavebnictví (Gosstroj), která podléhala přímo Radě ministrů. Postupně se zapojovaly i další subjekty: stavební družstva a podniky, které stavěly byty pro své zaměstnance. V polovině 70. let se připojila i zemědělská družstva (kolchozy). I tak státní podíl na výstavě veškerého bytového fondu tvořil 85 %. To se s postupem doby zmenšovalo ve prospěch družstevních subjektů hlavně na venkově. Stejně tak stavební firmy, firmy určené k výrobě stavebních strojů i finální dělníci pracovali pod deštníkem Gosstroje. Tento systém byl restrukturalizován v roce 1989, kdy stavebnictví bylo zařazeno pod ministra pro místní rozvoj a republikové vlády.

V období 1932 – 1989 bylo stavebnictví centralizované a řídilo se jednotným plánem. Celá procedura spojovala do kruhu vědecké výzkumné instituce – architekty a designéry – stavební firmy – strojírenské firmy – surovinové zdroje a výrobu stavebního materiálu – vzdělávání pro všechny úrovně.

Před válkou a těsně po ní bylo hlavním cílem dodat maximálnímu počtu lidí střechu nad hlavou. V roce 1955 se však celý proces dostal na vyšší kvalitativní úroveň, ale pořád počet bytových jednotek zůstával hlavním požadavkem. Toto kritérium postupně ustoupilo cíli zvětšovat obytnou plochu a vytvářet zdravé a estetické prostředí. Neměnným cílem však bylo co nejvíce zefektivnit celý proces výstavby. Vývojáři a projektanti pracovali na systému jednoduchých, univerzálních, snadno kombinovatelných dílů, ze kterých bylo možné projekty realizovat. Vytvářeli vlastně ohromné lego. Následně bylo možné pouze objednat počet konkrétních dílů a domy rychle postavit. To rozhodně neznamenalo, že by všechny domy byly stejné. V letech 1955 – 1989 bylo vytvořeno na 100 základních typů „stavebnic“, které měly prakticky nekonečně podvariant podle nápaditosti konkrétních architektů.

Jedním z hlavních technických kritérií byly klimatické a přírodní podmínky. Vytvářely se projekty vhodné pro pouštní oblasti, mírné pásmo, oblasti s permafrostem apod. Teoreticky, laboratorně i experimentálně se testovala životnost domů při zemětřeseních.

Autoři také vyzdvihují, že kresebná technická dokumentace byla na svou dobu úplně perfektní. Každý projekt byl doplněn studií a návodem, ze kterého bylo zřejmé, jaké a kolik dílů je potřeba, jaké stroje a kolik pracovníků. Doslova lego pro velké děti. Při dodržení návodu to zaručovalo rychlost, kvalitu, ale také ekonomickou efektivnost.

Byl řešen vztah účelnosti a počtu podlaží, počtu bytů v jedné jednotce, vstupu, okolí domů, jejich uspořádání, začlenění do již existující architektury nebo krajiny.

Velký akcent byl kladen na fasády a estetiku domů. Gosstroj zaměstnával množství umělců, kteří tvořili fasády, ať už to byly plastiky, malby nebo mozaiky. Výzdoba vycházela z aktuálních témat, tradice toho kterého místa, ale také se jednalo o moderní abstraktní umění.

Přirozeně jak kvalita, tak rozmanitost se postupně vyvíjely. Jedním z hlavních cílů bylo zvětšovat obytnou plochu připadající na jednoho obyvatele. Také se měnilo vybavení a technické parametry, krajinná architektura.

V 80. letech přibyla pouze kategorie speciálních obytných prostor pro starší občany a hendikepované. V plánech jsou také střechy určené jako prostory pro volný čas, nebo lednice, kam by se ukládaly obyvatelům domu nákupy, které by si objednali apod. K tomu však již nedošlo. To byly plány na 2. polovinu 90. let.

Toto popisují autoři na prvních 150 stranách, načež následuje podrobný katalog rozdělený chronologicky na 4 generace domů (1. generace: 1958 – 1963, 2. generace: 1964 – 1971, 3. generace: 1972 – 1985 a 4. generace: 1985 a dál), přičemž v první generaci zůstávalo základním požadavkem množství. V katalogu je každý typ označen svým původním typovým označením, následuje základní informace, umístění, podrobný popis, vyhodnocení typu po stránce designu, umístění a výroby. Velmi zajímavé jsou studie estetické části, tvorby sousedských čtvrtí, umisťování domů do krajiny v ekologicky náročných oblastech. Je smutné, že řada skutečných architektonických skvostů přestala být z různých subjektivních i objektivních důvodů udržována.

Přirozeně stavebnictví neprocházelo pouze úspěchy. Některé experimenty nebyly životaschopné. Ale autoři hodnotí celý státní projekt jako úspěšný, efektivní a po všech hodnocených stránkách jako velmi kvalitní. Autoři ani na jedné stránce nedehonestují snahu Sovětů poskytnout důstojné bydlení všem bez rozdílů, velmi pozitivně se vyjadřují jak o organizaci stavebnictví od návrhů, přes získávání surovin, výrobu stavebního materiálu, strojů, tak i o samotné konstrukci. Vysoce hodnotí i technickou a u mnoha projektů i estetickou stránku.

Selhání jednotlivců, působení propagandy, rozklad státu na konci 80. a počátku 90. let neznamená, že projekt a proces jeho realizace byl špatný.

Kniha je velmi bohatě vyplněna stavebními plány, fotografiemi i jinými dokumenty, které okamžitě získají čtenářovu pozornost.

Kniha končí anglickým výkladovým slovníkem použitých termínů a anglicko-ruským slovníkem stavebnické terminologie. Přirozeně knihu uzavírá bibliografický soupis. Celý konvolut sestává ze 456 stran.

Rozhodně ani nejrozvinutější kapitalistické zemi se nepodařilo vytvořit síť dostupného bydlení pro všechny a to, co je pro mne osobně nejdůležitějším mementem, je cíl, na základě kterého byly tyto domy budovány: nebyly budovány pro zisk (jako dnes), ale právě s cílem uspokojit jedno ze základních lidských práv: právo na důstojné bydlení. Stavba pro zisk byla v SSSR neznámým pojmem.

Pokud bychom chtěli dnes tento systém oživit, museli bychom samozřejmě uvažovat v jiných technologických intencích, vzít v potaz některé jiné potřeby. Nabízí je využití robotizace, nové materiály, ekologické zdroje energie apod. Takové studie existují a v některých případech jsou realizovány.

P. S.

Knihu mám v elektronické podobě. Případným zájemcům o konzultaci ji ráda poskytnu.

Věra Klontza-Jaklová

Dialog č. 344, březen-duben 2019