K odkazu IX. sjezdu KSČ komunistům dnes

ksc_ix_sjezd

Po únoru 1948 vstoupilo Československo do kvalitativně nové etapy společenského vývoje, kdy se završoval proces pokojného přerůstání národní a demokratické revoluce v revoluci socialistickou. Rozhodující událostí se zde stal střet s politickou reprezentací buržoazie, která nechtěla naplňovat společný Košický vládní program (KVP) Národní fronty (NF) o budování lidově demokratické republiky. Buržoazní politici (nejen ministři reprezentující Národně socialistickou stranu, Slovenskou demokratickou stranu a Československou lidovou stranu) totiž usilovali o svržení zákonné Gottwaldovy vlády a ustavení vlády úřednické, která měla otočit „kolo dějin“ zpět. Šlo o provedení puče, uskutečnění politického převratu s cílem zrušit dosavadní lidově demokratický režim (vytvořený za aktivní a masové účasti pracujícího lidu) a nahradit jej předválečným, buržoazně demokratickým, kapitalistickým systémem, jenž naše národy dovedl do obrovské kapitalistické, světové hospodářské krize 30. let a k Mnichovu.

Při střetu s reakčními, buržoazními politiky v oněch únorových dnech (roku 1948), kdy šlo o to, zda následný vývoj ovládne buržoazie nebo dělnická třída, pracující měst a venkova, kapitalismus nebo socialismus, při avantgardní roli KSČ to bylo vítězství pracujících. A následný IX. sjezd KSČ (25. – 29. května 1949) tak mohl vytyčit generální linii budování socialismu, naplno otevřít cestu k jeho dosažení. V tom spočíval jeho obrovský význam, neboť se stal sjezdem, kdy se KSČ stala jako předvoj revolučních přeměn plně odpovědnou za další vývoj našich národů a lidově demokratického státu.

KSČ přitom plně navazovala na ony revoluční přeměny, kterých dosáhla v předchozím období vzniku a rozvoje lidové demokracie. Tato skutečnost měla nejen velký, historický význam pro naši zem, ale i mezinárodně, pro mezinárodní komunistické a dělnické hnutí (MKDH) a nově se rodící socialistickou soustavu SSSR a lidových demokracií.

Analýza a stanovení úkolů v nové etapě revoluce byla obsažena v základním referátu K. Gottwalda, kdy v závěru velmi stručně a srozumitelně vytyčil v deseti bodech základní úkoly generální linie. Jako nejdůležitější úkoly byly stanoveny ty, které zajišťovaly nejen vytvoření ekonomické, ale i vybudování materiálně technické základy socialismu, což bylo zformulováno (obsaženo) v prvých čtyřech bodech: rozvinout výrobní síly národního hospodářství; odstranit nebo alespoň zmírnit záporné rysy v celém národním hospodářství, kdy podstatou a neoddělitelnou součástí tohoto úkolu bylo vytvoření socialistických výrobních vztahů, socialistického způsobu výroby, neboť dozrál i úkol vybudování socialistické vesnice. Slovy K. Gottwalda: „… Nebude u nás socialismu bez přechodu vesnice k socialismu.“ (Gottwald, K.: Sp. sv. 15, Praha 1961, s. 243) Zvláštní místo v celkovém a tím spíše již v prvém pětiletém plánu ekonomického rozvoje zaujala politika industrializace Slovenska, která řešila nerovnost Slovenska v poměru k ekonomicky, sociálně i kulturně vyvinutějším českým zemím.

Z uvedeného vyplývá, že při vypracování generální linie výstavby socialismu v ekonomické oblasti, v hospodářské politice hrál klíčovou úlohu první pětiletý plán na léta 1949-1953, který se stal programem budování základů socialismu u nás. Jeho konstrukce i naplnění představovalo v novodobých dějinách ČSR (následně ČSSR) zásadní význam. Šlo o to, že se tehdy v hrubých rysech vytvořila ekonomická struktura ČSSR, charakterizovaná výraznou převahou průmyslu a v jeho rámci pak vysokým podílem odvětví vyrábějících výrobní prostředky, zejména strojírenství. V tomto smyslu jsme se stali určitou průmyslovou velmocí.

Zdůrazněme ještě, že tím nejdůležitějším a nejpodstatnějším z hlediska sociálně ekonomické struktury budoucí socialistické společnosti bylo potlačení kapitalistického sektoru, které vlastně započalo již na bázi politiky NF na čele s K. Gottvaldem a její vlády (jejímž byl místopředsedou) po schválení znárodňovacích dekretů prezidentem E. Benešem, v říjnu 1945. To byla pro nastávající a hlubší socialistické přeměny u nás obrovská výhoda, umožňující dynamičtější formování a rozvoj nového, socialistického způsobu výroby při aktivizaci a angažovanosti pracujících, rozhodných budovatelů nového společenského řádu.

Uvedené skutečnosti samozřejmě souvisely s vyšším stupněm našeho ekonomického rozvoje a se změnami naší zahraniční orientace, produkční a obchodní spolupráce se Sovětským svazem a dalšími lidovými demokraciemi, spjatými se vznikem RVHP (v roce 1949, která byla orgánem zajišťujícím ekonomickou spolupráci a vzájemnou pomoc mezi socialistickými zeměmi). Tehdy to bylo především determinováno rozdělením Evropy a světa na dva antagonistické tábory a ze strany Západu započetím éry studené války (v roce 1946 po projevu W. Churchilla v americkém Fultonu a v roce 1947 vyhlášením tzv. Trumanovy doktríny „zadržení komunismu“).

Ano, právě v souvislosti s únorovými událostmi v roce 1948 u nás, rozvinuly kapitalistické, imperialistické mocnosti rozsáhlou kampaň boje proti komunismu, na bázi strategie jeho zatlačení a zničení. V roce 1949 došlo vytvořením separátního západoněmeckého státu – NSR – k rozštěpení Německa. Kapitalistické státy na čele s USA vytvořily proti našemu společenství v dubnu 1949 agresivní vojenský pakt – NATO. V červnu roku 1950 pak propukla, při agresivní roli USA, vála v Koreji trvající do roku 1953.

Nejen to, kapitalistické země od roku 1948 zahájily proti rodícím se socialistickým zemím i hospodářskou válku. Na řadu zboží bylo vyhlášeno embargo a výrobky dovážené ze socialistických států byly bojkotovány a zbavovány celních výhod. Iniciátorem tak, jako vždy až dodnes, byly Spojené státy. V tomto případě bylo Československo postiženo výrazněji než ostatní socialistické země, neboť mělo s těmito zeměmi relativně nejrozsáhlejší styky (v roce 1948 byl obrat jeho obchodu v přepočtu na obyvatele 26krát vyšší než v SSSR, 15krát vyšší než v Bulharsku a Rumunsku a o více než 130 % vyšší než v Polsku). USA, které patřily v letech 1945-48 k předním obchodním partnerům ČSR, zredukovaly svůj dovoz na několik bezvýznamných položek a vývoz úplně zastavily. Dokonce zadržely dodávku již zaplaceného zařízení širokopásové válcovny, blokovaly československé zlato a reparace, odmítly poskytnout již zaplacené licence atd. (Hospodářské dějiny Československa, 19. a 20. století, Praha 1974, s. 293-294) Nepřipomíná vám to dnes něco? Situaci ve Venezuele, nemluvě o tom, že po řadu desetiletí existují takovéto ataky vůči socialistické Kubě, tak jako KLDR aj.

Při hodnocení významu IX. sjezdu KSČ je tedy nezbytné pochopení dialektiky vnitřního a vnějšího, kdy ony zásadní přeměny ve vnějších, mezinárodních podmínkách, zostření této situace rozpoutáním studené války i horké války v Koreji, vedly k pnutí, jistým rozporům a nutným korekcím ve vnitřní politice, tedy i v plánu první pětiletky. Tak byl položen větší důraz na nutnost rozvoje těžkého průmyslu a strojírenství, zbrojního průmyslu, při upozadění zemědělské výroby a spotřebního průmyslu. Byla to „daň“ za nezbytnou mobilizaci k zajištění obranyschopnosti, přežití a dynamičtějšího rozvoje rodícího se socialistického společenství.

Přes agresivní politiku kapitalistických zemí, jimiž jsme byli obklíčeni, a onoho „světového četníka“ USA, jsme díky mistrovské politice gottwaldovského vedení KSČ a za pomoci SSSR dosáhli při plnění uvedené generální linie budování socialismu u nás obrovských úspěchů, jak to potvrdila, přes některé nemalé problémy, již prvá pětiletka (1949-1953). Při hodnocení jejích celkových výsledků vystupují do popředí především její mimořádně rychlá tempa ekonomického růstu, rozvoje ekonomiky. Ta byla a jsou zcela nesrovnatelná s kterýmkoli obdobím za kapitalismu, kdy převyšovala i tempa dosahovaná v dalších pětiletkách socialistického rozvoje. Průměrný roční přírůstek národního důchodu (ND) činil víc než 9 % ročně a přírůstek průmyslové výroby 14 %, z toho na Slovensku 18 %. Tak vskutku zmohutněla materiálně technická, výrobní základna československého hospodářství a zlepšila se jeho pozice v Evropě i ve světě. Zvlášť významné byly výsledky prvé pětiletky v sociální oblasti zahájené v období 1945-1948. Byly likvidovány třídní a majetkové výsady zámožných vrstev, nezaměstnanost vystřídala trvalá poptávka po pracovních silách a k existenční jistotě pracujících přispělo i zlepšující se sociální zabezpečení v nemoci i ve stáří.

Velmi dynamický rozvoj ekonomiky prvé pětiletky nesl v sobě i určité problémy. A to, vzhledem ke složitým nejen vnitropolitickým, ale především zahraničně politickým okolnostem, zcela přirozeně. Konkrétně řečeno, šlo zejména o určité narušení proporcionality v rozvoji národního hospodářství. Ze vzniklých disproporcí bylo nejpalčivější zaostávání zemědělství a spotřebního průmyslu za potřebami společnosti tak, jako i relativně pomalé rozšiřování surovinové a palivoenergetické základny ve srovnání s dynamickým rozvojem zpracovatelského průmyslu a o předstih příjmů obyvatelstva před růstem produktivity práce. Nadále působila inflační tendence determinovaná předchozím vývojem (při měnové reformě v roce 1945 se nepodařilo důsledně překonat inflační dědictví války a později přispěly nadbytku oběživa prostředky uvolňované z vázaných vkladů atd.), zpomalení růstu osobní spotřeby přesunutím prostředků ve prospěch akumulace, nadměrná rozestavěnost a v některých případech klesající efektivnost výroby. Jednou z příčin potíží byla, a dá se říci i očekávaně, i neuspokojivá úroveň ekonomické vědy a s tím spojený subjektivismus a prakticismus. Uvedené problémy se zauzlily v letech 1952-1953 a vedly k poklesu dynamiky ekonomického růstu (roční přírůstek vytvořeného ND se snížil z 10 % v roce 1952 na 6 % v roce 1953). (Tamtéž, s. 298-299)

Jaký odkaz a jaké inspirace lze nalézt v onom vskutku historickém IX. sjezdu KSČ, který vytyčil reálnou generální linii budování socialismu u nás? Sjezdu vítězů nad kontrarevoluční reakcí, která dělala vše pro zachování ekonomického, politického a ideologického systému vykořisťování člověka člověkem, kapitalismu.

  1. Je to především existence politické strany námezdně pracujících, dělnické třídy a jejích spojenců. Ne však jakékoli „levicové“ nebo „moderní levicové strany“, ale strany vskutku revoluční, leninského typu – komunistické strany, které se řídí marxismem-leninismem (ML), uceleným, vědecky zdůvodněným systémem filozofických (dialektický materialismus a dialekticko-materialistické pojetí dějin), ekonomických (politická ekonomie kapitalismu a socialismu), sociálně politických (vědecký komunismus) názorů. ML, který je teorií a metodou poznání a revoluční přeměny skutečnosti, soudobé společnosti, teorií a metodou, která obsahuje nejhlubší, ucelenou analýzu a kritiku kapitalistické společnosti, tedy objektivně i subjektivně vyjadřuje, obhajuje a prosazuje zájmy a potřeby dělnické třídy a ostatních námezdně pracujících.

Na takovéto stanovisko však zcela jinak nahlíží ustavující dokumenty Federace KSČM a SDL-KSS z roku 1990. Pokud jde o otázku bolševizace, ta je hodnocena následovně:  „Od poloviny dvacátých let se však pod přímým tlakem vedoucích orgánů Kominterny postupně stále více prosazovala v praxi komunistických stran i KSČ tzv. bolševizace, která nebyla tvůrčím uplatněním sovětských zkušeností, ale pouze vynuceným kopírováním stalinských metod řízení a činnosti strany … od roku 1926 stále častější Stalinovy zásahy do činnosti Kominterny negativně ovlivnily celý další vývoj mezinárodního komunistického hnutí. K ní patřila i teorie o možnosti vybudovat socialismus v jedné zemi … z níž nutně musel vyplynout závěr, že jednotlivé sekce Kominterny musejí bezvýhradně přejímat sovětský model. Bolševizace, přesněji řečeno stalinizace KSČ, se pak plně projevila na V. sjezdu v roce 1929 …“ (Písemná zpráva ÚV KSČS pro 18. sjezd KSČS; viz Dokumenty 18. sjezdu KSČS, Praha 3. – 4. 11. 1990, s. 15) KSČ tak prý „začala rychle ztrácet možnost prosadit jakoukoli vlastní cestu k socialismu a mnozí komunisté, nechápajíce podstatu stalinismu, ho automaticky a bezelstně přejímali a pokládali za jedinou možnou podobu socialismu… strana v únoru 1948 tedy získala rozhodující politickou moc. Ale tím, že odmítla pluralitní demokratický politický systém… se nedokázala vzepřít prosazení sovětského modelu společnosti jako jediného možného, vlastně položila základy své budoucí porážky.(Tamtéž, s. 16-17).

  1. Byl to tedy a je marxismus-leninismus, jenž v revolučních přeměnách umožnil pochopit a zvládnout dialektiku obecného a zvláštního, mezinárodního, internacionálního a národního, ekonomiky a politiky, revoluce a reforem, tedy i parlamentní a neparlamentní formy třídního boje, cesty k socialismu atd. To lze mj. vidět nejen v uskutečnění pokojné, parlamentní cesty k socialismu (Vítězný únor); náš politický systém byl systémem NF při existenci a působení více (pěti) politických stran, tedy byl reálně, socialisticky pluralitní, samozřejmě za avantgardní a posléze vedoucí úlohy KSČ; z hlediska základních článků politické moci a správy zde nešlo o sověty, ale o národní výbory za aktivní úlohy politických stran a společenských organizací NF (ROH, mládežnické organizace, svaz žen atd.).

Avšak i zde se rozcházím s nosnými dokumenty KSČM, s jejich nedialektickým, iracionálním, zcela negativistickým přístupem k ML. Cituji: KSČM „vznikla v březnu 1990 v procesu radikálního rozchodu naší společnosti s totalitou a mocenským monopolem jedné strany“, kdy „uznává demokracii a odmítá jakoukoliv diktaturu… Znovu potvrzuje svůj již dříve vyhlášený rozchod s diktaturou proletariátu jako se systémem poplatným ideologii minulého století a nevhodným pro vyspělou civilizovanou společnost.“ (Program KSČM, Dokumenty 1. sjezdu, Olomouc 13. – 14. 10. 1990, s. 16) Vždyť prý: „Oficiální ideologie byla prezentována jako jediná vědecká, přitom však hrubě zkreslovala samotné základy marxistické teorie. Jednostranně a zkresleně interpretovaný a uskutečňovaný internacionalismus vedl k odmítání národních specifik, k oklešťování samostatnosti i suverenity a podřizování se zájmům Sovětského svazu.“ (Tamtéž, s. 17).

Zdeněk Košťál

Dialog č. 344, březen-duben 2019