100 let od založení III. Komunistické internacionály a její význam pro dnešek

internacionala

Správnost M-L teorie socialistické revoluce byla poprvé v dějinách potvrzena vítězstvím VŘSR. Říjnová revoluce v Rusku byla revolučním východiskem. V. I. Lenin ve své práci Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu uvedl, že kapitalismus dospěl do svého imperialistického stadia, které se stává předvečerem proletářských revolucí. Vzhledem k tomu, že se kapitalismus ve svém imperialistickém období vyvíjí nerovnoměrně, je možné, aby socialistická revoluce zvítězila nejprve v nejslabším článku imperialistického řetězce, nikoli však nezbytně tam, kde je kapitalismus vyspělejší. Tím tvůrčím způsobem rozvinul K. Marxe a B. Engelse, kteří předpokládali, že revoluce zvítězí nejprve v několika kapitalisticky nejvyspělejších zemích, což odpovídalo podmínkám tehdejšího vývojového stupně kapitalismu – kapitalismu volné soutěže.

V návaznosti na Marxe a Engelse si také Lenin uvědomoval, že k úspěšnému provedení socialistické revoluce jsou nutné nejen objektivní podmínky, ale i podmínky subjektivní. Uvědomoval si, že se socialistická revoluce neobejde bez aktivního revolučního subjektu, tedy bez revoluční politické strany proletariátu, která bude vnášet do dělnického hnutí uvědomění a organizovanost, neboť pouze organizovaná třída proletářů, vyzbrojená vědeckou teorií o společnosti, je schopna socialistickou revoluci nejen uskutečnit, ale především rozvíjet.

VŘSR prolomila jednotnou frontu světového imperialismu, podnítila sociální hnutí vykořisťovaných a národněosvobozenecký boj podmaněných národů, zahájila novou epochu světových dějin – epochu přechodu lidstva od kapitalismu k socialismu.

VŘSR zrodila mezinárodní komunistické hnutí, ve kterém našel princip proletářského internacionalismu konkrétní podobu vznikem Komunistické internacionály – Kominterny (březen 1919 – červen 1943). Ta napomáhala komunistickým stranám zbavovat se sociálnědemokratických přežitků, osvojovat si tvůrčím způsobem zkušenosti bolševické strany. V tomto procesu bolševizace vychovala Kominterna řadu významných osobností mezinárodního dělnického hnutí, jakými byli např. J. Dimitrov, K. Gottwald, A. Gramsci, Ho Či Min, D. Ibárruri, Kim Ir Sen, Mao Ce-tung, V. Pieck, E. Thälmann, M. Thorez, P. Togliatti a jiní.

Činnost Kominterny (dále KI) nebyla prosta dílčích chyb. Avšak hlavní úsilí její činnosti bylo soustředěno na formování mezinárodního revolučního subjektu dějin. V tom také spočívá její nejvýznamnější pozitivní role. A právě pro tuto svou pozitivní roli stává se dnes terčem kritiky nejrůznějších transformačních intelektuálů v komunistickém hnutí, usilujících o vykořenění komunistické identity z komunistického hnutí.

Díky KI vyzrávala i Komunistická strana Československa (založena v roce 1921) v revoluční stranu nového typu. Nástupem Gottwaldova vedení na V. sjezdu KSČ v roce 1929 byly vytvořeny podmínky pro důsledné uplatňování revolučních principů v organizačně politické a ideově výchovné práci KSČ. To umožnilo straně rozšiřovat její aktivní působení na dělnickou třídu, drobné rolníky a pokrokovou inteligenci.

Za účelem připomenutí si podstatných formulací pro přijetí 21 podmínek pro vstup do KI je potřeba se seznámit se závěry II. kongresu KI, který se konal 19. července až 7. srpna 1920.

Tento kongres se sešel za jiných okolností než v době svého vzniku. V té době nebyly ve většině zemí pouze komunistické proudy a směry, nýbrž komunistické strany, organizace a skupiny, které ještě nedávno patřily k II. internacionále, a přesto chtěly vstoupit do III. internacionály, ač se ve skutečnosti komunistickými nestaly. Reálně šlo o strany a skupiny centristické, které se snažily připojit ke KI, jež je stále pevnější, avšak doufaly přitom, že si uchovají takovou „autonomii“, která jim umožní provádět dřívější oportunistickou nebo centristickou politiku.

Za jistých podmínek hrozilo KI nebezpečí, že bude roztříštěna kolísavými polovičatými skupinami, které se dosud nezbavily ideologie II. internacionály. Kromě toho zůstávalo v některých velkých stranách (Itálie, Švédsko, Norsko, Jugoslávie aj.), byť většina stála na straně komunismu, značně velké reformistické a sociálpacifistické křídlo, které pouze čekalo na vhodnou chvíli, aby zahájilo aktivní sabotáž proletářské revoluce, a tak pomohlo buržoazii a II. internacionále.

Proto tento kongres zdůraznil, že žádný komunista nesmí zapomínat na osud Maďarské republiky rad. Spojení maďarských komunistů s tzv. levicovými sociáldemokraty přišlo maďarskému proletariátu draho.

Vzhledem k tomu se II. kongres KI rozhodl stanovit zcela přesné podmínky pro přijetí nových stran, jakož i vysvětlit těm, které již byly přijaty do KI, jaké z toho pro ně plynou povinnosti.

Považuji za nutné se vyjádřit i k tomu, do jaké míry je pro dnešek aktuální postupovat podobně a využít tehdy schválené podmínky v dnešní tak složité a náročné systémové problematice v komunistickém hnutí.

Proto se pokusím vyslovit to, co dlouhodobě u mne vyvolává tuto otázku: Do jaké míry platí v současnosti charakteristika komunistické strany vyjádřená v 21 podmínkách pro vstup vznikajících komunistických stran do III., tedy KI? Je vůbec dnes takto položená otázka aktuální? Vždyť KI byla založena 2. 3. 1919 a zrušena z taktických důvodů v květnu 1943. V dané době to mělo své opodstatnění. Určitou formou její obnovy byl vznik Informačního byra komunistických a dělnických stran (Informbyro, Kominforma) 21. 9. 1947. Bylo zrušeno po smrti J. V. Stalina v roce 1956 N. S. Chruščovem, což byl reálný projev ústupu z pozic mezinárodní, poválečné spolupráce komunistických stran a také projev voluntarismu a nastupujícího reformismu a likvidace bolševického charakteru KSSS i jádra mezinárodního dělnického a komunistického hnutí.

Na druhé straně reformní sociálnědemokratické a socialistické strany mají svou internacionálu dodnes. Po vzniku KI si socialistické strany založily v roce 1919 Mezinárodní socialistickou komisi a následně Mezinárodní pracovní svaz socialistických stran. Od roku 1951 se transformovala na Socialistickou internacionalizaci a tak pracují dodnes.

Uvádím to proto, že reformní socialistické a sociálnědemokratické strany jsou mezinárodně organizované po celém světě. To jim umožňuje vzájemnou komunikaci a podporu, a tak jejich činnost prospívá fungování kapitalistického politickoekonomického světového systému. Lze předpokládat, že jim to kapitál vrací formou nejen finanční podpory.

Domnívám se i při vědomí složitosti takového procesu, že obnova alespoň určité hlubší a těsnější vzájemné mezinárodní spolupráce a součinnosti existujících komunistických stran, či stran se k nim hlásících, by posílila jejich mezinárodní autoritu.

To by pomohlo pozitivně ovlivnit činnost komunistického hnutí a účinněji a koordinovaněji pracovat na politickém uvědomění námezdně pracujících a dát jim tak naději, že změna k socialismu je možná, a že nakonec o tom mohou rozhodnout jen sjednocení pracující sami. Současně dle mého názoru by takováto spolupráce (nezabývám se ekonomickými a organizačními záležitostmi) vyžadovala sjednocení principů a norem charakterizující programový obsah činnosti těchto stran. Tím jsem se dostal k tomu, co jsem uvedl na začátku. Pokusit se využít a aktualizovat oněch 21 podmínek pro vstup do III. KI, což by dle mého soudu mohlo současně pomoci vypracovat přesný popis a obrys toho, co si pod pojmem charakteru KS v současnosti představovat a co by mělo být obsahem jejich činnosti.

Dějiny potvrdily, že leninské vedení VKS(b) spolu s ostatními představiteli dělnických revolučních stran dokázaly precizací oněch 21 podmínek vytvořit ideový a organizační základ budoucích vítězství a objektivně i vzniku světové socialistické soustavy, rozmach národně osvobozeneckého boje a víru miliónů pracujících v socialismus a komunismus.

Jen pro připomenutí budu citovat alespoň z prvé podmínky, ze tří jejích odstavců, první, proto, že obsahuje základní hodnoty, na kterých KI vznikla:

  1. „Veškerá propaganda a agitace musí mít skutečně komunistický ráz a musí odpovídat programu a všem usnesením III. internacionály. Všechny stranické tiskové orgány musí být redigovány spolehlivými komunisty, kteří dokázali svou oddanost věci proletariátu. O diktatuře proletariátu se nesmí mluvit jako o běžné naučené formuli, nýbrž musí být propagována tak, aby její nutnost vyplývala pro každého řadového dělníka, dělnici, vojáka a rolníka z událostí běžného života, soustavně denně zaznamenávaných naším tiskem… V novinách, na lidových schůzích, v odborových svazech, v družstvech – všude, kam mají přístup stoupenci III. internacionály, je nezbytné soustavně a nemilosrdně pranýřovat nejen buržoazii, nýbrž i její pomahače, reformisty všech odstínů.“

Nyní praktickou otázku. Je pro soudobé KS a jejich propagandu a agitaci základní otázka diktatura proletariátu? Opravdu jejich tiskové orgány mají nemilosrdně pranýřovat buržoazii a její pomahače? Z hlediska skutečnosti mohu prohlásit, že u mnohých KS otázka diktatury proletariátu je tabu. Běžně se používá termín – budování občanské společnosti (tedy dle K. Marxe buržoazní společnosti). Pranýřování pomahačů buržoazie, tzn. reformistů všech odstínů, je iluzorní a v mnohém právě oni jsou pro buržoazii silnou oporou. Vezmu-li KSČM, tak ideově teoretická ani prakticko-politická práce systémově neexistuje. Když po dlouhodobém úsilí a konkrétně na a po IX. sjezdu KSČM byla systémově započata, X. sjezd KSČM ji zastavil. Pokud existuje, tak sporadicky a individuálně z vlastní iniciativy, např. jak to systematicky realizují pražské teoreticko-politické konference.

Na druhé straně jsem si vědom, že žijeme v době morálního, ale i ideově organizačního rozvratu marxisticko-leninských stran po pádu socialistického společenství a nástupu M. Gorbačova do vedení KSSS. Již proto, že někteří se na politickém převratu přímo podíleli a jiní v teorii a praxi hledali nová paradigmata ve starých zdrojích revizionismu a oportunismu, je situace možného sebeuvědomění skoro nemožná. Kdo se o to pokouší, naráží na bariéry nepochopení, nejen z důvodu neznalosti. Vždyť KSČM se ve svém dosavadním programu utápí v maloburžoazních a tzv. reformních iluzích, planém formalismu a nekonečném pragmatismu.

Někteří delegáti X. sjezdu KSČM snad uvěřili antikomunistovi M. Zemanovi, že východisko pro obnovu komunistického hnutí je pokání. Za tento žvást mu většina i ve stoje tleskala. Požadoval pokání za 40 let nejúspěšnějšího období pro lid Československa (byť došlo k chybám a omylům, jak to na nové cestě stává). Novodobí vládci, ale i jejich poddaní mluví v těchto dnech o období budování socialismu s pohrdáním. Při 100. výročí vzniku Československé republiky se raději – kromě zmínky o totalitě – tomuto období z hlediska dosažených budovatelských úspěchů vyhnuli.

Pro mne je velmi důležité, a mohu říci rozhodující, najít konsenzus v ideově politickém a organizačním definování co je podstatné pro charakter komunistické strany nejen v České republice, ale i mezinárodně. Proto se domnívám, že bez aktuálního posouzení oněch 21 podmínek pro vstup do III. KI, tedy podmínek pro vznik komunistické strany, bude velmi obtížné posoudit, zda ta či ona strana hlásící ke komunistickému hnutí je reálně, tedy ideově a organizačně, prakticky věrohodnou, pro naplnění hlavního hesla Manifestu Komunistické strany: „Proletáři všech zemí, spojte se!“

R. K.

Dialog č. 344, březen-duben 2019