Velká kampaň amerického imperialismu k obnovení svého koloniálního panství v Jižní Americe

maduro

Po nastolení diktatur v Argentině, Brazílii a Ekvádoru a jejich návratu do smečky vazalů Washingtonu se imperialismus rozhodl, že nyní je řada na Venezuele, která je nyní, společně s Kubou, Bolívií a Nicaraguou posledním ohniskem odporu a boje za samostatnost. Po opakovaných pokusech o rozpoutání občanské války, financování masových protestů, vyzývání ozbrojených sil k vyvolání vojenského puče, po dlouhém finančním a diplomatickém nátlaku, podporovaném propagandistickými kampaněmi všech západních médií (včetně tak zvaných pokrokových), nastoupil okamžik skutečných akcí, započatých podporou vlastní proklamace Juana Guaidóa, předsedy venezuelského parlamentu, prezidentem republiky. Z počátku volala buržoazní opozice po předčasných volbách, ale nyní z obav, že by mohla prohrát (kromě posledních ostatně vždy prohrála), se nyní na radu centrál světového imperialismu rozhodla, že se pokusí nejdříve zbavit zákonného prezidenta Madura, aby se vyhnula konfrontaci s nevhodnou alternativou.

  USA, EU, pravicové latinskoamerické vlády, evropské politické strany, a to pravicové, centristické i „levicové“, definují probíhající pokus o fašistický puč jako „restauraci demokracie“. Nejde o žádnou novinku, pokud si připomeneme, že USA a jejich lokaji podpořili fašistické puče a převraty v Chile, Argentině, Brazílii (prosazení neofašisty Bolsonara), nastolení nacistického režimu na Ukrajině a válku Islámského státu proti Syrské republice. Jakoby „inovační“ zní vyjádření italské „levice“ v čele s bývalou předsedkyní italské poslanecké sněmovny Laurou Boldriniovou, ve kterém je málo hlasů, podporujících Madura, (některé, jako odborová centrála CGIL, vyhlašují heslo ani Guaidó, ani Maduro) se tak připojuje k chóru liberálních režimů, které se nemohou dočkat okamžiku, kdy se budou moci vrhnout na venezuelskou ropu a zasadit další úder Kubě a Bolívii, osamoceným progresivním státům v Latinské Americe. Existuje ovšem radikální levice, která sice odsuzuje puč, ale obviňuje prezidenta Madura z chyb, kterých se dopustil svou politickou pošetilostí a z toho, že nechal dojít krizový rozvoj až do současného stavu. Taková personalizace sice správně odmítá boj proti lidové vládě Nicolase Madura, ale neumožňuje pochopit podstatu bolívarské revoluce, která poskytla lidu naději na změny.

  Jsou mnozí, kteří přičítají současný stav tomu, že nebyly realizovány reálné změny na cestě k Socialismu 21. století. Autor uvádí, co sám napsal o knize „Občanská revoluce“ bývalého prezidenta Ekvádoru Rafaela Correy. O tom, že se bolívarská revoluce obává znárodnění strategických podniků, provedení důsledné agrární reformy (nezbytné pro zajištění potravinové nezávislosti), že pomalu provádí demokratizaci státního zřízení, boj s korupcí a integraci ekonomik seskupení států ALBA, což by umožnilo rozvoj politiky, nezávislé na globálním kapitalismu.   

  Zdůrazňovat nyní tyto chyby je nevhodné z různých důvodů. Zaprvé proto, že se bolívarské revoluce samy nikdy neoznačovaly za socialistické (referendum, organizované prezidentem Chavézem o zakotvení socialismu do ústavy, tento návrh odmítlo). Revoluce se omezovaly na budování společnosti se smíšenou, nebo postneoliberální ekonomikou, na zvyšování sociálních výdajů a investice do infrastruktury. Proto byla revoluční vedení často obviňována tak zvanou radikální levicí (trockisté, maoisté, autonomisté atd.) z pouhého reformismu. Musím v uvozovkách připomenout, že tyto levicové strany a hnutí se nikdy ani nepokusily o to, aby se staly protagonisty revolučního procesu, držely se v menšině v pozadí a pokud se o nich hovoří v poslední době, je to díky tomu, že se některé z nich nechaly vytáhnout na veřejnost bolívarskými revolucemi. Některé se ale připojily k pravici a pod hesly demokratizace bojují na příklad za likvidaci progresivního režimu ve Venezuele a jinde.  

  Pokud jde o reformy. Je potřeba se vrátit k tomu, co uváděli Bedřich Engels a Rosa Luxemburgová koncem 19. a počátkem 20. století: Reformní politika není sama o sobě pozitivní nebo negativní. Je potřeba stanovit, zda poslouží k překonání kapitalismu, anebo bude koncem reformní politiky. Jak je to v případě bolívarských režimů? V posloupnosti radikálnosti od Ekvádoru (nejméně radikální) až po Venezuelu a Bolívii se zdá, že se jedná o reformismus, zaměřený na vybudování společnosti se smíšenou ekonomikou, charakterizované dualismem politické moci, které by se pravděpodobně později daly cestou výstavby socialismu, anebo degradovaly, jako v Ekvádoru, což se nyní může stát ve Venezuele, anebo by v nich vznikl liberální režim se zvýšením napětí mezi jednotlivými společenskými třídami.

  Slabým bodem těchto procesů není ani tak nedostatek radikálnosti a nevhodnosti jednoho nebo druhého vůdce, ale spíše nezbytnost udržet pohromadě sociální blok, ve kterém střední třídy mají zvýšený respekt vůči lidovým masám. Blok, který se drží pohromadě, až po trh se surovinami, vždy působil ve prospěch progresivních vlád, dovoloval značné zlepšení podmínek a životní úrovně lidových mas, ale rovněž, díky vysokému růstu příjmů, i středních vrstev. Snížení cen surovin vedlo k dilematu: buď pokračovat v sociálních reformách, za značného zvyšování daní (vyvolá nespokojenost středních tříd) anebo se zříci reforem a podřídit se globální tržní ekonomice. Vlády jsou postaveny mezi dvě alternativy, zatímco vnější tlak západního imperialismu a vnitropolitický odpor buržoazní třídy se stává jedovatějším, až dosáhne bodu zlomu. Že je na tom Bolívie nyní lépe, není náhodou: na jedné straně se jedná o zemi, ve které má převahu původní obyvatelstvo, které náleží k nižší sociální třídě, která zajišťuje vysokou podporu vládě, na druhé straně se obyvatelstvo nikdy netěšilo z vysoké životní úrovně, která by zajišťovala drobné buržoazii bohatství, cítí se tedy více náchylná vzdorovat krizi, než ekvádorská a venezuelská.

  Závěrem je potřeba dodat, že analýza až do tohoto místa neodmítá tvrdě kritické názory na politické schopnosti prezidenta Nicolase Madura. Je však potřeba odmítnout hanebnosti levice, (i typu české sociální demokracie), která nadšeně aplauduje puči, iniciovaném Trumpem (označovaným za vzor demokracie, i když je opakovaně obviňován z protekcionistické politiky a rasismu), který podporují ultimáta Macrona a Merkelové, požadující, aby se Maduro podřídil imperialistickému diktátu západu a v míru odstoupil (přitom je jasné, že jedinou alternativou je občanská válka). Nám zůstává jen vztek a rozhořčení nad pokrytectvím těch, kdo odmítají jak Guaidóa, tak Madura (je potřeba říci, že se jedná nejen o odbory, ale i italskou vládu), předstírajíce, že ignorují otázky výběru mezi venezuelským lidem, americkým a evropským imperialismem. Hnusný postoj Piláta Pontského, který se nebude snažit hledat legitimitu ve skutečnosti, že se za Madura postavily jak Čína, tak i Rusko: je totiž považováno za povinnost zaujímat antičínské a antiruské postoje. Protože tyto dvě velmoci, přestože nyní nepředstavují slunečnou budoucnost, zůstávají nepřáteli těch západních zájmů, které musí převyšovat jakékoliv jiné politické názory.   

 

Carlo Formenti (italský novinář a spisovatel), www.megachip.info, 27. 1. 2019

Překlad: Karel Kluz

Dialog č. 343, leden-únor 2019