Skutečnost nebo iluze?

vondracek

Poznámky k novoročnímu projevu R. Vondráčka

Podle mého názoru jinak inteligentní, seriózní a sympatický předseda Sněmovny Radek Vondráček (ANO) se ve svém novoročním projevu dopustil, z hlediska jeho politického postavení zcela adekvátních, zřejmě i v dobré víře vyslovených, avšak vzhledem k reálné společenskopolitické a ekonomické skutečnosti nepravdivých, iluze potvrzujících a šířících, tvrzení.

Vedle jeho velkých slov, s nádechem jakési idealistické mravní „malebnosti“, vyzývajících ke sjednocení rozdělené společnosti, ke slušnosti, „k odzbrojování ve verbálních projevech občanů,“ neboť „osobní útoky se přenášejí na společnost a vytvářejí atmosféru nenávisti,“ prohlásil, že si přeje „příkopy zasypat, abychom byli zase jedním národem.“ A to vše ve spojení se subjektivistickou, subjektivně idealistickou, buržoazně politologickou interpretaci demokracie, která tematicky v jeho projevu jednoznačně dominovala.

K tomu je třeba se vyjádřit, neboť toto pojetí již 30 let má totálně monopolní postavení v ideologii (jako v tomto případě falešném vědomí) a propagandě tohoto kapitalistického systému, režimu. Této interpretaci podléhá i téměř celé spektrum tzv. levice, včetně oné tzv. radikální či autentické, jak se někdy prezentuje KSČM, hluboce zasažená revizionismem a oportunismem.

Podle R. Vondráčka je „nepochybné, že jsme za těch třicet let vybudovali demokratické instituce. Svobodné volby se staly zcela samozřejmou součástí našich životů. Demokratická forma vlády je zcela nezpochybnitelná … Lidé u nás opravdu rozhodují o podobě politiky. Rozhodují svobodně v rovných a všeobecných volbách. Nikdo není z tohoto rozhodování vyloučen. To je demokracie …“ Mluvím k vám, „ne jako ten, kdo je nadřízen ostatním poslancům, ale jako ten, kdo je zvolen z jejich středu, aby za ně mluvil. A to za všechny. A nikoli za momentální většinu, při respektování práv menšiny … Znáte Churchillovu větu: Nikdo nepředstírá, že demokracie je dokonalá nebo samospasitelná … Demokracie je pomalá a těžkopádná, ale má zásadní výhodu.“ Prý dle R. Vondráčka „Dává občanům právo věci měnit, kde dnes sedím já … může být o příštích volbách někdo jiný. Třeba Vy nebo váš soused. Demokracie je totiž změna. A změna může přijít každé čtyři roky. Záleží na vás, komu dáte příště svůj hlas. To je demokracie. Svobodná volba a právo změny …“ Je tomu skutečně tak?

Předně, jaký je obsah pojmu, filosofické kategorie – demokracie?

Tento pojem se datuje od starověkých Řeků (je složeninou ze slov demos – lid a kratos – síla, moc, vláda, tedy demokratia) a má vyjadřovat to, že jde o vládu lidu, která ovšem neexistovala ani tehdy. V tehdejší otrokářské společnosti byl stát v podstatě diktaturou otrokářů. Otroci byli bezprávní, nebyli považováni za lidi, nebyli svobodnými občany, ale jen „mluvícími nástroji“.

A u nás, v naši v kapitalistické společnosti opravdu jde a může vůbec jít o demokracii, o vládu lidu?! Vždyť nejsme v kapitalismu, který se zrodil ještě jako důsledek pokrokových, buržoazních revolucí, bourajících středověké monarchie. I politický systém tohoto kapitalismu, jeho politické a právní vztahy, byly odrazem jeho výrobních, ekonomických vztahů. Vyjadřovaly a vyjadřují i dnes především a hlavně zájmy ekonomicky vládnoucí třídy, buržoazie. Třídy, která proto také disponovala a disponuje politickou a právní mocí. Demokracie tak byla a je formou jejího třídního panství, prostředkem politické nadvlády. Jak je uvedeno v Manifestu Komunistické strany: „… Vaše právo (je) jenom vůlí vaší třídy povýšenou na zákon, vůlí, jejíž obsah je určován materiálními životními podmínkami.“ (Marx, K., Engels, B.: Spisy sv. 4, Praha 1958, s. 443)

My jsme se před 30 lety stali obětí kapitalismu v jeho historicky nejvyšším stádiu, v imperialismu, kdy jsme proto také ovládnuti, imperialistickými velmocemi – Německem, USA ad. Stali jsme se fakticky jejich kolonií, přívěškem s vysoce kvalifikovanou a lacinou pracovní silou. Navíc i u nás dnes již naplno funguje plutokraticko-oligarchická forma kapitalismu. To znamená, že je nejen ekonomika, ale i politika, politický systém v podstatě oligarchistický, kdy ti nejsilnější a tím i nejvlivnější plutokraté a oligarchové intenzivně v politice působí nejen skrytě, z pozadí, ale i přímo. O koho jde? O ty, o nichž se, především, krom jednoho či dvou (A. Babiš, dnes předseda ve volbách vítězného Hnutí ANO a tím i premiér ČR a miliardář Z. Bakala, který již nepatří k dolarovým miliardářům, nevlastní 25 mld. Kč), spíše mlčí. Jsou to P. Keller z PPF (jmění 8,4 mld. US dolarů), M. Dospiva z Penty, P. Tkáč z J&T, K. Komárek z KKCG (1,7 mld. US dolarů). Bohatství oněch miliardářů vzešlo především z divoké, loupežné privatizace v 90. letech, kdy bylo právo záměrně potlačeno, aby mohlo být bleskově rozkradeno společenské vlastnictví a obnoven kapitalismus, založený na ekonomické, politické a ideologické moci nepočetné třídy vykořisťovatelů, kapitalistů. (viz Košťál, Z.: K plutokratické „oligarchizaci“ politiky nejen v ČR, „Dialog“ 2013)

Ale vraťme se k argumentům R. Vondráčka a položme si otázky: Mohou být ve výše uvedených podmínkách a poměrech „svobodné volby“ vskutku svobodné? Čím? Tím, že se občané mohou jedenkrát za čtyři pět let účastnit voleb a volit v podstatě zase jen zástupce kapitalistů, těch nejmajetnějších? Vždyť nemůže být volen kdokoli, jak říká R. Vondráček: „Třeba Vy nebo váš soused.“ To je nesmysl. Volen může být jen ten, kdo se začne angažovat v existujících, či nově ustavených především prokapitalistických politických stranách či hnutích a musí být přitom patřičně finančně zaopatřen. Jeho strana musí disponovat mnoha miliony, aby mohl udržet sebe i stranu na politické scéně. A to stranu či hnutí, jak již jsem řekl, jednoznačně prokapitalisticky zaměřené (viz dříve Věci veřejné, dnes ANO), nebo minimálně k režimu loajální (KSČM). Velké, mnohamilionové finanční prostředky jsou dnes zcela nezbytné nejen na fungování daného politického subjektu, ale zejména na zabezpečení velmi nákladné volební kampaně, na publicitu atd. atd.

Není přitom pravda ani to, že prý záleží jenom na nás, komu „dáme příště svůj hlas“, neboť „to je demokracie“. To je jen vyslovená iluze. Vždyť v daných, především ekonomických, tak jako i právních a politických podmínkách a poměrech, mohou být voleni především a hlavně jen bohatí, kapitalističtí podnikatelé a jimi vybraní spojenci a pomocníci (právníci, manažeři, vysokoškolští učitelé, vědci, lékaři atd.) jako kandidáti do voleb (poslanci, senátoři, zastupitelé), nebo lobbisté atp. Nedávají tedy jinou možnost volby, než volit ty, kteří nebudou usilovat o jinou než kapitalistickou cestu dalšího společenského vývoje.

Zdeněk Košťál

Dialog č. 343, leden-únor 2019