Manifestace LLL 100 let od potlačení revoluce v Berlíně

berlin_lll

Významnou událostí pro evropské komunistické a dělnické hnutí jsou každoroční lednové manifestace v Berlíně, známé jako LLL podle počátečních písmen příjmení vedoucích představitelů německé revoluce na přelomu let 1918 a 1919 Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové, kteří byli po potlačení revoluce v Berlíně spolu se stovkami dalších revolucionářů zavražděni. Třetí L pak odkazuje na Vladimíra Iljiče Lenina, vůdce první vítězné socialistické revoluce v dějinách. (Někdy se setkáme i s označením demonstrace LL, bez Lenina.)

Pochody v Berlíně na počest obětí německé revoluce mají dlouhou tradici, sahající až do počátku 20. let. V roce 1933 nacisté účastníky pozatýkali a památník padlých revolucionářů následně zničili. Památník i pochody byly pak obnoveny v roce 1946, a protože se hřbitov padlých revolucionářů nacházel na území pozdější NDR, staly se tyto akce oficiálními státními tryznami s masovou účastí. Přežily anexi NDR západním Německem a v lednu 1990 přišlo na manifestaci LLL přes 100 tisíc lidí. V dalších letech se jejich počet postupně snižoval, s ohledem na úpadek dělnického hnutí a pohrdání revolučními tradicemi, ale i tak dodnes přijde vždy přes 10 tisíc komunistů a dalších pokrokových lidí s rudými prapory, vlajkami pokrokových organizací, tradičními symboly revolučního hnutí a transparenty s hesly proti kapitalismu a válce, za socialismus a mír.

Nejinak tomu bylo i v neděli 13. ledna 2019, v roce 100. výročí potlačení socialistické revoluce v Německu. Skupina českých komunistů především z Komunistického svazu mládeže a Levé perspektivy spolu se vzácným hostem z Komunistické strany Indie (maoistické) přijela z Moravy a Čech do Berlína částečně už v pátek, částečně v sobotu, a před samotnou manifestací věnovala čas prohlídce města a jeho revolučních pamětihodností, například pomníku Marxe a Engelse, který byl po kontrarevoluci odstraněn z místa před radnicí do špatně viditelné lokality v parku. Kontrarevoluční antikomunismus po roce 1989 však nebyl v bývalé NDR tak silný jako v Československu, takže se na budově ministerstva financí zachovala krásná budovatelská freska z roku 1952 a zůstala i Karl-Marx-Alee (třída Karla Marxe), jejíž předchozí pojmenování po Stalinovi odnesl už vývoj po XX. sjezdu KSSS, stejně jako Stalinovu sochu.

Někteří z českých účastníků byli přítomni na konferencích a dalších akcích tematicky spojených s výročím. Berlín je město plné nejen zajímavých staveb a památek na nejtragičtější minulost hitlerovského nacismu (který současný německý režim zásadně oficiálně nazývá zvráceně „nacionálním socialismem“, což u nás používají jen ultrapravičáci) i nejsvětlejší dějiny budování socialismu v NDR, ale i město plné žebráků a bezdomovců. A lidí odlišných ras a kultur, mezi nimi jsou muslimky v hidžábech, a hle, nebudí to žádné nepokoje. Českým protiuprchlickým hysterikům rozhodně doporučuji se na to přijet podívat.

V 10 hodin v neděli se navzdory nevlídnému deštivému počasí sešly tisíce lidí na křižovatce Frankfurtská brána a vydaly se na pochod po Frankfurtské třídě k Památníku socialistů v Lichtenbergu. Zatímco v 90. letech a na začátku nového století byly manifestace spojeny s nepokoji, střety s policií, a dokonce s krátkodobým zákazem a ilegálním pořádáním, nyní už jsou dosti pokojné a žádnou mimořádnost jsme v tomto roce nezaznamenali. Hlídá je sice poměrně dost policistů, ale ti slouží zejména k zastavování dopravy a na rozdíl od mnohem méně početných levicových shromáždění v ČR se nevěnují zkoumání obsahu praporů a transparentů či legitimování jejich nositelů. Mezi policisty nejsou těžkooděnci, nevidíme příslušníky na koních ani obrněné vozy, s pokojným průběhem poměrně početné akce se zjevně počítá. Nejsem stoupencem „boje“ typu zapalování aut, rozbíjení výloh a útoků na policisty, nicméně poklidná procházka po ulici bez bojovného nadšení, kterou se manifestace LLL stále více stává, mi rovněž nepřipadá optimální.

Pochod je tvořen několika semknutými bloky různých komunistických stran a organizací, ohraničených mohutnými transparenty ve svém čele a na bocích, s prapory svých organizací, komunistického hnutí, SSSR, NDR, portréty velkých revolucionářů minulosti nebo dnešních soudruhů vězněných reakčními režimy. Zahlédnout jsme mohli i vlajky Kuby, KLDR a Palestiny.

Některé bloky jsou bojovnější a nadšenější. Mezi nimi vyniká maoistická Marxisticko-leninská strana Německa společně se svou Mezinárodní koordinací revolučních organizací a také odbory německých Turků a Kurdů. Součástí průvodu je i několik nazdobených agitačních nákladních vozů, ze kterých hraje reprodukovaná nebo živá revoluční hudba a jsou přenášeny projevy. Nechybějí kráčející bubeníci a další hudebníci.

Rozdělení manifestace do bloků je odrazem rozdělení německého pokrokového hnutí, nemluvě o tom, že jeho část se neúčastní, protože s podobou akce nesouhlasí. I tak je ale německá LLL událostí, která v dnešním evropském komunistickém hnutí patří k nejmasovějším a nejvýznamnějším. Ukazuje, že pro revoluční hnutí nejsou nejpodstatnější volební výsledky, a že zdaleka neplatí domněnka, že čím více získají zastánci socialismu ve volbách, tím je hnutí lepší. V Německu po léta není v parlamentu zastoupena komunistická strana, pouze reformistická „demokraticko-socialistická“ Levice (Die Linke). Ta má sice se svými 9,2 % silnější pozici než KSČM (7,76 %), její kontingent v pochodu však nepatřil k nejpočetnějším, natož nejbojovnějším.

Německá komunistická strana (DKP) získala ve volbách do Spolkového sněmu v roce 2017 necelých 12 tisíc hlasů, což přehledy volebních výsledků uvádějí jako 0,0 %, a Marxisticko-leninská strana Německa necelých 30 tisíc, tedy 0,1 %. Jiná komunistická či radikálně socialistická strana nekandidovala. V ČR máme dosud parlamentní KSČM, která dokonce podporuje (oligarchickou a protilidovou) vládu, ale na rozdíl od Německa v ČR rozhodně neuvidíme komunistickou manifestaci s tisíci lidí, ba ani se stovkami ne, nepočítáme-li prvomájové shromáždění v uzavřeném areálu Křižíkovy fontány v Praze, kde o symboliku hnutí skoro nezavadíte, a antikomunistická propaganda odpůrců akce převažuje nad komunistickou. Akci jako LLL, kde v ulicích vlaje nekonečná záplava rudých praporů, v ČR neuvidíte.

Otázkou zůstává dopad mohutného komunistického průvodu v Berlíně na veřejnost. Účastnil jsem se třikrát a nezdálo se mi, že by budil velké pozitivní či negativní emoce. Spíše je to takový folklór, průvod projde jednou ročně městem, účastníci si zamávají prapory, někteří i trochu zakřičí (ale ne moc) a nic se nezmění. Stejně jako v předchozích letech jsem nezavadil o jediného odpůrce. U nás by se takoví vyřádili na přítomnosti obrazů „masových vrahů“, hesel „třída proti třídě“ nebo symbolu srpu, kladiva a samopalu. Udání na policii by se jen hrnula. Německo je v tomto ohledu zjevně tolerantnější a spíše než na skandalizaci sází na cenzuru mlčením. Média věnují akci nepatrnou pozornost, na místě nejsou vidět téměř žádní novináři. Občas se objeví mediální komentář typu „živoucí muzeum komunismu“. Mám obavy, že celkem odráží stav hnutí, které nedokáže oslovit většinu pracujících a uzavřelo se do sebe, aby si poklidně snilo svůj sen o lepší budoucnosti a vzpomínalo na lepší minulost.

Pěkné a příjemné je, že účastníci si mohou v závěru pochodu v ulici a na náměstí před Památníkem socialistů nakoupit velké množství rozličných suvenýrů od odznaků přes trička, čepice, šátky, samolepky, nášivky, knihy, noviny, časopisy, CD až po láhve alkoholu s etikami s vyobrazením Marxe či Lenina. Zajištěno je také občerstvení, na které se vzhledem k masové účasti stojí dlouhé fronty. Na odbyt jde zvláště svařák, rozlévaný do plastových kelímků s podobiznou velikého Lenina. Suvenýry jsou zjevně určeny pro širší antikapitalistické hnutí, ovšem domnívám se, že symbol listu marihuany zde i tak nemá co pohledávat. Pokrokové hnutí má pracující uvědomovat, nikoli ohlupovat.

Nekonečný dav lidí se doslova prodíral přeplněným hřbitovem v Památníku socialistů, kde je pohřben Karel Liebknecht, Rosa Luxemburgová a kromě nich desítky dalších povražděných revolucionářů z roku 1919, Ernst Thälmann zavražděný roku 1944 a mnoho později zesnulých německých komunistů včetně Wilhelma Piecka a dalších představitelů někdejší NDR. Někteří pokládali ke hrobům a centrálnímu pomníku rudé karafiáty, jiní se zastavovali a zpívali Internacionálu.

Přesto, že tato akce nemá širší dopad na veřejnost, je správné, že se koná a je skvělá účast tisíců lidí na ní. Usilujme o její zachování a další rozšíření, ale zejména o mnohem širší vliv zastánců skutečného socialismu, skutečné vlády pracujících. Německo si zaslouží uskutečnění učení svých největších rodáků Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Zaslouží si ho celý svět. Oběti mučedníků Karla Liebknechta, Rosy Luxemburgové, Ernsta Thälmanna a mnohých dalších nebudou zapomenuty. Rosa Luxemburgová postavila otázku jasně – socialismus nebo barbarství!

 

Leopold Vejr

Dialog č. 343, leden-únor 2019