Kontrarevoluce se mstí

jakes_2016_22

Miloš Jakeš, generální tajemník ÚV KSČ v letech 1987–1989, o průběhu kontrarevolučního převratu v ČSSR, jeho příčinách a následcích

 

Převraty byly provedeny všude. Já jsem dostal kdysi zprávu, že když měl Gorbačov setkání na Maltě s americkým prezidentem, ten si dal podmínku, že budou odstraněny ve všech socialistických zemích stávající vlády a přijdou tam vlády „přestavbové“. Poněvadž měl Gorbačov mimořádný zájem, aby se ta porada konala, nastoupil tuto cestu. Tedy ve všech socialistických zemích postupně došlo ke změně vedení všech komunistických stran i v čele vlády. Přičemž nemohli, báli se, vyměnit vedení v Rumunsku, protože Ceaušescu by se byl bránil. Ten měl určitou autoritu v Rumunsku, ne jako ostatní generální tajemníci, on byl spíše diktátor. Všechno bylo po jeho. Z obavy, aby on něco takového neprovedl, co by narušilo celý proces, ho zastřelili. S manželkou. Aby měli jistotu, že k tomu nedojde, že by se proti tomu někdo postavil.

Poslední zasedání politického poradního výboru Varšavské smlouvy, které bylo v Rumunsku, nasvědčovalo, že ty země už mají strach a obavy z toho, co se bude dít v důsledku politiky přestavby, poněvadž to vypadalo, že pomalu Sovětský svaz přestaly zajímat socialistické země. To byl vážný problém, protože Ceaušescu vystoupil na zasedání v Bukurešti a svým způsobem oponoval Gorbačovovi, když prohlásil, že on se přesvědčil, že socialismus s pomocí kapitalismu nikdo vybudovat nemůže. Varoval. Stejně tak Honecker.

Druhou část zasedání, kde mu bylo uděleno slovo, protože on byl hostitel a mluvil poslední, jsem řídil já. První část Gorbačov. Když mluvil Ceaušescu, Gorbačov na mě volal: „Miloš!“ Ukazuje hodinky a říká: „Vremja! Vremja chvátit!“ Já jsem si říkal, přece není možné, abych hostiteli sebral slovo. On domluvil a pak následovala porada generálních tajemníků, už bez předsedů vlád, ministrů atd. Ta trvala krátkou dobu. Z toho většinu vyčerpal a na každého zůstalo několik minut. Porada skončila v takové velice chmurné náladě.

Když jsem se vrátil z porady, jel jsem do Plzně. I pod dojmem z té porady jsem tam pronesl projev, výzvu „dělejme něco, hněme se, nebo nás to semele“. To byla podstata, podtext.

Byl zde pohyb „pryč se starci“. V jeho čele stál vedoucí branného a bezpečnostního oddělení Rudolf Hegenbart. Vedení bude svrženo, přijdeme my a budeme dělat perestrojku důstojně. To byl celý ten plán. Na plénu 10. prosince, které bylo připravováno, měly být projednány otázky jako zrušení výjezdní doložky a řada dalších. Oni předběhli organizovaný postup. Vnesli do toho ten moment, proč bychom to dělali 10., když je zde Mezinárodní den studentstva, strana a vláda to organizují, tak to provedeme.

Když byl Zifčák v Českém rozhlasu, celé to vyložil. Že měl v kapse letenku do Moskvy. Tedy byla to záležitost nejen naše, ale i Moskvy. Zájem vedení změnit, dát tam jiné lidi, povolné té politice. Z toho vyšla ta srážka, lépe řečeno byla zorganizována, aby ke střetu došlo a aby setrvání vedení bylo neudržitelné. To byl cíl. A že bude odvoláno, oni se nechají zvolit a budou dělat perestrojku. A zatím probudili národ a ten se nakonec, díky všelijakým disidentům, obrátil proti komunistické straně. Lidé zblbli, vyrazili do ulic a řvali. Naše poslankyně v parlamentu, komunistky, reagovaly: „Bijí naše děti!“

Krátce na to došlo ke změnám, já jsem rezignoval a byl jsem vyloučen ze strany se Štěpánem. Když jsem byl vylučován, nikdo mě nepozval a dozvěděl jsem se to od svého pomocníka, o kterém se nakonec ukázalo, že šel s nimi. Holub se jmenoval. Již zemřel. Když mi Holub sdělil, že mě budou vylučovat ze strany, sedl jsem do žigulíka a jel na ÚV, kde jsem řekl, aby oznámili, že tam čekám, sedl jsem si do předpokoje před zasedačku předsednictva a díval se na televizi. V televizi zjišťuji, že jsem byl vyloučen. Přestože věděli, že tam čekám.

Zasedání předsednictva skončilo, já vstoupil, všichni mi podávali ruku a seděli zde Urbánek a tajemníci, členové předsednictva. Řekli mi: „My jsme tě museli vyloučit, protože národ chce vědět, kdo je za to zodpovědný. Přece nemůžeme nechat padnout to na stranu. Tys byl generálním tajemníkem, tak jsme tě vyloučili.“ Tak jsem se sebral a odešel. Potom nastaly trampoty – byl jsem obviněn z vlastizrady, to skončilo naprostou nevinou. Strana už do toho tolik nezasahovala. Byl mimořádný sjezd, Adamce zvolili předsedou strany, Mohoritu, jednoho z největších zrádců, zvolili generálním tajemníkem. Ten sjezd je něco tak odporného, že jsem nikdy neočekával, že by komunistická strana mohla něco takového udělat. Že provedla sebezničující obvinění, na které nikdo dodnes nereagoval. Mám doslovný stenografický záznam.

Pak začali vylučovat další včetně Husáka, kterému Slováci potom členství vrátili.

Pokud jde o Lidové milice, Praha je nechtěla. Praha řekla, že pokud budou zasahovat, bude z toho občanská válka. Že jen přes jejich smrt. Štěpán jako vedoucí tajemník městského výboru a člen předsednictva a další to odmítli a zdůvodňovali, že může dojít k bratrovražedné bitvě. Nikdo nebyl k nalezení.

Vedoucí úloha strany do ústavy nepatří. To je skutečně něco, co si má člověk myslet. Ústava je příkaz. Šlo o to, přiblížit stranu k lidem, ve smyslu, že ústavou nebude člověk nucen, že má jednat podle marxismu-leninismu. Byla tu Národní fronta. Její organizace se chovaly lépe než komunisté, v té době.

Byla snaha vyjít vstříc. Odstranit bariéru mezi národem a stranou. Že to mělo nakonec jiný dopad, je druhá věc, protože se strana začala rozkládat. Vypuštění vedoucí úlohy strany z ústavy bylo předloženo do parlamentu s vírou, že to otupí odpor, který byl organizován proti straně. Druhý moment byl ve stanovách strany říci: „Dvě volební období a dost – v téže funkci.“ Všechny volby musí být tajné.

Volal jsem Husákovi, aby nerezignoval. On řekl: „Já končím.“

Adamec se na Letné nesetkal s ohlasem, protože ještě hájil slovy socialismus. Tehdy už se nesetkal s ohlasem, kdo řekl dobré slovo o socialismu.

Poslanci KSČ, kteří zvolili Havla, měli strach. A organizoval to Čalfa.

Já jsem byl 82krát před různými institucemi. Buď jsem dával vysvětlení, měl jsem na něco odpovídat, něco vysvětlovat…

KSČM zakázala redaktorovi Haló novin, aby šel na ten soudní proces. Jako bych byl prašivý, nebo nějaký skutečný zločinec. Jenže tam se to rozsypalo po prvním zasedání.

Pak byl soud o dům, ve kterém jsem s rodinou bydlel. Jakmile to prasklo, synové matky, která mi dům prodala, řekli, že prodej byl pod tlakem. Přičemž ten manžel, který zemřel předčasně před podpisem smlouvy, mi děkoval, že jsem to koupil. Byl to bývalý velvyslanec v Číně, starší člověk.

Podali na mě trestní oznámení a táhlo se to 10 let. Nakonec rozhodli a protestovala proti tomu ministryně spravedlnosti Parkanová. Podala proti tomu odvolání a nejvyšší soud znovu potvrdil to rozhodnutí. Jejich obhájce vystupoval z pozic, že komunista nemohl uzavřít smlouvu, tedy ta smlouva je neplatná, protože to bylo vždycky pod tlakem. Tak jsem mu řekl, když je to podle vašeho názoru takhle, i mé manželství je neplatné. Do všeho prolezla služba „vítězům“, lotrům prokapitalistickým.

A dokonce, když jsem prodal dům, to zkoumala policie a šla po všech mých příbuzných. Můj bratr Jaroslav – zemřel před třemi týdny ve věku 94 let – byl voják, plukovník. Samozřejmě s ním vymetli. Můj bratr Jan, volený ředitel továrny na výrobu elektrotepelných zařízení, elektrických pecí, byl v nemocnici, na jednotce intenzivní péče, když za ním přišli a oznámili mu, že je zbaven funkce ředitele. Prodali jídelnu, která za něho byla postavena, a za ty peníze si koupili tu fabriku. Čtyři tisíce lidí.

Moje sestra dělala v Jitoně ve Vimperku dělnici a sázela stromky v lese. Nad jejím pracovištěm vyvěsili mojí oběšenou figurínu s nápisem „zrádce“. Sesypala se. A už se z toho nedostala.

Urychlili smrt mého táty. Já byl v Berlíně a něco mi říkalo: „Spěchej domů.“ Tak jsem z letiště nasedl do auta a jeli jsme do Vimperku. Ukázali mi ho mrtvého. To bylo těsně po listopadu. Ano, on umřel přirozenou smrtí, ale co všechno musel prožít…

Syn mé sestry, absolvent Vysoké školy zemědělské v Praze, vedoucí střediska strojů na Statku Šumava, musel opustit toto místo. A tak bych mohl jmenovat dále. Největší msta ve školách a jinde dovedla mého vnuka k sebevraždě ve věku 28 let. Ve škole stavěli trestné uličky, kopali do něj, hnali ho uličkou atd. Žádná ochrana před tím nebyla.

Můj syn dělal v Mezinárodním svazu studentstva se Štěpánem, ale nedělal politiku, dělal hospodářství. Stalo se, že nebylo doplaceno nějaké clo. Oni toho využili tak, že předseda MSS Ulčák oznámil, že za to je zodpovědný Jakeš. Samozřejmě syna zatkli a odvezli do vězení do Litoměřic. Dva měsíce byl ve vězení, teprve potom byl nějaký sjezd ve Francii. Jeho manželka, která je advokátka, se obrátila na ty, kdo tam jeli, tak se zalekli. Přivezli ho na zasedání komise pro zkoumání událostí 17. listopadu z vězení v poutech na rukách před vyšetřovací komisi, tam mu je sundali a když ho vezli zpátky, znovu mu je nasadili. Pak ho propustili a napsali omluvný dopis, že se to stalo nedopatřením. Zavřeli ho brzy potom, co jsem byl sesazen, dříve, než jsem já byl souzen za takzvanou vlastizradu, s Lenártem společně. Syna vyvlekli z nemocnice, kde měl být operován.

Celé rodině se mstili. Jaká obrana byla možná? Kdybys chtěl něco napsat, nikde by ti to nezveřejnili. Vůči mně osobně to samé. Začalo to tím, že mě Urbánek žádal, abych okamžitě rezignoval na funkce v parlamentu. Člověk si říkal, jestli jim to pomůže, dobře… Tak jsem rezignoval.

Samozřejmě, je to všechno důsledek politiky přestavby. Konference ve Finsku přinesla rozklad socialismu. To byl totální ústup. Lidská práva po svém. Řvi si, co chceš. Otevřít cestu protivníkovi v Sovětském svazu a všude, zříci se obrany.

Všechno začalo chřadnout po Helsinské konferenci. Svitla jakási naděje u nepřátel, když si přečetli, k čemu jsme se tam zavázali a oslavovali jsme to jako blázni.

Samozřejmě se hledala cesta, jak čelit všemu. Zaplacená takovými ústupky, které otvíraly cestu likvidaci socialismu. Pokud jde o nás, neřekl bych, že zde byl diktát. Ten zde byl až v okamžiku změny v roce 1989. Tam oni diktovali, co se má udělat. To je podstatné.

V podstatě do toho Sověti silně promluvili v roce 1968 a 1989. Rok 1968 samozřejmě byl vyvolán tupostí naší strany. Ti hoši, Dubček a spol., propadli slávě, kterou jim udělal svět, noviny atd. A u Gorbačova je to podobné. Já považuji za základní příčinu odklonu těchto lidí, že se stali oslavovanými. Každý k nim běžel, objímal je, chtěl je vidět… Oni si začali myslet, že jsou bozi, že mohou všechno. To jsem viděl i na chování Dubčeka na škole v Moskvě, kde jsme spolu byli. Měl jakési vlastnosti, které ukazovaly, co je v něm. Chodili jsme na Leningradské šosé, kde byla velká přednášková síň, a on vstupoval poslední a všichni zvedali oči a dívali se. Chtěl být viděn, zvlášť oddělen od druhých. Podívejte se, jsem tady! A tohle v něm bylo, tomu podřídil všechno.

Stejně takový byl Smrkovský. Když jsme měli projednávat 2000 slov, sestoupil jsem dolů, protože nám rozdali Literární listy, abychom si to přečetli a rychle šli na zasedání předsednictva. Jde Smrkovský, drží ty Literární listy v ruce, mává na mě. A křičí: „Konec demokracie! Nastupují tanky!“ Jeho názor byl poslat na ně tanky. A druhý den ho ometli ve sdělovacích prostředcích a říkal něco jiného. Jednal podle toho, aby měl znovu slávu, znovu se o něm mluvilo. A takový byl i Dubček. Jemu to vyhovovalo, když učitelky ho denně čekaly před ÚV s kytkou, líbaly ho atd.

Druzí to nedělali. On byl velkou výjimkou. Smrkovský a on. Politik dvojí tváře. Jednal podle toho, aby vždy měl z toho osobní dobro.

Oni se stali světovými. Západ tomu fandil. Světovost jim bránila, aby udělali ústupek ze svého nesprávného postoje. Báli se, že Západ se obrátí proti nim a přestane je slavit. Slavomanství hrálo velikou úlohu. Můj spolužák z Moskvy dělal sekretáře Dubčekovi po návratu z Moskvy. Vykládal mi, jak Dubček reagoval třeba na jednání s Brežněvem. Volal Brežněv a Dubček mával rukou: „Zase ten blbec otravuje!“

Smrkovský se vrátil z Moskvy z jednání už po obsazení a chválil si to, jak to bylo dobré. Třetí den ho tak napálili v novinách, že už všechno bylo jinak.

Sovětům šlo o obsazení. Využili situace, aby svůj přirozený požadavek realizovali. Když jsem já nastoupil do funkce, jel jsem asi po měsíci do Moskvy za Gorbačovem. Řekl jsem, že by bylo dobré, kdyby odtud odešli, že by nám to politicky pomohlo. A Gorbačov mi odpověděl: „Ti tam nejsou kvůli vám. Až odejdou Američané ze západního Německa a z vaší hranice, odejdeme my také.“ Na to jsem mu řekl: „Tomu rozumím.“

Tohle ovlivnil Novotný, že tu nebyli. Všude byli. Oni dali na náš názor. Chruščov požádal Novotného, aby armády tady byly. Aby to bylo symetrické. A Novotný řekl: „To vy nám tak nevěříte?“ A Chruščov uhnul. Jejich snem byla odjakživa být tu, tak jako v jiných socialistických zemích, které hraničily s NATO. V Maďarsku armádu měli – a v řadě zemí, jen ne u nás, kde hlavní úder by šel odtud, protože hlavní síly byly za našimi hranicemi v Bavorsku. Chtěli mít jistotu. Chtěli mít jakousi symetrii. Mají to tam Američané, tak my to tam dáme také! V NDR to tak také bylo.

Prožili strašlivou válku, tak chtěli mít kolem sebe země, které je podporují, jdou s nimi. A protože jim ne zcela věřili, chtěli zde mít svoje ešelony, jako USA na Západě.

Za Gorbačova něco vypadalo, že se změní k lepšímu. Lidé si mysleli, že když se změní dva lidé, že bude vše jiné. Ono to tak ale není.

Proč sem vojska vstoupila? Nikdo je nezval. Viděli, že nejsme schopni reagovat na vývoj situace, která se tu utvářela.

Měli nějakou zkušenost z Maďarska. Měli tam vojska. Nevstupovali tam. Zůstali tam, přesto kontrarevoluce proběhla, protože je nechtěli použít. Mysleli si, že to vyřeší nějakou domluvou, dohodou, ale mohli předpokládat, že k takové dohodě nikdy nedojde.

To bylo strašné. Kontrarevolucionáři věšeli komunisty na lucernách. Vyzvedli ho za nohy nahoru, zapálili pod ním oheň atd. Jarda Molek, funkcionář ze Svazu mládeže, potom pomocník Husáka, tam byl v tu dobu. Viděl to tam všechno. V Budapešti sídlila Světová federace demokratické mládeže a on tam byl naším svazáckým zástupcem. Vojska tam byla. Kdyby někdo včas rozhodl…

Chruščov to rozvalil všechno. Před ním byla udržována jakási jednota. Začalo to s Titem.

 

Pokud jde o vedení strany, směrem k liberalizaci byly nálady jen u jednotlivců, ne u vedení jako celku. Nebyly důvody dělat nějaké velké změny, protože stávající vedení se osvědčovalo. Problémy byly řešeny zákonem o státním podniku. Na to navazoval jiný způsob přístupu k plánování a volba ředitelů a rad pracovních kolektivů. Ředitele volili všichni zaměstnanci a rady pracovních kolektivů taktéž. To už bylo něco jako správní rada. Nerozhodovali o penězích. Společenské vlastnictví fungovalo. Když se asi dva roky před koncem přijalo rozhodnutí, že podnikat může každý na základě povolení národních výborů, ve službách, takové problémy, že něco nebylo, by bývaly postupně odcházely. Do toho se zapojilo velmi mnoho lidí.

Volby proběhly, rady pracovních kolektivů byly ustaveny, to bylo všechno k 1. lednu 1989. Volby ředitelů někde řízení destabilizovaly, ale vcelku to proběhlo dobře. Všude museli být dva kandidáti, byl výběr ze dvou. Odbory byly do toho zapojeny. Strana to měla pod sebou.

Ředitelé byli úspěšně zvoleni, rady pracovních kolektivů ustaveny, plánování zdokonaleno. A v ten moment došlo k politickému krachu.

Takové záležitosti jako obchod šlo držet státně. Takové záležitosti jako byli drobní opraváři, kteří jdou utáhnout kohoutek atd. nebo šít šaty doma, bez zaměstnanců, nebo mají malou prodejničku, kde se nevyplatí obchod se zaměstnancem, to se na základě povolení národních výborů rozbíhalo a byly v tom zapojeny desetitisíce lidí. Nešlo o žádné vracení, šlo o nové věci. Když něco nebylo zajištěno, tak to dělat. Jinak byla družstva a komunální podniky.

To nemohlo vést k žádnému narušení toho základního, že národní hospodářství je řízeno plánem. To byly nepodstatné záležitosti, ale z hlediska občana strašně důležité. Jestli na vesnici je obchůdek nebo není. Týkalo se to spíše technických služeb: spravit televizor, vyměnit těsnění, přizdít koutek, spravit tašky na střeše atd., těchto drobností, které jsou velmi důležité z hlediska spokojenosti člověka. To byla dobrá záležitost.

Mladá generace neznala, neuvědomovala si kapitalismus. V mládí je to člověku politicky jedno. Záleží na tom, jaké má okolnosti života, ty to určují. Na učiteli strašně záleží. Bohužel inteligenci se zrovna moc nelíbil marxismus. Oni byli vážení, sice za nás taky, ale učitel, to byl tehdy někdo.

Až do přestavby se šlo kupředu, vážnější problémy nebyly. Po veliké čistce ve straně měla strana za krátkou dobu mnohem více členů než před vyloučením. Orientovala se na dělníky a technickou inteligenci. Do strany vstoupilo daleko více členů, než odešlo. Po roce 1989 už statistiky nikdo nedělal, to nikoho nezajímalo, kolik jich zůstalo.

Když se připravoval XIV. sjezd a šlo o tuto otázku, Husák se k tomu nehlásil. Žádal, aby hodnocení akce bylo ve zprávě Ústřední kontrolní a revizní komise, tj. mojí. Aby nemusel o tom mluvit. Moc toho neřekl o té době, kdy se vyhazovali členové. Většina jich odešla, nebyla vyloučena. Chybu jsme udělali, že jsme včas neobnovili možnost, aby se vrátili. Málo jich znovu vstoupilo. Pozdě jsme to udělali.

Husák poslal do Maďarska vedoucího politicko-organizačního oddělení studovat, jak to řešili Maďaři po kontrarevoluci, a pak to bylo podle tohoto vzoru schváleno.

Jediný problém předtím byl, když se udělala měnová reforma. Ta byla nezbytná. Já třeba neměl peníze na výměnu. Byl jsem na dole, tam bylo ještě plno Němců. V severních Čechách. Na demonstraci byli všichni s dětmi, celé rodiny. Skončilo to tam vcelku dobře. Nereptali, když jsme to vysvětlili. Ono to zejména stihlo vesnice, protože na vesnici lidé šetří.

 

Já se divím, že to společnost takhle snáší. Že neřekne, vypadněte, když se nedokážete dohodnout. Nejhorší způsob vystupování a jednání v souboji má sociální demokracie. Ta neví, co chce. Chce být u moci za každých okolností a hlasů má na to málo. S komunisty nechce mít nic společného. Na druhé straně Babišovi komunisté nevadí. Na něčem se dohodl, pokud jde o volební program… Sociální demokracie nemá sice špatný program, ale chování nestojí za nic. Nelze na ně spolehnout v ničem.

Po velkých náborech po roce 1945 byly vesnice, kde každý, kdo měl volební právo, byl ve straně, třeba na Kladensku.

Po sloučení se sociální demokracií někteří nepřešli, zůstali bezpartijní nebo šli jinam. Potom byli objektem prověrek, které se konaly po sloučení KSČ se sociální demokracií. Byl veliký nábor do strany. Dostávali jsme odznak – za získávání deseti členů byl zlatý. Také jsem ten odznak tehdy měl. U Bati v elektrooddělení, kde jsem pracoval, byl výborný ředitel elektrozkušebny, inženýr. Náš zájem byl, aby byl ve straně, protože o mnohém rozhodoval. Šli jsme za ním, aby vstoupil do strany. Tak do strany vstoupil. Tím jako odborník byl politicky zachován, zatímco kdyby propadl v síti, stál by na druhé straně.

Někde to vzali hákem. Aby měl odznak, získal 10 lidí. Nároky tehdy byly konkrétní. Ne, že oni se hlásili, ale strana přišla, jestli by nechtěli vstoupit. Když řekl ne, tak ne. Ale ti, kteří bojovali za odznak, to vzali nějak jinak. Nedívali se, jestli bude přínosem pro stranu nebo ne. Když projevil trošku zájem, vstoupil. Žádné velké šetření a zkoumání se nedělalo. Hlavně v dělnických oblastech přijali kdekoho. Až potom byla zřízena kandidátská lhůta, protože tam vstoupilo tolik lidí, kteří s tou stranou neměli vůbec nic společného.

Agilní lidé v KSČ byli. Inženýři atd., zejména mladí, tam vstupovali, aby urychlili svůj postup. Dříve v politice nebyla „teplá místečka“ ve smyslu, aby bylo hodně peněz. Rozdíly mezi vedoucím a dělníkem nebyly tak velké. Naopak, byly oblasti jako doly, kde dělníci měli více než jejich vedoucí.

 

Diktováno 20. 11. 2018

Zpracoval Lukáš Vrobel

Dialog č. 343, leden-únor 2019