Uznání venezuelského pučisty, český den hanby

venezuela_01

Dnešní den se zapsal do našich novodobých dějin jako další ze dnů hanby, když ministr zahraničních věcí vyzval vládu k uznání samozvaného venezuelského „prezidenta“ a pravicového pučisty. Česká zahraniční politika i vláda tak podlehly slabomyslné vidině odměny za poslušnost a vykonaly nepříjemný úkol udělat zase z této kdysi významné země přívěsek mocnosti, jejíž lidé ani nevědí, na které části zeměkoule se nacházíme.

Naprosto zbytečně jsme se zapojili do vměšování do vnitřních záležitostí suverénního státu, asi ve snaze ukázat, že sami žádnou suverenitu nepotřebujeme. Česká reprezentace se připojila ke kriminálním nátlakovým praktikám, které mají zadusit nezávislost jedné vzdálené země. Napojili jsme se jako menší partneři bývalých kolonialistických států, kteří si tímto a jinými gesty léčí své vlastní komplexy. Tyto praktiky imperialismu, jakési neokolonialistické manýry, patří do starého železa. Neříkám, že venezuelský prezident byl v řízení země bezchybný. To ale není otázka dne. Jeho ostrá odpověď evropskému společenství, jmenovitě Španělsku, demaskovala pokrytectví státu, který násilím odpověděl na tužby Katalánců a který, přiznejme si to, se dosud nevyrovnal s dědictvím fašismu.

Stali jsme se účastníky hazardu s jedním národem na úplně jiném kontinentu, jako bychom naivně netušili důsledky předchozích agresivních akcí. Bohužel, připomeňme si nepříjemnou pravdu, vždy jsme jako v případě Jugoslávie, Afgánistánu, Iráku a dalších tragických intervencí stáli servilně na straně agresora, marně očekávající pokrytecké „morální“ zadostiučinění za vlastní prastaré bolístky.

Je vhodné si uvědomit, že pokud dojde k americké intervenci, která se už roky chystá, nebude Venezuela druhou Chile roku 1973, ale druhým Vietnamem. Taková destabilizace situace je extrémní risk, podněcovaný samozřejmě řadou sankcí, blokádou, podporou terorismu a sabotážemi. Spojené státy, to je neoddiskutovatelné, chtějí ve Venezuele uskutečnit syrský scénář, scénář, jakým byla předtím destabilizována skoro celá severní Afrika a velká část Blízkého východu. Jenže Sýrie žije. Za gigantického úsilí vlastního lidu, s pomocí libanonského Hizballáhu, který nedávno ostře vystoupil proti americkému vměšování v Libanonu, za pomoci Íránu, který dokázal jít po svržení proamerického tyrana vlastní cestou, a Ruské federace, která sehrála v boji proti terorismu zásadní roli. Sýrie přišla o půl milionu občanů, ale žije. Žije Kuba, která je skoro 60 let pod genocidní blokádou, zažila sabotáže, pokus o intervenci, žije. A jde příkladem. Žije Vietnam, jehož sjednocení proběhlo jako vyvrcholení extrémně vypjatého národněosvobozeneckého boje, boje proti imperialismu, který inspiroval zbytek národů světa. A samozřejmě žije Korea, která po roce 1953 doslova povstala z trosek a místo rezignace a oplakávání mrtvých a umučených vybudovala symbol lidského vzdoru proti agresivní a reakční síle představované americkým imperialismem a jeho spojenci. Korea byla ochotná se bránit, i když měla nad sebou Damoklův meč nukleárního úderu. A všechny tyto příklady, spolu s Alžířany, spolu s Palestinci a dalšími dávají najevo jednu pravdu, že všude tam, kde je překročen Rubikon, kde není co ztratit, tam vyhrává lidská touha po svobodě a důstojnosti a tam si imperialismus vyláme zuby, stejně jako tomu bylo u německého imperialismu, nacismu, který i přes tisíce takových Lidic stejně skončil v troskách a s rudou vlajkou nad Reichstagem. Platí stále, že kdo meč zvedl, mečem zahynul.

Jsou to státy Evropské unie, které velkohubě uznaly pučistu jakýmsi kvazi prezidentem Venezuely, a jsou to ty samé státy, které nedokázaly poskytnout vlastním občanům základní sociální standard, které vlastní mladou generaci uvrhly do beznaděje nezaměstnanosti a které odpovídají na oprávněné otázky sociální spravedlnosti brutálními represemi jako je tomu ve Španělsku nebo Francii  nebo si svou životní úroveň zvedají využíváním levné zahraniční pracovní síly či prodejem zbraní wahhábistickému režimu v Saúdské Arábii jako je tomu v případě Německa. Všichni pak společně pracují na osekávání základních sociálních i politických práv, mimo jiné na delegalizaci třídně orientovaných odborových svazů. Evropa, kterou nám natřeli na růžovo a ke které údajně tak patříme, je Evropa pokrytectví, kolonialistických fata morgán a Evropa neschopnosti cokoli řešit jinak než agresí, Evropa dekadentní, v rozkladu.

Snahu Spojených států není třeba komentovat. Afgánský debakl, údajné stahování vojsk ze Sýrie, které však probíhá formou každodenního vraždění civilistů, a hrozné memento v Iráku a dalších zemích, svědčí o tom, že si americká administrativa chce teď vystavit další pomníček, znovu v Latinské Americe, která tolik trpěla severoamerickým hegemonismem. Spojené státy uznaly vlastního exponenta, stejně jako dříve uznaly své lokaje z této a jiných zemí, Jidáše, kteří zvali k intervenci, aby národ utopili v krvi a bídě a aby se sami dostali k moci. Že tuto snahu o legitimizaci puče podpoří i další země spjaté pupeční šňůrou s USA, není překvapení. Konečnou tečkou je pak podpora Izraele, apartheidního rasistického státu, který jen tak pro zábavu boří domy původních obyvatel a střílí či mrzačí je na potkání.

Pokrytectví a lokajství jsme učinili za dost i v naší kotlině, zvedá se z toho žaludek. Jsme tak banánovou republikou bez vlastního názoru, jsme slouhy, kteří jako jedni z prvních servilně přispěchají schválit každé svinstvo, které se vymyslí v chorých hlavách Washingtonu, Bruselu nebo Tel Avivu. Pokolikáté už. Stále však gradujíce k hledání nového dna, jak o tom svědčí ministrova návštěva na Ukrajině a nynější výzvy k „sametové revoluci“ pro Venezuelu. Jaké jen máme štěstí, že naše reprezentace nekopíruje náš národ!

Martin Peč

člen zahraničního výboru OS ČMS