Ze 44. pražské teoreticko-politické konference

44_ptpk

V plně obsazeném velkém sále budovy ÚV KSČM se v sobotu 4. listopadu 2018 uskutečnila 44. pražská teoreticko-politická konference, pořádaná s mezinárodní účastí na téma „K problematice teorie, programu, strategie a taktiky v komunistickém hnutí“. Pořadatelem byl Obvodní výbor KSČM Praha 1, dalších 11 okresních a obvodních výborů strany, Městský výbor KSČM Jirkov, Klub pokrokové inteligence Olomouc, KSČ a Komunistický svaz mládeže.

Mezi 9. a 16. hodinou vystoupilo 23 řečníků. Přítomno bylo přes 120 účastníků ze 12 zemí a kromě nich diplomaté Korejské lidově demokratické republiky a Vietnamské socialistické republiky a korespondent Vietnamské tiskové agentury. Hosty přivítal Viktor Pázler a moderování se tradičně ujal hlavní iniciátor konferencí Pavel Degťar.

Hlavní referát přednesl Josef Skála. Upozornil, že důvěra v komunistické hnutí je v ČR nejslabší od roku 1921. KSČM vážně hrozí, že přijde o parlamentní status. Na vině není „stalinismus a nostalgie“, ale zavržení revoluční teorie a „pohyb na vykolíkovaném hřišti“. Být komunistou není nostalgický truc, ale nejzodpovědnější volba, konstatoval. Vyzval k nazvání věcí pravým jménem, prosazování trvale udržitelných východisek a vyrovnání se se vzhlížením k velmocem s pasivním očekáváním, že „tam musí socialismus zvítězit první“. Komunistická strana nesmí běžet dostihy o koryta. Čím více propadne parlamentní taktice, tím více ztratí mandátů. Pokud komunisté skončí v propadlišti dějin, nikdo je nebude litovat, ale generace je budou proklínat.

Čeští diskutující se věnovali převážně neutěšené situaci v KSČM, sklízející setbu dlouholetého ignorování ideologické práce. Ladislav Šafránek kritizoval hledání „programové shody“ a „zlodějů programů“ a dodal, že KSČM nabízí 90 % programovou shodu i se středopravým hnutím ANO. Ondřej Kasík odmítl podporu Evropské unie ze strany pravice v KSČM, která žene odpůrce EU do náruče reakčních a šovinistických sil. Strana není připravena na kapitalistické krize, natož na revoluční přeměny a budování socialismu. Nechce se postavit antikomunismu a perzekuci. Podpora buržoazní vlády stranu diskredituje a činí spoluzodpovědnou za zločiny imperialismu.

Pavel Degťar označil program „Socialismu v 21. století“, dvěma sjezdy KSČM nepřijatý ani neodmítnutý, za slepenec často protichůdných tezí. Doplnil, že reformismus nikoho nezíská a mnohé odradí. Stanislav Grospič požadoval návrat ke komunistické identitě a srozumitelnosti. Varoval před radikalismem vedoucím k izolaci a před rozdělením na marginální strany. (Otázkou zůstává, oč je lepší zanedlouho být jednotnou marginální stranou s oportunisty.)

Milan Havlíček vyzval k inspiraci V. sjezdem KSČ, od kterého v příštím roce uplyne 90 let, a skvělým příkladem převzetí moci v ČSR Gottwaldovým vedením strany. Podpora Babišovy vlády byla roztrháním Leninova díla a odezva voličů na sebe nedala dlouho čekat. Pokud se KSČM nezastane dějin komunistického hnutí, nikdo do ní vstupovat nebude. U příležitosti 100. výročí ČSR nikdo kromě Marty Semelové neřekl, že období socialismu bylo nejúspěšnějším a nejdemokratičtějším v našich dějinách.

Václav Čermák zmínil, že vedení strany nepřijalo návrh programu předložený Marxisticko-leninským klubem. Klub jej bude nadále prosazovat. Miroslav Kavij řekl, že rok 2021, kdy oslavíme 100. výročí založení KSČ, se může stát posledním rokem parlamentního působení KSČM. Vladimír Holiš odmítl chybné sestavování ÚV KSČM, který není tvořen nejlepšími kádry, ale je složen na územním principu ze zástupců okresů, často předsedů OV (vesměs finančně závislých na vládcích strany).

Zhoubným důsledkům revizionismu na světové socialistické hnutí se ve svých příspěvcích věnovali mladší účastníci Lukáš Vrobel, Petr Ptáček a Petr Balvín. Ocenili přínos Korejské lidově demokratické republiky teorii a praxi socialismu a kritizovali odrazování mládeže ze strany KSČM. (Příznačné je, že významná část revolučně orientovaných mladých komunistů už s touto stranou nechce mít nic společného.)

Marta Semelová konstatovala, že po letošních volbách má KSČM v Praze místo dřívějších 35 zastupitelů čtyři (v městských částech; v magistrátu žádného). Položila otázku, jak se mohou pracující obracet na KSČM, když podporuje oligarchu, nechá se urážet od Babiše, své spory řeší přes režimní média a ztratila punc antikapitalistické strany. Zdůraznila nezbytnost opřít se o mládež, vychovávat ji a nenechat ji sobě samé a jen ji kritizovat za radikalismus.

Petr Šimůnek jako poslední diskutující hovořil o dosažených výdobytcích socialismu, ale i současném pronásledování komunistů v některých zaměstnáních a v rodinách. Varoval před útěkem stoupenců dělnické politiky k populistům typu Tomia Okamury.

Ze zahraničních hostů mluvil jako první Gyula Thürmer, předseda Maďarské dělnické strany. Podtrhl, že Evropská unie nikdy nebyla organizací pro lidové masy. Komunisté nemohou chtít ani „Spojené státy evropské“ po boku liberálů, ani vlády národních kapitalistů při uzavřených hranicích, po čemž baží nacionalisté. Bez disciplinovanosti není možné vítězství.

Zkušenosti Komunistické strany Řecka představil Lefteris Nikolaou. KSŘ analyzovala příčiny kontrarevoluce a vytvořila novou revoluční strategii pro Řecko, kde reformistická Syriza pokračuje v buržoazní politice a chce v Řecku nové základny NATO.

Herwig Lerouge přiblížil politiku Belgické strany práce, jejíž prioritou jsou organizace na pracovištích a silné odbory. Volal po mediální ofenzivě a oslovování pracujících jednoduchým a srozumitelným jazykem.

Zkušenost francouzských komunistů z boje proti kriminalizaci popsal Vincent Flament. Nyní propagují zejména solidaritu s utlačovaným pokrokovým lidem Polska a Pobaltí a boj proti fašismu na Ukrajině. Ranjeet Brar z Komunistické strany Velké Británie (marxisticko-leninské) odmítl Evropskou unii jako mladšího partnera USA ve snahách o absolutní vojenskou dominanci světu. Vyzdvihl nezbytnost avantgardy proletariátu a překonání individualismu.

Hrozivé tažení antikomunismu v Polsku vylíčil Zbigniew Wiktor. Probíhají soudní procesy zaměřené na ilegalizaci KS Polska a likvidace pomníků hrdinů, zejména Rudé armády, kterých už bylo odstraněno více než 500. Dokonce diskusi ke 200. výročí narození Karla Marxe na univerzitě narušil policista zjišťující, proč se zde učí o „zločinci proti lidskosti“. Wiktor se zastal čínského „tržního socialismu“ a tradic Polské lidové republiky. Nebyl jsem jistě mezi účastníky sám, kdo vývoj v Číně spíše než za „přechod k socialismu“ považuje za pravý opak, a kdo vidí Polskou lidovou republiku kriticky jako jeden z nejslabších článků někdejšího tábora socialismu.

Claudia Martínez Mullen z Jihoafrické republiky (jediná mimoevropská diskutující) odmítla spojenectví s nacionalisty a liberály, které se komunistům v JAR vymstilo. Odsoudila útoky nacionalistů na cizince a dodala, že komunisté nemohou utlačovat jiné národy ani menšiny ve své zemi. Válka USA a EU „proti terorismu“ má za následek xenofobii, rasismus a teror. (Její vystoupení považuji za zvlášť podnětné v době, kdy významná část evropských komunistů, včetně některých hlásících se k „levici v KSČM“, propadá protiuprchlické hysterii.)

Zkušenostmi z boje proti fašismu a otázkou jednotné fronty se zabýval Gregor Hollender z Komunistické strany Německa. Za chybu označil skutečnost, že se komunistické hnutí po 2. světové válce nerozešlo se sociální demokracií a například v Německu a Rakousku s ní udržovalo „soudružské vztahy“, jejichž následky byly zhoubné.

Karol Ondriaš z Komunistické strany Slovenska (neradi jsme ho považovali za zahraničního hosta, nikoli domácího účastníka) zdůraznil klíčovou otázku zabránit válce a vyzval k rozhodnému znárodnění, které jediné může zabránit zničení lidstva kapitalismem.

Zběsilému fašistickému teroru čelící Komunistickou stranu Ukrajiny reprezentoval Volodymyr Alexyi. Poděkoval za protifašistickou solidaritu a uvedl, že Ukrajina je nejzkorumpovanější zemí v Evropě, kde čtvrtina obyvatel žije pod hranicí chudoby, a miliony utíkají do zahraničí. Výhrůžky komunistům smrtí a jejich fyzické napadání zůstávají bez postihu. Existuje asi deset socialistických a levicových stran. KS Ukrajiny je bráněno v účasti ve volbách a proti jednotlivým komunistům jsou vedeny soudní procesy.

Helmuth Fellner z Rakouské strany práce řekl, že odmítnutí soukromého vlastnictví je základní otázkou revolučního hnutí.

44. pražská teoreticko-politická konference byla důležitým setkáním aktivistů mezinárodního komunistického hnutí. Vzhledem ke špatnému stavu tohoto hnutí patřila počtem svých účastníků i zastoupených zemí jistě k největším akcím tohoto druhu v Evropě v posledních letech. Konference se vydařila i navzdory úsilí některých svých odpůrců z řad KSČM, kteří neváhali odrazovat domácí i zahraniční soudruhy od účasti a stejně jako i v minulosti o ní šířili různé pomluvy. Dlužno dodat, že ze stoupenců reformistického směřování KSČM a „bojovníků proti stalinistům a nostalgikům“ se na konferenci jako obvykle žádný nedostavil, aby své myšlenky obhajoval. Předseda Filip se omluvil. Nezdálo se, že by někomu chyběl.

 

Leopold Vejr