K hospodářskému postavení ČSR v meziválečném období 1918 – 1939

csr_znak

ČT 24 k ekonomice první republiky

Do psaní na uvedené téma jsem se pustil proto, abych reagoval na idealizující přístupy při hodnocení hospodářského vývoje naši první, buržoazní republiky, které v rámci propagandistické kampaně k 100. výročí jejího vzniku naprosto převládaly. Byly zdůrazňovány velké, přímo příkladné ekonomické úspěchy, skutečná (buržoazní!) demokracie (na rozdíl od fašistické a prý i komunistické totality) a masarykovská humanita. Jde mi zejména o pořad v ČT 24 – „100 let republiky – jak se hospodařilo tehdy a dnes“, za účasti ekonoma T. Sedláčka, viceprezidenta Svazu průmyslu J. Rafaje a moderátorky M. Hergetové. Jde mi především o ono „tehdy“.

Nyní k onomu hodnocení první republiky

T. Sedláček: Po I. světové válce se u nás začal průmysl silně rozvíjet, v roce 1924 byla průmyslová výroba silná jako před válkou. V roce 1928 bylo v celém Československu pouze 38 000 (tj. 1 %) nezaměstnaných. Ve stejném roce se podílelo téměř jedním % na celosvětové průmyslové výrobě a řadilo se na 10. místo ve světě, bylo průmyslovou velmocí.

M. Rafaj: Ještě před rokem 1918, za Rakouska-Uherska 70 % jeho veškerého průmyslu bylo právě na našem území. České země prý měly několik dalších výhod. Byl to prý český kapitál, který hrál klíčovou roli v období první republiky.

M. Hergetová k tomu dodala: Vy jste vlastně řekl, že zahraniční kapitál měl podíl zcela minimální.

Dále nastolila téma vlivu „komunismu“ na náš ekonomický vývoj, kdy položila otázku: T. Sedláček by to možná mohl zhodnotit – protože studie Nizozemské univerzity dokonce říká, že kdyby nebylo „komunismu“, je na tom ČR dnes lépe než Finsko nebo Francie. Skutečně?

T. Sedláček: Těžko říct, ale je to pravděpodobně možné, byli bychom pravděpodobně mezi zakládajícími zeměmi EU …

Opět M. Hergetová: A je vůbec možné vyčíslit dopady komunismu?

T. Sedláček: Ne, je ale třeba se podívat na severní a jižní Koreu. To je takové jako dvojče. Stejný národ uměle rozdělen. A vidíte, jak jedna země je prosperující … a severní Korea dopadla tak, jak dopadla. Takže ano. Nebýt komunismu, tak jsme určitě na té hospodářské špici. (Jak prostoduché, demagogické tvrzení – Z. K.)

M. Rafaj: Možná. Já ještě statisticky. Mně zajímá, že vlastně v době první republiky jsme se pohybovali v těch statistikách někde v té druhé desítce. Zatím v té současné době se pohybujeme někde na konci té třetí desítky, případně v té čtvrté desítce. Takže skutečně těch zhruba 10 až 15 příček toho úspěchu, si myslím i já, že bychom tady měli.

Opět prapodivná, manipulativní argumentace, neboť na ten konec třetí desítky případně do čtvrté desítky jsme se propadli právě po obnově kapitalismu, před 29 lety!

Všimněme si, pokud jde o první republiku, o velké světové ekonomické krizi a jejich devastujících, sociálně ekonomických účincích na naši kapitalistickou, tak prosperující republiku, ani slůvko!

Následně moderátorka M. Hergetová přišla s prezentací československé ekonomiky tak, jak ji mělo formovat osm českých osobností (Rašín, Švehla, Gottwald, Zápotocký, Šik, Komárek, Klaus, Ježek). Samozřejmě, že znectěn byl K. Gottwald i A. Zápotocký. U Gottwalda si přitom nemohla odpustit v buržoazní propagandě zaběhlé hodnocení: „Pod jeho vedením začali komunisté přebudovávat československou republiku po vzoru Sovětského svazu. Právě on zahájil přípravu měnové reformy, která v roce 1953 všechny občany zaskočila a vzala jim úspory. Režim se tak snažil čelit nedostatku zboží a potravin.“ A byl to, jak neopomenula dodat, druhý komunistický prezident A. Zápotocký, který „krátce před tímto nepopulárním krokem v rozhlase ubezpečoval a uklidňoval, že fámy o reformě šíří třídní nepřátelé.“

Poté položila otázku: Kdybyste si mohli vybrat, kdo (z osobností) nejvíce uškodil?

Podle J. Rafaje „lidé z období komunismu. K. Gottwald a další, kteří se na tom podíleli. Chtěl bych z toho vyjmout O. Šika, který měl svůj pozitivní přínos …“ Zajímavé je, že na adresu „měnové reformy, kterou zavedl Rašín, a která byla poněkud riskantní“, rozvedl úvahu, že dělat měnovou reformu je opravdu riskantní, kdy ji nelze oznamovat předem!

Při velmi pozitivním hodnocení první republiky T. Sedláčkem konečně padlo, ovšem jen tak mimochodem, připomenutí onoho zásadního problému, jakým byla velká hospodářská krize. A to tehdy, když reagoval na slova J. Rafaje, že nám dnes chybí odvážné osobnosti, kdy proto nemáme odvahu např. změnit stavební zákon, který by zrychlil výstavbu atd. K tomu Sedláček řekl: když srovnáváme dnešek s první republikou, ta „trvala 20 let, poválečných, vlastně meziválečných 20 let. Během nich vlastně proběhla ještě velká hospodářská recese (nemoc buržoazních ideologů a pedagogů, kdy raději místo přesného pojmu krize, používají ne tak výstižného pojmu = recese-Z. K.). V té době bylo milion nezaměstnaných Čechoslováků. A naše HDP propadlo dvaceti, třiceti procenty.     A přesto za těch 20 let, co jsme všechno byli schopni postavit. A teď po třiceti letech jsme tady s velkou pompou otevřeli Werichovu vilu…“.

Poté přišla M. Hergetová s připomenutím ekonomických mezníků československého státu, k událostem, které ovlivňovaly ekonomiku během staletého vývoje.

(1) V roce 1919 se začalo platit československou korunou. Startovala obnova poválečného hospodářství.

(2) Ekonomický rozjezd ale zbrzdila (rok 1933) velká, světová hospodářská krize. Na Československo sice dopadala se zpožděním, ale o to výrazněji. Bez práce zůstalo skoro půl druhého miliónu lidí. Další ránu československému průmyslu zasadila druhá světová válka.

(3) Obnovu po osvobození pak komplikovalo nejen znárodňování, ale také odsun 3 miliónu Němců.

(4) V roce 1949 se Československo stalo členem RVHP a první pětiletku zahájilo plánované hospodářství.

Toto čtyřicetileté období socialistického ekonomického rozvoje (1949-1989) nebylo vůbec hodnoceno na základě faktů, vycházejících ze statistických údajů, ale jen odsouzeno v zaběhlých, negativistických frázích. Opět se zde projevil onen zcela zjednodušující a zavádějící přístup vedený z pozic obhajoby a prosazování zájmů buržoazních a maloburžoazních, prokapitalistických tříd, sociálních skupin a vrstev. Přístup naprosto znevažující vše co bylo a je spojeno se zrodem lidově demokratického Československa, směřujícího k socialismu, při cíleném zamlčování podstaty věci.

 

*****

Jak to opravdu bylo?

 

Ekonomická situace při vzniku Československé republiky

Československo za první, předmnichovské republiky bylo novým, samostatným kapitalistickým státem, jehož ekonomický systém byl determinován jemu vlastními objektivně působícími ekonomickými zákonitostmi, s cyklickým průběhem reprodukčního procesu, který byl charakteristický pro celý kapitalistický svět.

Při rozpadu habsburské monarchie jako procesu dezintegrace velkého hospodářského celku ve střední a jihovýchodní Evropě měla ČSR v této dezintegraci nespornou výhodu svým velkým výrobním potenciálem, při značné členitosti struktury průmyslu a značného počtu kvalifikovaných výrobních sil. Konkrétně řečeno, Československo „zdědilo“ něco přes 60 % průmyslu habsburské monarchie, z toho asi 2/3 průmyslového potenciálu Předlitavska (Rakouska) a necelou 1/5 výroby uherské. Přitom podíl ČSR z hlediska velikosti území v rámci bývalé monarchie činil jen 21 % a na obyvatelstvu 25 %.

Přestože ekonomika ČSR „zdědila“ významný a nemalý potenciál, měla samozřejmě v přepočtu na jednoho obyvatele nižší úroveň ekonomiky než vyspělé kapitalistické státy jako USA, Francie, Velká Británie, Německo aj. (viz Průcha, V.: K některým otázkám hospodářského vývoje Československa v meziválečném období, K 70. výročí Československa a 50. výročí Mnichovského diktátu, červen 1988, s. 71-72; Průcha, V. a kol.: Hospodářské dějiny Československa v 19. a 20. století, Praha, Svoboda 1974, s. 73)

 

Struktura průmyslové výroby

Struktura průmyslové výroby nebyla příznivá. Rozhodující podíl měla výroba spotřebního průmyslu, zejména textilu, skla, porcelánu a potravinářského průmyslu. Strojírenství a chemický průmysl měly na celkové průmyslové výrobě nízký podíl. Nejen to, velmi rozdílná, jak je již výše uvedeno, byla ekonomická úroveň jednotlivých oblastí republiky. Jestliže Čechy, Morava a Slezsko byly oblastí průmyslově zemědělskou, Slovensko a Podkarpatská Rus byly země agrární s málo rozvinutým průmyslem. V přepočtu na jednoho obyvatele dosahovala ekonomická úroveň Slovenska a Podkarpatské Rusi asi 40 % ekonomické úrovně českých zemí. Rovněž v českých zemích byla řada oblastí ekonomicky zaostalých. (Argumenty agitátora 9/88, Naše vojsko, s. 5)

 

Dynamika růstu v období dočasné a relativní stabilizace kapitalismu

Přes setrvačnost zděděné struktury hospodářství však Československo zaznamenalo v období dočasné a relativní stabilizace kapitalismu vysokou dynamiku hospodářského růstu, takže drželo krok s vývojem ve světě. Přispěly k tomu některé faktory v obou vzestupných fázích hospodářského cyklu, tj. za oživení a rozmachu letech 1924 – 29, kdy Československo využilo konjunktury na světovém trhu, dosáhlo stabilizace měny a přistoupilo k technické rekonstrukci řady podniků celých oborů. Tak v r. 1929 dosáhlo ve srovnání s r. 1913 vyššího indexu výroby zpracovatelského průmyslu (tj. průmyslové výroby bez těžebních odvětví a výroby elektřiny, tepla a vody), než činil celosvětový průměr osmnácti nejvýznamnějších kapitalistických zemí Evropy. Podíl Československa na světové výrobě zpracovatelského průmyslu vzrostl v letech 1913 až 1929 ze 1,4 % na 1,6 %.

V přepočtu na jednoho obyvatele byl v letech 1925 – 1929 objem výroby ve zpracovatelském průmyslu ve Velké Británii a Belgii přibližně dvojnásobný. V Německu, Francii, Nizozemí a Švédsku o 40-50 % vyšší. V Itálii a Rakousku o 20-25 % nižší. Hektarová výnosy obilovin (bez kukuřice), cukrovky a brambor přesahovaly evropský průměr a byly vyšší než např. ve Francii, Rakousku nebo Maďarsku, ale nižší ve srovnání s Německem a s řadou menších západoevropských a severských zemí.

Uvedená vcelku uspokojivá pozice Československa se však zásadně a všestranně zhoršila ve 30. letech za velké krize po roce 1929. (Průcha V.: K některým otázkám hospodářského vývoje Československa v meziválečném období. K 70. výročí Československa a 50. výročí mnichovského diktátu, červen 1988, s. 80-81)

Na co je zde třeba důrazně upozornit, vzhledem k neustálým a neutuchajícím pomluvám a lžím na adresu první socialistické země na světě – SSSR, že ta v této době dosahovala ještě vyšších přírůstků průmyslové výroby.

Je nutné ještě říci, že ve vývoji československé ekonomiky v letech 1918 – 1938 převažoval právě její krizový charakter. Po krátkém poválečném růstu průmyslové výroby v letech 1919-1921 se projevily první příznaky hospodářské krize, která vyvrcholila počátkem roku 1923 a následně přešla v depresi projevující se ve stagnaci celého hospodářství v podstatě na krizové úrovni, jež působila po celý tento rok. Tak již v roce 1922 se průmyslová výroba v porovnání s rokem 1913 snížila na 78 %. Počet evidovaných nezaměstnaných dosáhl v září 1922 počtu 232 000 osob. Teprve koncem roku 1924 dosáhla průmyslová výroba úrovně roku 1913. (Argumenty agitátora 9/88, Naše vojsko, s. 5)

Tak začalo rokem 1924 – po odlivu poválečné revoluční vlny spjaté s vítězstvím socialistické revoluce v SSSR – ve světovém měřítku období dočasné a relativní stabilizace kapitalismu, které trvalo až do roku 1929, tedy do nástupu velké, celosvětové krize kapitalismu, jež započala krachem na burze v New Yorku. Přesto hospodářský vývoj nejen u nás, ale v celém kapitalistickém světě probíhal v tomto období nadále nerovnoměrně.  Objem světové průmyslové výroby se zvýšil do roku 1929 proti vrcholné předválečné úrovni o více než polovinu. Z toho USA o 80 %, zatímco Velká Británie stěží vyrovnala předválečný stav a v Německu přírůstek nepřekročil jednu pětinu. (viz Průcha, V. a kol.: Hospodářské dějiny Československa v 19. a 20. stol., s. 86)

Jak již bylo naznačeno, Československo zaznamenalo v období dočasné a relativní stabilizace jistých nejen ekonomických, ale i sociálních zlepšení, což bylo podmíněno sociálními reformami, které přišly na svět především v počátečním, revolučním období 1918-1921 (uzákonění 8 h pracovní doby, ochrany nájemníků, vyplácení státní podpory nezaměstnaným, vyhlášení programu pozemkové reformy), kdy ovšem pro ně neexistovaly ekonomicky příznivé podmínky a životní úroveň byla velmi nízká. Ty byly příznivější ve druhé polovině oněch 20. let, kdy se zkonsolidovala zásobovací situace, zlepšilo se sociální pojištění, přes trvající nezaměstnanost se zaměstnanost zvýšila o několik set tisíc. Hospodářský vzestup v této době byl obdobím předmnichovského Československa, v němž životní úroveň lidu (námezdně pracujících a drobných živnostníků) významně předstihl vrcholný stav z doby Rakousko-Uherska. Negativa ovšem setrvávala v podobě růstu intenzifikace práce, častější přesčasové práce, zhoršení podmínek v nezaměstnanosti a s tím spojeného vystěhovalectví těch, kteří nemohli nalézt práci (v letech 1920 až 1929 se z ČSR vystěhovalo natrvalo více než 320 000 osob). (Průcha, V.: K některým otázkám hospodářského vývoje Československa v meziválečném období. K 70. výročí Československa a 50. výročí mnichovského diktátu, červen 1988, s. 86-87)

 

O úloze zahraničního kapitálu

Pokud jde o otázku meziválečného postavení Československa ve světovém hospodářství, pak je nutné říci, že mělo dvojaký charakter. A to jak postavení dovozce, tak i vývozce kapitálu, kdy dovezený, zahraniční kapitál v různých formách značně převyšoval objem kapitálu exportovaného. Zahraniční kapitál se u nás uplatňoval především přímými kapitálovými investicemi, dále prostřednictvím dlouhodobých a krátkodobých půjček průmyslovým podnikům, bankám a obcím a konečně formou státních půjček. O účasti zahraničního kapitálu nebylo po celé meziválečné období provedeno statistické šetření. Dle reálného odhadu podíl zahraničního kapitálu v celém národním hospodářství se pohyboval mezi 20 – 25 %. Jestliže měl při vzniku ČSR po roce 1918 nejsilnější pozice kapitál rakouský, maďarský a z části i říšskoněmecký, pak postupně rychle rostl na jejich úkor vliv kapitálu francouzského, anglického a amerického, kdy francouzští a angličtí monopolisté k nám pronikali přímými kapitálovými investicemi i jako věřitelé nového státu, zatímco Spojené státy si zabezpečily hospodářský vliv především poskytováním půjček a úvěrů na dovoz surovin. Na této kapitálové invazi předních dohodových mocností a na vytlačování kapitálu rakouského a maďarského se podíleli i monopolisté dalších západoevropských zemí – Belgie, Holandska, Švýcarska a Itálie.

Klíčové pozice v našem hospodářství obsazoval zahraniční kapitál rovněž pronikáním do bankovních koncernových centrál. Odhaduje se, že zahraniční monopoly vlastnily v ČSR 20-25 % celkového akciového kapitálu všech velkobank. Zvlášť významné postavení měl zahraniční kapitál v Anglo-československé bance, Landerbance, v České bance Union a České eskontní bance (eskont = úvěr zajištěný pohledávkou, který má formu prodeje a koupě pohledávky – směnky, faktury apod. – před její splatností – Z. K.). Ve spojení se zahraničním kapitálem byly ve větší či menší míře všechny vedoucí skupiny československého finančního kapitálu. (viz Průcha, V. a kol.: Hospodářské dějiny Československa v 19. a 20. stol., s. 148-150)

Jak to vyplývá z výše uvedených skutečností, vše bylo poněkud jinak, než tvrdili diskutéři na ČT 24. Podíl zahraničního kapitálu na naší ekonomice se pohyboval mezi 20 – 25 %. Tento podíl nebyl rozhodně zcela minimální. Naopak, měl nemalý vliv nejen na hospodářský rozvoj kapitalistického Československa, ale i na jeho vlastní existenci od jeho vzniku, až do jeho zániku po Mnichovu roku 1938. Tedy do doby, kdy nás naši „největší“ a „nejbližší“ kapitalističtí spojenci, imperialistické velmoci zradily. Zaprodaly nás za „cár papíru“ – proradnou smlouvou s Hitlerem, se kterou při návratu do Velké Británie, premiér Chamberlain mával se žvásty, že „přinesl mír“. 27. září 1938 v britském rozhlase mimo jiné řekl„… mají-li Britové připravovat zákopy a zkoušet plynové masky v Anglii pro spor v daleké zemi a mezi lidem, o němž my nevíme nic. (…) A i kdybychom měli sebevětší sympatie s malým národem, proti němuž stojí veliký a mocný soused, nemůžeme jednat za všech okolností tak, abychom přivedli celou britskou říši do války prostě jen kvůli němu.“

 

Velká hospodářská krize 1929 až 1933 a její následky

Relativní stabilizaci vystřídal všeobecný hospodářský rozvrat, který přinesl i vážné politické důsledky. Za této krize, která započala v roce 1929 a ve světovém, mezinárodním měřítku vyvrcholila v roce 1932, se kapitalistická světová průmyslová výroba snížila oproti předkrizovému stavu na 63 % a mezinárodní obchod byl postižen ještě citelněji a dlouhodoběji – jeho úhrnný obrat v běžných cenách se zmenšil v nejnepříznivějším roce 1934 na pouhou 1/3 úrovně roku 1929. Katastrofální průběh měla rovněž agrární krize, která se prolínala s krizí průmyslovou, kdy dále došlo ke zhroucení cen, k hromadným bankrotům podniků, k rozvratu měnových a úvěrových vztahů provázených vlnami devalvací měn atd.

Počet nezaměstnaných se odhadoval na 30 – 40 miliónů. Z hlavních kapitalistických zemí měla tato krize nejtěžší průběh v USA a Německu. Nejvleklejší byla ve Francii, kdy Československo patřilo mezi ty země, na něž krize dolehla mimořádně silně.

Deprese, která v roce 1933 vystřídala ve většině zemí krizi, byla velká a oživení v řadě zemí nepřišlo do vrcholné fáze rozmachu, ale došlo k tomu, že vyústilo v roce 1937 přímo do krize nové. Tak se změnil i poměr sil mezi velmocemi, který byl nastolen v době po první světové válce. Třídní rozpory v táboře kapitalistických zemí se zostřily při zesílení vlivu krajní pravice, prezentované především nástupem fašistických tendencí zejména v Itálii, Německu a Španělsku.  Především pak po nacistickém převratu v Německu v roce 1933, kdy se začal zjevně formovat blok fašistických zemí, které se začaly intenzivně připravovat na novou světovou válku. (Tamtéž, s. 89)

Vraťme se ještě k hospodářským, sociálně ekonomickým následkům velké krize u nás (1929-1933). Ty spočívaly nejen v tom, že se rapidně snížila koupěschopnost obyvatelstva a jeho osobní spotřeba. K nejtěžším a nejzávažnějším následkům této krize pak patří především počet nezaměstnaných (úředně registrovaných), který vzrostl v celoročních průměrech ze 42 000 na 740 000 (!), tj. skoro 18krát. Vezmeme-li v potaz skutečnost, že většina z nich živila rodinu, pak nezaměstnaností trpěly, se všemi jejími zhoubnými důsledky, 3 – 4 miliony lidí. Běžná byla i částečná nezaměstnanost, vyvolaná dočasným vysazováním lidí z práce nebo nuceným zkracováním pracovního dne.

Neutěšené sociální poměry obyvatelstva, zejména dělníků, řady zaměstnanců a drobných zemědělců aj. podnikatelů, živnostníků, dokumentuje obrovský počet exekucí, který neklesl ani v jediném krizovém roce pod 1,1 milionu. Jen v letech 1931-1934 bylo provedeno 6 milionů exekucí, takže byla postižena v průměru každá rodina. Nejtíživější důsledky měly exekuce na nemovitosti (1/6 až 1/5 z celkového počtu), při nichž nejchudší rodiny ztrácely střechu nad hlavou nebo zemědělskou půdu. Za této těžké ekonomické a sociální krize kapitalismu narostla do nebývalých rozměrů také žebrota. Stala se vskutku závažným problémem celospolečenského dosahu. Již na počátku krize, v roce 1931 bylo na milodary obcí, podle oficiálních, úředních údajů odkázáno 408 000 osob. V některých okresech tvořili „obecní chudí“ až 8-10 % všech obyvatel. Krizové zbídačování ovlivnilo zásadně i počet sebevražd, kdy proti letům 1926-1929 došlo k jejich zvýšení o 80 %!

Co nelze opomenout je to, že po překonání nejhlubšího bodu krize v roce 1933 se sice hospodářská situace v zemi pozvolna zlepšovala, avšak v sociální oblasti se tento obrat neprojevil a léta 1934-1936 poskytovala v mnoha směrech ještě chmurnější obraz krize, než na počátku 30. let. Nezaměstnanost zůstávala jen nepatrně pod krizovým maximem roku 1933. Znatelněji se snížila až v roce 1937, ačkoli podle neúplných úředních údajů přesahovala číslici 400 000 osob. (viz Průcha, V.: K některým otázkám hospodářského vývoje Československa v meziválečném období, K 70. výročí Československa a 50. výročí mnichovského diktátu, červen 1988, s. 87-89)

Zde si opět dovolím poznámku, že jedinou zemí, v níž se hospodářská krize neprojevila, byl Sovětský svaz. Sovětský lid v 30. letech úspěšně realizoval dvě pětiletky, dokončil socialistickou přestavbu ekonomiky a změnil svoji zemi v průmyslovou velmoc, která zaujala kolem roku 1937 objemem výroby druhé místo na světě. Úspěchy Sovětského svazu na pozadí hospodářského úpadku kapitalistických zemí zvýšily prestiž a přitažlivost socialismu na celém světě. (viz Průcha, V. a kol.: Hospodářské dějiny Československa v 19. a 20. stol., s. 89)

 

Měnová reforma roku 1953 a skrytá měnová reforma po roce 1989

Jak to velmi výstižně vyjádřil v článku napsaném pro Parlamentní listy, 7. 6. 2016, pod názvem „95 procent“, Jiří Jírovec (žijící v Kanadě): Hodnocení měnové reformy z 1. června 1953 představuje zajímavý příklad výběrového přístupu k informacím. Současná propaganda (fanaticky antikomunistická a prokapitalistická – Z. K.) tuto reformu spojuje s odporem dělníků v Plzni, ale zcela opomíjí historický kontext. J. Jírovec přitom připomíná webové stránky totalita.cz, z nichž cituje: „Sedm let po válce existoval ještě přídělový lístkový systém a vedle něho volný prodej, kde ale byly ceny několikrát vyšší. Zboží a služby, které stát nedokázal zajistit, doplňoval černý trh. Neúnosnost této situace si začali brzy uvědomovat i představitelé státu. Tzv. měnová reforma, uskutečněná na přelomu května a června 1953, měla státu pomoci vyřešit několik věcí najednou: zastavit inflaci, zredukovat oběživo, přivést příjmy a úspory obyvatel do souladu s trhem a také přinést peníze do zchudlé státní pokladny na umoření státního dluhu.

Připomeňme, pokud jde o onen státní dluh, že Československá, lidově demokratická republika měla začátkem 50. let proplácet dluhy z první republiky – válečné dluhopisy z konce 30. let i Rašínovy deflační dluhopisy ze začátku 20. let denominované ve zlatě. Doba splatnosti některých z nich mimochodem sahala až do roku 1971. Nejen to, po válce Československu zbyly nekryté pohledávky vůči Německu za dodané zboží. Šlo o 73 miliard tehdejších korun, což byla hodnota převyšující roční hrubý domácí produkt tehdejšího Československa. Tento německý dluh nebyl nikdy splacen. (Kohout, P.: Měnová reforma 1953: Československo versus Británie)

K uvedenému výkladu o přídělovém lístkovém systému lze podle Jírovce dodat, že třeba v Británii byl lístkový systém zcela zrušen ještě později než v Československu. Chybí rovněž informace o tom, že po druhé světové válce proběhly peněžní reformy ve všech evropských zemích s výjimkou Spojeného království, Švýcarska, Švédska a Iberského poloostrova. V souvislosti s měnovou reformou se samozřejmě nemluví o tom, že u nás ke stejnému datu vznikl univerzální penzijní a zdravotní systém. Byl zjevně položen na zdravých základech, protože přežil všechny útoky až dodnes.

S odstupem času vypadají informace o měnové reformě skoro legračně. Tehdy byli u moci komunisté, a tak to je na koho svést. Teď máme finanční krize, kam oko dohlédne, a nikdo za nic nemůže. (Potud racionální pohled J. Jírovce.)

 

Nyní k počátkům obnovy kapitalismu u nás a skryté měnové reformě po roce 1989

Za skrytou měnovou reformu po roce 1989 lze považovat vysokou inflaci, vlastně hyperinflaci. Ano, během tří let došlo k zvýšení spotřebitelských cen o úředně vykázaných 92,5 %. Uvažujeme-li navíc i s mírným skrytým růstem cen, pak už lze reálně počítat s celkovým průměrným zvýšením nejméně o 105 %, respektive koncem roku 1992 o 120 %. A to už je zhruba desetkrát vyšší tempo, než bylo před tím.  To je výrazná hyperinflace. To znamená, že kupní síla koruny na vnitřním trhu klesla nejméně o polovinu! Ve vztahu k zahraničí to bylo obdobné, ne-li horší. Jestliže se turistický kurs v roce 1989 pohyboval okolo 9 Kč za US dolar (USD) a koncem roku 1992 už byl po prudké a ničím neodůvodněné devalvaci „změkčen“ na 28 Kč za USD (dokonce s intermezzem v roce 1990, kdy vystoupil až na 34 Kč za USD) – pak koruna dokonce klesla na třetinu.

Tato hyperinflace pro našeho obyčejného občana neznamenala nic jiného než skrytou měnovou reformu, která ho ve skutečnosti ožebračila mnohem víc, než otevřená komunistická měnová reforma v roce 1953! (viz Dvořák, F.: Bilancování naší první kapitalistické pětiletky, edice Bylo nebylo, Praha, Nakladatelství alternativy 1995, s. 14-15)

 

Závěr

Je nezbytné dodat, že všechny podstatné a základní problémy kapitalismu, především jeho cyklické krize (z relativní nadvýroby, z finančních, bankovních spekulací apod., jež vedou především u pracujících tříd k drastickým sociálně ekonomickým důsledkům), jsou v něm hlubinně, „geneticky“ zakódovány, kauzálně určeny, a to jeho základním rozporem: rozporem mezi společenským charakterem práce, výroby a soukromovlastnickou formou přivlastňování. To platilo a platím nejen pro kapitalistickou ekonomiku oné, dnes tolik idealizované prvé, buržoazní republiky (ve 20. a 30 letech), ale naplno to platí i pro jeho obnovenou, kapitalistickou podobu po roce 1989.

To musí mít neustále na paměti všichni lidé stojící na straně společenského pokroku.

Zdeněk Košťál, 22. 11. 2018