100 let neexistujícího státu – není co slavit

csr_znak

Česká republika oslavila v těchto dnech poměrně velkolepě 100 let od vzniku Československé republiky, tedy státu, na jehož troskách – a vlastně jeho popřením, jeho rozbitím – vznikla. V tomto ohledu mi připadají proběhlé oslavy poněkud zarážející. Asi jako kdyby se za předmnichovské republiky slavila výročí vzniku Rakouska-Uherska.
Oslavy byly pochopitelně plné idealizace takzvané první republiky, usnadněné tím, že pamětníci už prakticky nežijí, a většina populace už nezná ani vzpomínky těch, kdo tu dobu zažili.
Československá republika nevznikla jako společný stát Čechů a Slováků, jak bývá nesprávně uváděno, ale jako stát fiktivního „československého národa“. Národnostní útlak všech nečeských národů, národností a etnických skupin vedl k tomu, že ve své většině nepovažovaly Československo za „svůj stát“ a necítily potřebu ho bránit před rozbitím, zamýšleným a nakonec provedeným okolními fašistickými státy. Naopak, velká část jich iredentismus přímo podporovala. A nelze se divit.
Platí, že dějiny píší vítězové. I ti dočasní. Těžko může proto někoho překvapit, že jako rozhodující faktor vzniku Československa není zmiňována ruská Velká říjnová socialistická revoluce ani domácí lidové hnutí, ale jen diplomatické vyjednávání několika emigrantů se západními imperialisty v čele s USA. Komunistický svaz mládeže upozornil na vydání časopisu Respekt se zaretušovaným transparentem „Socialistický národ“ z prvomájové manifestace 1918. Nemluví se o Socialistické radě ani o generální stávce 14. října. Antikomunistické běsnění nezmiňuje ani významnou úlohu reformisticky socialistických stran v předmnichovské republice a koncepci „národního socialismu“, ačkoli právě iluze o pokojné cestě k socialismu umožnily potlačení revolučního hnutí a upevňovaly panství české buržoazie v příštích 20 letech.
 
Iluze o Masarykově demokracii
 
Zastánci kapitalismu překypují obdivem k T. G. Masarykovi, jehož dílo přitom téměř nikdo nezná a nestuduje. I já jsem se ve škole učil jen to, že Masarykova republika byla zlatá, ale o Masarykových myšlenkách ničeho.
Pokroková část Masarykových snah, zejména z období Rakouska-Uherska, je zapomenuta, a zbývá jen kult „tatíčka“, který hlásal, že „demokracie je diskuse“, ale v éře jeho prezidentování bylo postříleno více než sto účastníků stávek a hladových bouří dělníků a rolníků, a nikdo s nimi nediskutoval. Prvorepubliková „demokracie“ vypadala tak, že před diplomatickým uznáním Sovětského svazu docházelo k zatýkání dokonce za pouhé provolání hesla „Ať žije Sovětský svaz!“ Komunistický tisk se nesměl prodávat v obchodech a trafikách a směli jej šířit jen kolportéři, mnohde pronásledovaní a fyzicky napadaní placenými sluhy kapitalistů. Cenzura řádila jako zběsilá, pokrokový tisk byl plný bílých míst po „zabaveném“ textu. Rozhánění schůzí a zatýkání komunistických aktivistů bylo na denním pořádku, komunistická strana působila v některých letech prakticky v poloilegalitě. A nestěžovala si, že „nemá dost prostoru v médiích“. 
Hrozivé problémy první republiky typu nezaměstnanosti, bezdomovectví a kriminality jsou přehlíženy právě tak, jako v republice současné. Tehdy byly o to palčivější, že nebylo možné těžit ze sociálních výdobytků 40 let budování socialismu. 
Jedním z mála pokrokových prvků vzniku samostatného Československa byla likvidace monarchie, omezení moci šlechty a církve, zrušení šlechtických titulů a zestátnění alespoň části šlechtického majetku. Tato opatření také nejsou dnes připomínána, protože vývoj v tomto směru míří zpět před rok 1918. V této souvislosti je úsměvné, když vznik republiky velebí Karel Schwarzenberg. 
 
Vybílené dějiny
 
Kromě „první republiky“ nemá dnešní režim v dějinách posledního století příliš co slavit. Některým jeho reprezentantům by zřejmě spíše vyhovovalo období „druhé republiky“ či dokonce protektorátu, ale otevřeně se neodváží k tomu přihlásit. Poválečná republika s komunisty ve vládě a následným volebním vítězstvím KSČ už nemůže být současnému panstvu po chuti. Plive i po prezidentu Benešovi jako po „Stalinově agentovi“, ačkoli Benešův odpor proti Vítěznému únoru a následná rezignace pro nesouhlas s politikou vlády obrozené Národní fronty jsou známy.
Protifašistický odboj byl výrazně orientován na SSSR, proto je dnešním vykladačům dějin nepohodlný, stejně jako sama protifašistická koalice – jak rádi by někteří viděli spojenectví proti SSSR, třeba i s Hitlerem. Ostatně, „Stalin horší než Hitler“ je axiomem polistopadové propagandy. 
Dokonce i vítězství nad fašismem je pro dnešní moc politicky problematické oslavovat. Jednak protože na skoro celé území přišli osvoboditelé (promiňte, vlastně „noví okupanti“) ze špatné strany, jednak protože po něm nastoupila vláda Národní fronty a velká etapa znárodnění, ještě před „komunistickým pučem“, se souhlasem všech politických stran včetně prozápadně orientovaných. O tom se dnes sluší pomlčet. 
Budovatelské úsilí poválečných 45 let je přecházeno mlčením nebo zesměšňováno, oproti čemuž jsou s láskou k období „první republiky“ připomínány významné podniky typu ČKD, které se za socialismu dále rozvíjely, zatímco obnovený kapitalismus je rychle přivedl ke dnu.
 
Pochybní hrdinové
 
Z „hrdinů“ poválečné doby zbývají dnešní propagandě ikony typu Milady Horákové, Jana Palacha, Alexandra Dubčeka či několika disidentů, o jejichž vlivu na společnost názorně svědčí to, že jednotné kandidátky Národní fronty získávaly až 99,97 % hlasů při podobné volební účasti. (Přičemž nehlasovat pro tuto kandidátku bylo legální. Takový jsme měli početný a statečný „třetí odboj“…) 
Velebení Václava Havla a jeho doby zdaleka nedosahuje adorace Masarykovy republiky. Přece jenom pamětníků je ještě mnoho a nemají na tuto éru zdaleka jen pěkné vzpomínky. I prodejní propagandisté v žoldu oligarchie jsou si jistě dobře vědomi, že stylizovat Václava Havla do role „tatíčka národa“ a „prezidenta osvoboditele“ by budilo posměch. Těžko rovněž hledat, natož vyzdvihovat úspěchy polistopadové éry. Těch, kdo si polepšili privatizací, restitucemi a podnikáním, je menšina. Za „úspěchy“ jsou považovány takové mezníky ve ztrátě posledních zbytků národní suverenity, jakými byl vstup do NATO a Evropské unie.
Ani čtvrt století od rozbití Československa nevidí významná část obyvatel obou následnických států rozdělení pozitivně. Koncem roku 2017 v průzkumu agentury Median uvedlo 74 % Čechů a 64 % Slováků, že by v hypotetickém referendu o rozdělení federace hlasovali proti nebo „spíše proti“. 
 
Přehlídka žoldáků a metály lokajům
 
Součástí oslav 100. výročí vzniku republiky byla vojenská přehlídka. Bohužel nikoli našíarmády, ale armády NATO, armády sloužící imperialismu a agresi. Lkaní nad vojáky, kteří „položili život za vlast“, naprosto není na místě. V Afghánistánu za naši vlast nebojují.
Prezident Zeman předal řadu vyznamenání (včetně těch in memoriam, ta obzvlášť potěší třeba 77 let po smrti – proč rovnou nedostane vyznamenání třeba Karel IV.?) a nezapomněl odměnit své příznivce. Vyčítají mu to především pravicoví křiklouni, kteří v Zemanovi zcela neprávem vidí „levičáka“, „agenta Kremlu“ (jak je Kreml „levicový“?!) apod. Aniž bych se chtěl prezidenta republiky jakkoli zastávat, nepřipadá mi na jeho jednání nic zvláštního. Ani žádný předchozí prezident nevyznamenával své nepřátele a odpůrce.
 
Naše republika to není
 
Podtrženo a sečteno, pokrokoví lidé neměli a nemají v současné situaci u příležitosti 100. výročí vzniku Československa co slavit. Dnešní Česká a Slovenská republika ovládané domácí oligarchií ve službách imperialistů a zahraničními bankami a korporacemi jim jsou stejně cizí jako předmnichovská republika Masaryka a jeho četnických bodáků.
Pro budoucnost není rozhodující, jestli budou Česká a Slovenská republika existovat samostatně nebo pohromadě a budou-li existovat vůbec, ale která z antagonistických tříd bude na tomto území vládnout. Tuto základní pravdu je nutné mít na paměti nejen v souvislosti s hodnocením dějin posledního sta let.

 Leopold Vejr