Španělsko s novou vládou

spanelsko

Nová španělská vláda premiéra Pedra Sáncheze má za sebou svých sto dnů hájení. Jaké jsou hlavní starosti Španělska? Jak si s jejich řešením socialisté poradí?

Starost první. Co mohou Španělé od nové vlády očekávat? Potřetí od smrti Franka je v sídle předsedy vlády představitel socialistů, strany PSOE. Zatímco předchůdci, Felipe González a Rodríguez Zapatero vstoupili do Moncloa předními dveřmi jako vítězové voleb, současný předseda vlády Pedro Sánchez využil příznivé konstelace a svrhnul parlamentním hlasováním o důvěře (1. 6. 2018) lidoveckou vládu Mariana Rajoye. Tu menšinovou vládu, která byla u moci od posledních voleb (červen 2016), díky absenci hlasů právě socialistů.  Lidoveckých korupčních i jiných afér se nakupilo tolik, že další setrvání u moci Rajoyovy vlády bylo nadále neúnosné. Rozhodujícím byl rozsudek soudu v korupční aféře Guertel, který uvedl, že se nejednalo o ojedinělý izolovaný případ, ale že si strana vytvořila mechanismus nezákonného financování. Justice tímto výrokem projevila dosud nebývalou míru nezávislosti, i když následným logickým krokem by mělo být zabavení nakradeného majetku. Navíc zde všichni vědí, že porušení pravidel se trestá žlutým napomenutím a červeným vyloučením. V kopané ano, v politice ne.

Dosud se Sánchezova vláda prezentuje spíše spektakulárními akty než změnami z podstaty. Vláda je genderově většinová v prospěch žen, ministři/ryně skládali přísahu ústavě bez bible a krucifixu na stolku v královském paláci, řeší se „zásadní“ problém, zda vystěhujeme nebo nevystěhujeme ostatky Francisca Franka z Valle de los caídos…

Ani vládní tým Pedra Sáncheze se neobešel bez ostudných afér. Do týdne od slibu rezignoval jeden ministr kvůli odhalení o daňovém dluhu ve výši 200 tisíc euro, o pár týdnů ho následovala ministryně, které zjistili plagiátorství diplomové práce. Další ministr se zpovídá, proč s manželkou založili firmu, která se stala vlastníkem nemovitosti v letovisku Jávea.   

První podstatný slib premiéra Sáncheze už je zapomenut. Předčasné volby se konat nebudou. V červnu 2016 skončili socialisté s nejhorším výsledkem postfrankistického období. Menšinová vláda strany opírající se o 85 křesel ve 350členném parlamentu je cokoliv, jen ne silná. Místo voleb byl zveřejněn „průzkum preferencí“, který socialistům po pár týdnech u moci vykázal 20 % náskok před ostatními stranami. Smáli se všichni, zleva i zprava. Přečká-li vláda PSOE do termínu řádných voleb, pak jen proto, že i ostatní síly se potřebují sešikovat a jsou přesvědčeny, že čas hraje pro ně.

Pokud vláda Pedra Sáncheze dokáže přijmout opatření, která zvrátí vývoj, kdy veškerý dopad krize padl na vrstvy pracujících, pak má PSOE šanci svůj mandát stvrdit. Podstatnou je otázka zdrojů pro zajištění trvalé zaměstnanosti, zvýšení mezd, navrácení prostředků do školství a zdravotnictví, posílení středních vrstev. Přesvědčivým argumentem by pro získání voličů bylo i zastavení procesu rostoucí sociální nerovnosti.          

Starost druhá, migrační. Nemohlo to dopadnout jinak. Omezila-li se či zcela uzavřela balkánská cesta a Itálie změnila přístup k přijímání migrantů, pak se přirozeně nabízí cesta španělská. Z Andalusie je pohoří Atlas v Maroku na dohled a na Kanárské ostrovy doplouvají bárky s emigranty již po mnoho let. Nyní se každodenní dávka imigrantů počítá ve stovkách, někdy i přes tisíc. Nejprve Sánchez projevil vstřícnost a přijal ve Valencii loď Aquarius se stovkami uprchlíků, podruhé tutéž loď odmítl s tím, že „španělské přístavy nejsou bezpečné“. Poněkud nevhodně použil argument, kterým se zdůvodňuje, proč nejsou ve Středomoří vylovení emigranti vraceni do Libye. Na to zareagovala katalánská vláda a loď Aquarius s uprchlíky zakotvila v barcelonském přístavu.

Španělsko přivyklé po staletí migraci obyvatel zatím nárůst přílivu uprchlíků zvládá a jedná v Rabatu, Paříži, Berlíně, Bruselu, kde se dá, aby Španělům samotným problém nepřerostl přes hlavu.      

Starost třetí, katalánská. Od vydání mého textu v prosincovém vydání 2017 KL Dialog na téma katalánské nezávislosti uběhlo téměř tři čtvrtě roku. Mnohé se změnilo. Strategie lidovců jak zažehnat nebezpečí rozkladu monarchie a vytvoření republiky v Katalánsku selhala. Madridská vláda zavedla uplatněním ústavního článku 155 v Katalánsku v říjnu 2017 de facto výjimečný stav. Volby, které následně zorganizovala těsně před vánočními svátky, nedopadly dle očekávání a přání Madridu. Většinu v Generalitat, katalánském parlamentu, opět získaly independistické strany. Předsedou Generalitat se stal Quim Torra, představitel mnohem radikálnějších katalanistů než byl jeho předchůdce Puigdemont. Při uvedení do funkce Torra odmítl v přísaze pasáž o věrnosti králi a španělské ústavě.

Na Puigdemonta a další katalánské politiky/čky, kteří na podzim odešli do emigrace (Belgie, Německo, Norsko, Velká Británie) vydalo Španělsko mezinárodní zatykače pro vzpouru a zneužití veřejných fondů („organizací nezákonného referenda 1. 10. 2017“). Po té co německá justice odmítla možnost vydání pro obvinění ze vzpoury, Španělsko mezinárodní zatykač stáhlo. To však neznamená, že tito politici nebudou zatčeni a stíháni, pokud překročí hranice své domovské vlasti. Jak absurdní situace v druhém desetiletí XXI. století! Navíc katalánský exprezident Puigdemont podal v Belgii žalobu na soudce Llarenu, který mezinárodní zatykač vydal. Madridská vláda již zaplatila přes půl milionu euro nejmenované právní kanceláři v Bruselu, která bude soudce Llarenu obhajovat.

Další skupina katalánských politiků je uvězněna již více jak rok bez náznaků, že by mělo v dohledné době dojít k soudnímu jednání. Oriol Junqueras, bývalý vicepresident Generalitat, je ve vězení od 2. 10. 2017. Obvinění byla vznesena, sestavení obžaloby se oddaluje a nejspíš bude nejtěžší najít soudce, který bude ochoten se případu ujmout. Postavou, silou osobnosti, břitkou inteligencí a řečnickým umem si Oriol Junqueras s Jiřím Dimitrovem nezadá. Kdo však ve Španělsku ví, jak dopadl lipský proces se žháři říšského sněmu?

Jak se ke katalánskému problému, aktuálně konkrétnímu i dějinně obecnému, postaví vláda PSOE vedená Pedrem Sánchezem, ukáží další měsíce. Kroky Quima Torry nevěští pro madridskou vládu nic klidného.

Starost čtvrtá, o budoucnost země. Dvě tradiční strany postfrankistické éry mají nyní v čele nové, mladé tváře. PSOE v čele s premiérem Sánchezem (nar. 1972) a lidovci po korupčním fiasku a svržení vlády si do čela zvolili Pabla Casada (nar. 1981). Pokud dosud politickou scénu ovládali pohrobci Franka a protagonisté transformace osmdesátých let, pak s novou generací mohou přijít i nové náhledy a nová řešení. Mohou a nemusí.

Mainstreamová scéna hovoří o „éře demokracie“ novodobé historie země, počátek které obyčejně situuje k datu úmrtí diktátora Franka (1975). Nová ústava přijatá v roce 1978 je nazývána ústavou přechodu k demokracii, ale žádná další přijata nebyla. Střídání vlád tradičních stran započalo v roce 1983 první vládou Felipeho Gonzálese. Po pětatřicet let žádná vláda nenašla dostatek kuráže k modernizaci ústavních poměrů. Proto je dnes ve Španělsku na pořadu dne řešení trojité krize: hospodářské, politické a územní.

Zásadní změnou je to, že v politické struktuře se objevily nové vlivné subjekty. Na pravém křídle strana Ciudadanos a na levici Unidos Podemos.

Časové lhůty pro regeneraci španělského ústavního systému jsou vyčerpány. Nedojde-li v dohledné budoucnosti, v řádu maximálně měsíců, k provedení zásadních změn (které se socialistům nabízí), pak jsou důsledky pro španělskou parlamentní monarchii dnes nepředvídatelné.  

Luboš Motejlek