Pár poznámek k falešnému „povzdechu“ J. Dolejše (Namísto racionální sebereflexe kope kolem sebe)

dolejs

Nekomunistický „komunista“, jenž vstoupil do KSČ v lednu 1989, aby prý pomohl, přestavbě a transformaci strany a socialismu, postupně od roku 1999 zastával, s určitými přestávkami, až do nedávna (10. sjezdu KSČM) nejvyšší a nejodpovědnější funkce v KSČM. Patřil a patří k tzv. liberálům, k pravicovým „socialistům“ v podstatě ukotveným v ideologii Socialistické internacionály a do jisté míry i v tzv. neomarxismu. Tedy k nekomunistickému proudu v KSČM.

Byl a je výrazným představitelem formování KSČM jako strany „moderně levicové“, fakticky sociálnědemokratického typu. Proto svého času společně s M. Ransdorfem nevyloučil ani případnou budoucí integraci strany s ČSSD (o což intenzivně usiloval již první předseda KSČM, J. Svoboda!), kdy to bylo zdůvodněno tak, že „je důležité, jaký signál zazní z naší dubnové konference a z jejich březnového sjezdu.“ „Jsme důslednými protivníky strategie chaosu, protože ta vylučuje úspěch jakýchkoli reforem. Svoboda, spravedlnost, solidarita: tři pilíře demokratického socialismu podle Socialistické internacionály konce 80. let. Reformy v tomto směru jsou pro nás přijatelný minimální program, kde se můžeme se sociálními demokraty shodovat.“ (M. Ransdorf, Dubnové teze, Naše pravda 5/6 1993, s. 4; též Dokumenty 1. sjezdu KSČM, Program část „Za národní charakter strany a demokratický socialismus“, s. 16-17). J. Dolejš v roce 2002 prohlašoval, že v případě zachování „zbytkové“ KSČM při spojenectví starých konzervativců s ultralevou mládeží by z „tvořivě myslících marxistů… vznikla odštěpenecká strana, případně s nekomunistickým názvem“.

Nejen to, J. Dolejš byl i aktivním stoupencem vstupu do EU, imperialistického svazku na čele s Německem, Velkou Británií a Francií, tak jako i pro rozšiřování NATO na Východ.

Jako šéf Teoreticko-analytického pracoviště (TAP) a poté i Centra strategických studií (CSTS) ÚV KSČM měl zásadní vliv na formování ideového, stále nekomunistického zaměření KSČM. A zde je ve vztahu k tomu, kam KSČM došla ve volebních kláních posledních let, „zakopaný pes“. Ideová rozbředlost zcela zřejmě i jím pojaté „moderny“, držící se skutečně zastaralých, jen zcela formálně, „jazykově“ modernizovaných reformistických, sociálnědemokratických, fakticky jednoznačně prokapitalistických dogmat: o v podstatě automatickém přerůstání kapitalismu v socialismus jen na základě rozvoje výrobních sil, VTR bez třídního boje, bez revoluční přeměny společenských (politických, právních a ekonomických aj. společenských) vztahů, kapitalistického způsobu výroby, vlastnických vztahů, kdy by mělo jít jen o chiméru jakéhosi „revolučního reformismu“, o cestě k participaci při postupném převládnutí doposud zcela těžko identifikovatelného, ne-li neexistujícího (nebo snad ve větším a racionálním rozsahu existujícího?) samosprávného vlastnictví (a to v rovné soutěži naprosto si nerovných vlastnických forem), nad kapitalistickým vlastnictvím, velkokapitálem atd. atd.

Tak se nová „moderní“ „Socialistická internacionála“, navazující na oportunismem těžce zasaženou druhou internacionálu a ve vztahu k dělnickému hnutí renegátství, přetavila v oporu, v jeden z nosných pilířů soudobého kapitalismu, imperialismu. A z této „moderny“, tak jako i z jiných buržoazních myšlenkových proudů a směrů, čerpá nejen J. Dolejš při svém, zřejmě těžko zvladatelném rozhořčení nad ztrátou „levice“ v komunálních volbách v Praze. Proto se vehementně – jak jinak – pustil do kritiky tzv. stalinistů, nostalgiků, dogmatiků, nositelů stranických rituálů tvořících dle něho „antiintelektuální a přestárlou image strany“. Namísto upřímnosti a otevřenosti koho tím vším má namysli, volí abstraktní slova, paušalizaci! Nikoho konkrétně nejmenuje a neoznačuje. Nejde zde o nic tak nečekaného.

Tento poněkud dlouhý úvod píši proto, aby byla, dle mého názoru, pochopena podstata věci. To, že J. Dolejš není marxista a komunista, což je zásadní pro pochopení jeho přístupů v „analýze“ prohry KSČM v komunálních volbách v Praze. Nyní konkrétněji k jeho názorům.

Dolejš si nejprve povzdechl, že „KSČM v roce 1998 získala v Praze 40 tisíc hlasů voličů. Po dvaceti letech klesl počet voličů v komunálních volbách na pouhých 14 tisíc.“ Příčinu vidí v tom, že KSČM prý „politiku organizuje ponejvíce pro vykované voličské jádro. To ale stárne a ubývá. Noví a nejistí voliči nechtějí slyšet stesky po minulých časech, není pro ně důležitá pieta na hrobech.“ Takže dle něj představitelé KSČM v Praze jsou mimo. Šíří jen „stesky po minulých časech“ a odrazují voliče. Jak k tomu došel? Žádná konkrétní argumentace, žádná fakta neuvádí.

Pokud jde o levici, koho tím má Dolejš na mysli? Zřejmě sociální demokraty, zelené a „moderní levicovou“, nekomunistickou KSČM. Je to poněkud abstraktní, nediferencující určení, nerespektující (což u J. Dolejše nepřekvapuje!) to, že by KSČM měla být marxistickou, radikální, komunistickou levicí, ne jakousi „levicí vůbec“, fakticky však sociálnědemokratickou či „neomarxistickou“. Přitom si stěžuje. „Transformační kurs měl vést k otevřenému myšlení, schopnému syntézy nových konceptů a filosofií. Bohužel mnozí ale viděli to nové jen jako nespolehlivou a neukázněnou úchylku. A mentálně zůstala ve svém stranickém jádru uzavřená do normalizačních stereotypů, vzdalujíc se tak životní zkušenosti a proměnám vědomí nové doby. Tohle je třeba primárně změnit.“

Takže to má být ta příčina porážek KSČM ve volbách – „uzavřenost do normalizačních stereotypů“ a ve vztahu k „otevřenému myšlení, schopnému syntézy nových konceptů a filosofií“. O jaké koncepty a filosofie jde, jsem naznačil v úvodu. Opak je však skutečností. Byla a je to ideologická nevyhraněnost, odmítnutí marxismu-leninismu a jen formální přihlášení se (ve stanovách) k marxismu. A kdo se k marxismu, marxismu-leninismu hlásí a připomíná jeho aktuálnost, je dehonestován. Tak se J. Dolejš bez jasných a věrohodných argumentů dále pouští do obvinění těch, kteří údajně zavinili naši porážku, neboť opustili „transformační kurz“ (kurz odkomunizování KSČ a následně KSČM) a provedli jeho „dogmatickou revizi“.

Proto jim musí vypálit cejch stalinistů: „Dogmatická revize ale znamená jen to, že místo Stalina ideologové takticky postaví Marxe či Lenina… Pravda fakt je nahrazena pravdou povinných autorit. A strážci víry jen žijí z reprodukování starých myšlenek. A tak místo renesance stranického myšlení dochází jen k výměně dogmatismů, šilhajících po minulém režimu“, kdy prý dokonce „nostalgičtí vyznavači starých časů nyní opět vylézají z úkrytů, protože si myslí, že deziluze veřejnosti z vládnutí posledních desetiletí jim dá za pravdu.“ Nemístné, absurdní je Dolejšovo tvrzení, že prý „ani Putin v Moskvě, ani Zeman na Hradě, ani Babiš ve Strakovce na dnešním společenském systému nic nemění“, jakoby to někdo z komunistů předpokládal. Vždyť to jsou typičtí představitelé kapitalismu, na jehož obnově se podíleli. K tomu je rovněž nesmyslně, jízlivě dodáno „Revanš za období po roce 1989 se nekoná a konat nebude. Dnes už normalizační retro nikdo nebere mimo ideologické ghetto moc vážně. Dnes je nostalgie po bývalých mocenských časech spíše trapná.“ Nic lepšího nelze od pana Dolejše očekávat.

V závěru musím zdůraznit, že J. Dolejš svým článkem (Levice ztratila hlavní město, Haló noviny, 12. 10. 2018) jen znovu potvrdil, kým je. Není to marxista ani komunista, ač pochází, nemýlím-li se, z komunistické rodiny. Představuje jednu z předních osob, které již téměř po tři desetiletí aktivně prezentují tendenci nekomunistického charakteru strany s komunistickým názvem. To mu znemožňuje realisticky nahlížet na proces stále větší ztráty volebních hlasů. Tedy na tom „poli“, na které KSČM především sází, při opomíjení jiných, neparlamentních forem politického boje. Vidět to, že tato strana při rozhodující úloze vedení, se stala určitou pevnou a pozitivní součástí našeho kapitalistického, politického systému. Fakticky jeho oporou.

Zdeněk Košťál