Padesát let od neschopnosti vyřešit politickou krizi v ČSSR v roce 1968

cssr_1968

OKUPACE: V případě, že ozbrojené síly jedné ze znepřátelených stran obsadí část území druhé strany a jsou schopny je udržet a vykonávat zde své pravomoci, jedná se o okupaci. O okupaci jde i v případě, že se okupující mocnost nesetkává s ozbrojeným odporem. Svojí dočasnou podstatou se vojenská okupace odlišuje od kolonialismu nebo anexeNejedná se tedy o připojení daného území k státnímu území okupační mocnosti, nýbrž o prozatímní výkon státní moci. (Wikipedie)

Poznámka: Země Varšavské smlouvy byly spřátelené země a smluvně spojené i se shodným politickým systémem. ČSSR byla včas informována o možném vstupu, aby bylo znemožněno případné ohrožení jejího politického systému v souladu se vzájemnými závazky.

 

V uplynulých dnech prožívala „demokratická“ masmédia zně v antikomunismu a ve fanatické protiruské propagandě. Dne 20. a 21. 8. od rána do pozdního večera emotivně líčila vstup vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v roce 1968. Aby tato média potvrdila jimi nevědecky interpretovaný pojem, že to byla okupace, a to bez okupační vlády a úřadů, hledali v dokumentech každý detail, jenž by dokazoval aktivní a masový odpor obyvatel vůči spojeneckým vojákům, kteří převážně trpělivě posuzovali situaci v ulicích. Při takovém pohybu vojenské techniky v novém prostředí, kde mnozí vojáci očekávali vítání či pochopení, našli nenávist, neboť jim byla zapalována vojenská vozidla a tanky.

Tato atmosféra byla zplozena politickou neschopností, neodpovědností až hloupostí většiny ve vedení KSČ a ve vládních orgánech republiky, topící se v iluzích o své dokonalosti, omámeni formálně vyjadřovanou podporou „socialismu s lidskou tváří“, převážně na základě textů z tzv. progresivních novin, aniž by ona „lidská tvář“ byla konkrétně historicky identifikována. Tím byla uvolněna přirozená lidská nespokojenost zakrytá abstraktními hesly o svobodě, pravdě a demokratické obrodě socialismu. Tak bylo u mnohých pracujících diskreditováno upřímné nadšení budovat socialismus efektivněji a spravedlivěji s minimem byrokracie a nedůslednosti.   

Jaký byl postoj KSČM v této náročné situaci, při oné mediální kampani? Na tuto otázku dává mimo jiné odpověď výsledek hlasování poslanců za KSČM dne 22. 8. 2018 k bodu usnesení o „Uctění památky obětí invaze a okupace v roce 1968“. Vstup vojsk Varšavské smlouvy zde byl označen za invazi a okupaci. Hlasování ukázalo celkovou, rozkolísanost strany. „Šalamounsky“ postupovali Ti, kteří se omluvili z jakéhokoliv důvodu, kdy se ovšem za přijatelnou omluvu jeví jen vážná nemoc či pobyt v zahraničí. Lidsky, nikoliv však politicky je obtížné pochopit ty, co se do hlasování nepřihlásili. Přiznávám, že rozumím těm, kteří se zdrželi hlasování. Jako důvod tohoto svého tvrzení připomínám rozumné argumenty s. S. Grospiče, které prezentoval 21. 8. 2018 v Událostech a komentářích na ČT 24, kdy vůči jeho osobě zejména s emotivní a agresivní argumentací vystoupila „věhlasná“ antikomunistka, poslankyně ODS Miroslava Němcová.

Zde předseda PS PČR „klouzal“ jak to šlo, a nakonec spadl do jámy „všeobecného“ nehistorického posuzování vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Formalistický „disident“ Jiří Dienstbier, jako „odborník“ na mezinárodní právo, se sebevědomě culil. „Důsledná“ redaktorka tlačila houževnatě s. S. Grospiče do „kouta“.  Atak na svou osobu v tak hysterické atmosféře zvládl. Jeho argumenty byly důstojné. Podle mne obstál a nezradil obsah svého článku z 21. 8. 2018 v Haló novinách, kdy se po delší době ze všech členů vedení vyjádřil nejlépe. Hodnota jeho vystoupení by získala větší význam, kdyby současně či po sobě (druhý den) v Haló novinách vyšel i rozhovor J. Skály pro BBC a deník The Guardian „21. srpen 1968: mýty a skutečné kontury“. Jeho zveřejnění 27. 8. bylo pro stranu sice významné, ale mohlo být výrazně efektivnější.

To, že poslanci J. Dolejš, L. Luzar a V. Koníček podlehli nevědeckému pojetí pojmu okupace, prokázalo jejich přizpůsobení se většině, nebo se ideově a věcně zařadili do nacionálně, tedy i falešně chápané události, která byla výsledkem nerealistické, dobrodružné politiky „vedení a stoupenců tzv. Pražského jara“, kteří svou živelností, netrpělivostí a nemarxistickou – netřídní politikou uvolnili stavidla protisocialistickým silám, aniž by ta stavidla dokázali regulovat v zájmu poltické stability při budování socialismu.

KSČM opět potvrdila, že pokud nedokáže z pozic historického a dialektického materialismu zhodnotit celou svou historii a přijmout politický program srozumitelný a přijatelný zejména pro námezdně pracující, bude v podobných situacích jen přívěškem tzv. „standardních demokratických“, lze říci buržoazních a maloburžoazních politických stran.

 

Rudolf Košťál, 29. 8. 2018