Několik poznámek k „magickým osmičkám“

vu_08

Magický je cizí slovo pro čarodějný. Kdo dnes frapantně znevažují dějinnou pravdu, si opravdu počínají jako čarodějové, mágové. Z minulosti vykouzlí pohotově, co si nynější režim, zplozený z kontrarevoluce na přelomu minulého a současného století, žádá. Ideologii dosavadních vládnoucích tříd nazývali Marx s Engelsem falešným vědomím. Pšenice pro režimní ideology zrovna kvete. Ve všemocných (des)informačních médiích falšují kdeco.

A proč ne? Filosof Václav Bělohradský, uznávaná hvězda mezi současnými mysliteli, neúnavně upozorňuje, abychom už konečně ráčili vzít na vědomí, že žijeme v době postmodernismu. Je to podle něho doba, kdy všechny dosavadní pojmy jsou „vyprázdněny“. Doba „postpravdivá“. Pravda vyšla z módy. Nedivme se proto, že se lže, jako když tiskne. A už nejen o komunismu, dělnickém hnutí, ale o celé revoluční a pokrokové historii.

*****

A jaké „magické osmičky“ nás zajímají?

Obraťme se nejprve k 70. výročí Vítězného února.

Od samého prezidenta jsme slyšeli, že to žádný Vítězný únor nebyl. Prohlásil to na vrcholném shromáždění KSČM, která, jak dobře víme, se zrodila z obdivu k dubčekovskému „pražskému jaru“, tj. nepodařenému anti-Únoru. A Filipovo vedení vyzval k pokání. Nenašel se nikdo, kdo by hradnímu pánovi, jímž se stal nemalou zásluhou KSČM, vysvětlil, jak se věci mají. Šlo skutečně o vítězství. Gottwaldovská KSČ, od níž se KSČM ostře distancovala, zmařila puč reakcionářů, kteří se všemi možnými způsoby snažili zničit lidovou demokracii, restaurovat kapitalismus a připoutat nás k Západu. Zvítězil pracující lid, který si pod vedením strany vybojoval jedinečnou historickou možnost stát se ve své zemi pánem, vybudovat socialismus. KSČ mu k tomu otevřela cestu a touto cestou ho vedla. Ať byla tato cesta poznamenána různými deformacemi, chybami a omyly, byla úspěšná.

A v čem je Vítězný únor zvlášť důležitý? Udělal škrt přes rozpočty amerických imperialistů, studenoválečníků. Umožnil zformování světového socialistického společenství, které se stalo záštitou mírumilovných sil a pevnou oporou národněosvobozeneckého hnutí.

Velké události mají své velké osobnosti. Takovou byl i Klement Gottwald. Právem se připomíná, že byl hlavním strůjcem Vítězného února. Nemělo by se přitom zapomínat, že s jeho jménem je natrvalo spojeno celé období národní a demokratické revoluce a jejího pokojného přerůstání v revoluci socialistickou. Byl autorem Košického programu, prvním předsedou Národní fronty Čechů a Slováků, jež se pak stala naší specifickou formou skutečně demokratického politického systému.

*****

Pátého května jsme si připomněli dvousté výročí narození Karla Marxe, tvůrce vědeckého socialismu (spolu s Bedřichem Engelsem).

Je známo, že ve Velké Británii ho prohlásili myslitelem tisíciletí. A postavili ho dokonce před Einsteina a Newtona, možná i proto, že valnou část svého života pobýval v Londýně, kde je i jeho hrob. Pravdu má však sociolog Jan Keller, že dnes mu málokdo rozumí. A jak jsme mohli sledovat, co se o něm psalo a mluvilo k uvedenému jubileu, většinou nevědí co s ním. Mnozí by ho nejraději viděli jako voskovou figurínu v muzeu a jiní by rádi, aby se na něho vůbec zapomnělo. Originální postoj zaujal, jako obvykle, Václav Klaus, varoval před Marxovým učením, není prý nic důležitějšího než vést proti němu co nejrozhodnější boj, toto učení představuje, podle něho, největší nebezpečí pro lidstvo.

Strach z komunismu je obrovský. Obchází už nejen Evropou, jak konstatoval i Marx s Engelsem v Manifestu komunistické strany, ale přepadl již všechny kontinenty. Je šířen především z USA, na něm američtí imperialisté postavili strategii porobování národů, snahu ovládnout svět, Pax americana.

Nejen V. Klaus, ale každý by měl vědět, že máme-li se čeho obávat, pak je to soudobý kapitalismus ve stádiu imperialismu, jak jej charakterizoval V. I. Lenin, který Marxovo revoluční učení v čele bolševické strany poprvé uplatnil. Tento poslední vykořisťovatelský společenský systém vůbec není demokratický, za jaký se vydává a jak se maskuje. Je výbojný, agresivní, militantní, všežravý a nenasytný.

Památná jsou slova Rosy Luxemburgové: Buď barbarství, nebo socialismus. Nikdy nezněla tak naléhavě jako v současnosti. A nikdy snad nebylo Marxovo revoluční učení tak aktuální a platné jako dnes.

Co je jádrem tohoto učení? Odpověď nalezneme v Předmluvě ke Kritice politické ekonomie z roku 1859. Tam je v obdivuhodně zkratce vyloženo. Jde o charakteristiku materialistického pojetí dějin, o klasickou definici podstaty historického materialismu. Připomeňme si Marxova slova: „Celkový výsledek, k němuž jsem dospěl… se dá stručně formulovat takto: Ve společenské výrobě svého života vstupují lidé do určitých, nutných, na své vůli nezávislých vztahů, výrobních vztahů, které odpovídají určitému vývojovému stupni jejich materiálních výrobních sil. Souhrn všech těchto výrobních vztahů tvoří ekonomickou strukturu společnosti, reálnou základnu, na níž se zvedá právní a politická nadstavba a které odpovídají určité formy společenského vědomí. Způsob výroby materiálního života podmiňuje sociální, politický a duchovní životní proces vůbec. Bytí lidí není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím.“ (Marx, K. – Engels, B.: Spisy, sv. 13, Praha, NPL 1963, s. 36-37).

Citovat bychom mohli dále, neboť vše, co je tam řečeno, je důležité pro pochopení Marxovy revoluční teorie. Pro nás, máme-li potvrdit její aktuální platnost, je však zvlášť závažné, co píše Marx o situaci, kdy mezi výrobními silami, dynamicky se rozvíjejícími s příchodem panství kapitálu, a výrobními vztahy nastává konflikt (kdy se tyto vztahy, jejichž právním výrazem jsou vztahy vlastnické, stávají poutem výrobních sil). Tehdy je další vývoj společnosti ohrožen, dochází nezbytně ke krizím a revolucím.  Tento konflikt (provázející ostatně celé dějiny, směnu sociálněekonomických formací, což ovšem pro dnešní historiografii je španělskou vesnicí) si lidé uvědomují a vybojovávají, zdůrazňuje Marx, právě v onom „sociálním, politickém a životním procesu“, v oblasti společenské nadstavby. Vydávat Marxe za jakéhosi vulgárního materialistu (jak na tom založil svou Sociální otázku T. G. Masaryk), je naprosto chybné a scestné.

Prvenství politiky před ekonomikou – jak znovu a znovu opakoval Lenin – je abecedou marxismu. Prý tady Lenin Marxe revidoval. Bolševici, zejména Stalin, tvrdí se nám, byli voluntaristé, upínali se k mocenským bojům. Ale jak odpovídá Marx na otázku amerického novináře, jenž se ho v roce 1871 (bezprostředně po Pařížské komuně) zeptal, jaký cíl má První internacionála? Jasně a stručně: „Ekonomické osvobození dělnické třídy dobytím politické moci. Využití této politické moci k dosažení sociálních cílů.“ (Marx, K. – Engels, B.: Spisy, sv. 17, Praha, NPL 1965, s. 678).

Lenin tvořivě rozvinul Marxovo učení. Tím, že dal adekvátní odpovědi na otázky nové doby, kdy kapitalismus přerostl do fáze imperialismu. Stál přitom pevně na bázi dialektického a historického materialismu a nesmiřitelně bojoval proti všem, kdo Marxovo učení revidovali, ať zprava či zleva. Právem proto tvrdíme: revolučním učením současné doby je marxismus-leninismus. Vítězstvím Velkého října a vybudováním socialismu v Sovětském svazu byla potvrzena jeho pravdivost. Nic na tom nemohou změnit porážky, které reálný socialismus na přelomu 20. a 21. století utrpěl. Dokazují naopak zhoubnost revizionismu.

Uzavřeme tuto pasáž naléhavým varováním: rozpor mezi společenským charakterem výroby a soukromovlastnickým přisvojováním, jehož výrazem je antagonismus, nesmiřitelný protiklad mezi prací a kapitálem, nezmizel, naopak od časů Karla Marxe se ještě zostřil, prohloubil. A s ním i propast mezi bohatstvím představitelů nadnárodních korporací a chudobou postihující miliardy lidí na této Zemi. A co je ze všeho nejzávažnější: existující soukromovlastnický systém právě v podobě imperialismu, jak příkladně demonstruje ultrakonzervativec Donald Trump, představuje pro lidstvo, samotný život na této planetě smrtelné nebezpečí. Je dáno bezohlednou honbou za maximálními zisky.

S největšími obavami to předvídal Marx v Kapitálu. Přečtěte si aspoň ty části, v nichž analyzuje působení zákona hodnoty. Co může natropit tržní mechanismus, pokud tento zákon není regulován plánováním, státní mocí, jež hájí zájmy pracujících. A co způsobuje ve vztazích mezi lidmi fetišismus zboží a peněz. Tolik proklamovaná a zbožněná svoboda není nic jiného než ideologický odraz nekontrolovaných tržních vztahů. Nadnárodní společnosti soudobého kapitalismu, imperialismu, to ovšem chápou, regulují tyto vztahy, ale jen potud, pokud to slouží jejich kořistným zájmům, ve své dravosti neznají žádných mezí. Straší komunismem jako jakousi „totalitou“. Jejich cílem je však totální vláda nad světem. Boj s tímto reálným nebezpečím, s touto totalitou bez uvozovek, je v současnosti hlavním úkolem pokrokových a revolučních sil.

*****

A nyní musíme kousnout do kyselého jablka: bylo 50. výročí tzv. pražského jara, které roztavil žár srpna 1968.

Kdo v minulých týdnech sledoval česká média, byl svědkem velmi trapné frašky. Řeč je o tom, jak byl u nás „zhodnocen“ vstup vojsk pěti států Varšavské smlouvy z 20. na 21. srpen 1968.

Sešli se dokonce zákonodárci. A nejhlučněji si samozřejmě počínal Kalousek. Sekundovali mu tentokrát i někteří z lavic tzv. levice. A Schwarzenberga (jehož otec mimochodem dobře chápal nevyhnutelnost vojenského zásahu) ranila bezmála mrtvice, jak se vzrušil při pranýřování „agresorů“. Sněmovna velkou většinou přijala usnesení, v němž odsoudila vojenskou intervenci našich spojenců jako nepřípustné vtržení nepřátelských armád s následnou okupací naší země. A světe div se: pro tento škvár hlasovali i tři komunističtí poslanci (Dolejš, Luzar, Koníček); ostatní, pokud byli přítomni, se zdrželi. KSČM tak znovu – pokolikáté už – selhala, projevila se jako strana, která dává přednost míse čočovice.

Nelze ovšem pominout zaměření hysterické debaty, která předcházela přijetí nesmyslného, historické pravdě odporujícího dokumentu. Terčem útoků, v souznění s mediálním mainstreamem, bylo hlavně Putinovo Rusko. Jak jinak!

Nezbývá tedy, než dát jasnou a jednoznačnou odpověď na otázky, jež se v této souvislosti vnucují. Seřaďme si je: předně, bylo tzv. pražské jaro (kupodivu se tím míní období od 5. ledna do 20. srpna) onou deklarovanou obrodou socialismu, dosud nevídaného a specificky československého „socialismu s lidskou tváří“? Nebyl sebemenší důvod k vážnému znepokojení nad vývojem tohoto „jara“ u našich spojenců z Varšavské smlouvy? Žádná kontrarevoluce, žádná restaurace kapitalismu zemi nehrozila? Šlo jen o planou záminku k „agresi sovětské supervelmoci“, jak se nám dnes tvrdí? A dále, byl tedy nebo nebyl vojenský zásah nezbytný? A konečně, došlo po tomto zásahu k okupaci naší země, k naprosté ztrátě naší suverenity? A jak charakterizovat „Husákův režim“?

Každý pochopí, že v publicistických poznámkách lze na tyto otázky odpovědět s jistým rizikem, zdaleka ne úplně. Co je ovšem zarážející, je skutečnost, že vedení KSČM a tisk, který ovlivňuje, se těmto otázkám zcela vyhnul. Odpovědi na ně ponechalo pravicové nebo jen levicově se tvářící reakci. Světlou výjimkou je snad stať místopředsedy strany St. Grospiče v Haló novinách. V. Filip se ve svém vystoupení na zasedání ÚV KSČM tvářil, že o této problematice nic neví, soustředil se na předvolební kampaň strany. Zřejmě si neuvědomil, že tím může ztratit podporu voličů, kteří ještě straně zůstali věrní.

Ale nyní k oněm otázkám aspoň ve stručnosti, ke které nás omezuje charakter těchto poznámek.

Ostatně tvrzení, jež budou následovat, si může každý doložit v rozsáhlé literatuře z 60. až 80. let, dnes ovšem (i v KSČM) bedlivě zamlčované. Jedním z takových dokumentů je např. Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ (z roku 1970). Hned ovšem třeba dodat: všechny tyto dokumenty, a zvláště „Poučení“, trpí nedostatkem, který je závažný z pohledu těch, kdo museli prožít kontrarevoluci z konce minulého a začátku tohoto století a sledovat pak neblahý vývoj, který převraty v jednotlivých zemích socialistického společenství, v důsledku gorbačovské perestrojky, „nového myšlení“ vyvolaly. Všem oněm dokumentům schází analýza třídního boje, který v procesu výstavby socialismu ve státech našeho společenství probíhal v mezinárodním měřítku. Vždyť to, co se u nás v roce 1968 dělo, odehrávalo se v podmínkách studené války, o níž jsme se již zmínili. Šlo o opožděné pokračování polských a maďarských událostí z roku 1956. Šlo o vzpouru maloburžoazního živlu a elementů buržoazie poražené v Únoru 1948. Tzv. demokratizace a destalinizace, provázené kádrovým zemětřesením ve straně, otevřely Dubčekem proklamovaný priestor silám toužícím po odvetě za Vítězný únor. Byla to koneckonců žeň Chruščovova XX. sjezdu KSSS, což žel sovětští soudruzi, jak se zdá, nikdy nepochopili.

Vžijme se znovu do situace, jež předcházela tomu, co se odehrálo koncem srpna 1968. Nebylo vůbec zapotřebí nějakého „zvacího dopisu“, stačilo sledovat aktivity „nátlakových skupin“, to, jak se pod jejich vlivem formovala tzv. občanská společnost. A jak se stupňovaly antisovětské útoky ve sdělovacích prostředcích. Tisíc „zvacích dopisů“ by nemělo tu váhu, jako mělo např. vystoupení vedoucího branného a bezpečnostního oddělení ÚV KSČ generála V. Prchlíka na tiskové konferenci už v květnu 1968. Ve vedení strany, prohlásil, se uvažuje o vystoupení z Varšavské smlouvy! A co aktivity KAN a K 231? Už se mnozí těšili, jak vyburcují „dav“, který bude věšet komunisty na kandelábry. A copak lze předpokládat, že sovětské zpravodajské služby neměly žádné informace o pozadí „pražského jara“? Nic např. nevěděly o konferenci Ústavu ministerstva zahraničních věcí, na níž vystoupil Zb. Brzezinski a vymezil strategii tohoto podivného jara? A v čem tato strategie spočívala? Porazit Lenina Leninem! Později ve svých pamětech psal, že bylo zapotřebí nalákat Brežněva do pasti, tak, jak se to za deset let povedlo v Afghánistánu. A tak bychom mohli pokračovat. Fakta o hrozbě kontrarevoluce jsou nezvratná. Na „Dva tisíce slov“, jež koordinovaně publikovaly tři významné deníky koncem června (v předvečer konferencí, které volily delegáty na mimořádný sjezd, svolaný na 9. září), reagoval J. Smrkovský před sovětským velvyslancem slovy: „To je kontrarevoluce.“ Muž dvou tváří, jak se mu říkalo, hrál však potom před veřejností s jinou kartou.

Ostatně, cožpak se dnes kdekdo nechlubí svým přispěním ke krachu tehdejšího politického systému? To chtěli jej pouze reformovat, dát mu nový hábit?

Kámen úrazu byl v tom, že Dubček vodil spojence z Varšavské smlouvy na všech společných poradách za nos. Podváděl. A ani předsednictvo ÚV KSČ o těchto poradách pravdivě neinformoval. Neudělal nic k tomu, aby strana byla schopná narůstající kontrarevoluci čelit.

Máme-li tedy odpovědět na otázky, které jsme si položili, musíme, v souladu s historickou pravdou konstatovat: kontrarevoluce nám hrozila a našim spojencům nezbývalo v důsledku Dubčekova lavírování nic jiného, než vojensky zasáhnout. Ne proto, aby zachránili socialismus pouze u nás, ale proto, že je k tomu nutila nezbytnost uhájit existenci světové socialistické soustavy, její odolnost v boji s imperialismem v podmínkách studené války. A zajistit tak, aby i nadále byl světový socialistický systém oporou mírumilovných, revolučních a pokrokových sil ve světě. Aby nedošlo ke změně poměru sil mezi kapitalismem a socialismem, jak se vytvořil po Druhé světové válce. A v neposlední řadě proto, aby se zamezilo odvetě za Velkou říjnovou socialistickou revoluci.

Jádrem vojsk našich spojenců byla pochopitelně Sovětská armáda. Část jejich jednotek u nás, podle Moskevských dohod, zůstala v počtu potřebném hájit západní hranici světové socialistické soustavy. Lze to nazývat okupací? To bychom pak museli nazývat okupací situaci všech zemí, kde mají své vojenské základny Spojené státy americké, počínaje Spolkovou republikou Německa. Afghánistán např. by se přímo nabízel. U nás nedošlo ke změně režimu, naopak po konsolidaci bylo možné pokračovat ve výstavbě socialismu.

A tato výstavba, jak dokazují nezvratná fakta, dnes ovšem zamlčovaná nebo překrucovaná, byla velmi úspěšná.

Celé období tohoto dalšího rozvoje socialismu až do roku 1989 se posměšně nazývá normalizací. Málokdo ví, že autorem tohoto svérázného výrazu je Dubček. Ten totiž na moskevských jednáních Brežněvovi slíbil, že zůstane-li ve funkci, bude u nás situaci normalizovat. Víme, jak to pak za něho až do dubna 1969 vypadalo. Ani tentokrát svůj slib nesplnil. A když došlo k tzv. palachiádě, kdy na vedoucí funkci ve straně zcela selhal a zemi hrozil chaos, musel odejít. S velkou ochotou (vždy toužil po nějaké vyšší funkci) přijal nabídku vést Federální shromáždění a nahradit tak Josefa Smrkovského. Ani po tomto podrazu však neobstál.

Mnozí zajisté viděli film o A. Dubčekovi v televizi. Je to bohapustá konstrukce. Snad ještě horší než film o Janu Masarykovi. Je to film o hrdinovi. Dubček byl vším jenom ne hrdinou. Jako všichni oportunisté systematicky se vyhýbal konfliktům. Nikdy nic nedořešil. Sliby, sliby, sliby – v nich se přímo topil. Film vyzvedá jeho morální pevnost. Ale ta mu zcela chyběla. Žel – a to je to nejhorší – film poběží ve školách. Sokrata odsoudili k smrti za to, že prý kazil mládež. Budou jednou potrestáni ti, kdo deformují myšlení dětí a mladých lidí u nás?

*****

Už jsme za polovinou září, co píšu tyto řádky a kampaň k 80. výročí zrady Mnichovanů se právě rozbíhá. Pokud jde o 100. výročí vzniku Republiky československé, byla už také zahájena. Jak bude vypadat dále, uvidíme. V jednom si můžeme být jisti: čistého vína nám nenalijí!

Slavit zrod samostatného československého státu budou hlavně ti, kteří ho vymazali z politické mapy světa. A už nyní se dovídáme, že se o Mnichovu objevily nové dokumenty. S tou zradou Francie a Anglie si to zřejmě vymysleli komunisté, Gottwald a spol. Tehdejší Francie a Anglie přece chtěly zachránit mír. Hitler je však nakonec podvedl a se Stalinem se pak dohodl, aby v družnosti zničili demokracie. Ale i Stalina podvedl a tomu nic jiného nezbylo než se spojit se západními imperialistickými nepřáteli. Takový bude zhruba rámec „nového“ pojetí Mnichova. Pravda, s převelikým nářkem, jak jsme přišli o pohraničí a jak se o nás rozhodovalo bez nás. Nihil novi sub sole.

Ze všeho toho se nakonec může vyklubat závěr: Západ nás nezradil, zradili jsme se sami. Opravdu? Co si představit, řekne-li se dnes Mnichov? Appeasement, zajistit mír dohodou s fašistickým Německem? Nikoli, šlo o krajně nebezpečnou hru s ohněm. Západ nás skutečně zradil. Obětoval Československo Hitlerovi, aby zaměřil svou agresivitu na Východ a pomohl tak zničit Sovětský svaz, skoncovat s komunismem. Fašismus se ostatně zrodil jako nejútočnější oddíl imperialismu. Mnichov nabídl jedinečnou šanci.

Většina československého lidu odsoudila Mnichov jako tragickou zradu našich západních spojenců. Odsud jeho odboj proti okupantům, který vyvrcholil národní a demokratickou revolucí v roce 1945. Revoluce je nemilosrdné účtování. Jeho součástí byl odsun sudetských Němců. Rozhodla o něm postupimská konference vítězných velmocí. Mnichov by přece nebyl bez zrady sudeťáků myslitelný. Nesou neodpustitelnou vinu za rozpoutání Druhé světové války s jejími zvěrstvy. Kdo zasel vítr, musel sklidit bouři.

Nebylo však u nás tehdy mezi Čechy málo těch, kteří se těšili na Hitlera, aby je ochránil před Stalinem. Kolaborace za protektorátu v jistých kruzích přímo kvetla. A dnešní přátelé Sudetoněmeckého landsmanšaftu, páni hermanové, bělobrádkové a další a další, potřebují také posvěcení historiografických mágů. Budou pokrytecky slavit Masarykovu republiku, ve skutečnosti je jejich srdce na straně Druhé republiky, té protimasarykovské. Tón tomu všemu dal V. Havel, když se stal prezidentem. K jeho prvním státnickým aktům patřila návštěva Spolkové republiky Německa. A tam, k  nesmazatelné hanbě nového režimu, tlumočil omluvu za „vyhnání“ sudetských Němců. To se všeobecně ví, ale přehlíží se, komu se omlouval, a to jménem celého našeho národa. Svobodnému pánu Richardu von Weizsäckerovi, tehdejšímu prezidentu Spolkové republiky Německa, bývalému kapitánu wehrmachtu, synu Ernsta von Weizsäckera, který byl souzen po válce v Norimberku za svou činnost na hitlerovském Ministerstvu zahraničních věcí a byl autorem textu Mnichovské dohody. Pikantní na celé věci je, že spolkový prezident se pak vyjádřil o Havlovi ne zrovna lichotivě, s podivem, jak mohl s něčím takovým přijít. A starší prezidentův bratr šéfoval týmu, který naštěstí už nestačil vyrobit pro Hitlera atomovou bombu.

*****

K 28. říjnu se připravuje velkolepá vojenská přehlídka. A řada okázalých akcí, kdy se budou angažovat představitelé naší kultury a umění. Penězi se šetřit nebude. Budiž! Vznik samostatného československého státu třeba skutečně vysoko ocenit. Šlo o mimořádně významný mezník v dějinách českého a slovenského národa. Jen bychom neměli zapomínat, že bez ruských revolucí by k rozpadu Rakousko-Uherska nikdy nedošlo. Východní fronta se zhroutila zejména po Velkém říjnu. Podívejte se do Masarykovy Světové revoluce. Tam to přiznává. Nemůže být sporu, že se náš samostatný stát zrodil v době tehdejších revolučních bouří pod bezprostředním vlivem VŘSR. Jeho původní program byl inspirován leninskou idejí sebeurčení národů. Tuto ideu přijal i W. Wilson, na kterého se pak Masaryk přímo odvolává.

Všude – hlavně ve školách – by se měli seznámit s jedinečným dokumentem, který představuje Masarykova deklarace Československé republiky datovaná v Paříži dne 18. října 1918 a známá také pod názvem Deklarace neodvislosti. Měl by si ji přečíst také filosof V. Bělohradský, o jehož názorech na současnou dobu, dobu postmodernismu, jsem se už zmínil. Měl by si jí důkladně přečíst zejména proto, aby věděl, co říká, když rozpad Rakousko-Uherska považuje za tragédii. A není to jen on, kdo se takto dívá na naše novodobé dějiny. Směle se dá říci, že Habsburkové, celá jejich dynastie od začátku až do hořkého konce, jsou dnes u nás rehabilitováni, prožívají znovuvzkříšení, zvláště v televizi. A co o nich říká Masaryk ve zmíněné Deklaraci? Ocitujme aspoň tyto řádky:

My nemůžeme a nebudeme žít pod vládou – přímo neb nepřímo – znásilňovatelů Belgie, Francie a Srbska, vrahů Ruska a Rumunska, vrahů desetitisíců občanů a vojáků naší krve a původců nespočetných a nepopsatelných zločinů, spáchaných za této války proti lidskosti dvěma degenerovanými a nezodpovědnými dynastiemi. Nechceme zůstati částí státu, jenž nemá vůbec práva trvat a který opřev se přijmouti základní zásady moderní organizace světové, tvoří jen umělou nemravnou politickou stavbu, jsou na závadu veškerému hnutí, usilujícímu o pokrok demokratický i sociální. Habsburská dynastie, zatížená nesmírným dědictvím chyb a zločinů, je trvalou hrozbou míru světovému, a my považujeme za svou povinnost vůči lidskosti a civilizaci, přispěti k jejímu pádu a zkáze.

A co se v Deklaraci slibuje? Že bude církev odloučena od státu. Stálé vojsko bude nahrazeno milicí. Stát provede dalekosáhlé reformy sociální i hospodářské. Velkostatky budou vráceny domácí kolonizaci. Výsady šlechtické budou zrušeny. Atd., apod. Vychází se ze základní teze: demokracie porazila teokratickou autokracii, jinak řečeno klerikalismus, s kterým Masaryk předtím ustavičně bojoval, bude překonán.

Žel touto cestou sám Masaryk pak nešel. Hlavní jeho starostí bylo zabránit vlivům revolučního hnutí, zejména bolševismu. Podle Masaryka je demokracie diskuse. Za něho však panovala neúprosná cenzura. Komunističtí novináři byli perzekuováni. A svoboda shromáždění? Pro ty, co se dožadovali práce a chleba, co demonstrovali za holou existenci, měla republika četnické kordony. F. X. Šalda s rozhořčením nazval tuto demokracii „demokracií střílející“.

Zahraniční politiku založil Masaryk nejen na spojenectví, ale spíše na podřízení Francii a Anglii. A tak byla již v samotných počátcích republiky zkypřena půda pro Mnichov. To pochopil E. Beneš, který v Demokracii a zítřku konstatoval hlubokou krizi demokracií, kterou lze překonat pouze, bude-li sama koncepce demokracie vycházet z toho, že se nemůže omezit jen na politickou sféru, ale musí být sociální. A zde se odvolává na Masarykovu Českou otázku, na práci z roku 1895, v níž Masaryk vymezil českou otázku jako otázku převážně sociální.

*****

Říká se, že historii píší vítězové. Pamatujme si to. Ten prapor, co vlaje nad Hradem a nad Prahou, hlásá heslo husitů. Kdo ho strhávají, neprotestují jenom proti nynější hlavě státu. Demonstrují tak své nepřátelství k revoluční a pokrokové minulosti národa. Buďme přesvědčeni, že přijde doba, která se důkladně vypořádá s těmi, co znevažují a falšují dějinnou pravdu.

Jan Kůrka, 23. 9. 2018