Krize podle receptu globalistů

zjuganov

V moskevském vydavatelství „Eksmo“ vyšla nová kniha předsedy KS RF Gennadije Zjuganova s titulem „Rusko na mušce globalismu“.

Otázky, které autor klade, mají opravdu globální charakter. Kniha zahrnuje celé období od vzniku globalizace až po jeho současnou etapu, charakterizovanou narůstáním znepokojivých procesů, hrozících Rusku a celému lidstvu. Autor přesvědčivě dokazuje, že hlavní nebezpečí globalizačního procesu spočívá v tom, že stále důrazněji a drzeji je tento proces ovládán Spojenými státy. Hlavním problémem pro Rusko, bez jehož vyřešení nemůže postupovat vpřed, dále se rozvíjet a udržet si svou suverenitu, je rozpor mezi obnovenou zahraniční politikou, která je nyní zaměřena na obhajobu ruských zájmů a již 27 let trvající vnitřní, sociálně ekonomickou politikou, která se i nadále vyvíjí podle receptů nadnárodního kapitálu a ideologie surovinového přívěsku.

Časopis „Pravda“, číslo 90 ze dne 23. srpna 2018 předkládá pozornosti čtenářů několik fragmentů z knihy vůdce ruských komunistů.

Počátek třetího tisíciletí nezbavil Rusko celé haldy nejostřejších ekonomických a sociálních problémů, které se nahromadily na konci minulého století. Spíše naopak v posledních dnech dochází ke zvyšování jejich počtu a to doslova geometrickou řadou.

Nastolení režimu, který na hranici století nahradil socialismus, představovalo v podstatě gigantickou zločinnou aféru. Prodejní funkcionáři a ekonomičtí dobrodruzi se zločinným vědomím a zmrzačenou morálkou se dopustili zločinu nebývalého rozsahu. Eroze, škrtící společnost, se rozlezla po celé zemi. Tuto skutečnost nemohou zamlčet ani představitelé státní moci na nejvyšší úrovni.

V roce 2012 předseda Ústavního soudu Ruské federace Valerij Zorkin uvedl na stránkách „Ruských novin“, ( Российской Газеты) že na vytváření ruského státního modelu  od počátku 21. století působily hlavně dva faktory: hluboké třídní rozdíly, vyvolané nespravedlivou privatizací, které se nevyrovnávají, ale dále prohlubují a hrubá narušení zákonnosti, která doprovázela postsovětské dělení vlastnictví. Tak vznikl v zemi protizákonný systém korupce a nepotismu, který již dvacet let požírá ruský sociální a státní organismus.

Došlo tedy ke změnám ve zlodějském systému ruského státu od roku 2000? Bohužel jeho podstata se nezměnila, změnily se pouze metody a prostředky olupování obyvatelstva. Charakteristickou zvláštností Ruska počátku 21. století je komplexní restaurace kapitalismu v nejzrůdnější formě. Přechodová etapa, která započala v roce 1991, byla zakončena tím, že ruská „elita“ vytvořila pro sebe zvláštní druh kapitalismu „kriminálně – oligarchický“.

Ve své propagandě liberálně – tržního přístupu k ekonomice, hovoří vláda o nepřípustnosti její státní regulace. Jaká je však skutečnost?  

Praxe ukázala: Stát zasahuje do ruské ekonomiky pouze tehdy, když jde o zájmy finančních magnátů a oligarchů. Zde stát dává zřetelně najevo své třídní sympatie.

Nejjasnějším důkazem je světová finanční krize 2008 – 2009. Ihned na jejím počátku stát převedl ze „Stabilizačního fondu“ 200 miliard USD na podporu bank, místo toho, aby tyto prostředky použil k obnově ruské ekonomiky, její infrastruktury, vytvoření rozsáhlého vnitřního trhu, k výstavbě dostupných bytů a k zajištění důstojného důchodového systému a vyřešení dalších důležitých sociálních problémů.

Tyto finanční prostředky se nedostaly do reálné výroby. Byly využity k finančním spekulacím a skončily na kontech velkých podnikatelů. Šlo o bezúročné státní dotace oligarchům, směrované na kompenzaci ztrát, ke kterým buď došlo, nebo by mohlo dojít v důsledku krize. Vláda nastrkala tyto prostředky do jejich kapes. Každá jiná vláda, která realizuje politiku v zájmu rozvoje státu a sociálního blahobytu většiny, by tyto prostředky využila ke kompenzaci ztrát národní ekonomiky a k zajištění vyšší životní úrovně pracujících.

Je to politika dvojích standardů, která na jedné straně hovoří o nevměšování státu do ekonomiky, pokud se jedná o podporu reálné produkce v podnicích malého a středního podnikáni a o řešení sociálních problémů občanů, ale na druhé straně klidně zasahuje ve prospěch podpory spekulantů a oligarchů. Tato politika je realizována v Rusku v plném souladu s ideologií západních globalistů, obsluhující zájmy nadnárodního kapitálu.

Podstatu této ideologie přesně charakterizoval americký spisovatel a finanční publicista Michael Lewis, který popsal období finanční krize 2008 – 2009 v USA takto: „Firmy z Wall – streetu, které vždy odmítaly státní zásahy do své činnosti, začaly ihned po vzniku krize prosit vládu o pomoc. Podle nich je úspěch osobní záležitost a krach je sociální problém.“

Jinými slovy: pokud velcí vlastníci mají zisky, odmítají jakýkoli zásah státu. Jakmile příjmy klesají, okamžitě tuto zásadu odhodí a požadují, aby stát a společnost začaly považovat tento problém za vlastní a vydaly finance na jejich záchranu.

Tuto formulaci naprosto otevřeně uvedl ředitel banky Salomon Brothers John Gutfreund: „Princip nezasahování státu do ekonomiky působí pouze do okamžiku, než se ocitneš po uši v hnoji.“

Ruská oligarchie., která představuje jeden regionální útvar nadnárodního kapitálu, dodržuje stejná pravidla. Její moc je podporována stávající ruskou vládou, základem jejíž ekonomické politiky je ochrana zájmů oligarchické třídy. Tuto politiku je možné plně charakterizovat slovy, kanadské anti globalizační publicistky a spisovatelky Naomi Kleinové, která napsala v knize „Šoková doktrína“: „Úlohou vlády v korporativním státě je fungovat jako dělník, pracující u běžícího pásu, po kterém posílá společenské finance do soukromého vlastnictví.“   Zejména tento úkol plní lidé, kteří řídí ruskou ekonomiku. Tito lidé zavírají oči před nepřetržitým zvyšováním nájmů pracujícím, před nepřetržitým zvyšováním tarifů silniční přepravy pro malé a střední podnikatele, rozšiřují počet placených silnic a vymýšlejí si další a další poplatky. Při tom ovšem kategoricky odmítají přijetí progresivní daně, zákaz vývozu kapitálu do daňových rájů a zákonů, které by donutily oligarchii, aby investovala v Rusku alespoň část svých zisků.

Je zcela zákonité, že historie se státními dotacemi pro oligarchy, kteří „utrpěli ztráty“ v době finanční krize 2008 – 2009 se opakuje i nyní po deseti létech, kdy USA, které vyhlásily Rusku finančně ekonomickou válku, která je podstatnou částí geopolitické války globalistů proti Rusku, začaly oznamovat personální sankce proti ruským oligarchům a firmám, v jejichž čele stojí a často je i zcela vlastní. Mnohamiliardové vlastnictví oligarchů Děripasky, Fridmana, Vexelberga a dalších, kteří stojí včele amerického seznamu „Forbes“, se snížilo již za několik dní po vyhlášení sankcí. Vláda bez váhání oznámila, že ztráty budou kompenzovány ruským státem. Při tom ruské společnosti vláda vnucuje názor, že tato kompenzace je v zájmu celé země, poněvadž je zaměřena na podporu ruské ekonomiky. Dotovat ruskou oligarchii je potřeba údajně proto, že zejména ona řídí velké společnosti a tedy i ruskou ekonomiku.

Ale o státních investicích do reálné výroby, která trpí krizí a v důsledku toho dochází k jejímu snižování, o podpoře chudiny, která sklouzává do propasti bídy, vláda neřekne ani slovo.

Navíc, v závěsu za USA, které vyhlásily sankce proti ruským společnostem, prohlásila ruská vláda, že má v úmyslu zavést vlastní „sankce“ proti ruským pracujícím občanům.  Nijak jinak nelze charakterizovat připravovanou důchodovou reformu, podle které má dojít ke zvýšení věku pro odchod do důchodu pro ženy o osm a pro muže o pět let. Dokonce i někteří liberální ekonomové se otřásli, když uslyšeli o této otevřeně antisociální iniciativě ruské vlády, nazvali ji nikoli reformou, ale otevřeným okrádáním občanů, pokračováním dotování „trpících“ oligarchů, kteří se již čtvrt století obohacují na úkor přírodních zdrojů Ruska, při čemž nic neinvestují do jeho rozvoje. Ruská vláda strká ruku stále hlouběji do kapes lidu se záměrem látat díry ve státním rozpočtu na jeho účet. To je rovněž jeden z příkladu „státních zásahů do ekonomiky“. Tyto zásahy jsou však otevřeně antisociální a jsou charakteristické pro stát, jehož sociálně ekonomická politika představuje systém divokého, feudálně oligarchického kapitalismu.

Záměr zvyšování věku pro odchod do důchodu vychází údajně ze statistiky, podle které udržení současného penzijního věku, kdy dochází ke zvyšování délky života v Rusku i snižování počtů pracujících, by postupně vedlo ke kritickému deficitu rozpočtu důchodového fondu. Vláda nehovoří o tom, že se tomuto deficitu lze vyhnout, pokud se změní daňové zákony. Je potřeba přijmout zákony o progresivní dani. Liberální ideologové a vláda, která se řídí jejich radami, trvají na tom, že není třeba brát zbohatlíkům, kteří snově bohatnou na pozadí krize, ale vyřešit finanční problémy státu na úkor starých lidí. Za takové situace se může stát důchodová reforma vážným katalyzátorem sociálního výbuchu, jehož potenciál se již dlouhou dobu zvyšuje.

Příchod prezidenta Putina v roce 2000 byl charakterizován naději, že Rusko zahájí realizaci rozumné a vyvážené politiky, která bude odpovídat úkolům rozvoje a zájmům absolutní většiny obyvatel.

Tato naděje byla podpořena i v prvním Putinově poselství ruskému senátu, ve kterém bylo na prvním místě uvedeno, že je nevyhnutelné vytvořit podmínky pro vedení nezávislé politiky, zastavení spádu Ruska na úroveň rozvojových zemí, podpoře rozvoje ekonomiky tak, aby se rozvíjela tempem převyšujícím střední úroveň předních světových zemí. Důraz měl být rovněž položen na vytváření spravedlivého sociálně ekonomického systému, schopného zaručit lidu zvýšení životní úrovně. Tyto principy byly potvrzeny i v tak zvaných „květnových direktivách prezidenta“ v roce 2012 i 2018.

Tyto direktivy zůstaly až do dnešního dne pouze na papíře. Současná reálná sociálně ekonomická orientace je v rozporu s opakovanými prohlášeními. Programy modernizace a produkce zboží, které bude nahrazovat import, nejsou plněny.

Rychlý růst cen energetických surovin umožnil vládě přežívat. Pak ale došlo ke snížení cen surovin, což vážně zasáhlo ruskou ekonomiku a v důsledku toho i životní úroveň občanů. Vláda však pokračuje v realizaci stejné orientace, která zajišťovala poměrnou stabilitu ekonomiky při cenách ropy 100 – 150 USD za barel. Po poklesu ceny ropy, však již vláda není schopna životní úroveň pracujících zajistit. Plně se tak potvrdila neudržitelnost tohoto kurzu.  

Neschopnost vedení země zabezpečit dynamický rozvoj ekonomiky a životní úroveň pracujících je kamuflována propagandou o budoucím „rychlém ekonomickém průlomu“, užitečnosti volného trhu, o údajném přítoku soukromých investic do ekonomiky Ruska, kterých se však od hladové oligarchie Rusko nikdy nedočká.

Naděje ruského lidu, které vznikly na počátku tisíciletí, dosud přetrvávají a to i nyní, kdy byl opakovaně oklamán.  Vláda v mnoha směrech přitvrdila kurz, který likviduje poslední záruky sociální ochrany obyvatelstva. Stačí připomenout zákon číslo 122 o monetizaci dávek, jehož efekt pocítily na sobě miliony občanů. Rovněž tak i „Zemní kodex“ umožňující rozprodej ruských pozemků, stejně jako i feudální „Pracovní kodex“ který umožňuje neomezené vykořisťování pracujících a popírání jejich práv oligarchy a vlastníky. Tento kodex je vlastně mění v bezprávné otroky.  

Podle amerického ekonoma, laureáta Nobelovy ceny za ekonomiku Josepha Stieglize se projevila ideologie volného trhu pouze jako záminka k prosazování nových forem vykořisťování.  To v plné míře na sobě pocítili i ruští pracující, zbavení sociálních výhod, které měli za socialismu, prosazením sociálně ekonomického modelu globalizace, určeným pro státy, představujícími „přívěsek“ „zlaté miliardy“.  

Navíc v kurzu své politiky realizované podle receptů globálního kapitalismu se ruské vedení snaží být „papežštější než papež“. Proto pravidelně upozorňuje vedoucí politiky západních států na nebezpečí státních zásahů do ekonomiky, na škodlivost protekcionismu a zbytečnou starost o národní producenty.

Rusko bylo doslova „za uši“ vtaženo do WTO, která plní na světovém trhu roli světového četníka, nadnárodního diktátora, analogicky tu úlohu, kterou plní USA a NATO ve vojenskopolitické oblasti.

Na nebezpečí důsledků vstupu Ruska do WTO upozorňovali nejen ruští ekonomové. Wall Street Journal v roce 2010 otevřeně komentoval vstup Ruska do WTO takto: „Z hlediska trhu Rusko vstupem do WTO více tratí než získává. Na jeho hlavní exportní produkty ropu a zemní plyn se pravidla WTO nevztahují. Naopak Rusko bude nuceno snížit cla na veškeré importované zboží, což učiní vlastní průmyslovou produkci ještě více zranitelnou ze zahraničí.“ Což se i stalo.  V souvislosti s tím nelze nevzpomenout moudrá slova německého geopolitika první poloviny 20. století Otta Maula: „Plný ekonomický průnik má stejný efekt, jako teritoriální okupace.“

K tomu dodávám: Nejen, že má stejný efekt, ale od počátku sleduje ten samý cíl. MMF, Světová banka i WTO jsou globální nadnárodní struktury, sloužící realizaci tohoto cíle – okupace ekonomickými a tržními metodami. Státy a vlády, které vpustily do svých zemí tyto organizace, dobrovolně nebo nedobrovolně napomáhají realizaci těchto cílů, podkopávajíce při tom vlastní suverenitu.

Bezmyšlenkovité rozšíření otevřenosti vnitřního trhu v podmínkách surovinové ekonomiky v Rusku, vylučuje realizaci strategie rozvoje založeného na produkci nahrazující import a export vysoce technologického zboží. Tuto zjevnou zásadu, stejně jako v minulosti ovšem odmítá uznat ruská vláda, pokoušející se uskutečňovat nerealizovatelné: spravedlivé úsilí o prosazení ruské samostatnosti v zahraniční politice, tedy posílení vlivu Ruska ve světě dostat do souladu s vnitřní, sociálně ekonomickou orientaci, jejímž základem jsou globalistické recepty, zaměřené zejména na vyloučení možnosti samostatného rozvoje země, politického a ekonomického upevnění států, považovaných nadnárodním kapitálem za surovinové přívěsky a odbytové trhy pro západní vysoce technologickou produkci. Země, jejíž vláda se řídí podle takových pravidel ve vnitřní politice, se sama odsuzuje k zaostalosti a ztrátě konkurenceschopnosti. Nemůže tedy počítat s tím, že se zařadí mezi světové průmyslové velmoci.

Po prezidentských volbách v březnu 2018, vláda ve své oficiální propagandě přesvědčovala občany, že výsledek voleb slibuje Rusku mír, stabilitu, rozkvět a občanskou jednotu. Další vývoj však přivedl k dalšímu vyostření těch problémů a rozporů, které vznikaly v průběhu mnoha let. Dnes je naprosto jasné: v takové nebezpečné situaci, naplněné možnými katastrofálními důsledky, jako je nyní, se Rusko a celá planeta ocitly poprvé od II. Světové války.

Světové četnictvo, zosobňované USA, NATO a nadnárodním kapitálem postavily Rusku smrtelnou výzvu. Neřídí se při tom pouze politickými a ekonomickými záměry. Jejich aktivity přesahují jakékoli racionální rámce. Fanaticky se snaží za každou cenu upevnit svou světovou hegemonii a totálně kontrolovat celý svět.  

V chování nové americké administrativy a jejich přívrženců v EU se stále zřetelněji objevují charakteristické, nelidské rysy hitlerovské říše. Fanatismus, vycházející ze snu o světovém panství, je ochoten obětovat osudy celých kontinentů desítek milionů lidí.

Ti, koho „sovětští“ reformátoři na konci 20. století nazývali nejlepšími přáteli, ukázali svou skutečnou tvář.  Ukázalo se, že jsou nesmiřitelnými nepřáteli Ruska, které chtějí zničit. Systém globálního kapitalismu, do kterého ruská vláda vtáhla zemi po rozbití SSSR, nyní hovoří s Ruskem a jeho spojenci jazykem hrozeb bombardování letectvem NATO, politických provokací, lživých obviňování a ekonomických sankcí. Válečné údery USA a NATO proti Sýrii, kterému Rusko poskytuje vojenskou pomoc v jejím boji proti teroristickým uskupením – to již není pouhé opakování úderů proti Iráku a Libyi. Nyní vedou válku přímo proti Rusku. Představují základní součást rozsáhlého útoku proti Rusku, paralelně se sankcemi a pokusy ukázat Rusko světu, jako zločinný stát.  

Pro Rusko je v této nebezpečné situaci rozhodující, zda se jeho vládě podaří vyřešit základní rozpor mezi zahraniční politikou, ve které pokouší o návrat na cestu nezávislosti a zbavení se závislosti na západním imperialismu a vnitřní politikou, ve které i nadále dominuje prozápadní neoliberální sociálně politická orientace, zaměřena na obsluhu zájmů nadnárodního kapitálu a vlastní oligarchie.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                 

Pokud tento rozpor nebude překonán a dosavadní orientace bude pokračovat, nemůže Rusko dosáhnout plné nezávislosti a stát se nezranitelným před vnějším ohrožením. Nejsnadnějším cílem je pro vnějšího protivníka finanční a ekonomický systém. Bez překonání tohoto kolosálního problému nelze realizovat ani nezávislou zahraniční politiku a čelit tak vnějším intrikám. Každá odpovědná vláda musí v této těžké době určit hlavní hrozby a vypracovat strategii dalšího rozvoje.

Pokud se v oblasti zahraniční politiky objevila v posledních letech konzistentní strategie, nelze to říci o sociálně ekonomické politice. Strategie dalšího rozvoje dosud chybí. Nyní nastoupil historický okamžik, kdy tuto otázku nelze dále odkládat. Zdá se však, že ruské vedení, stejně jako dříve, tuto situaci nechápe. Je potřeba konstatovat, že ti, kdo řídí ruskou ekonomiku, si nepřejí objektivně vyhodnotit současný stav, uznat svoje chyby a změnit orientaci politiky, která vede k narůstání krize.  

Po volbách prezidenta došlo místo kádrových změn ve vládě pouze ke kosmetickým úpravám, k pouhým přesunům osob. Vláda zůstává i nadále liberální. Cílem vlády je zachování dosavadní orientace, pro Rusko smrtelně nebezpečné.

Vláda chce využít výsledky prezidentských voleb k dokazování faktu, že lid se vyslovil pro podporu stávajícího kurzu.  Není to ovšem pravda. Liberální program nezískal ani 5% podpory těch voličů, kteří přišli k urnám. Ostatní hlasovali za program podpory obnoveného socialismu, který předložili komunisté, anebo za slib prezidenta, že nakonec předloží rozvojový program, odpovídající zájmům většiny. K tomu však nedošlo. Takový program by musela vytvořit vláda. Ta však zatím funguje podle liberálních receptů. Na to však již nemá Rusko čas. Nemá čas na poslouchání informací o vymyšlených ekonomických úspěších, o tom, že je potřeba dodržet orientaci, která byla nastoupena po rozbití SSSR a sovětského systému. Tento kurz zavedl zemi do slepé uličky krize, odzbrojuje ji před vnějším nepřítelem a vede k likvidaci Ruska. Nyní stojí Rusko na hraně propasti. To od ruského vedení vyžaduje mimořádně odpovědná a operativní rozhodování.

Přívrženci socialismu jsou dlouhou dobu obviňování z toho, že údajně chtějí vrátit zemi do minulosti. Současní mocipáni však vtahují Rusko do budoucnosti, ve které bude vládnout nadnárodní kapitál a světové četnictvo, představované USA a NATO a jejich vnitřními spojenci – ruskou oligarchií. Při tom v minulosti nás udržují ti, kteří nás přesvědčují o tom, že Rusko může uspět, pokud zůstane přívěskem globálního kapitalismu. Pokud však v minulosti zůstaneme, naše budoucnost se stane plačtivou.

Pravda číslo 90, 23. srpna 2018

Překlad K. Kluz