Ještě jednou několik poznámek k tzv. pražskému jaru

dubcek

Úvod

To, co bylo při různých hodnoceních uvedených událostí (tzv. pražského jara a srpna 1968) zcela ignorováno, bylo pochopení a objasnění jejich konkrétně historického kontextu. Souvislosti s již přes dvacet let probíhající studenou válkou, vedenou světovým imperialismem proti socialistickému společenství a dalším pokrokovým silám a hnutím ve světě. To, že šlo o produkt studené války jako formy třídního boje v mezinárodním měřítku, fakticky zahájené již svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Oficiálně vyhlášené 5. 3. 1946 W. Churchillem v jeho projevu Americkém Fultonu, kdy doslova řekl: „Napříč kontinentem se od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu spustila železná opona“. O rok později (12. 3. 1947) byla Spojenými státy vyhlášena studenoválečná Trumanova doktrína „zadržování komunismu“. Úsilí o světovládu USA se rozjelo na plné obrátky!  

Vznik zemí lidové demokracie po Druhé světové válce, spojených a spolupracujících se Sovětským svazem, bylo pro největší imperialistické (pseudodemokratické) mocnosti něčím naprosto nepřijatelným, nepřípustným. Proto od samého počátku dělaly vše možné, aby tento nový svět zničily, doslova i při použití jaderných zbraní, smetly z povrchu zemského.

Zostřování tohoto třídního boje se projevilo v politice jaderného zastrašování a vydírání ze strany USA, i v „horkých“ válkách – Korejská válka (1950-1953) a válka ve Vietnamu, v Kambodži a Laosu mezi lety 1955 a 1975 v obklopení socialistického tábora stovkami vojenských základen, ve stupňování horečného zbrojení i v politice hospodářských embarg. To vše bylo doprovázeno politikou ideologického vměšování a diverze vedené proti socialistickým zemím.

Uvedený třídní boj se pak po smrti J. V. Stalina, zvláště po destruktivní úloze XX. sjezdu KSSS, projevil v kontrarevolučních událostech v r. 1953 v Berlíně (NDR), poté v Poznani (PLR) a Budapešti (MLR) v roce 1956 a nakonec v roce 1968 v Praze. Expanzivní protikomunistická činnost imperialistických mocností na čele s USA byla uplatněna i při zneužití Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KEBS) v Helsinkách (1975), s jeho „třetím košem“. 

Za daných podmínek nebyla cesta socialismu lehká. Byla „provázena překážkami a obtížemi. V prudkém a složitém vývoji, kterým naše společnost prošla a v němž si strana a dělnická třída teprve osvojovaly umění řídit a vládnout, došlo k chybám i tragickým omylům. Vedle obtíží pramenících z novosti a složitosti úkolu byla socialistická výstavba provázena i některými subjektivními chybami. Projevovaly se v sebeuspokojení, v nedůsledném uplatňování leninských principu v životě a v práci strany, v nedostatečném zobecňování praxe a nashromážděných zkušeností mas, v zanedbávání třídního přístupu ke společenským problémům, v předbíhání vývoje, v narušování zásad demokratického centralismu a vnitrostranické demokracie. Oslabování politické a ideologické práce způsobilo otupení boje proti buržoazním ideologiím, maloburžoazním tendencím a ideologické diverzi. To mělo zákonitě vliv na oslabování spojení strany s masami pracujících.“ (Poučení z krizového vývoje …).

  Zde (v „Poučení“) bylo dále realisticky mj. uvedeno, že chyby „a nedostatky měly u nás o to vážnější důsledky, neboť v sociální struktuře naší společnosti měly velkou váhu početné maloburžoazní vrstvy na vesnici i mezi městským obyvatelstvem. Tyto vrstvy představovaly výrazný politický proud s velkou tradicí, silnou organizovaností, s vyhraněnou maloburžoazní ideologií nacionalismu, masarykismu a sociáldemokratismu, které byly hluboce zakořeněny a pronikaly i do některých částí dělnické třídy.

Na Slovensku značnou úlohu hrály náboženské přežitky využívané luďáctvím. Po celá desetiletí se tyto vrstvy politicky a kulturně orientovaly na Západ. To vše u nás vytvářelo živnou půdu k prosakování a uplatňování oportunistických a revizionistických tendencí“, čehož „využily pravicové a revizionistické síly. Zformovaly se v postupně narůstající proud, vytvářející se již dávno před XIII. sjezdem z maloměšťáckých elementů, představitelů poražené buržoazie. Tyto živly pronikly i do strany, zejména na ideologický úsek a do masových sdělovacích prostředků. Připojili se k nim lidé, kteří couvli před obtížemi a ztratili důvěru v revoluční perspektivu, různí „teoretici“, kteří přešli od krajního dogmatismu k revizionismu“. (Tamtéž)

„Vnitřní nástup pravicových sil je úzce spojen s ideovými centry antikomunismu ve světě. Jejich dlouhodobé působení i metody ideologické diverze a různých psychologických operací byly cílevědomě zaměřeny na postupnou erozi všech základních hodnot socialismu v ČSSR a na upevnění vlivu revizionismu ve vnitřním organismu strany. Tyto centrály uskutečňovaly proti ČSSR společnou taktiku, využívajíce přitom jejího vnitřního oslabení, k němuž dochází v důsledku narůstání některých krizových jevů uvnitř KSČ. Snahou těchto antikomunistických kruhů bylo oživovat zbytky buržoazních názorů, vyvolávat iluze o kapitalismu, rozvíjet nacionalismus a antisovětské nálady, zpochybňovat vedoucí úlohu strany i vedoucí postavení dělnické třídy, třídní pojetí revolučního boje a principy socialismu vůbec“. (Tamtéž)

Ne náhodou byly tyto teze z „Poučení“ napadeny jménem „reformátorů“ autorem knihy Antipoučení (a to v příloze, v podkapitole „Třídně i netřídně o tvůrcích Akčního programu“), který zde použil obdobné argumenty jako přední teoretik a ideolog KSČ z poloviny 60. let, Z. Mlynář, které jsem připomenul v minulém čísle. Rovněž nevycházel z marxistické analýzy skutečnosti, ze skutečně dosaženého stupně vývoje, z reálných společenských vztahů a procesů, ale ze sjezdových dokumentů, zejména KSSS (o všelidovém státě apod.). Na adresu tvůrců a stoupenců „Poučení“ L. Moravec píše: „Při výčtu „chyb“ etapy budování socialismu zdůraznili posrpnoví normalizátoři zanedbávání třídního boje. Tato výtka byla a je v rozporu se závěry XX. sjezdu KSSS“, k čemuž dodává „i XI., XII., a XIII. sjezdu KSČ i se závěry M. Gorbačova na konferenci v roce 1988.“ (J. Moravec, Antipoučení, Naše vojsko, Praha 1990, s. 376)

Na místě je třeba ještě sdělit, o co v celé Moravcově knize šlo a jde, co souvisí s hlavním obsahem mého zamyšlení o podstatě a důsledcích tzv. pražského jara. To nalezneme v závěru jeho (J. Moravce) knihy, kde nastoluje otázku: zdali se vůbec dá „reálný socialismus sovětského typu“ reformovat? Samozřejmě sděluje, že nedá. „Marné několikeré pokusy reformovat byrokratické komunistické diktatury sehrály přitom svou progresivní pozitivní roli. Komunističtí mocipáni v Československu za dvacet let své vlády zbavili poslední víry v socialismus velkou většinu našich občanů, i bývalé, v roce 1968 oddané členy KSČ. Devastace přírody, ale ze všeho nejvíc lidské důstojnosti, život ve lži, v přetvářce, klamu … to vše přivedlo nás občany k tomu, že po svržení vlády jedné strany hledáme jiné cesty k obrodě společnosti než v roce 1968.“ (Tamtéž s. 359) Ano, ovšem bez nějakého hledání, neboť tu cestu měli již připravenu – v obnově kapitalismu, v devastaci ekonomiky, ve vytvoření, po více než dvě desetiletí, obrovské nezaměstnanosti. Našli ji v rozbití společného státu Čechů a Slováků, v připuštění kolonizace naší země zahraničním velkokapitálem, kdy stamiliardy, téměř půl bilionu korun ročně odtéká ze země a je příčinou ožebračování našich „svobodných občanů“ ve „svobodné“, kapitalistické zemi, která nám vlastně nepatří.

I. Odpověď na připomínky

  1. Setkal jsem se s jistou připomínkou k té části textu v minulém čísle „Dialogu“ (340), kde jsem upozornil na informaci (z článku M. Šišky „Pražské jaro 1968 očima čtyř“) o svědectví bývalého šéfa Státního archivu služby Ruska R. Pichoji o telefonickém rozhovoru L. I. Brežněva s A. Dubčekem, v němž se jednalo o případném použití  „silové varianty“ při řešení kritické situace v ČSSR. Byl jsem upozorněn na to, o čem jsem samozřejmě již delší dobu věděl, na problematickou roli R. Pichoji, kterého mnohé ruské zdroje viní z účasti na „výrobě“ falz ke Katyni. Poplatnost tohoto člověka politice takových kontrarevolucionářů světového formátu jako B. Jelcin, M. Gorbačov a A. Jakovlev jej v této otázce spíše zvěrohodňuje, neboť mohl, aby opět pošpinil KSSS a SSSR z předgorbačovské éry, tvrdit pravý opak.
  2. Jiná připomínka se týkala upozornění na to, že obecně zdroje od příslušníků tajných služeb je třeba brát s velkou rezervou, neboť jsou prý „zvyklí celý život fabulovat“ (vymýšlet příběhy, události), „ale také proto, že si historický vývoj představují jako hru tajných zákulisních sil. Např. interpretace postupu Dubčekovy skupiny v tomto článku, které mělo jít o to vyprovokovat vstup vojsk, se mi nezdá pravděpodobný zejména v roli Dubčeka. Velká část zdrojů se shoduje v tom, že to byl neschopný (v mnohých stránkách) slaboch a najednou by dokázal naplánovat a řídit takovou operaci? Ale fakt, že žádal SSSR o vstup vojsk, uvádí i jiné zdroje – např. S. Rybas, který se odkazuje na informace tehdejšího sovětského velvyslance v NSR. Myslím, že to není možné vyloučit“. 

Zde si dovolím poznámku: o autorovi dokumentu, plukovníku Jaroslavu Klímovi, veliteli StB v letech 1966-1968, z něhož jsem vycházel, vím poněkud více. A to nejen od editora jeho textu P. Baráka, ale i od jiné, mne velmi blízké osoby, která jej znala, tak jako i problematiku fungování StB v rovině jeho vysoké funkce. Proto – ač je dle klasika nutné „o všem pochybovat“ – Klímovu interpretaci považuji za značně věrohodnou.

S uvedenou připomínkou tedy nesouhlasím, kromě hodnocení A. Dubčeka jako typického oportunisty a neschopného slabocha atd. Co je však, dle mého názoru, třeba zde mít na vědomí, je to, že oněmi konspirativními záležitostmi (jejich promyšlením a zorganizováním) se přeci nemusí přímo zabývat „vůdčí politická osoba“, ale zasvěcení lidé kolem ní (např. profesionálové okolo ministra vnitra Pavla ap.).

  1. Pokud jde ještě o Dubčeka, z důvodů, že jde vcelku o známé věci, jsem se nezabýval jednáním předsednictva ÚV KSČ. Nicméně se, nejen po připomínce k mému předchozímu textu domnívám, že je přeci jen vhodné tyto skutečnosti připomenout.  

Jak tedy Dubček a jeho spojenci, podle pamětí plukovníka J. Klímy, který vycházel z patřičných dokumentů, postupovali? „Dubček předně organizoval jednání předsednictva tak, aby se přednostně, jako první bod projednávala příprava a materiály pro 14. sjezd, který se měl konat 9. září. Sledoval tím záměr nedat možnost levici, aby měla dost času, sil a odvahy jednat o kritické situaci v zemi, k čemuž byla již zpracována zpráva a jejíž obsah byl velice alarmující. Domýšlí se, že levice vezme na pomoc i dopis od Leonida Brežněva, v němž kriticky pohlíží na situaci a apeluje tím na předsednictvo.

Levici Dubčekův obrat zaskočil, neboť počítala s jednáním o situaci v zemi. Mlynář, architekt tohoto scénáře píše, že se levice nevzchopila, aby protestovala proti změně programu. Obdivuje Dubčeka, jak vše vehementně prosadil a pokračoval v přípravě na sjezd. To bylo rozhodující, protože o situaci v zemi se jednalo již v nervózní situaci, vyvolané křikem a nadávkami, při nichž se už začala objevovat slova o vlastizrádcích, a Kriegel věděl, kam míří.“ … „Pravice v předsednictvu měla připraveno provolání, jež bylo ve skutečnosti mobilizací obyvatelstva pod nenávistnými hesly proti Sovětům a spojencům, jakož i proti vlastním prosocialisticky orientovaným vlastencům. Umožnilo to vykřikovat hesla v médiích o okupantech a okupaci a ty, kteří s tím nesouhlasili a bránili ústavní společenský řád, pak označit za zrádce a kolaboranty. A o to jim šlo …  

Z protokolů výše citovaných jsme se dověděli, že Černík dostal od dozorčího MV na příkaz Hromádky hlášení už ve 23 hodin, že vojska vstupují do ČSSR; že Černík nepochybně o tom informoval Dubčeka a že byla informována celá pravicová skupina v předsednictvu. Pak si Dubček ověřuje u Šalgoviče údajné obsazení MV lidovou milicí a pláče. Vstup vojsk oznamuje přítomným Černík teprve ve 23:40. Dubček ochotnicky „pláče“ a vykřikuje „to udělali mně“ a teatrálně se vzdává funkce. O „obsazení“ MV lidovou milicí mlčí. Je to proto, že si uvědomuje, že se zhroutil připravený plán na represe? Nepochybně to jednou objasní soud historie.

Dubček v rozrušení nad tím, že se plány boří, vykřikl, že se vzdává funkce prvního tajemníka. Došlo ale k neuvěřitelnému překvapení. Levice, která měla být Dubčekem represována a on ji má ve složce na seznamu, ho začíná přesvědčovat, že má zůstat právě v této těžké době, místo toho, aby se toho chopila a zvolila jiného a změnila průběh smutných událostí. Jaký to paradox!

Vasil Biľak popisuje, že pravice dobře věděla, co a jak dál, a přešla do aktivity. Její lidé obsadili nejdůležitější telefonní a dálnopisné linky a vydávali kontrarevolučním střediskům pokyny, co mají dělat, co organizovat. Rozhlas a televizi začali obsazovat aktivisté a vyzvali domácí a mezinárodní reakci do boje proti tzv. okupaci. Taxikáři dostali pokyn jezdit po Praze a svými klaksony vzbudit celé město. Druhé centrum získalo seznam všech náhradních pracovišť v Praze, krytů a stanovišť civilní obrany a spojovací linky, určené pro případ války. Pravice byla na vše připravena už dříve. Se vším kalkulovala. Měla připraveny i náhradní prostory pro vysílání rozhlasu a televize. Vše měli připraveno již měsíc před schůzkou v Čierné nad Tisou, jak se pochlubil Kriegel.

Pravice v předsednictvu měla připraveno své prohlášení ke vstupu vojsk, které ve skutečnosti vyzývalo k boji proti spojencům, jak dirigoval strategický záměr z tajné služby CIA. Levice se nakonec i přes řev Kriegela, Smrkovského a Mlynáře na chvíli semkla a prosadila úpravu znění textu. Podařilo se aspoň do prohlášení vsunout věty: „Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany naší republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor. Proto ani naše armáda, Bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země.“ Více změnit se nepodařilo a pravice prosadila, aby se o návrhu hlasovalo. Byla ještě chvíli naděje, že nebude přijato.

Žel, stalo se. Pro špatné a škodlivé prohlášení hlasovali: Alexander Dubček, Oldřich Černík, František Kriegel, Josef Smrkovský, Václav Špaček, Jan Piller a František Barbírek. Proti prohlášení hlasovali pouze: Vasil Biľak, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka a Emil Rigo. František Barbírek a Jan Piller podlehli strachu a proti prohlášení nehlasovali. Zvítězila pravice v poměru sedm hlasů pro prohlášení a čtyři hlasy proti. Tím pravice nakonec prosadila, aby toto škodlivé prohlášení bylo vysíláno po celé zemi a do celého světa…“ (J. Klíma)

 

II. Ještě pár sdělení k úloze některých významných protagonistů tzv. pražského jara

  1. O. Šik – přiznání nejen k tomu, že v roce 1968 šlo o odstranění socialismu

Již jsem se v předchozím čísle zmínil, že v tzv. pražském jaru sehrála zásadní roli Šikova ekonomická reforma, která je dodnes i mnohými členy KSČM považována za pozitivní, racionální, socialismu („s lidskou tváří“) odpovídající řešení tehdejších ekonomických problémů. Podívejme se na Šikovo hodnocení své vlastní (a svého týmu) reformy. O. Šik se ještě v roce 1968, např. v reakci na kritiku ze strany libeňského předválečného člena KSČ, který prošel i koncentrákem a letitého funkcionáře strany soudruha J. Jodase (v rozhovoru pro týdeník Obrana lidu, 6. 6. 1968) zaštiťoval marxismem, socialismem. Na Jodasův názor, že Šikova reforma, nová soustava řízení je nástrojem rekapitalizačních přeměn, kdy představitelé obrody usilují o návrat Československa ke kapitalistickým poměrům, reagoval slovy: „To je nehoráznost! Vždyť nikdo z ekonomů a politiků, reformních komunistů i nekomunistů, není pro zrušení základního principu socialismu – kolektivního, společenského vlastnictví výrobních prostředků. Ani ti největší extrémisté, kteří jsou proti socialismu, si to nedovolili veřejně (ano, veřejně! – Z. K.) proklamovat. To spíš my, marxisté si troufneme trochu uvažovat o soukromém vlastnictví a podnikání ve výrobě, službách a v obchodě.“ (J. Moravec, Antipoučení, Naše vojsko, Praha 1990, s. 220-221)

V emigraci (ve Švýcarsku) začal nahlas hovořit a psát poněkud jinak. Přihlásil se k „třetí cestě“, která se, jak jinak, stala cestou ke kapitalismu! Dle jeho slov: „Nebylo možné připisovat nehumánní a neefektivní socialistický vývoj jen politickému vedení. Chyby musely už vězet v marxisticko-leninské teorii. Právě ty jsem chtěl – především v oblasti ekonomické teorie – odhalit. Nakonec se boj mezi „obhájci socialismu“ a reformátory soustředil na otázku, zda systém, který ve svých hlavních rysech vznikl jako „socialistický“, musí být tak zachován jenom proto, že kdysi „představoval jediný myslitelný protiklad ke kapitalismu. Anebo zda již v Marxových analýzách kapitalismu nebyly obsaženy omyly, které vedly k falešným závěrům a socialismus už od začátku vybavily imanentními nemocemi. První stanovisko hájí dogmatikové, druhé je mou hypotézou.“ (O. Šik, Jarní probuzení – iluze a skutečnost, MF Praha 1990, kap. IV. Okupace a emigrace, č. 6. Zrození „Třetí cesty“, s. 245)

Nejen to, „Všichni komunističtí intelektuálové, kteří v socialistických zemích poznali chybnost marxisticko-leninského učení, začali základní sloupy tohoto učení kritizovat a navrhovat základní reformu celého systému … Jen tam, kde se reformátorům podařilo mocenské poměry tak základně změnit, že dogmatici a stalinisté nemohli použít ozbrojenou moc proti nim (? – Z. K.), vznikly politické předpoklady pro základní změnu systému či překonání společenského vývoje na základě marxisticko-leninských dogmat … v Československu reformátoři, kteří vzešli z komunistické strany, vytvořili základní předpoklady pro to, aby se celý systém zásadně změnil. Zde došlo nejen k poznání chybnosti marxistické ekonomické teorie, ale i marxisticko-leninských politických představ … reformátoři poznali, že politický systém jedné strany znemožňuje, aby obyvatelstvo skutečně kontrolovalo činnost strany, takže se udržuje faktický diktát monopolistického stranického aparátu nad lidem. Z tohoto poznatku vzešel i reformní cíl vytvořit opět svobodné, pluralistické, demokratické podmínky. Šlo nejen o politické cíle reformátorů, ale mnozí z nich, např. František Kriegel jako tehdejší předseda Národní fronty i já sám jako vládní činitel (místopředseda vlády ČSSR – Z. K.) jsme již podnikli první kroky v tomto směru … Jádro reformní komise chtělo už v 60. letech odstranit marxisticko-leninský socialismus, protože jsme si už tehdy uvědomovali nejenom nutnost tržního mechanismu, ale i politické demokracie…“ Jasněji řečeno: kapitalismu! (Tamtéž, s. 272, 273, 284).

A ještě jedno vskutku upřímné Šikovo přiznání: „Přestože jsem se zřekl komunistické ideologie a všemi mně dostupnými možnostmi bojoval a bojuji za osvobození lidu od komunistických režimů, neznamená to, že by pro mne existovala jediná alternativa k tomuto systému, totiž kapitalistický hospodářský a politický systém.“ Tedy přeci jen zde zbývá jakási naděje na tzv. třetí cestu?! Tolik několik podstatných a upřímných slov jednoho z nejpřednějších a nejvýznamnějších protagonistů onoho tzv. pražského jara, deklarovaného falešně jako úsilí o „socialismus s lidskou tváří“.

 

  1. Tzv. pražské jaro a militantní Ivan Sviták 1)  

Jednou z výrazných, tehdy antikomunistických, kontrarevolučních a velice aktivních osobností „pražského jara“, byl bezesporu filosof, publicista a politický aktivista, bývalý sociální demokrat a poté, od r. 1948 do r. 1964 člen KSČ, Ivan Sviták. K jeho nejznámějším publicistickým produktům útočícím na KSČ a socialismus u nás, o kterých je podle mého názoru třeba něco vědět, které byly zahrnuty do jeho, poměrně rozsáhlého sborníku o 300 stranách: „Kulatý čtverec, dialektika demokratizace 1968 -1969“, Naše vojsko 1990, patří mj. následující statě, v  nichž vyzývá k zásadní změně režimu – socialismu:

—————————————                              

1) Ivan Sviták, filosof, politolog, esejista a publicista.  V letech 1945–1948 působil jako člen ústřední komise mládeže při Čs. sociální demokracii. V roce 1949 získal titul doktor filosofie a od roku 1949 do r. 1953 přednášel dějiny filosofie na Vysoké škole politických a hospodářských věd; 1948 přešel do KSČ. 1954–64 vědecký pracovník Filosofického ústavu ČSAV. Od 1956 vystupoval ostře kriticky proti marxistickému „dogmatismu“; 1964 vyloučen z KSČ a propuštěn z ČSAV, kdy do r. 1965–68 pracoval ve Filmovém ústavu v Praze. Na jaře 1968 se stal mluvčím radikální intelektuální opozice proti komunistickému režimu a ideologem Klubu angažovaných nestraníků (KAN); v létě 1968 navázal spolupráci s přípravným výborem ČSSD, jehož úsilí podpořil publicisticky v časopise Student i svým podpisem pod manifestem kulturních osobností, otištěným 4. 7. 1968 v Literárních listech. V srpnu 1968 odešel do exilu; 1968–69 díky Zb. Brzezinskému se stal vědeckým pracovníkem na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, 1970–89 byl profesorem filosofie na Kalifornské státní univerzitě v Chicu. V březnu 1990 se vrátil do Československa a opět do r. 1992 pracoval ve FÚ ČSAV.

—————————————————————

a) Odkud s kým a kam (Anketa Literárních listů, 1. 3. 1968), viz uvedená publikace s. 16:

„Od totalitní diktatury k otevřené společnosti, k likvidaci mocenského monopolu a k účinné kontrole mocenské elity svobodným tiskem a veřejným míněním. Od byrokratického řízení společnosti kultury „hrdlořezy oficiální linie“ (Wright Mills) k uplatňování základních lidských práv alespoň v rozsahu buržoazně demokratického Československa. S dělnickým hnutím bez jeho aparátníků, se středními vrstvami bez skupin ochotných kolaborantů a s inteligencí v čele. Intelektuálové této země musí vznést nárok na vedení otevřené socialistické společnosti k demokracii a humanismu, nemá-li se stát restituce redakce literárního časopisu další stránku v iracionální komice dialektiky zvůle a moci.“…

b) Důsledky slov (Literární listy, červenec 1968, Kulatý čtverec …, s. 103, 106): „V nově otevřené hře stojí komunistická strana před rozhodujícím dilematem: chce získat milióny pro svou perspektivu demokratického socialismu, nebo chce udržet 100 000 lidí ve funkcích? … Dnes je zřejmé, že této stát řídili myšlenkoví a političtí invalidé a že více než polovina je na svých místech v parlamentě, Národní frontě, v ústředních orgánech komunistické strany i ve státním aparátu. Poslední období otevřelo novou perspektivu … Ovšem znamená to kandidovat lidi nového typu, které budou moci volit s dobrým svědomím i nestraníci … A nejsou-li noví lidé v politice zkušení, nevadí. Ani kdyby chtěli, nejsou při své inteligenci schopni udělat tolik hrubých chyb, kolik jich udělali profesionální politici minulé éry.“

c) Vaše nynější krize (Přednáška v Klubu angažovaných nestraníků, 18. 4. 1968. Student, 30. 4. 1968) viz Ivan Sviták, Kulatý čtverec …, s. 53-54: Zde je mj. uvedeno: „1. Čas je mimo svou dráhu, mimo svůj řád. Každý z nás je v situaci Hamleta, jemuž osud ukládá, aby napravil křivdu … bez ohledu na následky, musíme jednat i my.“ … „10. Norbert Wiener se jednou snažil exaktně zjistit, proč nepatrné zvířátko, velké jako jezevčík (mungo), vítězí nad hady mnohonásobně silnějšími. Podrobně sledoval záznamy zápasů na filmovém pásu a zjistil, že mungo vítězí proto, že má řádově vyšší typ signální soustavy, než hadi, že v boji neustále manévruje, ustupuje a zaútočí v jediné situaci. Pak zaútočí smrtelně na zranitelné místo hada a využije tak výhod své krátké reakční doby, své „inteligence“. Máme (KAN, protikomunistická opozice – Z. K.) dobrou signální soustavu, dovedeme ustupovat před hadem diktatury a zatím jsme nic neprohráli.“

Když se po vítězné kontrarevoluci a započatém procesu obnovy kapitalismu do Československa vrátil (v březnu 1990), stanul na straně obnovené ČSSD, se kterou se však nakonec rozešel. Historicky, jevově vzato, opět přešel na stranu komunistů. Jevově říkám proto, že KSČM byla již zcela jinou stranou, kdy navíc její vedení a další funkcionáři stáli na straně „revoluce“, přesněji řečeno kontrarevoluce, což se promítlo i do jejích ustavujících dokumentů. Zřekla se ideologie marxismu-leninismu a přihlásila se k idejím Socialistické internacionály, k demokratickému socialismu, přešla na pozice sociáldemokratismu atd. Tedy na ideověpolitické pozice niterně, bytostně vlastní I. Svitákovi. Vlastně došlo k tomu, co si v éře tzv. pražského jara přál a oč usiloval. Za razantní pomoci sovětských soudruhů s „novým myšlením“ a politikou „perestrojky“, i s vlastním sebepřičiněním KSČ, splnila tato strana Svitákovy „vize“ – zmizela ze scény se svým komunistickým programovým zaměřením i se svou avantgardní úlohou. A nová strana – KSČM, ač zpočátku ve své většině se starými lidmi, komunisty, při zachování názvu komunistická, se stala stranou nekomunistickou, stranou plně respektující buržoazní ekonomický a politický systém, v němž pevně zakotvila.

Nebylo proto náhodné, že byl Sviták v roce 1992 ve volbách do Sněmovny lidu FS, zvolen za Levý blok, tedy koalici KSČM a Demokratické levice ČSFR, a stanul v jeho vedení. Ve FS setrval do zániku ČSFR v prosinci 1992.

 

III. Pravicoví intelektuálové, spisovatelé a chtivost po moci v roce 1968

Přeci jen se musím ještě vrátit k úloze spisovatelů a filosofů při nástupu procesů označených jako tzv. pražské jaro, na což jsem upozorňoval ji před pěti lety v textu referátu 16. 4. 2013, O podstatě pražského jara a jeho interpretacích (k 45. Výročí) – publikováno na www.komsomol.cz, 4. 11. 2013.

Jak ukázala společensko-politická praxe, tedy sám život, nástup negativisticky kritických sil, fakticky sil protisocialistických, se demonstrativně projevil již na „kafkovské konferenci“ (v Liblicích) v květnu 1963 a zvláště pak na IV. sjezdu čs. spisovatelů z konce června r. 1967. Tedy pár měsíců před jednáním plén ÚV KSČ z konce října a prosince 1967 a „legendárním“ lednovým plénem 1968.  

Skrytým smyslem „kafkovské konference“ bylo otevřít cestu kontrarevoluci v československé kultuře, a to „smazáním hranice“ mezi revizionisty a marxisty, vtažením marxistů do tenat revizionismu a buržoazního liberalismu. Proto se jí zúčastnily takové „hvězdy“ mezinárodního revizionismu jako E. Fischer a R. Garaudy. Za pomoci falešné interpretace Marxovy teorie zdůvodňovali narůstání odcizení i za socialismu. Kafku považovali za nejpřednějšího aktuálního myslitele. Nejen oni, ale i J. – P. Sartre a jejich stoupenci u nás (E. Goldstücker, I. Sviták ad.) prezentovali dílo F. Kafky jako „univerzální literaturu“ dvou existujících kultur – „západní“ i „východní“. Literaturu, která přispěje k jejich sjednocení, integraci (při nevysloveném přání, že západní kultura pohltí onu východní, socialistickou kulturu, jak se to nakonec o dvacet let později vítězné kontrarevoluci podařilo!). Slovy již vzpomenutého I. Svitáka: „Kafka však není dokumentem minulosti, je to tragický dokument situace člověka naší doby (tedy i budování socialismu – Z. K.) a ve svých nejhlubších vrstvách je filosoficko-literárním obrazem situace člověka vůbec, antropologických základů existence; Kafka je básník budoucnosti.“ (Liblická konference 1963, Franz Kafka, NČSAV, Praha 1963, s. 95)

Na lstivě vedenou „kritiku“ socialismu navázal otevřeněji IV. sjezd Svazu Československých spisovatelů (SČSS) z konce června r. 1967. Otázky literatury zde byly „smeteny ze stolu“ a tribuny sjezdu bylo využito pro proklamace politických cílů, k bezohledné kritice socialismu. Šlo o úder proti KSČ načasovaný k 50. výročí Říjnové revoluce. Plán na zneužití sjezdu byl vypracován skupinou soustředěnou kolem Literárních novin /LN/ (A. J. Liehm, L. Vaculík, v pozadí P. Tigrid atd.), jejímž hlavním ideologem a hlavou přípravy sjezdu byl antikomunista prof. V. Černý. Byly rozděleny úlohy, počet řečníků, sled jejich vystoupení. Kohout s Lustigem zaútočili proti zahraniční politice nejen KSČ, ale i KSSS a SSSR ve vztahu ke krizi na Středním východě (rozpoutání tzv. šestidenní izraelsko-arabské války Izraelem, který byl i vládou ČSSR označen za agresora). Klimentiev a Havel kritizovali socialismus za nedemokratičnost. Klíma měl na starost zrušení cenzury. Liehm napadl kulturní politiku strany a státu. Procházka odmítl rasismus a antisemitismus. Goldstücker se Šotolou žádali zrovnoprávnění kultury a politiky. Vaculík vedl monolog na téma – občan a moc a obvinil období budování socialismu, neboť prý „za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka“ atd. K odhalení uvedeného plánu, jak má probíhat jednání IV. sjezdu SČSS, později přispěl sám A. J. Liehm, který v Literárních listech na jaře 1968 přiznal: „Byla to tvrdá, mravenčí práce …“ (R. Černý, Jak se dělá kontrarevoluce, Nakladatelství Svoboda, Praha 1970, s. 54-55, 74)

Takovouto práci následně a naplno odváděli tito pravicoví, fakticky antisocialističtí intelektuálové a umělci i v procesu onoho tzv. pražského jara, kterému tak významně pomohli „na nohy“. Oháněli se přitom elitářsky tím, že oni jsou „svědomím národa“, že vlastně především oni jsou „při své inteligenci“ schopni vést národ, řídit stát. Za jejich „vlastenčením“, nacionalismem a antisovětismem, jenž explodoval před jednáními v Čierné nad Tisou a v Bratislavě a zejména pak při a po vstupu vojsk našich spojenců z Varšavské smlouvy, nestál „láskyplný vztah“ k naší socialistické vlasti, k českému a slovenskému národu. Z politického, ideologického hlediska byl mnohým těmto lidem vlastní kosmopolitismus, který původně představoval světoobčanství. V současné buržoazní ideologii jde o teorie hlásající lhostejný poměr k zájmům své vlasti, k národním tradicím, národní kultuře a národní samostatnosti a svrchovanosti.

Je tedy druhou stránkou, druhým pólem buržoazního nacionalismu, nástrojem imperialistických států v jejich snaze po světové nadvládě a podmanění si menších a méně vyvinutých národů. Jde o stavění buržoazních, kořistnických zájmů nadevše. Kosmopolitismus se stal vhodným prostředkem k zastření prodejnosti buržoazie a jejího odhodlání zradit národní zájmy. V našich poměrech protisovětský nacionalismus měl a má svůj základ v kosmopolitismu, v evropanství, v obdivu k Západu. V anketě Literárních listů (1. 3. 1968) „Odkud – S kým – A kam“ to vyjádřil jejich redaktor J. R. Pick slovy: „Daleko od Moskvy!“ a A. Klimentiev: „Svobodné volby“. „Parlament a opozici“. „Neutralitu“. Kundera: „Zpět do Evropy“. Pod zakrývaným praporem kosmopolitismu se mělo uskutečnit odstranění socialismu. O to především šlo, jak to prokázali v roce 1989.

Zdeněk Košťál