Co s neomarxismem?

marx

Ke 200. výročí narození K. Marxe sociolog Jan Keller, jehož práce představují světlou výjimku v současné společenskovědní a publicistické literatuře, konstatoval, že Marx zůstává stále nepochopen. A zřejmě uhodil hřebík na hlavičku. Ne náhodou se zmínil také o neomarxismu.

Název je svůdný. Leckdo by si mohl myslet, že se jedná o radikální levicové hnutí, které navazuje na Marxovo učení. Je to však jen jedna z mnoha forem jeho hrubé revize.

Kdo se jen trochu blíže seznámil s Marxovými spisy, snadno pochopí, že tito moderní myslitelé, kteří si uzurpují Marxovo jméno, popírají ve skutečnosti to, proti čemu Marx s Engelsem po celý život bojovali. K. Marx a B. Engels v „Okružním dopisu“ A. Bebelovi, V. Liebknechtovi, V. Brackovi aj. (z roku 1879) píší: »Kde je třídní boj odstrčen stranou jako nemilý hrubý zjev, tam zůstává jako základna socialismu jenom „pravá láska k člověku“ a prázdné fráze o „spravedlnosti“.« A v témže dokumentu o takových lidech Marx s Engelsem hovoří jako o „představitelích maloburžoazie, kteří se ohlašují plni strachu, že by proletariát, donucený svojí revoluční situací, mohl zajít příliš daleko“.

(Marx, K. – Engels, B.: Spisy, sv. 19, Praha, NLP 1966, s. 194, 195)

Marx s Engelsem tehdy psali o Bernsteinovi a dalších, aniž mohli tušit, jak tato charakteristika maloburžoazních teoretiků žvanících o humanismu a lidských právech, o budoucí spravedlivé společnosti (komunismus Marx s Engelsem vymezují jako společnost sociální rovnosti, nikoli spravedlnosti) platí o dnešních neomarxistech.

Co je klíčovým, nosným pojmem doktríny neomarxistů? „Občanská společnost“. U nás byl nejvášnivějším stoupencem, hlasatelem této společnosti M. Ransdorf. Ač napsal rozsáhlou, pro běžného čtenáře těžko srozumitelnou knihu Nové čtení Marxe, zcela ignoroval, že Marx s Engelsem nic tak bezohledně nekritizovali jako „občanskou společnost“, o níž Ransdorf napsal, že je jeho životním ideálem. Pro tvůrce vědeckého socialismu se jedná o „bürgerliche Gesellschaft“, měšťáckou společnost, jež vzešla z bojů proti feudalismu v 16. století, prostě a jednoduše, společnost buržoazní, kapitalistickou.

A co jí charakterizuje především? Otevřete si např. z Marxových a Engelsových spisů sv. 2 a přečtěte si kapitolku o židovské otázce. Dovíte se tam, že „celá občanská společnost je válkou všech individuí proti všem individuím“,… že „zákonem občanské společnosti … je anarchie…“. (Marx, K. – Engels, B.: Spisy, sv. 2, Praha, SNLP 1957, s. 136, 137)

Je to společnost, která fetišizuje peníze, společnost čachrování, spekulací a všeobecné korupce. Podle Marxe s Engelsem mají největší právo na uznání tohoto „svobodného lidství“ Židé. »Žid má na toto uznání svého „svobodného lidství“ tím větší právo, že „svobodná občanská společnost“ má veskrze obchodnickou židovskou podstatu…« (tamtéž, s. 133). Tvrzení, které do nepříčetnosti rozčílilo P. Tigrida, jenž Marxe označil za největšího antisemitu v historii.

Ale vraťme se k našim neomarxistům. Jako vyznavači „občanské společnosti“ stavějí na pranýř jakýkoli stát a veškeré společenské instituce, které podle nich utiskují „člověka jako takového“, vedou k jeho „odcizení“. Vzpomeňme na první polovinu 60. let u nás. Jak začala probíhat „destalinizace“? Jako kafkiáda, celý režim byl charakterizován jako režim odcizující člověka člověku. Jako režim, kde prý není místa pro lidská práva. Konference o Franzi Kafkovi, kde hlavní slovo měli E. Goldstücker a E. Fischer, předurčila vzpouru intelektuálů, jíž se započalo tzv. pražské jaro. Současní neomarxisté bojují proti „odcizení“, za chaos, který dnes vyhovuje nadnárodnímu kapitálu, jenž loví v kalných vodách.

Zmatky tohoto světa, jejichž výrazem jsou masové přesuny migrantů, nejsou neomarxisty odsuzovány, naopak nacházejí u nich ideologickou oporu.

Vyzvedat neomarxismus jako moderní radikální levici je tragický omyl.

Jan Kubečka