Hodnocení vnitřní a zahraniční politiky Ruska pod Putinovým vedením

rusko

Po volbách prezidenta 18. 3. 2018 se vláda svou oficiální propagandou snažila přesvědčit ruské občany, že zvolení Putina zajišťuje zemi klid, stabilitu, rozkvět a jednotu společnosti. Události, posledního vývoje nasvědčují tomu, že v Rusku dochází k vyostření těch problémů, které vznikaly po rozbití SSSR. V současnosti je naprosto zjevné, že s takovou katastrofální situaci se planeta a tedy ani Rusko od II. světové války nesetkaly.

V zaměřovači světového četnictva

Světové četnictvo zosobněné USA, NATO a centrálami nadnárodního kapitálu Rusko smrtelně ohrožují. Nyní se neřídí pouze politickými a ekonomickými hrozbami. Jejich útoky přesahují jakýkoli racionální rámec, fanatický se snaží potvrdit svou světovou nadvládu, chtějí dostat svět po svou totální kontrolu. Spojené státy, podporované Kanadou, Japonskem, Jižní Koreou a některými státy EU se pokoušejí sehrát roli fašistického Německa. Tito hráči jsou k dosažení svých cílů ochotni obětovat osudy lidstva na celých kontinentech.

Ty režimy, které Gorbačov, Jelcin a Putin označili za ruské nejlepší přátelé, ukazují od roku 2013 svou pravou tvář. Ukázalo se, že jde o nesmiřitelné protivníky Ruska, kteří usilují o jeho zničení. Systém globálního kapitalismu, do kterého noví vládci Ruska byli zatažení, hovoří nyní s Ruskem a jeho spojenci jazykem raketových a leteckých útoků, politických provokací, vylhaných obviňování a ekonomických sankcí.

Válečné útoky USA a NATO proti Sýrii, které ruská armáda poskytuje pomoc v boji proti teroristickým uskupením, není pouze opakováním věrolomnosti válek proti Iráku a Libyi. Jde o válečné operace proti Rusku, jsou jednou z hlavních částí rozsáhlých útoků, paralelně s ekonomickými sankcemi a propagandou, představující Rusko, jako hlavního válečného zločince ve světě. V této nebezpečné situaci pro Rusko a ruský lid, vidí vedení ruských komunistů hlavní rozpor mezi stávající ruskou zahraniční politikou, kterou se vláda snaží dosáhnout nezávislosti a zbavit se diktátu Západu a vnitřní politikou, která je ovládána prozápadním, neoliberálním sociálně ekonomickým kurzem, ve kterém stojí na prvním místě obsluha zájmů nadnárodního kapitálu a domácí oligarchie. Pokud nedojde k vyrovnání tohoto rozporu, nebude Rusko schopno dosáhnout plné suverenity a stát se nezranitelným vůči těmto hrozbám. Světový kapitalismus je schopen tohoto cíle snadno dosáhnout, vzhledem k tomu, že Rusko je oslabeno a jeho finanční a ekonomický systém je na něm závislý. Bez překonání tohoto kolosálního problému nelze realizovat nezávislou zahraniční politiku, ani řešit další ekonomicky a sociální rozvoj Ruska.

Jakákoli odpovědná vláda musí v takovém okamžiku správně vyhodnotit situaci, stanovit úroveň jednotlivých hrozeb a zpracovat strategii rozvoje. Strategie vnějších vztahů Ruska se svým způsobem vyjasnila. To tvrdí komunisté. Další vývoj ukáže, zda bude Rusko schopno čelit útokům celého světa. Původně se zdálo, že jeho vojenským spojencem zůstane ČLR. Ta však dává přednost rozvoji vlastní ekonomiky, což předpokládá spolupráci s USA a všemi rozvinutými státy světa. ČLR rovněž nevyhovuje ruská nespolehlivost, hlavně jeho vojensko-technická spolupráce s Indii a Vietnamem.   

Na pozadí převratu (barevné revoluce) v Arménii a dalších krvavých událostí, ponechala ruská buržoazní média stranou informaci o tom, že 19. 4. 2018 senátoři Kazachstánu ratifikovali protokol o změnách v mezistátní smlouvě Kazachstánu s USA o zajištění obchodní železniční dopravy vojenského materiálu přes kazašské teritorium do Afghánistánu, ve kterém USA usilují o prosazení své diktatury. Změny již podepsal prezident Nazarbajev. Trasa tranzitu: Gruzie, Ázerbájdžán, Kaspické moře, Kazachstán, Uzbekistán, Afghánistán. Zprávu vydalo kazašské ministerstvo zahraničí. Ministr Kajrat Abdrachmanov uvedl: „Trasa povede přes kaspické přístavy Aktau a Kuryk. Smlouva je v zájmu Kazachstánu, jako strategického partnera USA, který usiluje o nastolení míru a stability v sousedním Afghánistánu.“ Americká dominance tak bude posílená v bývalých svazových republikách Gruzii, Ázerbájdžánu, Kazachstánu a Uzbekistánu. Kaspické moře, o kterém ruská vláda soudila, že jde o vnitřní vody, Ruska, Íránu, Kazachstánu a Ázerbájdžánu se změnilo v moře amerických zájmů. Rusko je nyní pod strašným tlakem geopolitické ofenzívy. Ofenzíva zahrnuje útok proti Rusku v Sýrii, na Ukrajině, v Arménii a Íránu. Zahraniční politiku Ruska nelze hodnotit jinak, než jako geopolitický ústup, pokud ne zradu ruských vládních elit. I v teritoriálních požadavcích Rusko ustupuje státům NATO, USA a ČLR.

Jak lze z geopolitického hlediska tyto změny hodnotit? Formálně zatím nebudou USA zřizovat v Kazachstánu vojenské základny. Jde ale o protiváhu čínské „hedvábné cestě“. Zde dojde zákonitě ke střetu čínských ekonomických zájmů s americkými. Z tohoto konfliktu bylo Rusko předem chytře vytlačeno. Nyní je možné očekávat celou řadu změn v oblasti Kaspického moře. Jde o rozšíření ofenzívy proti Rusku, kterou Trump zahájil v Sýrii. V rámci této ofenzívy lze očekávat nástup ukrajinské armády proti Donbasu a Lugansku. Ofenzíva zřejmě rozbije „Euroasijský ekonomický svaz“ a vojenskou smlouvu o „Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti“, ve které hrají hlavní úlohu ČLR a Rusko. Na Kavkaze bude zbaveno Rusko vlivu v Arménii, jeho vliv zmizí postupně v celé Střední Asii, která se pod vlivem USA změní v nepřátelské sdružení vůči Rusku. Ruským projektům „Eurasijského svazu“, „Šanghajské organizace“ a „BRIKS“, přestala vláda (pod tlakem Západu) věnovat pozornost. Nyní Rusko bojuje proti Západu na evropském a americkém směru. Prostor bývalého SSSR vláda postupně opouští. Tak významný prostor nezůstane jistě prázdný. Ruské ministerstvo zahraničí nevěnovalo pozornost Kazachstánu v době, kdy Nazarbajev rozhodl o přechodu z azbuky na latinku, stejně jako dlouho předtím si nevšímalo oslabování ekonomické spolupráce. Nyní stojí před faktem ztráty Kaspického moře.  V předvolební kampani hovořil Trump o stažení amerických vojsk z Afghánistánu. Pak mu ale jeho rádci připomněli, že bez ovládání států bývalého SSSR a Střední Asie, včetně Afghánistánu, nemohou USA vládnout světu. Afghánistán přes strašnou bídu svého obyvatelstva a údajnou moc Talibánu a Islámského státu má z geostrategického hlediska klíčovou úlohu. (Nehledě na zisky z exportu opia a heroinu.) Proto USA svá vojska nikdy nestáhnou. Z Afghánistánu mohou vyvíjet nátlak na ČLR, Střední Asii, Indii, Írán i Rusko. Trump tak realizuje doktrínu, kterou v roce 1992 vyhlásil prezident USA George H. W. Bush (sen.): „Euroasijský prostor je oblastí životních zájmů USA“. Zatím v něm z vojenského hlediska hraje hlavní úlohu Rusko. To je však třeba za použití všech prostředků, tedy jak ekonomických, tak i vojenských zlomit. Zbavit ho všech přátelských vlád a zcela ho izolovat. Současný vývoj naznačuje, že Trump záměry světového imperialismu splní. Prezident Běloruska Lukašenko několikrát vyjádřil svou nespokojenost s postupem Ruska, které nesehrává uspokojivou roli v budování „Svazového státu“ ani v ekonomické, ani v politické oblasti a není příkladem pro bývalé členské státy SSSR. Bohužel mu současný vývoj na Kavkaze i ve Střední Asii dává za pravdu. Před třemi roky se pět států kaspické oblasti na návrh ázerbájdžánské vlády dohodlo, že nepřipustí v regionu vojenskou přítomnost jiných států. Nyní tato domluva, kterou podpořil i Írán, končí. Je evidentní, že nepůjde pouze o přepravu vojenské techniky do Afghánistánu. Jde o další krok vytlačování Ruska z postsovětského prostoru o diskreditaci jeho politiky.

Nyní půjde o to, jak vytvořit záminku pro přítomnost americké armády a policie v kazašských přístavech. Nelze vyloučit atentát, po kterém bude následovat smlouva USA s Kazachstánem a Uzbekistánem o nutnosti zajistit bezpečnost v celé oblasti, rozmístěním amerických vojenských základen. Vytlačování Ruska ze Střední Asie bude pokračovat.

Nedávno, jak jsem se již zmínil, kazašský ministr zahraničí prohlásil: „Tento postup je plně v zájmech Kazachstánu, jako strategického partnera USA.“ Jistě, že je to pro Trumpa velká sranda, jaký strategický partner? Ale tento diktát nemůže Nazarbajev udržet bez podpory světového imperialismu. Ten donedávna tvrdil, že jeho hlavním, strategickým partnerem je Rusko. Když v roce 2011 Putin vyhlásil založení „Euroasijského Svazu“, Nazarbajev ho podpořil ze všech sil. Nazarbajev již od roku 1992 prosazoval myšlenku vytvoření podobného svazu. Nakonec to však byl on, lépe řečeno ruští oligarchové s kazašským občanstvím, kteří ho dotlačili k postupné zradě spojenectví s Ruskem. Euroasijský svaz se dále nevyvíjí a zdá se, že brzy skončí i oficiálně.

Kazachstán se bez spolupráce s vyvinutými zeměmi neobejde. Stejně, jako všechny státy bývalého SSSR. Rozhodl se tedy pro USA, na úkor Ruska a ČLR. Málo ho zajímalo, že proti sobě postavil zájmy ČLR a Ruska. Nyní je možné obviňovat Kazachstán z čehokoli. Je si však potřeba říci, jaký podíl má na tom krátkozrakost a hloupost ruské zahraniční politiky?

K tomu je možné uvést následovné. Dotkněme se jiné oblasti. 26. 4. se setkali dva největší (kromě Putina) nepřátelé ruského lidu, předseda vlády Medvědovi a bývalý ministr financi a nyní hlavní manažer upevňování imperialismu v Rusku Kudrin. Dohodli se na nové reformě vlády. Setkání se zúčastnil i předseda správní rady Sběrbank, bývalý předseda vlády Gref. V tom vězí i jádro pudla. (Hovořím o ztracených nadějích ruského lidu na pozitivní změny po volbě prezidenta 18. 3. 2018.) Pokud se tito tři lidé setkali k rozhodnutí o budoucím vývoji Ruska, je evidentní, že celá „Euroasijská integrace“ s těžištěm v Rusku bude sabotována. Tyto kreatury jsou vyloženě proamerické a stojí v čele skupiny zahrnující guvernérku Ruské centrální banky a většinu oligarchů, vyvážejících ruské finanční zisky do USA, VB a všech daňových rájů.  Proto je předem jasné, že všechny jejich návrhy budou zaměřeny na podporu světového finančního kapitálu židovského typu. Nikdo nepochybuje o to, že Putin tuto vládu a její program podpoří. Dalších šest let vlády Putina bude pro pracující utrpením. Je jasné, že to, co provádí Putin (podpora Sýrie, rozpor s Ukrajinou a EU) je pouze velká hra a Putin bude po roce 2024 představiteli světového imperialismu chválen, podobně, jako je dosud chválen Gorbačov a Jelcin. Je smutné, že část levice, bohužel i KS RF mají názor (a to i po zfalšovaných prezidentských volbách), že je potřeba se sjednotit a podpořit tzv. ekonomickou ofenzívu, o které po svém zvolení hovoří (lže) Putin. Při tom se zdá, že poslední období vlády Putina může být i posledním obdobím Ruska, jako samostatného celistvého státu.

Připomeňme si nedávné ruské dějiny. Okamžitě po rozbití SSSR se Jelcin obrátil s požadavkem o podporu na Washington. Tehdy ho podporovali pouze Kravčuk a Šuškevič. Nazarbajev i Karimov v té době dumali o obnově SSSR. Jelcin v roce 1992 vyhlásil „národní ideu“ – zapojit se západní civilizace. Později se Rusko pod jeho vedením zapojilo do programu NATO – „Partnerství pro mír“, přestože středoasijské republiky bývalého SSSR byly proti. Dále Rusko uzavřelo pakt „Rusko-NATO“ atd. Po 11. září 2001 Putin prohlásil, že poskytuje veškerý vzdušný prostor Ruska k dispozici USA a NATO. Pak jim poskytl možnosti využívání železničních kapacit Ruska k přepravě vojenského materiálu do Afghánistánu. Jak mohli podpořit útok na Afghánistán, jako odvetu za údajný útok na New York a Pentagon? Od roku 1984 Rusko přestalo vyvíjet nové zbraně a likvidovalo vymoženosti Sovětské armády. Tyto zločiny nemohou být nijak pardonovány.

Moskva-Teherán-Ankara pod těžkým úderem

8. 5. 2018 Trump odstoupil od smlouvy o pozastavení vývoje jaderných zbraní s Íránem. Okamžitě, v noci 9. 5., začal Izrael ostřelovat raketami a bombardovat Sýrii. Při tom se odvolal na to, že neútočil na Rusy a Syřany, ale pouze na síly Íránské revoluční gardy.

8. 5. přijel na Putinovo pozvání Netanjahu do Moskvy, na oslavu dne vítězství. Putin svolal ruskou radu bezpečnosti k rusko-íránsko-izraelským vztahům a pak se sešel s izraelským premiérem. Schůzky se účastnili Lavrov a Šojgu. 10. 5. Izrael v bombardování pokračoval útokem na 35 objektů v Sýrii. Nikdy v dějinách Ruska, ani SSSR, se nestalo, aby byl den vítězství takto ponížen. Barevná revoluce, která přerostla v občanskou válku v Sýrii, započala v roce 2011, byla vyprovokována světovým sionistickým kapitálem. Nakonec tento kapitál donutil Trumpa, aby se zapojil do Syrské války na straně světového terorismu, pak ho donutil k přímému útoku na íránské sklady a základny v Sýrii. Hlavní úder je pochopitelně veden nejen proti Íránu, ale proti Rusku. Cílem je destabilizace situace na BSV. Parlamentní volby v Iráku, v nichž zvítězili Šíité, ukázaly, že Írán má situaci plně pod kontrolou.

Postupně vytvářena osa Moskva, Ankara, Teherán se ocitla pod silným americkým tlakem. Navíc byl Putin donucen světovým finančním kapitálem jmenovat opět premiérem Medveděva, kterého Rusové přímo nenávidí. Tento scénář byl naplánován centrálami světového finančního kapitálu. Rusku bylo povoleno, aby ukázalo pofiderní úspěchy v boji s terorismem v Sýrii a získalo podporu některých zemí, jako je Turecko a Írán. Ruský lid by skoro začal věřit, že Putin to myslí čestně, pokud by do toho najednou nezasáhl světový kapitál prostřednictvím Netanjahua. Na oslavu vítězství Putin nepozval Asada, za kterého již padly stovky ruských vojáků a důstojníků, ani prezidenta Íránu. Na přehlídce vítězství zněla hymna Izraele, který vraždí Syřany, Íránce a Araby a podporuje islámské teroristy. Tento scénář musel byt dlouho předtím odsouhlasen Putinem. Paralelně s tím, v předvečer oslav vítězství Rudé armády nad německým fašismem, Trump zahájil další etapu, zatím studené války, proti Íránu. Izraelská armáda útočí na íránské objekty v Sýrii. Není pochyb o tom, že to nemohlo být bez vědomí ruského vedení. Pokud by došlo k horké válce s Íránem, jaký by byl asi její průběh? Izrael nemůže začít útočit přímo.  Odpověď Íránu by byla pro Izrael likvidační. Zpočátku půjde zřejmě pouze o provokace. Není vyloučeno, že Izrael se pokusí vyprovokovat konflikt Íránu s Tureckem. Proti Íránu by mohly vystoupit i emiráty vedené Saudskou Arábií. Všechny tyto islámské diktatury se po volbách v Iráku, ve kterých zvítězili Šíité, bojí svazku Iráku s Íránem. Není vyloučeno, že se Izrael pokusí vyprovokovat i některé evropské státy NATO, jako tomu bylo v roce 2011 proti Libyi. Na příklad nějakým rozsáhlým sebevražedným atentátem. Pak by bylo pro Izrael snadné, aby se do konfliktu zapojil i on sám. Hlavní úder by pak ovšem zasadilo americká letectvo a námořnictvo. Útočit mohou ze svých letadlových lodí i ze svých základen v Saudské Arábii, v Emirátech, Iráku a Afghánistánu.

Jako již mnohokráte v dějinách Rusko, stejně jako předtím Sovětský svaz, nedodalo Íránu takovou bojovou techniku, aby s ní mohl čelit útoku Izraele a USA. Poměr sil bude evidentně ve prospěch nepřátel Íránu. Nelze ani očekávat, že by se do války mohlo na straně Íránu zapojit Rusko. Bilion ruských dolarů v amerických bankách, které mohou být zabaveny (Libyjské dolary – 160 miliard nedávno zabavila EU, stejně jako íránské dolary a zlato) je příliš mnoho.  V průběhu konfliktu může dojít k tomu, že americké válečné lodě utonou v Hormuzském průlivu a uzavřou cestu pro export ropy z Emirátů, Saudské Arábie, z Iráku i Íránu. Stejně tak mohou být potopeny v průlivu Bab-el-Mandeb, spojujícím Rudé moře s Adenským zálivem. Což se již 12. 10. 2000 stalo v Adenu. Po útoku trhavinou z malého dálkově řízeného člunu byl zneschopněn US torpédoborec Cole. Podstatné je, že zablokování transportu ropy může vážné poškodit ekonomiku ČLR.  Svržení proruské vlády v Arménii, může rovněž vážným způsobem poškodit rusko-íránské vztahy. Arménie by se mohla stát nástupištěm USA pro útok na Írán. Převrat způsobený skupinou kolem nového premiéra Pašinjana v Arménii měl materiální i finanční podporu Spojených států. Stejně tak byl převrat podpořen lidmi z francouzské i britské ambasády v Jerevanu. K podobnému převratu došlo v roce 2013 v Kyjevě. Dosud měla Arménie normální vztahy pouze s Ruskem a Íránem. Pro USA není problém rozšířit probíhající konflikt Arménie s Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach a pak vyslat na základě arménského požadavku své speciální síly.
Tato snaha o zrušení ruského vlivu v Arménii může skončit výstavbou americké vojenské základny, jako v Kosovu a trvalou kontrolou Arménie a její protiruské politiky. Tato báze nahradí ruskou vojenskou základnu. Pokud Pašinjan povede antiruskou politiku, Putin se nebude bránit a zruší ruskou vojenskou základnu v Gjumri.  Uvolní tím cestu NATO, které ji okamžitě obsadí. Základna poslouží, podobně jako Indžirlik v Turecku k organizování vojenských převratů. Je zajímavé, že Arméni mají větší vliv na Rusy, než si dovedeme představit. Jsou schopni, podobně jako Češi v roce 1989 v SSSR, ovlivnit ruskou politiku (Mlynář). Pro Írán připravují USA obklíčení. Z Perského (Arabského) zálivu americká plavidla. Arménie se stává nepřátelským státem – pokud vystoupí z paktu s Ruskem. Kazachstán pouští Američany do svých přístavů na Kaspickém moři. V Sýrii de facto existuje velká americká enkláva, která hraničí s Íránem, Na jihu je pak jaderný Izrael. Na východě okupovaný Afghánistán, ve kterém je pět leteckých základen amerického letectva. Toto obklíčení ohrožuje Írán jako jediný stát. Jediným přátelským sousedem je Ázerbájdžán. Polovina obyvatel Íránu jsou Azeři.

USA, NATO, Izrael, Saudská Arábie a emiráty se budou snažit vyprovokovat s Íránem válečný konflikt. Rusko se ukazuje, ostatně jako vždy, jako nespolehlivý spojenec. Pokusí se zřejmě o navázání spojenectví s Indií, ČLR a snad i s Pákistánem.

Putinská klika trvale opakuje, že příštích šest let bude věnováno řešení vnitřních problémů Ruska, především zvyšování životní úrovně a rozvoji ekonomiky. V podstatě by to mělo znamenat opuštění aktivní zahraniční politiky a to i po obrovských materiálních a velkých lidských ztrátách v Sýrii, které velmi negativně ovlivní morální stav armády obklíčeného Ruska.  Po třiceti třech létech lokajství, kdy došlo nejen k likvidaci Sovětské armády, ale i vojenskoprůmyslového komplexu, jsou nyní ozbrojené síly Ruska ve stavu, kdy nebudou schopny čelit, vojskům  USA a NATO. Oligarchicko-bonapartistický režim, založený na strašném vykořisťování pracujících, jehož představitelé, včetně prezidenta a premiéra mají své finanční prostředky v daňových rájích, nemají zájem o upevnění samostatnosti Ruska, která se neobejde bez samostatné zahraniční politiky, pokud by se chtělo opět stát světovou velmocí.

Tento přístup k zahraniční politice je zločinný a odráží vztah oligarchů, vedených Putinem, k Rusku.
Rozporů ve vedení Ruska je mnoho a jenom jejich hluboký rozbor může odhalit jejich podstatu. Do roku 2013 byla politika zahraniční i vnitřní vyloženě prozápadní. Stačí si připomenout rok 2008, kdy byl prezidentem Medveděv a premiérem Putin. V tomto roce došlo k přepadení Jižní Osetie na Severním Kavkaze Gruzii. Nejenže GRU nedokázalo válku včas předvídat, ale nenašel se nikdo, kdo by ihned po zahájení invaze byl ochoten vydat rozkaz k odporu. Nakonec na sebe vzal odpovědnost velitel Kavkazského VO, nařídil intervenci do Gruzie. V té době (zahájení konfliktu) nebyl dostupný Putin, který byl s Medveděvem na olympiádě v Pekingu, NGŠ Makarov ani MO Serďukov. Ruské ztráty byly, zejména u letectva značné. Nic se však nedělo. Až v roce 2012 byl jmenován ministrem obrany Šojgu – bývalý ministr pro mimořádné situace. Nebyl nikdy důstojníkem, nemá vojenské vzdělání, stejně jako jeho předchůdce. Situace se nezměnila až do roku 2014 – nacistického převratu na Ukrajině, kdy byl svržen prezident Janukovyč, na kterého Putin spoléhal. Podpora připojení Krymu k Rusku a válka Ukrajiny s Donbasem situaci natolik zkomplikovaly, že přivedly Rusko do téměř bezvýchodné situace. Po 30 letech donutila situace pod tlakem Západu Rusko zbrojit. Ruský obranný průmysl byl však privatizací narušen natolik, že nyní není schopen masové produkce nejmodernějších zbraní, které by dokázaly čelit převaze USA a NATO.  

Je potřeba zdůraznit, že zahraniční politika Ruska je od roku 2014 zdánlivě protizápadní (že je tomu jinak potvrdila návštěva Netanjahua 9. 5. v Moskvě, který donutil Putina, aby ustoupil od dodání PLŘS  S 300 Sýrii a Íránu) a vnitropolitický vývoj byl prozápadní. K zásadnímu obratu došlo po volbách prezidenta v březnu 2018, což de facto potvrdila i zmiňovaná událost. Celkově je Rusko nyní na cestě sjednocování se Západem, respektive podřizování se Spojeným státům. Nejmarkantněji se to projevuje v ekonomice. Ruská centrální banka pokračuje v nákupu státních obligací USA. Pokračuje prodej raketových motorů RD 180 NASA atd. Doufat, že by se bez revoluce něco změnilo, je při nejmenším směšné.

Je potřeba se znovu vrátit ke zrádcovskému projevu Jelcina v roce 1992, který přednesl v americkém Kongresu. V něm se snažil svalit veškerou vinu za stávající světové problémy, ekonomické i politické na KSSS a SSSR. Tehdy vyhlásil, že zrušil bojovou pohotovost pro strategické mezikontinentální jaderné střely, odhalil Spojeným státům všechna tajemství, atd. To již tehdy dovedlo k degradaci Ruska a zejména velení ruské armády. Jak ukazuje poslední vývoj, těžko se dočkáme změny.

Heroické řeči, které vede Putin, mají sloužit k povzbuzování patriotických nálad ruského obyvatelstva, aby se nebránilo pokračování loupení ruského bohatství vládou v čele s Putinem, Medveděvem, Šojgu, Grefem, Kudrinem, Nabijevovou a Matvienkovou. Jde o celonárodní podvod.  Při tom o většině zahraničních akcí ruské armády a politiky Putin mlčí. Jde o jeho pozitivní vztahy s Izraelem, jehož armáda vraždí v Sýrii ruské spojence Syřany, Íránce, příslušníky Hizballahu atd. Proto nikoho nepřekvapila informace, která unikla po setkání Putina s Netanjahuem 9. 5.: Netanjahu řekl, že nepochybuje o tom, že Rusko bude i nadále podporovat Izrael. Koneckonců, když izraelské letectvo bombarduje Sýrii – Putin vůbec neusiluje o svolání RB OSN. Jeho přítomnost na přehlídce ruských vojsk na Rudém náměstí je plivnutím do tváře nejen ruskému lidu a desítkám padlých při osvobozování Sýrie, ale celému pokrokovému světu.

V Moskvě Netanjahu ospravedlňoval bombardování íránských vojsk v Sýrii slovy: 73 let po holocaustu zvedá hlavu stát Írán, který požaduje likvidaci státu Izrael. Íránské vedení je následníkem německého fašismu. Je to celé hloupost. V Íránu vůbec neexistují rasové rozpory ani mezi Židy, afghánskými imigranty, Kurdy, Azery a Íránci. Přitom v Izraeli se stal rasismus státní ideologií. Přitom nehovořím o tom, že v Izraeli existuje v podstatě otrokářství. Nebo jste již viděli židovského dělníka?
Rasismus je zakotven ve starých dokumentech, jakým je „Rituální dekalog – desatero“.
1. Nespojuj se obyvatel té země, do které přijdeš, aby vás nespoutali do své sítě. Rozbijte jejich obětiště, jejich svaté idoly rozbijte, vyrabujte jejich svaté lesy a všechny symboly spalte.
2. Nedopusťte, aby se vaši synové ženili s jejich dcerami a vaše dcera aby se vdávaly za jejich muže.
Zdálo by se, že je to šaškárna stará sedm a více tisíc let. Není tomu tak. Ani podle soudobých izraelských zákonů se žid nemůže oženit s příslušnicí jiného národa, pouze se židovkou, která dokáže svůj čistý židovský původ. Podobně je tomu i opačně.

Je to otevřený rasismus. Je pouze na úvaze, kdo s takovými nesmysly přišel první.

Úloha Polska, jako amerického vazala v přípravě války proti Rusku

V poslední době se rozšířila zpráva, že polská (nacistická) vláda nabídla Spojeným státům 2 miliardy dolarů za to, aby zřídily svou permanentní vojenskou základnu na území Polska, která by eliminovala obavy Polska z ruské ofenzívy a stala součástí nástupiště v budoucí válce proti Rusku. Pentagon přislíbil, že návrh zváží.  

Mezinárodní experti se přou o to, zda má nyní, v době jaderných takticko-operačních i strategických řízených střel rozvinout americkou obrněnou divizi pouhých 250 km od ruských hranic. Polská vláda je údajně připravena investovat finanční prostředky do výstavby základny, která má obsahovat služební budovy, byty, hangáry pro uložení bojové techniky a zbraní, zkrátka všeho, co potřebuje k výcviku a budoucí válce obrněná divize. Pentagon se však obává, že mu vlastní administrativa neposkytne dostatek financí na fungování další zahraniční základny, jejichž existence je pochybná. Pentagon rovněž pochybuje o tom, zda bude možní umístit celou divizi v jediném prostoru. Rovněž se musí rozhodnout, zda přesune své tanky a OT z Německa, nebo přímo z USA.

Amerika si vybudovala v Německu dokonalé vojenské základny, včetně střelnic a všech infrastruktur pro výcvik a život. Bylo by to složité. Divize má 300 tanků Abraams, 150 samohybných houfnic, 300 ks protitankových kolových zařízení. Kromě personálu jen výcvikový prostor vyžaduje obsluhu v počtu asi 1000 osob.

Ruská armáda má v evropské části pouze jeden výcvikový prostor, na kterém může provádět ostré střelby. Proto Pentagon se snaží tvrdit Polsku, že dosavadní systém rotace praporů a brigád na hranicích Ruska je vhodnější a hlavně levnější. To ovšem nejsou nejdůležitější otázky. USA prohrály všechny války, které vedly od roku 1945 a v zemích, které údajně porazily, jako jsou Irák a Libye, stejně nakonec vzniknul protiamerický režim.

Proto se dotazují Polska, na věrohodnost zpravodajských informací o chystající se ruské ofenzívě proti Polsku a evropské části NATO – Pobaltí. Pentagon dobře ví, že příznaky útoku neexistují. Pokud by byly věrohodné, nedají se nijak utajit. Vyžadovaly by přesuny vojsk, bunkrů pro štáby atd.

Po převratu v roce 1989 se dostali ve všech bývalých socialistických zemích do velení armád pouze pitomci, jako byl např. generál Pezl u nás a to nehovořím o ministrech obrany. Stejně tomu bylo i pře druhou světovou válkou. Jejich jediným motivem je nenávist vůči komunismu a komunistům. Nejinak je tomu v Polsku. Proto je ze strategického hlediska i válka proti Rusku i s oslabenou armádou riziko, které chápou pouze velitelé ozbrojených sil USA. K čemu by sloužila dislokace jediné obrněné divize US Army v Polsku?

Ať je ruské velení neschopné jak chce, ale nikdo by neměl očekávat, že bude opakovat Stalinovy chyby před přepadením SSSR. To je, že bude bojovat na několika frontách (Finská válka, válka k podpoře ČLR), nebo dokonce uzavře další smlouvy s protivníkem o neútočení a bude čekat na přepadení své země.

Jaký by mohl být první scénář konfliktu, pokud by se Polákům podařilo prosadit svoji koncepci války s Ruskem? Zatím hovořím o konvenční válce. Ruská armáda by musela vést strategickou kontinentální ofenzívu. NATO by muselo k obraně koncentrovat alespoň dvě armádní skupiny. Rozsáhlý konflikt, vedený konvenčními sílami by vyžadoval desítky divizí na obou stranách. NATO by muselo postavit do první linie pět armádních sborů, V hypotetickém konfliktu takových rozměrů by dislokace jediné americké obrněné divize nehrála žádnou úlohu. Po třiceti létech likvidace sovětské armády Rusko se bude podobnému konfliktu vyhýbat. Vzhledem k vojensko-technické převaze zbraní NATO, by jeho armáda utrpěla nepřiměřené ztráty.

Druhý scénář – pravděpodobnější zahrnuje použití zbraní hromadného ničení. V tomto případě by se americká základna v Polsku stala terčem prvního jaderného úderu. Ten má Rusko přesně připravený. Zřejmě by k tomu stačil úder ŘS krátkého doletu typu ISKANDER s jadernými hlavicemi, které jsou dislokovány v Kaliningradské oblasti. Při současné úrovní průzkumných prostředků vojensko- kosmických sil Ruska, by se obrněná divize v Polsku ani nestačila rozvinout.

Podle třetího scénáře by válka začala rovněž konvenčním konfliktem a pak se změnila ve všeobecně nukleární konflikt. Vzhledem k obrovským ztrátám živé síly i bojové techniky a zbraní je rovněž pro Ruské vedení nepřijatelná. Zbývá tak jediná varianta. Tu však Rusko zatím odmítá. Válka by znamenala zničení civilizace. Je potřeba zvážit hlavní problém – ruskou strategií. Rusko americké vztahy jsou sice na špatné úrovni, ale to neznamená, že jediným východiskem pro Rusko je pouze válečný konflikt. Situce bude jasnější po vyřešení ukrajinského, syrského a íránského problému a hlavně postojům ČLR k možným válečným konfliktům.

Zatím tedy dislokace jediné divize v Polsku nepředstavuje pro Rusko žádnou hrozbu. V kontextu obkličování celého Ruska a pokusu o vyvolání hybridní války proti Rusku svůj význam má. Horší věc je, že stojíme na straně agresora. Třicet let nevedeme žádnou propagandu, ve které bychom se snažili vyvracet lži o Rusku a nenávisti k Rusku. Je evidentní, že v hlavách generálů NATO není nic jiného, než snaha o vymyšlení co nejdokonalejší provokace, která by ospravedlňovala rozpoutání válečného konfliktu. Mnoho z těch pitomců jsem osobně znal, ať to je Šedivý, Picek, nebo Pavel. Před rokem 1989 předstírali, že jsou komunisty, revolucionáři z povolání!

Jednou z takových provokací jsou vojenská cvičení. Jen letos provedly armády NATO přes 100 drobných cvičení. O 20 % více, než loni. Hlavní manévry, zaměřené proti Rusku se pod názvem „Úder šavlí“ (Saber strike) 2018 konaly ve dnech 3. – 15. června. Letos se jich zúčastnilo 18 000 osob. Počet se od roku 2010, kdy proběhly první manévry, neustále zvyšuje. V roce 2010 pouze 2000. Ruská vláda oficiálně protestovala 31. 5. 2018 na zasedání Rady NATO – Rusko v Bruselu. Cvičení probíhalo v Polsku, Litvě, Lotyšsku a Estonsku. Kromě sil NATO se účastnila vojska Makedonie a Finska. Jednou z hlavních součástí cvičení byl vzdušný výsadek, jako součást nacvičované agrese proti Rusku. Síly rychlé reakce nacvičovaly 8. 6. hromadný výsadek 800 výsadkářů z USA, Lotyšska, Litvy, Izraele a Polska, který proběhl v Litvě. To ovšem není konec manévrů. Další cvičení na ruských hranicích proběhne koncem října a počátkem listopadu pod názvem „Trident Juncture“ (Křižovatka trojzubec), kterého se účastní 35 000 sil pozemních vojsk, 70 válečných plavidel a 130 bojových letounů. Na území Polska pak proběhne v listopadu cvičení „Anaconda“ se 100 000 vojáky, 5000 tanky a transportéry, 150 letouny a 45 válečnými plavidly. Na cvičení Anakonda bude nacvičován preventivní úder na Rusko. Náčelník štábu pozemních sil US Army gen. Mark Milley řekl, že se má nacvičovat, jak čelit možné ruské invazi do Pobaltí a Polska. Letos v květnu proběhlo již cvičení s názvem Hedgehog – Ježek v Estonsku a Lotyšsku, kterého se účastnilo přes 15 000 vojáků NATO. Cvičení zjevně mají připravit Rusko na to, že by mohla být v Polsku trvale dislokována americká obrněná divize. O výstavbě základny by mohlo být rozhodnuto na zasedání velení NATO v červenci 2018.

V poslední době velení NATO oznámilo svůj plán zvýšit počet mužů v „Silách rychle reakce NATO“ z 20 na 50 000. Součástí „Sil“ je letectvo a námořnictvo. Síly mají být připraveny k agresi v průběhu 30 dnů. Válečné přípravy proti Rusku zahrnují i výstavbu nového velitelství sil rychlé reakce v německém Ulmu. Velení NATO tvrdí, že působení těchto sil má pouze dočasný charakter. Pravidelná cvičení a vytváření infrastruktury, kterou mají využívat síly, které se budou účastnit agrese, svědčí o tom, že jde o součást obkličování Ruska.

Hrozbou pro Rusko před červencovým summitem je i fakt, že NATO a USA připravují dislokaci protiraketového systému THAAD v Německu a posílení PRO systémem Aegis na Baltu, jako posílení polské PRO vyzbrojované raketami Patriot PAC-3 MSE. Jak THAAD, tak i Patriot mají omezenou účinnost proti ruským raketám. Aegis je však účinnější. Probíhá tedy modernizace PRO. Na staré základny je umísťována nová bojová technika a zbraně. Hlavní smysl pro velení NATO je v tom, že velení ruské armády nemůže těmto zásahům jen tak přihlížet. Postavit proti tomu vlastní síly je velmi nákladné. Aegis nepředstavuje pouze PRO, ale může zasáhnout i raketami středního dosahu cíle v evropské části Ruska. O narušování smlouvy INF o zákazu dislokace raket středního doletu mezi Ruskem a USA není řeč. Radary AN/TPY 2, které slouží k zjišťování cílů pro Aegis mají dosah od 1 500 do 3 000 km a mohou monitorovat celou evropskou část Ruska. Kromě raket si připravuje NATO letouny F – 35, jako nosiče řízených jaderných pum B61-12.

Červencový summit NATO se bude zabývat především tzv. ruskou hrozbou. Mimořádný rozsah manévrů NATO má nacvičit jak mají vojska zaujmout agresivní postavení. Musíme hovořit o nové fázi studené války. Provokace Ruska jsou v plném proudu.

Vnitropolitická situace a sociální vývoj v Rusku prochází od roku 2013 hlubokou krizí

Zfalšované volby v březnu 2018 však umožnily pokračování oligarchicko-bonapartistické diktatury. Ta pochopitelně nemá zájem řešit problémy chudoby ruského lidu. Ruský lid nemohl očekávat, že by tuto věrchušku mohlo zajímat vyřešení krize.   

11. 4. 2018 vystoupil předseda vlády Medveděv ve Státní Dumě s hodnocením činnosti ruské vlády za poslední rok. Na zasedání měl vytýčit nový kurs rozvoje ekonomiky, která upadla po zavedení amerických a evropských sankcí. K tomu se ovšem neodhodlal. Stejně jako loni premiér prohlásil, že země jde správným směrem, který nepotřebuje ani změny, ani žádné úpravy. Je třeba konstatovat, že Putin, ani Medveděv nechtějí objektivně hodnotit situaci, uznat vlastní chyby a měnit politiku, která vede k narůstání krize.  Vláda opět informovala o tom, že situace v ekonomice je plně stabilní. Vláda prý plní sociální závazky a úkoly, které stanovil prezident Putin ve svých loňských i letošních květnových směrnicích. Hodnocení vlády není objektivní. O čem tedy lže? V loňském roce se prohloubila krize v ruském průmyslu. Ve všech oblastech, kromě surovinové, docházelo buď ke stagnaci, nebo k úpadku. Slíbený program záměny importu není realizován. Stačí nahlédnout do statistiky celní služby, abychom mohli zjistit, že roste import všeho základního zboží, výrobků těžkého i lehkého průmyslu, stejně jako potravin a léků. V loňském roce byla rekordní sklizeň obilovin. Při tom se zvyšuje i import mouky. Vzhledem k tomu, že se stát přestal zabývat zemědělstvím, zanikla mnoha sila a obilí hnije. Nyní je vyváženo téměř zdarma do afrických zemí. Prozápadní ultra liberální kurz vlády přivedl k tomu, že podíl zahraničního kapitálu v ruské ekonomice představuje 45-95 %.

Dochází k prohlubování potravinové závislosti Ruska. Přitom na těch zemích, které neskrývají nepřátelství k Rusku. Vedení komunistické strany na setkání s Medveděvem projednalo všechny státní programy rozvoje ekonomiky. Na rozvoj mělo být věnováno 8 bilionů rublů. Na rozvoj zemědělství však bylo věnováno pouze 16 miliard. Při tom na venkově žije 38 milionů Rusů. Pokud nedojde k výstavbě bytů, školek, škol, nemocnic a sociální infrastruktury, nedojde k rozvoji zemědělství a dosažení potravinové soběstačnosti. Při současných sankcích Západu je to otázka přežití Ruska. Vládní sliby o snížení surovinové závislosti ruské ekonomiky tak zase zůstaly pouze sliby. Jedině na úkor exportu surovin je zajištěn minimální růst ruské ekonomiky a HDP. Pokud odečteme zisk z exportu surovin, zjistíme, že HDP klesá.  

Ale ani v sektoru těžby surovin není všechno v pořádku. Odpisy v těžebních zařízeních dosáhly 55 %. Odpisy na opotřebení v celé ruské ekonomice dosáhly již asi 50 %. Vytíženost výrobních kapacit činí pouze 60 %. Tím, že vláda neřeší tento problém, vytváří podmínky pro rozpad Ruska a ohrožuje národní bezpečnost. Podle poslední zprávy se ale vláda vůbec nezabývá řešením tohoto problému. Na téma slavnostních prohlašování o plánech modernizace ekonomiky nyní přestala zcela hovořit. V porovnání s vyspělými státy zaostává Rusko 4-6 krát. Situace se každý rok zhoršuje.

Stejná situace je ve výstavbě bytů a dopravní infrastruktury. Nyní chybí asi 12 milionů metrů čtverečních obytné plochy a deficit se stále zvyšuje. Současný režim nahrává jen velkým vlastníkům, které zajímá pouze jejich zisk. Neinvestují do moderních technologií, do bezpečnosti výrobních kapacit. Důsledkem jsou strašné katastrofy, k jaké došlo v poslední době na Kuzbase a v Moskevské oblasti. Pokud nedojde k okamžitému řešení, budou se katastrofy masově šířit po celém Rusku.

Průměr tempa rozvoje ekonomiky ve světě činí 3,5 %. V Rusku pouze 1,5 %.

Putin ve svém každoročním poselství Federálnímu shromáždění stanovil úkol: dosáhnout toho, aby v průběhu příštích šesti let došlo ke zvýšení HDP na jednoho obyvatele 1,5 krát. To by se však musel HDP zvýšit ročně o 8 %. V SSSR činil růst HDP od roku 1920 – 1940 ročně 15 %. Podobně se rozvíjela i ČLR. I dnes po snížení, dosahuje růst kolem 10 %. Za neoliberální vlády, která se nyní po zvolení Putina nebude měnit, se HDP pouze snižoval. Bez změny kurzu vývoje a k tomu za Putina nedojde, bude pokles nadále pokračovat se všemi sociálně ekonomickými důsledky, včetně urychleného vymírání Rusů.

Doba dosud vedené politiky skončila

V prezidentských volbách dosavadní prezident Putin obdržel většinu hlasů voličů. Vláda se snaží využít tento výsledek jako důkaz toho, že lid si žádá pokračování dosavadní politiky. Je to pochopitelně lež. Liberální programy nezískaly v těchto volbách ani 5% hlasů. Většina hlasovala za komunistický program obnoveného socialismu. Předpokládala, že se lepší budoucnost skrývá za sliby prezidenta Putina o tom, že bude realizovat program rozvoje Ruska, odpovídající zájmům většiny. Takový program ovšem vláda, stejně jako v minulosti, nemá.   

Vláda ho neformuluje a pokračuje ve vnucování neoliberálních receptů údajného rozvoje země. Rusko však již na takové recepty nemá čas. Nemá čas poslouchat vylhané litanie o nějakých pofiderních úspěších. O nutnosti pokračovat v kurzu, nastoleném po rozbití SSSR a sovětského systému, v kurzu, který tlačí Rusko do slepé uličky krize, odzbrojuje ho vůči vnějším nepřátelům, kteří usilují o rozbití Ruska.

Nyní stojí Rusko na hraně propasti. Tato situace vyžaduje od prezidenta a od vlády rozhodná řešení. Pouze hlupáci, nebo otevření zrádci mohou ignorovat tu skutečnost, že Rusku byla vyhlášena válka na jeho zničení. USA a NATO uzavírají smyčku kolem ruských hranic, otevřeně diskutují o možnosti přímého střetu s ruskou armádou na teritoriu Sýrie, který by se pak mohl přenést na ruské území.

Spojené státy nedávno zavedly velmi tvrdé sankce proti velkému počtu ruských společností a vysokým funkcionářům. Těmito sankcemi udeřily nejen na zájmy jednotlivců a skupin, ale na celé Rusko. Ruská oficiální propaganda lživě tvrdí, že Rusku sankce neškodí, při tom se cena akcií sankcionovaných společností snížila o 15-50 %. Sankce vyvolaly novou vlnu inflace. Jen za první dubnové dny se hodnota dolaru a eura zvýšila o 7-8 rublů. Je směšné tvrdit, že se sankce Ruska nedotkly, jestliže všechny finanční aktiva v amerických bankách náležící jednotlivcům i podnikům, byly zmraženy. Jde o finance, které oligarchové vyvezli z Ruska, s vědomím ruské vlády, která i nadále bude podporovat vývoz kapitálu. Od pádu SSSR uniklo do zahraničí a do daňových rájů 60 bilionů rublů. Od roku 1990 nepřestává rozkrádání ruských finančních zdrojů. Nyní Západ dává Rusku najevo, že může tyto finance navždy ztratit podobně jako Irák, Írán, Libye, Sýrie a Venezuela. Za tuto situaci může nejen Západ, ale neoliberální vlády v Rusku. Tyto dvě síly spolupracují při vykrádání Ruska. Vláda schválená Putinem nehovoří o změnách této politiky.

Finančně ekonomický blok ve vládě pokračuje v realizaci praxe globálního kapitalismu, ke které se připojilo Rusko po rozbití SSSR, kdy se stalo jeho surovinovým přívěskem. Nyní však světový kapitál přímo prohlašuje, že již Rusko nepotřebuje ani v této roli. Pokračování v současném kurzu je cestou k chaosu. Rusko se po rozbití mohutné vlastní ekonomiky, která byla schopna Rusko zabezpečit, přeměnilo v nepotřebnou zemi, která ztrácí svou suverenitu. Cílem je přímé ovládnutí ruských gigantických přírodních zásob.

Komunisté upozorňovali od roku 1990 na to, že je potřeba změnit sociálně ekonomický kurs, který upevňuje ekonomiku ruských nepřátel, podkopává ekonomiku Ruska a ohrožuje ruskou bezpečnost. Vláda všechny komunistické návrhy odmítla a obvinila je, že usilují o novou železnou oponu. Nyní železnou oponu spouští světový imperialismus.

Vláda a prezident dovedli zemi do mimořádné situace. Při tom odmítají návrhy komunistů, usilují o spolupráci s nepřítelem Ruska a hlavně odmítají komunistický program národní záchrany.

Nedávno prohlásila velvyslankyně USA v OSN Niki Haley na univerzitě v Yale: „Rusko nebude nikdy naším přítelem. Washington spolupracuje s Moskvou pouze tehdy, když je to pro něj výhodné a udeří na Moskvu tehdy, když je to potřeba.“ Tato slova vyjadřují skutečnou podstatu politiky USA a jejich lokajů po celém světě. Západ již nepoužívá měkkou, diplomatickou rétoriku. Nyní naprosto otevřeně hovoří o tom, proč zlikvidoval SSSR, SSS a zatáhnul je do globální pasti. Takové přesvědčení plyne z analýz, že Rusko je natolik oslabeno ekonomicky i vojensky, že se proti světovému kapitalismu nemůže nijak postavit. Nakonec Niki Haley dodala: „Nikdo si nedovede představit, co tato administrativa připravuje pro Rusko.“

Není složité uhádnout, o jakých plánech Haley hovořila. Zřejmě to bude vydírání evropských společností a bank, které odmítnou zavést sankce proti Rusku a proti státům, které se pokusí zachovat svou loajalitu vůči Rusku, včetně již zmíněných zmrazování ruských finančních aktiv v evropských bankách.  Pak bude následovat další rozšíření sankcí proti fyzickým i právnickým osobám a ruskému státu. Dále pak zmrazování valutových rezerv, za které Rusko nakoupilo americké státní obligace. Pak sankce proti zemím, které budou nakupovat od Ruska suroviny. Důsledkem bude všeobecná platební neschopnost Ruska, inflace, zdražování zboží na ruském trhu, výrobní i finanční kolaps ruských firem a hromadné zbídačování lidu. Vznikne situace horší než v roce 1991, nepřítel již nevystupuje pod maskou přátelství, lidských práv a svobod, ale vede otevřenou palbu, s cílem genocidy Rusů.

Jako odpověď na válečnou hrozbu Západu Rusku, předložil Putin a Šojgu rozsáhlý program přezbrojení ruské armády a modernizaci jaderných, strategických mezikontinentálních balistických střel. Tento úkol je však možno splnit pouze tehdy, když se bude úspěšně rozvíjet celá ruská ekonomika. Dále musí dojít k obnově spojení VPK s vědeckými institucemi, která byla narušena v průběhu likvidačních reforem. Protivník ví, kde je ruské zranitelné místo. Proto si vede i tak drze ve vztahu k Rusku.

V současné situaci, která se stále více blíží k podmínkám válečného napětí, ministerstvo financí a ministerstvo ekonomického rozvoje by měla působit tak, jako v době před blížící se válkou. To se týká i Ruské centrální banky. K tomu je však potřeba změnit systém řízení ekonomiky – změnit sociálně ekonomický kurs vlády. Zatím však vláda hovoří pouze o podpoře těch podniků, na které byly uvaleny sankce. Ty mají být podpořeny ze státního rozpočtu. Dále vede řeči o vytváření zón bez daní, na příklad na Krymu. Bez zásadních změn však Rusko nemůže přežít. Vládě je to však jedno a hovoří pouze o podpoře oligarchů. Nehovoří vůbec o podpoře chudiny, na kterou nejvíce dopadne zvyšování cen potravin a o řešení celkového zbídačování Rusů.

Program záchrany Ruska podle komunistů

Volby vyhrál Putin. Voleb se účastnilo ze 109 milionů voličů 73 milionů – tedy 67 %. Putin údajně získal 56 milionů – 76 % a Grudinin  8,7 milionů – 11,77 % hlasů.

Kdo však sledoval průběh voleb 18. 3. 2018 ve státní televizi, zjistil, že se ani lidé pověření falšováním voleb nedokázali shodnout, jak informovat o průběhu voleb, aby to znělo věrohodně:

11 h byla účast 38,7 milionů, Putin měl 12,1, Grudinin 13,7 milionů

17 h byla účast 61 milionů, Putin 31,7, Grudinin 24,4 milionů

18 h byla účast 65,4 milionů, Putin 48, Grudinin 7,3 milionů

20 h byla účast 73,6 milionů, Putin 56,4, Grudinin  8,7 milionů.

Z analýzy vyplývá, že od 17 do 20 h přišlo k volbám asi 12,6 milionů voličů. Z toho bylo připsáno Putinovi 24,7 milionů a Grudininovi ubráno – 15,7 milionů voličů. Volby neodpověděly na hlavní otázku, jak se bude Rusko dále rozvíjet, jak bude odpovídat na nepřátelské výzvy svých nepřátel. Na tyto otázky bylo potřeba odpovědět již při inauguraci.

Pavel Grudinin – Lidový kandidát sjednocené levice pro volby ruského prezidenta

Ústřední volební komise (ÚVK) zaregistrovala 12. 1. 2018 předsedu sovchozu „Lenin“ v „Moskevské oblasti“ Pavla Nikolajeviče Grudinina jako kandidáta na volby prezidenta, které se uskutečnily 18. 3. 2018. Při této příležitosti nový kandidát vyjádřil své přání: „Doufám, že předvolební kampaň se uskuteční bez špíny a podvodů, tak aby vešla do dějin Ruska jako nejčestnější a nejčistší.“

Předseda KS RF Gennadij Zjuganov, který byl předsedou Grudininova volebního štábu ke společnému kandidátovi levice a patriotických sil, uvedl: „Pavel Nikolajevič ví, jak vyvést Rusko z ekonomicko-sociální krize a zvýšit životní úroveň obyvatelstva. Jeho sovchoz „V. I. Lenina“ se rozvíjí dokonce i v mimořádných podmínkách krizí a sankcí.“ Předsedkyně ÚVK, fanatická zastánkyně režimu, se na něj hrubě obořila, aby tam neagitoval a „poradila“ komunistům, aby si zajistili na den voleb dostatek pozorovatelů do volebních místností. Jmenování P. N. Grudinina jako kandidáta, představujícího levicové a patriotické síly Ruska vyvolalo ve společnosti velký pozitivní ohlas, stejně jako nenávist a zlost představitelů oligarchicko-bonapartistického režimu, vedeného Putinem. Jurij Boldyrev, zástupce předsedy volebního štábu prohlásil, že Grudinin nepatří k těm kandidátům, kteří léta vyřvávají, že chtějí být prezidentem. Je to člověk, který pracoval a pracuje ve vedoucím kolektivu. Nyní jsme vytvořili jednotný, rozsáhlý vedoucí kolektiv, jaký v Rusku před volbami nikdy nebyl. Boldyrev dodal: „Náš kandidát byl vybrán osobnostmi, které ho dobře znají.“ S takovým kandidátem jako Grudinin bylo těžké vést veřejné diskuse v médiích a Putin nebyl schopen se svým dokonalým konkurentem polemizovat. Proto se také veřejným diskusím s Grudininem vyhnul. Bylo však nutné předpokládat, že oligarchicko-bonapartistický režim učiní vše proto, aby Grudinina ještě před volbami v očích lidu lživě pošpinil a případně i fyzicky zlikvidoval.

Vítězství Pavla Grudinina v prezidentských volbách 2018 by vyvedlo zemi z krize

Pokud by se podařilo seznámit všechny ruské voliče s čestnými slovy, idejemi, názory a plány kandidáta Grudinina, většina lidu by ho volila a pokud by nezvítězil v prvním kole, tak ve druhém určitě. Těm, kdo tvrdili, že Grudinin je pouze loutkou Kremlu je potřeba říci, že jsou lháři. Problém byl v tom, že se proti němu hned od počátku ledna 2018, kdy vyhlásil svou kandidaturu, zvedlo celé tsunami lží, pomluv a podrazů. Grudinin ovšem neměl takové finanční, informační a silové zdroje, jako má reprezentant ruské oligarchie Putin (který je prý nenahraditelný, je sám výborný, ale jeho lidé nikoli, atd.).

Hysterická vlna nenávisti byla vyvolána všemi vrstvami, které zavětřily, že by zlodějský systém mohl skončit, byla ale naneštěstí přijatá zhlouplými pseudopatrioty, včetně i tzv. prosovětských hnutí, obdivujících Putina. Konec tohoto systému, který se přežil, by tak nemusela přinést až socialistická revoluce, ale i nekrvavý přechod volbou Pavla Grudinina.

Síly zla učinily všechno proto, aby Grudinina očernily, zkreslily jeho postoje, vytvořily falešné představy o jeho osobnosti, názorech a plánech.

V těchto ruských prezidentských volbách se poprvé objevila reálná alternativa. Od počátku však bylo jasné, že pokud ruský lid nevyužije pootevřené okno svých možností, pozdější změna vlády a její krach bude bolestnější jak pro ruský stát, tak i pro jeho lid.

K tomu, aby se Pavel Grudinin stal prezidentem, by se musel lid zbavit hypnózy, kterou mu buržoazie prostřednictvím své propagandy vnucuje: stabilita, stabilita, stabilita, Putin, Putin, Putin, „kdo může stát v čele Ruska kromě Putina?“ atd.

Ukázalo se, že to mohl být Pavel Grudinin. Z jeho dosavadních projevů bylo zřejmé, že stojí o několik stupňů výše než Putin. Od Putina lid nikdy neslyšel taková přímá, přesná a jasná slova zejména o hlavním, ale slyšel pouze přikrašlování skutečnosti, manipulaci, lživý patos, zkrátka slovní ekvilibraci. Po pravdě řečeno, Grudinin je moudrý. Putina nedémonizoval, ale objektivně hodnotil jeho činnost, jeho klady i zápory. Bezpochyby Putin o mnohém hovořil, ale praktické kroky zejména v zahraniční politice byly ranami do zad Rusku. Ať již to bylo odmítnutí podpory Janukovyče na Ukrajině, ovládnutí Krymu a válka na podporu Asada v Sýrii. Putin sice sehrál pozitivní úlohu po nástupu do funkce v roce 2000, po deseti letech diktatury zločince Borise Jelcina. Dělal však pouze to, co mu dovolil světový imperialismus a oligarchicko-bonapartistický režim, který si ho postavil jako loutku do čela politického systému.

Bylo tedy z těchto důvodů evidentní, že další politickoekonomický rozvoj země pod jeho vedením není možný. Obsah současného Putinova programu, který on sám není schopen ani pochopit, natož pak zformulovat, je tedy zabetonovat a dokonce posvětit a učinit nevratnou neomezenou sociální nerovnost, kdy oligarchové, kteří začali krást již v roce 1990 a vyrostli na nepřetržitém olupování Ruska a pokračují v tom dodnes, se stali dědičnou kastou a pod vedením Putina dělení Rusů na bohaté a „dobytek“ se stalo nepřekonatelným.

Putinovo zvolení znamená slepou uličku rozvoje Ruska. Pokud by moc umožnila masové a čestné volby a i kdyby Grudinin nezvítězil, Putin by byl nucen korigovat svůj kurz vlády. Jen to by již znamenalo pozitivní krok, dosažený komunisty. Lid tak opět ztratil šanci na změnu.

Prezidentské volby neposkytly odpověď na hlavní otázku, jak se bude dále rozvíjet Rusko, jak se bude měnit jeho postavení ve světě a hlavně jak bude odpovídat na nepřátelské provokace a jak bude odporovat plánům nepřátel, kteří usilují o rozbití ruské státnosti. Na tuto otázku je potřeba odpovědět již nyní. Jinak Rusku hrozí katastrofa. Rusko potřebuje takový rozvojový program, který by zajistil jeho záchranu.

Ať již byly výsledky voleb jakékoli, jediný program a východu z krize navrhli pouze komunisté, spojení s patriotickou opozicí. V roce 1999 se tento krok k záchraně Ruska podařil tím, že podpořili vládu Primakova, Masljukova a Geraščenka. Nyní se dějiny opakují, ovšem na mnohem nebezpečnějším stupni. Nebezpečí se bude zvyšovat s časem, po který bude oligarchicko-bonapartistická moc komunistické návrhy odmítat.

Komunisté trvají na znárodnění surovinových zdrojů a nejdůležitějších odvětví ekonomiky. Vytrhnutí ruských zdrojů z rukou oligarchie, která nikdy nebude investovat své zisky do rozvoje domácí ekonomiky. Přišla doba, ve které je potřeba začít realizovat rozsáhlé investice do ekonomiky, průmyslu, VPK, dopravní infrastruktury, nových technologií, vědy, školství a zdravotnictví. Je potřeba mobilizovat všechny zdroje, kterých je více, než dost. Jen za poslední tři roky vyvezli ruští oligarchové ropy, plynu, dřeva, zlata a diamantů za 20 bilionů rublů. Ve formě daní se však do státního rozpočtu dostalo pouze 8 bilionů rublů.

K. K.