Ať se na příkladu naši porážky poučí budoucí revolucionáři

sssr_vlajka

Proč si dělnická třída neudržela politickou moc?

Dělnická třída v SSSR oslabená válkou a zbavena svého jádra – komunistů, kteří padli ve světové válce, byla ovlivněna rolnickou nevědomou masou a začala se rozpadat ideologicky a ztrácet své třídní uvědomění. Síla dělnické třídy spočívá v jejím revolučním proletářském vědomí. Pokud toto vědomí ztratí – ztratí tím i svoji sílu. K tomuto jevu došlo po smrti Stalina, krátce po II. světové válce. Okamžitě s tím došlo k posílení všech třídně nepřátelských, antisovětských elementů. V SSSR tak došlo ke změně v uspořádání třídních sil. Do značné míry bylo ovlivněno válkou a projevilo se ihned po jejím ukončení.

Zejména v této době začal západní imperialismus kampaň k podkopání sovětské ideologie. V podstatě šlo o informační válku proti sovětskému státu neméně strašnou než válka hitlerovského nacismu. Mnozí z nás slyšeli o tzv. Dullesově plánu, plánu rozsáhlé kampaně na podkopání sovětské ideologie a likvidaci socialismu. Nyní někteří buržoazní ideologové začali tvrdit, že žádný „Dullesův plán“ nikdy neexistoval, že jde o mýtus, který si vymysleli komunisté. Jde prý o tvrzení spisovatele Anatolije Ivanova, který ho uvedl ve svém románu „Věčné volání“ a vložil ho do úst jednoho z hrdinů. Buržoazní ideologové se tak chytají drobnosti, aby zakryli podstatu. Důležité je to, že tisíce takových dullesů hovořily v podobném duchu, i když nepoužívali stejná slova. Jejich hlavním cílem bylo, v souladu s plánem ideologické diverze, likvidace SSSR. Nejenže o tom hovořili, ale to i udělali a dělají!

Ideologicko-dezinformační válka stála miliardy USD. K jejímu vedení vznikla již před válkou dobře organizovaná centra. Takové instituce se nepřetržitě zabývaly pouze jedním – vypracováváním metod antisovětské propagandy, vynalézali nejúspěšnější způsoby rozvrácení vědomí sovětských lidí, fabrikovali pravděpodobné lži o sovětském systému. Jejich činnost byla plánována na dlouhou perspektivu do budoucnosti.

Světový kapitál byl ochoten učinit vše, bez ohledu na výdaje, aby zlikvidoval sovětský socialismus, první dělnický stát v dějinách světa.    

Měšťácké a antisovětské vrstvy, které po válce nabíraly rychle sílu, se staly tou „pátou kolonou“, na kterou se zaměřila imperialistická informační válka a její metody ideologické diverze.

Ihned po válce započal západní imperialismus svou horečnou kampaň k podkopání sovětské ideologie. Sledoval tak jediný konečný cíl, rozbití SSSR a celého socialistického tábora, zničení socialismu na celé planetě. Při tom se koncentroval na sobě blízkou „pátou kolonu“ v sovětské společnosti, nepřátelskou sovětskému systému. Z ní si vybíral své „agenty vlivu“ jakými se stali Michail Gorbačov, Alexandr Jakovlev, spisovatelé jako Solženicyn a desetitisíce dalších.

K aktivizování všech těchto elementů došlo ihned po skončení války a to v důsledku oslabení dělnické třídy a její komunistické avantgardy. Centrály západního imperialismu se zaměřily na to, aby v těchto vrstvách sovětské společnosti posilovaly nepřátelství vůči sovětským komunistům a dělnické třídě, nenávist vůči sovětskému státu a hlavně na dosažení toho, aby se tato nenávist změnila z podvědomé na vědomou.  

Začala tedy nelítostná ideologická válka, jejímž cílem byla smrt socialismu. Co mělo v té době dělat vedení komunistů? Zahájit ideologický odpor. Mohl být tento odpor úspěšný? Mohl, pokud by komunistická strana postavila do boje miliony představitelů dělnické třídy, vyzbrojených marxisticko-leninskou teorií, pokud by tito komunisté byli spojení s pracujícím lidem, pak by žádná ideologická diverze neměla účinnost. Sovětský lid by se tak stal nezranitelným. Již v té době se však u pracujících snížil zájem o marxismus. Stalin nejednou hovořil i psal o tom, že studium marxismu nemá požadovanou úroveň, že zájem o marxismus poklesl.

Do popředí vystupuje otázka, proč tedy do revoluce bolševici, kteří neměli politickou moc, dokázali přesvědčit dělníky, že je potřeba studovat marxistickou teorii, dokázali je přivést do marxistických kroužků a připravit tak tisíce přesvědčených komunistů a po padesáti letech, kdy byli u moci, nemohli tento krok zopakovat a vyzbrojit dělnickou třídu revoluční teorií? Proč před revolucí, kdy za účast v kroužcích hrozilo vězení a nucené práce, šli dělníci studovat a po válce ztratili zájem?

Odpověď spočívá v tom, že do revoluce byla dělnická třída vystavena nepředstavitelnému útisku buržoazie, statkářů a carského samoděržaví. Byla naprosto bezprávná, okrádaná a ponižovaná. Bolševici přesvědčili dělníky, že jim zbývá pouze jediné, bojovat proti svým utlačovatelům, na život a na smrt. Tíha tohoto postavení, vyostření boje, nenávist k třídnímu nepříteli mobilizovaly dělnickou třídu. Dělníci pochopili – jednou je válka, je potřeba vlastnit zbraň a prvním krokem musí být politické znalosti – marxistická ideologie. Proto si osvojovali marxismus, bez kterého si nebylo možné představit boj.

Po padesáti letech se situace v dělnické třídě naprosto změnila. Dělnická třída si pamatovala, že její předkové slavně zvítězili nad carem, statkáři a kapitalisty a ona sama zvítězila nad dalším hrozným nepřítelem – nad německým nacismem. Dělnická třída již nebyla utiskována a okrádaná – naopak myslela si, že nyní jsou všichni nepřátelé poražení a již se nevzpamatují.

V řadách sovětské dělnické třídy se rozšířila tzv. euforie vítězů. Ztratila pocit nebezpečí, došlo k oslabení bdělosti, zapomněla na lstivost a sílu nepřítele a jeho neutišitelnou nenávist k socialismu.

Dělnická třída zapomněla na to, co neustále opakoval soudruh Stalin – že po vítězství socialismu se stane třídní boj ještě tvrdším a že třídní nepřítel bude vést zoufalý odpor. Stejně jako raněný dravec, je i třídní nepřítel mnohem nebezpečnější. Proto nelze skládat do úplného vítězství zbraně a ani na minutu ztrácet pozornost. Sovětská dělnická třída a její avantgarda na to zapomněly. Ztratily pocit nebezpečí, cítily se vítězi a myslely si, že je nepřítel navždy poražen. A pokud je tomu tak, nač zbraně? Proč se vyzbrojovat ideologií, proč studovat marxismus? V lidových masách se po válce začaly šířit názory jako: dost bylo bojů, jsme unavení, zvítězili jsme v takové válce, přinesli tolik obětí, byli jsme vystavení takovému utrpení. Nyní si musíme oddechnout, uvolnit se a radovat se ze života. Nicméně antisovětské elementy nebyly poraženy. Ty, co přežily válku, pokračovaly v rozkládání sovětské společnosti šířením buržoazní ideologie. Řídily se metodou: nejdříve podkopat a pak zničit neviděnou diktaturu proletariátu.

Zosobněním diktatury proletariátu byl pro ně Stalin. Stalin stál v čele SSSR a KSSS již tři desetiletí. Za tuto dobu i jeho přátelé i nepřátelé pochopili, neexistuje ve světě síla, která by donutila Stalina, aby byť jen o vlásek ustoupil od zásadních marxistických postojů, neexistuje takové pokušení, pro které by Stalin obětoval zájmy dělnické třídy. Stalina nebylo možné zastrašit hrozbami, nebylo ho možné potlačit sílou ani obelstít pokrytectvím. Bylo jasné, že za svého života bude Stalin vždy obhajovat zájmy dělnické třídy a diktaturu proletariátu. Bylo jasné, že za svého života bude rozhodně a nelítostně usekávat, jakékoli pokusy o její narušení.  

Proto i pro přívržence dělnické třídy i pro její nepřátelé představoval Stalin zosobněním diktatury proletariátu. Všichni, kdo souhlasili s diktaturou proletariátu, se dívali na Stalina s nadšením a láskou. Se Stalinovou osobností spojovali pracující celého světa všechny své naděje na vítězství světové revoluce a plné osvobození od kapitalistického jha. Nepřátelé dělnické třídy, ti, pro které byla diktatura proletariátu jako smyčka na krku? Nebylo člověka, kterého by bylo možné více nenávidět. Veškerou svoji nenávist k moci dělnické třídy soustředili na Stalinovou osobnost. Není proto nic divného na tom, že všichni jeho nepřátelé toužili po jeho smrti. Věřili, že po jeho smrti dojde k oslabení diktatury proletariátu. Nemařili svůj čas pouze nečinným očekáváním. Již za jeho života se snažili pronikat do struktur komunistického státního aparátu a vedení strany. Proniknout a v klidu očekávat až dojde k jeho smrti. Dočkali se a okamžitě zorganizovali kontrarevoluční převrat a podařilo se jim ovládnout politickou moc a podkopat vládu dělnické třídy a dosáhnout postupně restauraci kapitalismu. Mohla Stalin předvídat, že moci pracujících hrozí nebezpečí?  Věděl, že dochází ke změnám v uspořádání třídních sil? Předpokládal, že v důsledku ztráty nejlepší stranických kádrů ve válce a unavenosti mnohých, kteří se aktivně účastnili války, ztrácí mnohé stranické kádry svou proletářskou bojovou pohotovost a že toho okamžitě využívají všechny nepřátelské síly? Chápal Stalin, že to kontrarevolučním silám nebude stačit, že se na tom nezastaví a pokud nebudou okamžitě zničeny, okamžitě zaútočí na diktaturu proletariátu a pokusí se o uchopení státní moci? Stalin to velmi dobře věděl a chápal. Kromě toho bylo jeho záměrem zlikvidovat všechny kontrarevoluční elementy i vnější nepřátelé. Začal již v tomto směru podnikat první opatření. Na svých setkáních se spisovateli Stalin zahájil novou etapu pochodu dělnické moci proti nepřátelům, kteří vylezli z podzemí a snili o odplatě. Ve svém vystoupení dal Stalin najevo, že proti sovětskému lidu byla rozpoutána nová válka, že antisovětské síly v SSSR, ve službách imperialistickému Západu již začaly podkopávat sovětskou společnost. Byl to současně signál sovětskému lidu, výzva k nové mobilizaci. Vedení strany přijalo usnesení o škodlivé činnosti časopisu „Hvězda“. Muradeliho opeře a škodlivosti divadelních představení. Tímto krokem sovětská moc usekla pokusy antisovětských elementu o podkopávání sovětské ideologie prostřednictvím umění. Později byli odhalení a zneškodnění vědci, kteří se pokoušeli prosazovat do sovětské vědy reakční buržoazní trendy.

Byly rovněž odhaleny a likvidovány západní špionské skupiny, které zpočátku působily v zájmu hitlerovského Německa a po válce v zájmu USA, Velké Británie, Francie a další bývalých spojenců. Došlo i k likvidaci skupin, které připravovaly antisovětský převrat, ve kterých byli někteří vysocí funkcionáři strany. Došlo i odhalení škodlivé činnosti lékařů, organizované západní agenturou. Stalin zahájil útok proti antisovětismu. A pokud Stalin něco začínal, obvykle to dovedl do konce. Plánoval likvidaci politických a ekonomických sil, které byly nepřátelské pro sovětskou dělnickou třídu. Je mnoho důvodů k tomu, abychom si uvědomili, že se Stalin připravoval k čistkám stranického i státního aparátu od nepřátel, kteří se pokoušeli o uchopení politické moci v SSSR. K tomu ovšem potřeboval získat na svou stranu pracující masy. Jeho záměrem bylo přesvědčit lid o vážném nebezpečí, plynoucímu z činnosti antisovětské kontrarevoluce. Chtěl vyzvat lid k tomu, aby opět zkoncentroval své síly jako na počátku Velké vlastenecké války a začít odhalovat nepřátelé dělnické třidy, kteří se usadili ve stranických a státních funkcích. Stalin rovněž plánoval zlikvidovat ekonomickou bázi existence antisovětských elementů, zbožově finanční vztahy a zahájit přechod ke komunismu, jehož ekonomická základna již byla vytvořena. Jeho dílo ukončila smrt v březnu 1953.

 

Převrat provedený N. Chruščovem

Nyní mezinárodní komunistické hnutí nepochybuje o tom, že okamžik, kdy klika vedena Chruščovem uchopila moc, rozpoutal rozhodující kontrarevoluční převrat a stal se klíčovou událostí v dějinách SSSR a světového komunistického hnutí.

Chruščovský převrat vyvolal počátek kontrarevoluce. Převrat sám byl důsledkem vývoje vnitropolitické situace. Byl umožněn díky změnám v rozložení třídních sil, ke kterému došlo oslabením dělnické třídy ve válce, strana ztratila svou vedoucí úlohu a to umožnilo nástup antisovětských elementů. Převrat pouze odrážel tuto změnu v rozložení třídních sil, stal se jejich důsledkem. Chruščovova skupina se stala předvojem těchto kontrarevolučních sil. Chruščov a jeho přívrženci neudělali ani krok bez souhlasu těchto sil dnes je zřejmé, že sami řídili politiku Chruščova. Chruščov se po každém svém kroku díval zpět, počkal na souhlas kontrarevolučních příznivců a pokračoval k podkopávání moci vlády dělnické třídy.

Příznivci antisovětismu se radovali a tleskali, oslavovali Chruščova za „demokratizaci“ sovětského systému a všemi sílami prosazovali její legalizaci, aby byla chráněna před nástupem nového „Stalina“.

K ovlivnění lidových mas posloužila, ostatně jako ve všech „státech socialismu“ antikomunistická inteligence. Chruščov a jeho příznivci poslouchají a souhlasně přikyvují. Současně tak poslouchají i protesty těch komunistů, kteří odhalili Chruščovem vedenou kontrarevoluci. Až do XX. sjezdu sondovali stav ve společnosti, zkoumali rozmístění třídních sil, zjišťovali, kdo je aktivnější a má převahu, zda pracující, nebo síly kontrarevoluce. Pokud by předpokládali ze strany pracujících masové protesty, pokud by skuteční komunisté jasně označili vedení KSSS pravým jménem, prohlásili, že demokratizace představuje oslabení a podkopání sovětské moci a faktický začátek kontrarevoluce – Chruščov by na XX. sjezdu nevystoupil se lživou kritikou Stalina. Chruščov a jeho stoupenci však po analýze situace v sovětské společnosti přišli k závěru, že se masy proti kontrarevolučnímu vystoupení nepostaví. Proto mohli v rozbíjení Sovětského systému pokračovat. Na sjezdu byl schválen manifest kontrarevoluce. Došlo k definitivnímu odmítnutí stalinské politiky – to je diktatury proletariátu. A zejména odmítnutí diktatury proletariátu poskytl zastáncům kapitalismu a antisovětským elementům možnost, vytvořit třídu nové sovětské buržoazie, která později uskutečnila kontrarevoluci.

Sovětský socialismus byl zničen, rozpadnul se celý socialistický tábor. Kontrarevoluce zvítězila na celé planetě kromě ČLR, VSR, KLDR, Kuby.

Nyní musíme začínat od počátku. Proletariát nesloží své zbraně. Nezastaví svůj velký celosvětový boj za vítězství nového komunistického systému na celé planetě. Budeme bojovat tak dlouho, jak bude potřeba, bez ohledu na to, kolik utrpíme porážek. Znovu povstaneme, vyhojíme si rány, opravíme zbraně a znovu zaútočíme na kapitalismus.  Budeme bojovat do doby, pokud nezvítězíme. Ať se na našem příkladu, na příkladu naší porážky, učí všichni budoucí revolucionáři. Musí pochopit, že pro dělnickou třídu, která uchopí politickou moc, je nejhroznější, jestliže se uvolní a uspokojí dosaženým výsledkem a ztratí svoji revolučnost, své třídní, proletářské vědomí – pak opět ztratí svoji moc a svou svobodu.

Jakákoli vítězná revoluce bude nucena vychovávat svá nová pokolení s vědomím toho, že jsou pořád ve válce a že v ní musí bojovat až do úplného vítězství, do úplného zničení kapitalismu na planetě. Vítězná revoluce musí považovat za největší zločin pokusy o oslabení dělnické třídy. Pokud se nás bude někdo pokoušet přesvědčit, že kapitalismus je poražen a není nebezpečný, je ho potřeba považovat za nepřítele dělnické třídy. Pokud mu uvěříme a uvolníme se, pak se ani nebudeme stačit ohlédnout, jak „umírající“ kapitalismus rychle nabral sílu a s větší sílou než dříve je připraven se na nás vrhnout. Proto, ať je již kapitalismus oslaben, ať se zdá být poražen, pokud ještě dýchá, je potřeba ho zničit.

Oksana Sněgirová