50 let od tzv. pražského jara

cssr_1968

S odstupem 50 let od událostí v Československu roku 1968 lze odhadnout, kam by se vývoj ubíral, kdyby nedošlo ke vstupu pěti armád spojenců Varšavské smlouvy v srpnu onoho roku.

Jednalo se o upřímně míněné úsilí vylepšit a zdokonalit fungování socialistického zřízení? Chtěli protagonisté pražského jara vnést do strany a společnosti více demokracie v zájmu vyšší efektivnosti chodu hospodářství a větší iniciativy pracujících? Nelze vyloučit, že takové záměry v myslích mnohých mohly být.

V druhé polovině 60. let se poměry ve světě příznivě měnily. Svět se vzdaloval od hrůz světových válek a ubývalo střetů studené války tak vyhrocených jako berlínská a karibská krize. Nová nastupující generace chtěla žít klidněji, svobodněji a blahobytněji. Touha po změnách byla zjevná.

Na západě u obou břehů Atlantiku docházelo již v první polovině roku 1968 ke krvavým střetům, které vyvrcholily v květnu boji v Paříži. V USA byli zavražděni Martin Luther King a Robert Kennedy, vřelo to prakticky všude.

Československo si žilo svými skutečnostmi, které se odvozovaly od předchozích „osmičkových“ dat. Bylo po válce znovuobnovenou zemí uprostřed Evropy ve svazku se spojenci Varšavské smlouvy a členem hospodářského organizace RVHP. Charakter země určovalo socialistické zřízení založené na společenském vlastnictví výrobních prostředků. Vláda země vládla půdou, výrobními kapacitami, nerostným bohatstvím, vodními zdroji, bankovním systémem, dopravní infrastrukturou, vládla vším, co země vyprodukovala a měla. V očích třídního protivníka – vnějšího i vnitřního – to byl rozhodující zločin, kterého se lid socialistických států dopustil. Zvolil si společenský systém bez soukromého vlastnictví a vykořisťování.

Zásadním zvratem politického vývoje v Československu roku 1968 byl srpnový vstup spojeneckých vojsk pěti států Varšavské smlouvy na území země. Reformní proces, který mněl dát socialistickému zřízení tzv. lidskou tvář, byl ochromen a zvrácen. Spekuluje se, zda byl vůbec socialismus reformovatelný.

Polistopadový vývoj (1989), ve kterém se angažovali protagonisté pražského jara, zjevně dokázal, že tzv. demokratizace, reformování a lidská tvář byly jen kouřovou clonou pro restauraci kapitalismu.

Srpnový vstup vojsk roku 1968 nebyl nijak šťastnou událostí pro nikoho. Dějinnou skutečností však zůstává, že socialistické zřízení bylo v Československu zachráněno pro dalších dvacet let. Historickým absurdem je rovněž fakt, že to byli komunisté, kdo dokázal zachovat existenci Československa – hlavního životního odkazu Tomáše Garrigue Masaryka – po více jak 40 let.

Je nám vnucováno, že jsme se před skoro třiceti lety zbavili totality a nyní žijeme ve svobodě.  Otevření země však bylo především svobodou pro kapitál. „Jak jsme se stali kolonií“ popsala dostatečně přesvědčivě Ilona Švihlíková ve stejnojmenné knize. Veškerý majetek země ovládl soukromý kapitál především zahraniční či tuzemský oligarchický. Vláda země, která ničím nevládne, je vazalem, jehož jedinou úlohou je zajistit bezpečné prostředí pro vyvádění zisku do zahraničí a jeho hromadění na účtech oligarchů. Tomu kdo ovládá majetek a měnu je jedno, kdo vládne (základní poučka otce Rothschilda).

Odkaz pražského jara 1968? Kdyby uspělo, byli bychom vazaly a kolonií o dvacet let dříve!

L. B.