Programový rámec k vytvoření jednotné revoluční organizace

marx_engels

(Všem marxistům-leninovcům z českých zemí a ze Slovenska bez ohledu na jejich současnou stranickou či jinou politickou příslušnost)

 

Vážené soudružky, vážení soudruzi, revolucionáři!

Jsme přesvědčeni, že je třeba intenzivně pracovat na renesanci dělnického revolučního hnutí, které se dlouhodobě nachází v defenzivě, kdy jeho stav neodpovídá historické potřebě. Není možné pasivně očekávat ani jeho zázračné „zmrtvýchvstání“ a bylo by iluzí spoléhat na sliby buržoazie o pozitivních prolidových změnách. Naopak současný kapitál se dostává na hrany svého růstu, stává se mnohem agresivnějším, bezohlednějším, zákeřnějším a nebezpečnějším pro lid i pro celou planetu.

Dále jsme přesvědčeni, že řešení stavu se nenachází v laciných politických heslech, ale musí vycházet z vědecké, dialekticko-materialistické analýzy epochy a etapy. Předkládáme náš pokus o hlubší pohled na soudobou epochu, který vychází z marxistické dialektiky. Z něho následně vyplývají konkrétní programové kroky vedoucí k osvobození pracujících tříd a všech utlačovaných lidí ze zajetí nespravedlivého bezohledného systému.

Soudobý kapitalismus (v imperialistickém stádiu státně monopolního kapitalismu) je zmítán vnitřní krizí, kterou nemůžeme omezovat jen na otázky hospodářského růstu, stagnace a poklesu, jak často činí buržoazní a jí poplatní ekonomové či ideologové. Periodicita krizí je zapříčiněna prohlubujícím se rozporem mezi společenským charakterem práce a výroby na straně jedné a koncentrací kapitálu v soukromých rukou na straně druhé. V současnosti se zintenzivňuje zespolečenštění práce, jejíž výsledky si přivlastňují soukromí majitelé a představitelé kapitálu (i státněkapitalistického), což brzdí a deformuje rozvoj výrobních sil (včetně samotných pracovních sil). To je možné sledovat např. v období po krizi roku 2008, kdy kapitalistické ekonomiky i přes své nezměrné úsilí a ohromný rozvoj technologií nejsou schopné stimulovat dlouhodobější, kontrolovaný a jistý nárůst zisku, tedy ani rozvoj výrobních sil, vědy a technologií a jejich aplikaci ve svůj prospěch. V čím dál větší míře se spoléhají na získání času prostřednictvím spekulativního kapitálu a likvidace konkurentů. Možnost vytvořit pro vládnoucí třídy uspokojivý zisk se stává stále složitější a riskantnější. Z toho vyplývá, že krize se opakují častěji, jsou stále hlubší, déle trvající a vedou k násilným řešením. Poznamenáváme, že argumenty české buržoazní politické scény, že prožíváme období nebývalé konjunktury, jsou krátkozraké a hloupé. Systémová krize a kapitálem volená řešení multiplicitně dopadají na pracující: nejprve je veden tlak na jejich vykořisťování s cílem získat více jejich práce zadarmo (zlevnění pracovní síly), zvýšit jejich produktivitu a zbavit se přebytečné pracovní síly. To se dnes dostalo tak daleko, že pracující levně prodávají kapitálu i práci, kterou ještě nevykonali (půjčky, hypotéky, kreditní karty). Jejich život se tedy stává horším, než byl dříve. Nejsou schopni reprodukovat vlastní pracovní sílu. Stále vznikající nové protilidové a prokapitálové zákony (např. o pružné pracovní době, podminimálních mzdách, práci zadarmo, omezení sociálního a zdravotního pojištění atd.) mají už při svém vzniku pro kapitál omezený potenciál. Snaha investovat kapitál tak, aby rychle a plošně přinesl další zisk, vede k rapidnímu narůstání státního, veřejného i soukromokapitalistického dluhu. Na druhou stranu jednotlivá kapitálová uskupení se snaží zlikvidovat své konkurenty jakýmikoliv prostředky. Krize kapitálu se projevuje nejenom v ekonomické sféře, ale také ji doprovází politická krize, kdy kapitál není schopen vládnout tradičním způsobem (buržoazní demokracie).

Projevy krizového stádia kapitalismu se prolínají i do nadstavbové oblasti a mají různou povahu. Kromě hlubokého, téměř všeobecného rozkladu mezilidských vztahů a morálky jsou patrné i v úpadku kultury a umění, v životním stylu, ve způsobu života, který se stává stále více konzumním, komerčním nebo bezvýchodným. Dialektický odraz zahnívání ekonomické základny pozorujeme také v růstu nacionalismu, fašizace a fašismu, šovinismu, autoritářství části některých tříd (maloburžoazie) a vrstev (lumpenproletariát) sloužících vládnoucím třídám (buržoazii a velkoburžoazii, v některých zemích pozemkovým vlastníkům), jakož i v omezování základních lidských práv vybojovaných minulými generacemi. Autoritářské tendence jsou patrné rovněž u části buržoazie samotné.

Projevy zahnívajícího stádia kapitalismu způsobují latentní a mnohdy i otevřenou nespokojenost části proletariátu, určitých skupin živnostníků, OSVČ a rolníků, kterou kapitál využívá a svádí pomocí zástupných či jím vyvolaných problémů (migrace, situace Romů, politické aféry a spory nejen v otázkách současného prezidenta, A. Babiše, dalších politiků, jiné kauzy) k posílení vlastních pozic cestou nacionalismu, šovinismu, rasismu, fundamentalismu a fašismu. Zdá se, že nastává v nové kvalitě situace, která se již v minulosti vyskytla: Na jedné straně stojí kapitál, bezradný z neřešitelnosti vlastních hmotných problémů, korupce, klientelismu, kriminality, různých kauz i pseudokauz, který přestává být v politické rovině schopen vládnout, tak, jak byl většinově zvyklý – prostřednictvím buržoazní demokracie (mimo jiné proto vstupují stále častěji do politiky přímo oligarchové). Na druhé straně proletariát, jenž však ještě není kvůli téměř úplnému rozkladu revolučního hnutí (nejen v českých zemích) k uvědomělé, revoluční změně, a natož k vládnutí připraven.

Nejenže stále platí ostře protikladný vztah mezi prací a kapitálem, ale tento rozpor se stále prohlubuje a vyhrocuje. Tkví, jak již bylo uvedeno, ve společenském charakteru, stále rostoucí propojenosti práce (zdaleka nejen jejím shromažďováním ve velkovýrobnách, ale zejména ekonomickým, tržním spojením, jemuž napomáhají moderní komunikační technologie) a soukromovlastnickým, individuálním přivlastňováním jejích výsledků. Možnost takovéhoto přivlastňování je dána především schopností pracovní síly vytvářet nadhodnotu, tj. větší hodnotu, než za kterou se pracovní síla prodává. Kapitalista tak tuto nadhodnotu majiteli pracovní síly (proletáři) odnímá a vytváří z ní zisk a postupně kapitál. Kapitál tedy primárně a reálně roste z vykořisťování proletářů, z jejich pracovních schopností a dovedností, které jsou jediným majetkem, jímž tito lidé disponují.

V rámci procesu zhodnocování kapitálu stlačuje třída kapitalistů existenční minimum proletářů, které by mělo být vypláceno jako mzda, pod hladinu nutnou k přežití. A to jednak prodlužováním pracovního dne, kdy se trvání nutné práce (hodnota pracovní síly) nemění, avšak narůstá, prodlužuje se pracovní doba nadbytečná, v níž proletář vytváří pro kapitalistu nadhodnotu, kdy proletář pracuje zadarmo. Zde jde o absolutní vykořisťování, produkování absolutní nadhodnoty. K relativnímu vykořisťování, k získání relativní nadhodnoty kapitalistou, dochází intenzifikací pracovních povinností, zkracováním nutné pracovní doby, zejména výkonem práce za několik lidí najednou apod. Z těchto důvodu narůstá fenomén pracující chudoby, kdy proletář není schopen svou prací zajistit prostou reprodukci své pracovní síly a existenci své rodiny, a proto si, pokud je to možné, shání druhé nebo dokonce třetí zaměstnání.

Kvůli tomu také dochází k přesunům kapitálu za levnější pracovní silou a levnější pracovní síly za kapitálem, tedy především do mocenských center současného kapitalismu. Uvedené vztahy jsou objektivní a základní determinantou všech migračních vln. Bez revoluční změny, zrušení zmíněných společenských, kapitalistických vztahů, nemůže dojít k jejich vyřešení. Příznačné je, že k těmto tendencím dochází ve všech imperialistických blocích. Nejistota, až bezprizornost stále větší části proletářů je umocňována tzv. flexibilizací pracovního trhu, což není nic jiného, než masové převádění dlouhodobých pracovních smluv na částečné a zkrácené úvazky. Tím se většina pracujících lidí stále častěji ocitá plně v závislosti na libovůli představitelů vládnoucích tříd.

Vedle nastíněných zákonitostí kapitalismu je zostřování antagonismů mezi prací a kapitálem následkem ofenzívy kapitálu:

 

  • po porážce tzv. reálného socialismu,
  • po rozpadu dělnického a antikapitalistického hnutí v Evropě a velké části světa,
  • po nástupu všeobjímajícího oportunismu jeho zbytků.

 

Ekonomicky vyvěrá zejména:

 

  • ze současné relativní rozdělenosti světa monopolními svazy,
  • z tvrdé konkurence mezi nimi na přehlceném trhu,
  • ze slabé koupěschopnosti poptávky,
  • z omezených investičních aktivit buržoazního státu,
  • z nemožnosti donekonečna rozevírat nůžky mezi reálnou a virtuální ekonomikou.

 

Tyty faktory vedou k dalšímu zostřování vykořisťování pracovních sil, jakožto k hlavní, z dlouhodobého hlediska jediné cestě k zajištění zisků.

Aby buržoazie neposilovala latentní či otevřenou nespokojenost utlačovaných a vykořisťovaných lidí, která se projevuje ve velké části zemí Evropy, ale také v mnohých státech Afriky, Asie a Latinské Ameriky, zapojuje do vládnutí přímo oligarchy, autoritáře, nacionalisty a šovinisty. Ti se často chápou aktuálních témat, způsobených kapitalismem, které utlačované a vykořisťované masy trápí. Ve svém pojetí politiky nabízejí tradičně „jednoduchá“ řešení, přičemž cíleně odvrací pozornost od skutečných příčin problémů, dalších rizik a komplikací, a posilují v určitých třídách a sociálních vrstvách společnosti iluze, že v daných kapitalistických a tím i „demokratických“ systémech je konec konců vše řešitelné, neboť jde o nejvyšší, vlastně konečný stupeň společenského vývoje, dějin a zároveň umocňují tendence k nacionalismu, šovinismu, xenofobii a fašismu. Tento politický posun úzce souvisí s rostoucím mezinárodním napětím mezi mocenskými bloky imperialismu.

Představitelé fašizace a prorůstání autoritářských prvků do současné buržoazní demokracie se často netají svými agresivními plány v mezinárodní politice, byť je na rozdíl od minulosti maskují humanitárními účely. Konkrétním příkladem může být nová jaderná doktrína USA, jež se otevřeně dovolává násilného řešení, pokud nebudou splněny jejich představy. Kapitál už v minulosti řešil vlastní problémy výbojem, lokální či velkou, světovou válkou. O to více tak činil a činí od přelomu 80. a 90. let, v poslední době se vzrůstající intenzitou (Jugoslávie 1999, Afghánistán 2001, Irák 2003, Libanon 2006, Libye a Sýrie 2011, Mali 2013, Ukrajina 2014 a řada dalších). Paralelně s tím se kvantitativně urychluje prorůstání monopolů do státních struktur, které se jimi převrstvují, jak již bylo řečeno výše, a dochází k utužování státně monopolního stádia kapitalismu.

Tento proces vývoje kapitálu je objektivní a zákonitý. To je možné dokumentovat také na analogickém vývoji jednotlivých kapitálových center, kdy obdobné procesy probíhají v USA, Japonsku, Rusku, Číně. O podobné kroky se snaží i vládnoucí mocnosti EU, která je však značně rozhárána rozdílnými zájmy a neřešitelnými problémy tohoto protilidového projektu.

Tento proces povede ke střetu kapitalistických center s výsledkem získání investičního prostoru pro některá kapitálová uskupení, zlikvidování nadbytečného neinvestovatelného kapitálu a nadbytečné pracovní síly. Tento proces bude krutý, násilný a kromě primárních i sekundárních ztrát na životech lidí jej může doprovázet totální katastrofa přírodního prostředí.

Výše popsaný nástin není fatalistickým scénářem. Ke katastrofě nemusí nutně dojít. Faktem však je, že soudobý společenskoekonomický systém i jeho politická scéna urychlily od hospodářské krize a prohloubení mezinárodních rozporů výrazně své agresivní, výbojné, protilidové tažení, které nakonec může uvrhnout velkou část světa do skutečné apokalypsy. Zda k ní dojde, nezáleží jen na rozvíjení rizikových faktorů ekonomické základny kapitalismu (k jakým patří např. rozdělení zbylých trhů mezi mocenská centra) a jejich projevů v politice, ale zejména na lidovém protikapitalistickém hnutí celého světa i českých zemí.

Vznik lidového hnutí coby reakce na historickou skutečnost je dialektickou historickou nutností, ale nezrodí se samo od sebe.

Neexistence silného revolučního marxisticko-leninského hnutí v mezinárodním měřítku po období politických převratů let 1989-1991 výrazně přispělo k současnému stavu. Revizionismem, oportunismem a dalšími negativními jevy rozvrácené strany zemí, kde bylo budování socialismu poraženo, přistoupily ke své léčbě ještě horšími prostředky, než které rozvrat reálného socialismu zapříčinily. Pouze v několika málo zemích a oblastech (např. Řecko, Turecko, Mexiko ad.) se pozvolna počíná revoluční hnutí stavět na vlastní nohy, zkvalitňovat a získávat masový vliv, moderní náboj a oslovovat mladé generace proletářů a dalších utiskovaných.

V Československu a následně v českých zemích a na Slovensku existuje revoluční marxisticko-leninské hnutí zcela roztříštěné, bez jednotného programu, agitace, propagace a další politické praxe. Fakt, že nebylo po roce 1989 sjednoceno a znovu budováno, je jednou z hlavních příčin současného stavu společnosti, kdy došlo nebo dochází:

 

  • k odbourávání velké části základních lidských práv,
  • k relativnímu, často k absolutnímu poklesu nebo stagnaci životní úrovně
  • ke katastrofální úrovni ochrany spotřebitele
  • k toxické či otřesně nekvalitní úrovni spotřebních statků
  • k rozpadu Československa
  • ke ztrátě drtivé většiny skutečné i velké části formální suverenity země prostřednictvím
  • členství v imperialistických organizacích (EU, NATO, MMF, SB),
  • dále ke ztrátě proletářské i pokrokově národní identity,
  • k devastaci morálky, kultury a umění, úrovně školství, pokrokových hodnot.

 

KSČM nepředstavuje ani tvůrce ani představitele, tím méně sjednotitele revolučních sil. Od svého vzniku realizuje sociálně demokratickou politiku.

Jsme přesvědčeni, že nastal čas sjednocovat a organizovat marxisticko-leninské revoluční síly českých zemí a Slovenska. Naším záměrem není ze střednědobého hlediska vytvořit volnou federaci podobných subjektů, protože by dle našeho názoru nemohla splnit svůj účel – postupný vznik jednotné politické strany nového typu směřující ke společensko-politické změně. Na druhou stranu nechceme, aby byly základy nové organizace budovány na principu demokratického centralismu, a to z toho důvodu, že bychom tím uzavřeli dveře velkému množství zájemců. Navrhujeme proto vytvoření organizace z představitelů různých komunistických, dělnických, antikapitalistických a pokrokových subjektů a jednotlivců, kteří se hlásí k marxismu-leninismu. Jako ideový základ pro budování organizace navrhujeme tento materiál, především jednotlivé body níže. Vše je samozřejmě určeno k diskuzi, po níž voláme. Míru úspěšnosti spolupráce na základě tohoto ideového základu určí případný další vývoj organizace. Naším cílem je, abychom dospěli k vytvoření silné marxisticko-leninské revoluční strany.

 

Navrhujeme tyto základní společné principy

 

  • Naším ideovým základem je především komplexní teorie Marxe, Engelse, Lenina, jejich pokračovatelů a následovníků včetně myšlenek pokrokového odkazu dějin českých zemí a Slovenska, které vyústily ve vznik dělnického a komunistického hnutí v Československu a v budování socialismu. K jeho nejvýznamnějším představitelům se rovněž hlásíme.
  • Strategickým cílem naší organizace je systémová změna, vybudování socialismu a komunismu. Současný kapitalismus vytváří pro tuto revoluci objektivní sociálně-ekonomické podmínky.
  • Při hodnocení společenské reality nejen v minulosti, ale především v současnosti a pro budoucnost, budeme vycházet zásadně z dialekticko-materialistického pojetí dějin, z třídního přístupu.
  • V mezinárodní i vnitřní politice budeme přísně vystupovat proti imperialismu jako společenskému systému, ale také proti agresivním projevům kapitálu všech mocenských bloků.
  • Budeme nejen teoreticky, ale i prakticky vystupovat proti všem odrůdám fašismu a jeho příčinám, jakož i proti jeho politickému podhoubí, například proti buržoazním a maloburžoazním stereotypům, nacionalismu, šovinismu, fundamentalismu. Budeme důsledně odlišovat iniciátory fašizace a fašismu a ty představitele proletariátu a jeho možných spojenců, kteří demagogii manipulátorů podlehnou.
  • Jednou ze základních ideově politických zbraní působení v domácích poměrech i mezinárodním měřítku je proletářský internacionalismus, tzn. základem spolupráce v každém měřítku a rozsahu bude solidarita na bázi sociálně třídního zařazení jednotlivce, jeho zájmy a historická úloha v rámci své třídy.
  • Současný imperialistický svět považujeme za natolik propojený, centralizovaný jednotlivými mocenskými bloky a vedený třídně uvědomělou oligarchií, že je nemyslitelné se mu postavit bez mezinárodní spolupráce revolučních marxisticko-leninských sil, která by měla časem vyústit ve vznik nové Komunistické internacionály. Součástí této spolupráce bychom chtěli být.
  • Hlásíme se k pokrokovým tradicím českého a slovenského národa, které v naší historii převažují. Stavíme se proti přepisování dějin, které právě na tyto tradice (husitství, protifeudální povstání a národní obrození, antifašistický odboj, budování socialismu) cílí. Považujeme se za vlastence, kteří chtějí reprezentovat proletářskou a utlačovanou většinu obyvatel ČR. Velká buržoazie ČR mnohokrát ukázala, že je kosmopolitní, protinárodní, ochotná, jako ve většině případů v minulosti, obchodovat se zájmy národa a porovnávat je jen se svými ekonomickými zájmy.
  • Rozhodně se stavíme také proti multikulturalismu jako specifické formě kosmopolitismu posledních desetiletí, který je dominantní vládnoucí ideologií a kouřovou clonou poroby utlačovaných národů kolonizované většiny světa. Jako takový multikulturalismus přímo či nepřímo plodí a podporuje růst nacionalismu a fašistických tendencí v určitých částech společnosti.
  • Abychom obnovili skomírající dělnické hnutí nejen v českých zemích a na Slovensku, budeme směřovat své členy do odborů, v prvé řadě do třídních odborů OSČMS. Odborovou politiku považujeme za školu komunismu, a to i v případě, kdy budou naši členové, sympatizanti a spolupracovníci vstupovat do „žluťáckých“ reformistických odborů. I toto členství považujeme za důležité: zrádcovské je pouze vedení těchto odborů, nikoli členstvo, pokud třídně smýšlí a koná.
  • Komunističtí umělci se zapsali do pokrokových tradic českého a slovenského umění zlatým písmem. Dle našich názorů je třeba a je možné tuto frontu začít obnovovat, dávat komunistickým a jiným pokrokovým umělcům prostor, spolupracovat s nimi, zapojovat je do činnosti a široce je podporovat. Obnovení kulturní fronty budeme považovat za jednu z priorit.
  • Abychom představili alternativu současnému většinově konzumnímu nebo zpátečnickému trávení volného času, budeme se orientovat i na tuto oblast. Důraz klademe na kolektivní spolupráci a solidaritu, podporující dětské a mládežnické organizace, v nichž budeme působit, respektive jejich vznik budeme postupně iniciovat.
  • V rámci dělnické třídy a ostatních vrstev proletariátu považujeme za nezbytné spolupracovat se všemi proletáři bez ohledu na jejich politické názory, odborovou či jinou organizovanost. Podmínky spolupráce budou vycházet z principů akční jednoty, která však nesmí být poplatná žádnému z odstínu buržoazních cílů.
  • V případě odstraňování současných problémů se budeme orientovat především na řešení jejich příčin (kapitalismus) – na budování socialismu a komunismu s masovým zapojením většiny společnosti do aktivního budovatelského, revolučního a rozhodovacího nadšení. Zajímají nás však také dílčí cíle, které je možné prosadit i za současných podmínek. Uvědomujeme si však, že možnosti dílčích pokrokových ústupků kapitalismu jsou za současných podmínek mnohem menší než před rokem 1989 v kapitalistických zemích. Z toho důvodu považujeme za nutné dostat vládnoucí třídy pod tlak masového, organizovaného, aktivního a vzdělaného revolučního hnutí.
  • Členem nové organizace může být každý člověk, který souhlasí se základy zde nastíněných názorů. Může přitom zůstat členem té organizace, ve které dosud působil. Především tímto kompromismem bude omezen základní organizační princip nového hnutí – demokratický centralismus. Ten bude zaveden výhledově, přesněji řečeno tehdy, až ho bude potřeba. K „Prohlášení“ se také mohou přidat celé strany a další subjekty, které novou organizaci na základě svého rozhodnutí obešlou svými členy.
  • Prvotním cílem společenství lidí budujících novou organizaci bude připravit a prodiskutovat základní dokumenty organizace – bodový program strany, vnitroorganizační principy (stanovy), stručný plán práce minimálně na půl roku, dále prodiskutovat a připomínkovat materiály „O nás“, vnitřní principy o kandidátské lhůtě, financování, otázky a odpovědi pro veřejnost, organizační principy ve vztahu k orgánům a webu organizace.
  • Dále bude nutné připravit webové stránky, agitační a propagační materiály, plán efektivní, moderní a revoluční agitace a propagace, publicistický plán, zaměření, rozsah a název periodika, další distribuční materiály, ale také název a znak organizace.

Z výše uvedených důvodů vyzýváme všechny, kteří s „Prohlášením“ souhlasí, aby svůj názor, odhodlání a touhu podílet se na vzniku nového revolučního subjektu vyjádřili na tento e-mail: obnovahnuti@seznam.cz

 

  1. 3. 2018

Za přípravný výbor

Věra Klontza-Jaklová

Jan Dvořák

Svatopluk Havel