Několik poznámek k vystoupení M. Zemana na X. sjezdu KSČM

kscm_x_sjezd

Motto:

Byl jste z KSČ vyloučen za svůj text, ve kterém jste srovnával komunismus s fašismem. Teď mě určitě zpražíte za myšlenkovou zkratku, ale mám tomu rozumět tak, že jste se trochu považoval za fašistu?
Ne. Nicméně tento text považuji následně za poněkud povrchní. On totiž skutečně srovnával vnější projevy. Vzpomínám si, že jsem tam třeba psal o oblibě masových průvodů těchto hnutí. Dnes bych ale řekl, že komunismus byl svým způsobem nebezpečnější než fašismus. A víte proč? Protože ty jeho ideály byly krásné, a kdo by je nepodepsal? Humanizace, všeobecná rovnost, plné rozvinutí lidských sil… Když si ale přečtete Mein Kampf a nejste úplně slepá, tak uvidíte, jak fašismus, respektive nacismus brutálně odhaluje svoje cíle. Takže v tomhle smyslu bych dnes fašismus s komunismem srovnal úplně jinak“.

(Zeman, M.: Komunismus byl nebezpečnější než fašismus, Rozhovor pro Lidové noviny, 7. 11. 2004)

 

  1. K historickému exkurzu. M. Zeman nastartoval své expozé připomenutím sta let od doby, kdy tehdejší Československo mělo prý první levicovou vládu vedenou V. Tusarem, která nás, dle něj prý mohla vést levicovým směrem a uskutečnit řadu levicových reforem. To se podle něj nestalo, neboť se umírněná a radikální frakce tehdejší sociální demokracie nedokázala dohodnout. Nakonec na to, podle něj, doplatily obě frakce, neboť vláda sociální demokracie skončila a nastoupila vláda agrárníků. Potud M. Zeman.

Na řadě je ovšem otázka, o jaký levicový směr mělo a mohlo jít, když levicový směr stanovený na XII. sjezdu Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické (prosinec 1918), jenž formuloval úkoly strany v poválečném období a vyslovil se pro vyvlastnění velkostatků, dolů a některých dalších podniků – opustilo právě vedení této strany, tedy i Tusar. Nosným politickým tématem se pro ně stala spolupráce s buržoazií, s buržoazními stranami, a to pod heslem „upevnění mladé republiky“. Tito pseudolevicoví sociální demokraté, kteří ovládli stranu (zejména vedení), jen pomáhali upevňovat moc kapitalistů. Proto již první Kramářova vláda vznikla jako „všenárodní koalice“ a Tusarova jako „rudozelená koalice“. O to Tusarovi především šlo, tak jako Zemanovi před i po roce 1989, kdy se stal i on předním politikem obnovujícího, asociálního kapitalismu, jeho reprezentantem v nejvyšších politických funkcích.

Jeho připomenutí údajně zmařené šance k prosazování „levicové politiky“ nebylo nahodilé. Proto k závěru připomenul: „Kruh se uzavírá, a jestliže se vrátíme zhruba sto let zpátky, nyní se opět rýsuje s nepominutelnou účastí komunistické strany, ale i sociální demokracie, účast levice jako celku na řízení věcí veřejných a na tvorbě vlády. Prosím nepromarněte tuto příležitost, neklaďte si ani přemrštěné podmínky, budete mít dost času, možná čtyři roky, je aplikovat v celém vládnutí v České republice.“ Je to vábnička na KSČM (samozřejmě podmíněná, jak ještě připomenu, dokončením její sociáldemokratizace!), aby neodstoupila od spolupráce s Babišem při vzniku jeho vlády.

  1. Dále Zeman po svém přehodnotil únorové události roku 1948: „To čemu říkáte Vítězný únor, byl ve skutečnosti prohraný únor. A víte proč? Protože vytvořil monopol moci. A podobně jako v ekonomii, jakýkoli monopol vede k degeneraci, odstraňuje přirozenou soutěž, nevytváří tlak na inovace a zdokonalování se a naopak vede k tomu, co bych nazval jakobínským terorem.“
  2. a) Pokud jde o Zemanův „prohraný únor“, ten nebyl prohraným, ale skutečně Vítězným únorem. Prohráli jej až ti, co jeho obsah a zaměření (pod vlivem zejména „nového myšlení“ a „perestrojky“) zradili a opustili. Prvým velkým pokusem o anti-únor, o porážku Února, jeho obsahu a odkazu, byl uskutečněn v době, když M. Zeman, prý na žádost jiných, vstoupil do KSČ. Tedy po lednovém plénu ÚV KSČ v roce 1968. V oné Zemanem chválené době „pražského jara“, „tání“, kdy prý „komunistická strana opět získala důvěru většiny národa“.

  Oblíbená mnohovýznamová fráze, v daném případě jako „argument“ obhajující nástup k demontáži socialismu, neboť jak sám Zeman ve svém vystoupení na X. sjezdu uvádí, u nás ani žádný socialismus nebyl: „Formulace, že tady máme byrokratický socialismus, byla příliš zdvořilá. Měli jsme tady pouze byrokracii, nikoli socialismus. A jestliže někdo říkal, že tady máme reálný socialismus, který by byl vykostěný právě o svoji demokratičnost a tedy ochotu a schopnost názorově se střetávat ve svobodné soutěži s dalšími názorovými proudy, pak jsme opět neměli žádný reálný socialismus, ale takzvanou tvrdou realitu, která vedla k našemu relativnímu zaostávání.“ Socialismus zde nebyl ani podle některých bývalých i současných nejvyšších představitelů a ideologů, tak jako i nosných dokumentů KSČM, ale jen jeho karikatura apod. (Svoboda, Grebeníček, Ransdorf, Dolejš, Heller ad.).

  1. Zeman rovněž velmi dobře ví, že hlavní protagonisté onoho „pražského jara“, naplno prokázali svůj antisocialismus a většina z nich i antikomunismus, tak jako on, o 20 let později, když dostali (díky „kremelskému jaru“ Gorbyho a spol.) novou, tentokrát reálnou šanci na jeho zlikvidování. O koho jde? O ty protagonisty, kteří se dali cestou disentu, sjednocení spolupráce s otevřeně pravicovými, protisocialistickými, kontrarevolučními silami, např. Dubček, Slavík, Šabata, Šilhan, Šimon, Hájek, Císař. Z teoretiků, ideologů a publicistů – Jičínský, Mencl, Křen, Diensbier, Kantůrek atd. Z emigrantů Z. Mlynář – osobní letitý přítel a poradce M. Gorbačova, O. Šik, K. Kaplan a další. Bez nich, revizionismu a renegátství by kontrarevoluce tak snadno neprošla a kapitalismus by nebyl tak snadno obnoven.
  2. b) Nosným argumentem u Zemanova tvrzení o prohraném únoru je, že byl vytvořen monopol moci, kdy prý „jako v ekonomii, jakýkoli monopol vede k degeneraci, odstraňuje přirozenou soutěž, nevytváří tlak na inovace a zdokonalování se a naopak“. Zde jde u něj (jinak bezesporu v národohospodářském oboru vzdělaného a ve vztahu k jiným politikům velice kvalifikovaného člověka) o typicky schematický pohled. Měli-li bychom jeho vyjádření brát vážně, pak by se musel monopolní (po dlouhou dobu i státně monopolní) kapitalismus již dávno zhroutit sám od sebe, bez nutnosti jeho revolučního překonání.

Zeman se zde prostě plete, konkurence přeci patří i k monopolu. Jestliže volná „konkurence je hlavní vlastností kapitalismu a zbožní výroby vůbec; monopol je přímým protikladem volné konkurence; avšak volná konkurence se před našimi zraky přeměňuje v monopol, neboť vytvořila velkovýrobu, vytlačovala malovýrobu, nahrazovala velké podniky ještě většími, vystupňovala koncentraci výroby a kapitálu tak, že z ní vyrůstal a vyrůstá monopol: kartely, syndikáty, trusty a s nimi splývající kapitál několika – snad deseti – bank, disponujících miliardami. Zároveň však monopoly vyrůstající z volné konkurence, konkurenci neodstraňují, nýbrž existují nad ní a vedle ní, čímž vyvolávají řadu mimořádně ostrých a příkrých rozporů, třenic a konfliktů. Monopol je přechodem od kapitalismu k vyššímu řádu. Kdyby bylo třeba podat co nejstručnější definici imperialismu, bylo by nutno říci, že imperialismus je monopolistickým stádiem kapitalismu.“ (Lenin, V. I.: Imperialismus …, Spisy, sv. 22, Praha, SNPL 1959, s. 286-287)

  1. c) A pokud jde o monopol moci, pak ten, jak jistě ví, existoval již v jím tak idealizované první, buržoazní republice, tak jako dnes v ještě „rozvinutější“ kapitalistické ČR. Představitelem a nositelem politické moci tehdy, tak jako i nyní, byly politické strany ovládané (dnes v rozhodující části dokonce zahraničním) velkokapitálem. Z těch, které u nás vévodily po zániku OF (únor 1991) to byly, při existenci rovněž koaličních vlád, převážně ODS (s pidistranami US, ODA, KDU-ČSL) a ČSSD. Dokonce „vznikla“ uzavřením tzv. opoziční smlouvy fakticky koalice ČSSD a ODS. Právě a především tyto uvedené strany byly u toho, když byly tyto země postupně (malou a velkou – divokou, loupeživou privatizací) vytunelovány a ovládnuty velkokapitálem a kolonizovány zahraničním velkokapitálem (nejen německým). Výjimkou by zde měla být strana komunistická, ale ta zde od kontrarevolučních převratů fakticky neexistuje. Objevila se jen KSČM, jako produkt „transformace“ bývalé KSČ v tzv. moderní levicovou, tedy nekomunistickou stranu s komunistickým názvem. A právě tuto stranu, přesněji řečeno její vedení, především v osobě V. Filipa, přišel prezident M. Zeman podpořit s výzvou k „pokání“ a k její další „transformaci“ v podobě jejího konečného, totálního odkomunizování.
  2. d) Samozřejmě, že při prezentování toho, že Vítězný únor nebyl vítězným, ale prohraným, nemohl M. Zeman opomenout „nejpádnější argumentaci“, jíž se nejsnáze dá paušálně socialismus zavrhnout jako prý zločinný systém, spjatý s justičními vraždami politických oponentů (H. Píka, M. Horáková atd.) a komunistů (např. R. Slánského). „Jinými slovy to nebyly deformace, přestaňme si lhát do kapsy, to nebyly ani chyby, to byly zločiny“.

Všimněme si jedné podstatné věci, socialismus u nás se posuzuje především a hlavně prvými pěti lety zásadních revolučních přeměn, kdy teprve začalo velmi složité a náročné období přechodu od kapitalismu k socialismu, kdy imperialistické mocnosti (USA, VB, Francie ad.) vyhlásily Sovětskému svazu a lidově demokratickým zemím studenou válku (4. 4. 1949 vznikl agresivní pakt NATO) a rozhořela se v Koreji válka horká. Socialismus u nás je tak hodnocen oním velmi složitým a náročným obdobím, kdy jsme k socialismu měli ještě daleko, kdy se teprve rozhodovalo a řešilo jak dál, jak rychle postupovat vpřed, při plnění generální linie budování socialismu, stanované IX. sjezdem KSČ (květen 1949)! Takže podle M. Zemana šlo o zločinný systém. Je to optika současné oficiální i neoficiální antikomunistické a antisocialistické propagandy, jež zcela záměrně odhlíží od objektivní (vnitřní i vnější, zahraniční) determinace ekonomických a společenskopolitických procesů, historických přeměn probíhajících na přelomu 40. a 50. let.

Přeměny byly provázeny mnohdy ostrým odporem ze strany těch sil, které stály na straně uchování kapitalismu za každou cenu. Sil, které počítaly i s vojenskou „pomocí“ – agresí proti nám. Proti zemím usilujícím o novou, vskutku lidovou demokracii a nastoupenou cestou k socialismu. Zeman zde, tak jako jiní antikomunisté a ostří kritici naší minulosti, prezentoval uvedené, zcela mimořádné, výjimečné skutečnosti (politické procesy, prý justiční vraždy) jako něco u komunistů zcela „normálního“, záměrného!

  1. e) V Zemanově vystoupení nalezneme i určitý projev naprosto nemístné arogance (zcela nedůstojné hlavy státu), když si nemohl odpustit říci, že v době tzv. normalizace, prý „platil takzvaný negativní kádrový výběr, to znamená čím hloupější člověk, tím větší měl šanci na získání nějaké funkce.“ A jak jinak, než aby do toho nezahrnul i představitele nejvyššího vedení KSČ. Podle něj prý „byl nejinteligentnějším členem tohoto politbyra“ Lubomír Štrougal, popřípadě „jediným inteligentním členem“… Takováto argumentace u vzdělaného člověka a vrcholového politika zní dosti nepatřičně…

A tomu všemu bouřlivě tleskali ve stoje delegáti X. sjezdu KSČM!

Vskutku zvláštní a „dojemné“!

Zdeněk Košťál