KSČM a dílo Karla Marxe

marx

Je skutečností, že převážná část osob, hlásících se k levicovému hnutí, uznává gigantické vědecké dílo K. Marxe, které přispělo k politickému uvědomění a tím i k reálnému sebevědomí proletářského hnutí. Toto hnutí tak dostalo do vínku návod za jakých podmínek a okolností a jakým způsobem docílit budování společenského řádu zbaveného bídy a vykořisťování člověka člověkem.

Samozřejmě musíme k tomuto autorovi přidat druhého muže – B. Engelse, bez nějž by také nevznikly základy vědeckého socialismu a komunismu jako Komunistický manifest, Svatá rodina, Německá ideologie a další.  Ucelené dílo K. Marxe a B. Engelse lze charakterizovat tak, že jde o vědeckou ideologii, teorii, metodu poznání i metodologii. Základním polem boje jsou tři jeho neodlučitelné součásti: filozofie, ekonomie a vědecký komunismus.

  Dějinný vývoj plně prokázal, že vědecký materialismus opírající se o zákony dialektiky je klíčem k objektivní analýze skutečnosti a umožňuje tak odhalit charakter společenských poměrů. V kterékoliv historické etapě dává odpověď na to, co je určující ve společenských vztazích a podle toho, která třída ovládá prostřednictvím vlastnictví výrobních prostředků výrobní vztahy. Ten, kdo má v rukou výrobní prostředky, určuje rozsah a charakter výrobních vztahů, tudíž objektivně vykořisťuje ty, kteří jsou nuceni prodávat svou pracovní sílu, neboť si přivlastňuje její nadhodnotu. Z rozdílnosti zájmů vykořisťovatelů a vykořisťovaných zákonitě vzniká třídní boj. Výrobní vztahy jsou ekonomickou základnou, z níž vyrůstají ostatní nadstavbové společenské vztahy – politické, sociální, ideologické, právní, kulturní apod., které zpětně působí na ekonomické vztahy. Vlastníci výrobních prostředků ať přímí, či pomocí vlastnictví balíků akcií či „dceřiných“ společností budou houževnatě usilovat o jeho zachování.  Přesto vývoj umožní, pokud bude existovat politický subjekt reprezentující změnu, že zákonitě dojde k rozhodnutí většiny pro nastoupení cesty k socialismu. 

Proč opakuji tuto skoro 200 let známou pravdu? Proto, že dějiny nejen dělnického a revolučního hnutí potvrzují, že pokud se politická strana hlásící k odkazu díla a praxe K. Marxe, B. Engelse a dalších revolucionářů ve skutečnost jedná tak, že opouští jimi odhalené zákonitosti společenského vývoje pod vlivem či v zájmu „hlasatelů“ modernismu, reformismu, nových čtení či nového myšlení, dochází tím ke zradě dělnického a revolučního hnutí a takováto politická strana, pokud se „neprobudí“, postupně skončí na smetišti dějin! V čem je základní problém? Nechce-li KSČM takto skončit, měla by se pokusit z marxisticko-leninských pozic, tedy na základě vědeckého poznání zpracovat svůj politický Program, nikoliv onen Socialismus v či pro 21. století, který je řadu let dopracováván a nebyl nikdy logicky pro svou rozpornost a nevědeckost schválen.

Pro ilustraci si dovolím uvést jednu z příčin nemožnosti vypracovat Program komunistické strany. Politickoideový postoj Jiřího Dolejše do květnového sjezdu KSČM dlouholetého místopředsedy odpovědného za odborné zázemí, kde se s dlouhodobými porodními bolestmi „rodí“ onen Socialismus pro či v 21. století definoval ve svém rozhovoru pro Deník Referendum Domov dne 19. 4. 2018 pod názvem „Sjezd komunistů definuje další směřování strany“ tři základních ideové proudy ve straně, a to tradicionalistický, pragmatický a modernizační.   Konkrétně uvádí: „Ve složitém období do roku 1993, kdy KSČM hledala svou tvář a novou programovou identitu, nastoupila cestu v novém transformačním kurzu strany, která měla a má ambici být moderní alternativní politickou silou na levici. Radikalismus takové strany musí spočívat v nové myšlence, a ne ve vykřikování levičáckých frází v politickém ghettu…“ Dále uvádí: „Ti, kteří zjednodušují smysl existence KSČM na pouhý protestní apel, přehlížejí význam schopnosti této strany vyvažovat v rámci relativně širokého kompromisu svou novou transformovanou identitu mezi směrem spíše tradicionalistickým, směrem mocensky pragmatickým a směrem modernizačním. To předešlo štěpení strany na neslučitelných, a často i nezralých požadavcích a zachovalo do dneška její sílu, výjimečnou i v evropském měřítku.“ Onen široký kompromis však přinesl nejhorší volební výsledek a rozkládající se akceschopnost strany jako celku, její stárnutí i nezájem mladých o její činnost.

K oněm třem proudům:

Tradicionalistický směr volá nyní po obratu k takzvanému marxismu-leninismu jako původní jednotící ideologii. Dosavadní transformované směřování strany má za chybné, falešné a málo revoluční. Požaduje návrat k tradici třídně zakotvené strany uvědomělých a morálně vyspělých proletářů, k obrodě vyhraněné strany, pro kterou by byl rok 1989 už jen pouhý převrat a pro kterou jsou reformní pokusy Dubčeka či Gorbačova selháním či zradou. Chtějí vytvořit jednotnou stranu, která bude vítězit ideovou převahou svého tradičního učení, zbaveného jakéhokoliv oportunismu.“

Opět autor potvrdil, že je v zajetí jednostrannosti a vulgarizuje marxismus.  Stává se tak obětí nepochopení jeho podstaty. Pravděpodobně zaměňuje třídní determinaci společenských vztahů se stratifikací, která vychází v pracovních vztazích technologického vztahu v pracovním procesu a ignoruje vlastnický vztah zaměstnanců ke kapitálu. Třídní determinace nezanikla ani vlastnictvím akcií či jiných forem příjmů či na participaci pracovně právních vztahů. Stále platí, že kdo vlastní jen svou pracovní sílu a je nucen ji prodávat, tak ji prodává i s nadhodnotou, kterou si nechává pro sebe vlastník výrobních prostředků. Dubček byl naivní funkcionář KSČ podléhající manipulaci tzv. reformních sil – ve své podstatě „utopických socialistů“. Leninismus odhalil, že třetí cesta neexistuje a politická praxe Dubčeka to dokázala. Gorbačov, generální tajemník KSSS, pak vědomě onu cestu „Pražského jara“ zneužil a dopomohl k rozvratu a zradě socialismu nejen v SSSR. Dialektický a historický materialismus formulovaný K. Marxem a B. Engelsem je východiskem pro materialistické pojetí přístupu ke společenským procesům, a to nejen k minulosti, ale zejména k současnosti a budoucnosti.

Pragmatický směr argumentuje potřebou zpružnit stranickou strukturu, profesionalizovat nástroje propagandy, vycházet z možností legitimizace strany v strukturách obcí, měst a krajů, ale i současným vyjednáváním o podpoře vzniku vlády po volbách v říjnu 2017. Ideologické horlení ve straně dávkuje s ohledem na veřejnost i politické partnery opatrně. Chápe, že marxisticko-leninské brožurky lidi už neuspokojí, a chce, aby debaty o minulosti už nesvazovaly ruce v práci pro budoucnost. Potřebu účinné poznávací funkce strany spojuje se schopností prakticky pomáhat lidem, nabízet voličům účinná a realizovatelná řešení, a nejen hesla.“

Pragmatický směr právě proto, že hledá východisko nikoliv v systémově precizovaném programu strany, ale v politické účelovosti, a tak se ztrácí v množině podobných přístupů i jiných politických stran či hnutí, které upřednostňují každodennost a ignorují systémovost. Např. obsah „volebních programů“ popisuje záměry zejména v komunální politice a tam hledá cestu k získání moci.

Modernizační směr uvažuje o nezbytnosti udržet transformační kurs z počátku 90. let minulého století a dál ho rozvíjet v podmínkách 21. století. Mluvit o socialismu pro něj znamená cílit na jeho moderní a demokratickou systémovou alternativu, oproštěnou od chyb minulosti. Chápe, že teoretická výbava strany nemůže být dogmatizovaným kánonem, nemůže být ani nahrazena vírou v tradiční symboly myšlení a prožívání šířené vlastní stranickou propagandou. A posun očekává především od lidí, kteří se mentálně již přenesli do 21. století. Ne těch, co normalizační stereotypy myšlení jen skrývají za povrchní efekt boucharónské rétorské manýry.“

Modernizační směr, který lze označit za takzvaný modernizační, neboť socialismus pro něj znamená nikoliv přechodné období mezi třídní kapitalistickou (soukromě-vlastnickou) formou státu a zrušením soukromého vlastnictví výrobních prostředků, tedy nastolení všelidové formy vlastnictví a tím i k zániku státu. Vědecký realizovaný socialismus jako forma této transformace je již ve své podstatě při postupném omezování vykořisťování, proti monopolu velkokapitálu reálně moderní a demokratickou společností. Demokracii však chápe v plné celistvosti toho významu, a to přerůstáním buržoazní demokracie, ve které vlastníci výrobních prostředků upevňují svůj politický systém tak, aby nemohlo dojít k systémové změně. Proto narůstající úlohu bude mít lidová demokracie respektující názory a stanoviska nejširších lidových vrstev, umožňující jim jejich reálnou spoluúčast na řízení.

Závěrem lze konstatovat, že jedině důsledné studium klasiků marxismu-leninismu a schopnost uplatňovat metodu dialektického a historického materialismu při zkoumání soudobých poltických, společenských a sociálně třídních procesů je cesta renesance KSČM a její schopnost získávání pracujících, zejména mládeže pro politiku změny – socialismus, nebo barbarství!

Rudolf Košťál