Je Marx zastaralý a v mnohém se mýlil?

marx_cina

Několik poznámek k proletariátu a tzv. střední třídě

 

Téma dnešní konference je velmi závažné. Marxovo a nedílně s ním i Engelsovo gigantické a nesmrtelné dílo je stále živé a dnes v dialektické jednotě s dílem Leninovým, více než kdy jindy aktuální a inspirativní. Ano. Již to bude 30 let, kdy antikomunisté a antisocialisté nejrůznějších odstínů prohlásili Marxovo dílo za „velkou utopii“ a scestnou ideologii, prý „totalitarismu“, která nemohla skončit jinak než drtivou porážkou při vítězném tažení buržoazního neoliberalismu. Jsou to však jen iluze a velké lži, falešná, zbožná přání nejen zavilých stoupenců starých, u nás znovuobnovených pořádků, prezentujících kapitalismus jako vrchol dějin.

Není proto náhodné, že i ti, kteří měli nebo dokonce i dnes mají blízko k marxismu, se ve vztahu k aktuálnosti, životnosti Marxova díla, marxismu vůbec, vyjadřují mírně řečeno s velkou skepsí. Např. sociolog prof. J. Keller v jednom z rozhovorů pro Parlamentní listy (Keller o vykořisťování: Dnes se to už dělá jinak. Marx by koukal, 2. 7. 2012) se vyjádřil následovně: „Já si myslím, že spousta věcí u Marxe zastarala a vše to, co formuloval o proletariátu, je zastaralé a dnes to zní absurdně“. K tomu dodal: „Spousta lidí říká, že proletariát zmizel, ale je to složitější. Například ve Francii pořád dělá šedesát procent lidí špatně placenou, málo kvalifikovanou práci bez možnosti postupu. Ale už to není proletariát, protože to dělají v oblasti služeb,“ poukazuje Keller na proměnu z dob Marxovy reality.

Proletariát prý mizí, ale ti lidé tu jsou a mají se i hůř. Ti „lidé dnes dělají skladníky v supermarketu, nebo sedí u pokladny … berou méně, než brali průmysloví dělníci, ale jsou roztříštěni, mají individualizované pracovní smlouvy, a proto nemají vůbec žádnou kolektivní vyjednávací sílu. Zpravidla v těch oblastech služeb mají problémy organizovat se v odborech a podobně,“ vysvětlil Keller, kam „mizí“ proletariát.

Pojetí proletariátu

To je sice pravda, že se pracovní síly z průmyslu „přelévají“ do sféry služeb, ale proletariát tím nemizí. Skladníci, prodavači jsou také proletáři, neboť jen a jen prodávají kapitalistům = majitelům těchto služeb svou pracovní sílu a jsou odměňováni jen za hodnotu této své pracovní síly. A oni se přitom podílí na realizací zboží na trhu jeho prodejem, na realizaci nejen jeho hodnoty, ale i nadhodnoty, kterou si bez náhrady přivlastňují kapitalisté = majitelé zboží i těchto služeb. Bez prodeje zboží se totiž nerealizuje, nedociluje ani jeho hodnota ani nadhodnota.

Aby bylo jasné, o co jde, samozřejmě, že je to dnes s proletariátem, oproti druhé polovině 19. století, kdy probíhala průmyslová revoluce a s ní rostl a expandoval i průmyslový proletariát, poněkud jinak. Dnes pod vlivem vědeckotechnického pokroku, zejména vědeckotechnické revoluce se struktura výrobních sil a tedy i oné určující výrobní síly, člověka, lidí, mění. Proletariát, ani ten průmyslový, však nezmizel. Jen, u nás, po kontrarevolučním převratu a obnově kapitalismu do značné míry zmizel, neboť zmizela spousta průmyslových podniků, nebo z nich zůstala jen ubohá torza. Za tím vším byl ve spolku s novými politiky – loupeživými aktéry převratu, zahraniční kapitál, který nás kolonizoval, který pomohl „vytunelovat“ a zlikvidovat např. ČKD, SONP Kladno, OKD, Vítkovické železárny, automobilku LIAZ a celou řadu dalších podniků a závodů, kdy málem došlo i k likvidaci Tatry a Aera Vodochody. Tak se značná část, většina socialistické dělnické třídy nepřeměnila v průmyslový proletariát, ale přišla o práci a musela být „přetransformována“ do sféry drobných „podnikatelů“ (živnostníků), služeb a jiných zaměstnanců a mnozí postupně, neboť nemohli nalézt práci, do předčasných důchodů a do chudoby.

Pokud jde o Marxe, ten ve své době považoval za základní a hlavní třídy kapitalistického způsobu výroby tyto: „Vlastníci pouhé pracovní síly, vlastníci kapitálu a pozemkoví vlastníci, jejichž příslušné zdroje důchodu jsou: mzda, zisk a pozemková renta, tedy námezdní dělníci, kapitalisté a pozemkoví vlastníci tvoří tři velké třídy moderní společnosti, založené na kapitalistickém způsobu výroby.“ (Marx K., Kapitál III-2, Praha, Nakladatelství Svoboda 1980, s. 395)

Pro upřesnění, pokud jde o pojetí proletariátu, pak je dle mého názoru třeba připomenout, že tato kategorie historicky vzato označovala ve starém Římě skupinu svobodných, avšak zcela nemajetných občanů, kteří proto nebyli zdaňováni, nýbrž sčítáni podle hlav. Byli to ti, kdo vlastnili pouze potomstvo, odtud původní význam slova proletarii (proles – potomstvo). Tito proletáři, jejichž „svobodná práce“ byla stále více vytlačována prací otrockou a proto se jejich počet zvyšoval, byli většinou odkázání na podporu boháčů, jimž prodávali při volbách své hlasy. (Příruční slovník naučný, III. díl M-Ř, Praha, ACADEMIA, 1966, s. 727-728).

V kapitalistické společnosti proletariát představuje jednu ze dvou základních tříd, kdy jádro proletariátu tvořili a tvoří průmysloví dělníci. Kategorii proletariát pak zvláště v současnosti nelze redukovat jen na ně. Jak jsem to připomenul již v textu „200 let od narození a 135 od smrti K. Marxe“ („Dialog“ č. 338/2018), je třeba při identifikaci proletariátu vycházet z toho co je trvale jeho nejpodstatnějším určením, a to je prodej pracovní síly (která je zbožím, jež dělník, zaměstnanec prodává) kapitalistickým podnikatelům (kdy mzda je jen cenou pracovní síly) a skutečnost, že dělník nebo jiný pracovník je tzv. svobodným pouze jen a jen v tom, že může hledat práci kdekoliv, prodávat svou pracovní sílu komukoliv a není připoután k jednomu kapitalistovi. Proto fakticky všichni proletáři, celá dělnická třída a další námezdně pracující patří nakonec celé třídě buržoazie.

Samozřejmě, že proletariát nepředstavuje jakousi jednolitou masu námezdních pracovníků, neboť se skládá z různých vrstev (kvalifikovaní, vysoce kvalifikovaní a nekvalifikovaní, průmysloví a zemědělští dělníci a zaměstnanci, a to jak ti, kteří se přímo zúčastňují výrobního proces, tak i ti, kteří plní různé pomocné funkce atd.), kdy tedy probíhají i přesuny uvnitř proletariátu, včetně dělnické třídy. A to právě s prosazováním a rozvojem vědeckotechnické revoluce (VTR), kdy klesá počet přímých výrobních dělníků a dalších pracovníků (zde jde i o problém tzv. souhrnného dělníka, či přesněji řečeno pracovníka, o kterém se zmiňuje K. Marx mj. již ve XII. kapitole I. díle Kapitálu, „Dělba práce a manufaktura“). Potud velmi stručně k marxistickému pojetí proletariátu.

K podstatné skutečnosti vlivu VTR na sociálně třídní strukturu patří i růst silné sociální vrstvy (ne třídy) inteligence, která se profesionálně zabývá duševní prací. K ní (inteligenci) je možné zařadit značnou část zaměstnanců, kteří nejsou duševními pracovníky v nejvlastnějším smyslu slova (jako vědci), ale plní různé technické výkonné a řídící funkce v materiální i duchovní produkci. Tak dochází ke značnému nárůstu inženýrsko-technického personálu a úředníků, tedy inteligence a jí blízkých zaměstnanců, což vede buržoazní sociology k tvrzení o „deproletarizaci“ kapitalistické společnosti a o vzniku jakési nové „střední třídy“, která pohlcuje a snad i pohltí proletariát. Slovy J. Kellera: „na jednu stranu je pravda, že proletariát zmizel, ale lidí, kteří jsou v tom postavení, je pořád stejně a ti si dokonce pohoršili“.

Marxismus a tzv. střední třída

Po kontrarevolučních převratech a obnově kapitalismu nejen u nás se při hodnocení a řešení zejména sociálně ekonomických a politických problémů mimo jiné vžilo používání fakticky již starého (od 50. a 60. let C. W. Mills, R. Aron aj.) buržoazně sociologického a matoucího pojmu „střední třída“. Proč, o co zde především jde? Tato tzv. třída má hrát a hraje u ideologů a politiků, kteří jsou do hlouby duše a tučných příjmů zcela oddáni tomuto „novému“ režimu obnoveného kapitalismu.

Takovýto subjektivistický, pozitivisticko-pragmatický přístup plní jistou významnou metodologickou a teoretickopolitickou, ideologickou funkci. Jde o to pomoci zastřít základní rozpor kapitalismu (rozpor mezi společenským charakterem práce a výroby, produkce a soukromovlastnickým přivlastňováním), jenž je spjat s hlubokou objektivně determinovanou třídní, sociálněekonomickou a politickou diferenciací společnosti, určenou vládnoucím kapitalistickým (imperialistickým) způsobem výroby. Rozpor, jenž se přímo promítá a vyjevuje v antagonistickém rozporu mezi základními třídami kapitalistické společnosti, buržoazií a proletariátem. A použití pojmů „střední třída“ má pomoci zastřít antagonistický charakter třídních vztahů, třídního rozvrstvení společnosti, aby mohl být udržován stav nevědomosti porobených a vykořisťovaných tříd a vrstev námezdně pracujících a tím i pro vládnoucí třídu kapitalistů a velkopodnikatelů tolik potřebný a buržoazními (prokapitalistickými) politickými stranami prezentovaný a prosazovaný „sociální smír“. Upevňování kapitalismu v ČR.

Ještě než se budu tímto problémem podrobněji zabývat, musím připomenout, že někteří i tzv. levicoví teoretici se ve vztahu k aktuálnosti, životnosti Marxova díla, marxismu vůbec, vyjadřují mírně řečeno se skepsí. A to nejen již připomenutý J. Keller, ale i známý analytik M. Koller. Dle něj prý „hlavní chybou Marxe bylo schematické ostré rozdělení společnosti na dvě skupiny, a to buržoazii a proletariát, a zároveň přehlížení střední třídy a možnosti sociální mobility na základě vlastních schopností a píle. Ty nahradil byrokraticky prosazenou sociální mobilitou celé tzv. dělnické třídy bez ohledu na osobní zásluhy a práci oproti takzvané buržoazii neboli majitelům výrobních prostředků.“ (Koller M., Opilec Juncker a evropské panstvo totálně překroutili Marxe. Ten opravdu nepropagoval povaleče, pedofily a nadnárodní magnáty. Analytik Koller důkladně rozebral, jak tuto perverzní sprosťárnu provedli, Parlamentní listy, 9. 5.2018)

Pokud jde o Marxe a otázku „střední třídy“, pak v té době nebyla tato otázka tak důležitou jak se dnes jeví (falešně) buržoazním a maloburžoazním ideologům, politikům a reformistům (v dělnickém, socialistickém a komunistickém hnutí) v rámci soudobé „technologické – postindustriální“ a „konzumní společnosti“ atd. Dělnické, socialistické a komunistické hnutí se teprve formovalo jako uvědomělé. Tehdejší buržoazní „industriální společnosti“ se přitom nalézaly v  nárůstu třídních srážek a konfliktů (buržoazně demokratické revoluce v letech 1848-1849 – K. M., Třídní boje ve Francii; francouzsko-pruská válka, kdy pařížští dělníci vystoupili proti kontrarevoluční buržoazii, která svou zradou rozhodla o porážce Francie – K. M., Občanská válka ve Francii z roku 1871 atd.), kdy bylo potřeba uvědomovat proletariát, dělnickou třídu k pochopení její historické role, a to zejména prostřednictvím mezinárodního dělnického sdružení – I. a posléze II. Internacionály atd.

V této souvislosti bych chtěl upozornit, že se přesto Marx této otázce tzv. střední třídy, nevyhnul. Např. v práci Teorie o nadhodnotě II (Praha, 1964, s. 606), píše, že se „neustále zvětšují střední třídy, které stojí uprostřed mezi dělníky na jedné straně a kapitalisty a pozemkovými vlastníky na druhé straně – střední třídy, které se ve stále větším počtu a rozsahu živí většinou na účet důchodu, leží jako těžké břemeno na dělnících … a zvětšují sociální jistotu horních deseti tisíc.“  V tomto případě, podle mého názoru, kategorie „střední třída“ zvláště dnes vystupuje jako nahodilá kategorie, zahrnující v sobě specifické vrstvy, skupiny příslušníků společenských, vedlejších tříd a zaměstnanců (drobná buržoazie – řemeslníci, farmáři a obchodníci, zaměstnanci a příslušníci inteligence apod.), které se nalézají v postavení mezi proletariátem a buržoazií v sociálně třídní struktuře kapitalistické společnosti.

Závěr

Ve věci postižení (analýza a syntéza) určitých stránek, natož celku soudobé sociálně třídní struktury, tedy určení sociálních tříd a vrstev naší kapitalistické společnosti, pro nás i nadále platí teoreticko-metodologický odkaz zakladatelů marxismu-leninismu – Marxe, Engelse a Lenina. Ten je obsažen nejen v Marxově (Námezdní práce a kapitál, Kapitál, Rukopisy „Grundrisse“ aj.) a Engelsově díle (Vývoj socialismu od utopie k vědě, Podíl práce na polidštění opice, Anti-Dühring aj.), ale jednoznačně i u V. I. Lenina, který dokončil to, co Marx již nestačil zformulovat, marxistickou definici tříd (Velká iniciativa aj.)

Zdeněk Košťál