KSM na solidární misi v Luganské lidové republice

lugansk

Členové Komunistického svazu mládeže se v květnu zúčastnili solidární mise do Luganské lidové republiky, pořádané Společností přátel Luganské lidové republiky a Doněcké lidové republiky. Uvádíme reportáže z této cesty.

 

„Takže pak jedete do Moskvy a Kalinigradu s cestovkou, je to tak?“, ptá se s typickou skepsí rostovský celník. „Ano, ano, tak nějak.“ S touto drobnou lží začala naše cesta do jedné z nejzajímavějších a nejdiskutovanějších zemí dnešní doby: Luganské lidové republiky (LLR). Z Rostova do samotného Lugansku to pak byla několikahodinová cesta minibusem, kde jsme se seznámili s účastníky antifašistické konference, která se shodou okolností také konala v LLR a jejíhož programu jsme se částečně také účastnili.

Byli jsme do lidové republiky vpuštěni po asi hodinovém zdržení na hranicích; dle zkušenějších cestovatelů to je velké štěstí, často se prý i stávalo že člověk byl hodiny vyslýchán ruskými celníky. Zvládli jsme to tedy… Byli jsme v LLR. Cestou do Lugansku jsme pozorně sledovali každý kousek krajiny. Překrásná jarní příroda jen s obtížemi skrývala stopy kruté války: Mnoho vesnických domů a budov bylo zničeno, po cestě jsme minuly rozstřílený tank, přeměněný na památník.

Dorazili jsme do Lugansku, kde vedoucí naší delegace Jaromír Vašek zařídil ubytování na školních kolejích. Avšak nebyli jsme na dovolené, takže byť jsme celou noc trávili na cestě, o odpočinku nemohla být řeč, program byl neúprosný (ostatně nabitý program a málo spánku nás doprovázely po celou dobu, ale to bývá pravidlem na politických cestách).

Protože celkových akcí bylo velké množství tak zde nebudu hovořit o všech, ostatně J. Vašek psal reportáže den po dni, kde se rozepisuje o každé jedné akci. (Umístěny jsou na stránkách nwoo.org, pozn. red.)

Chtěl bych v této reportáži vyzdvihnout především ty nejzajímavější a nejvíce obohacující zážitky. Co se týče Lugansku jako města, je třeba říct, že i přes značnou destrukci si zachoval svůj půvab. Velká část poničených domů byla již opravena či se aktivně opravuje. Mimořádně mu také slušel jarní šat, kdy nebyl oděn jen do slunce a rozkvetlé zeleně (velkou část rozlohy města tvoří parky), ale také slavnostní výzdoby, neboť se slavily hned dva největší svátky: Vítězství ve Velké vlastenecké válce 9. 5. a Den republiky 12. 5. Jsa komunistou, musím říct, že bylo velmi příjemné tento svátek slavit ve městě plném plakátů a bannerů oslavujících hrdinnou Rudou armádu, kde většina kolemjdoucích hrdě nesla svatojiřskou stuhu a kde se školy skvěly propracovanou výzdobou ve formě rudých vlajek a srpů s kladivem, pod kterými děti hrály divadelní představení s tématikou VVV. Ostatně pro obyvatele LLR a DLR je tento svátek přímou paralelou k dnešním událostem a odkaz SSSR byl, ještě více než nějaké národnostní rozdíly, hlavním důvodem k mobilizaci obyvatel proti majdanovské juntě. Ostatně všechna města v LLR jsou plná opečovávaných sovětských památníků a monumentů (a že jich bylo opravdu mnoho).

Hlavním cílem naší cesty bylo otevření českého kulturního centra na univerzitě Dalja v Lugansku. Byl to ohromný počin, na kterém má největší podíl J. Vašek. Oficiální otevření Kulturního centra Julia Fučíka proběhlo velmi slavnostně, místy jsem se cítil až zahanbeně, univerzita si připravila bohatý kulturní program s mnohými výstupy, na zahájení dorazilo i několik ministrů, byli jsme v národní televizi (ostatně do televize jsme se dostali několikrát). Ale nebylo to ojedinělé. Všechna místa, která jsme navštívili, si toho velmi cenila, srdečnost obyvatelům LLR rozhodně nechybí (a skvělé kulturní programy a rauty taky ne).

Jak řečeno v úvodu, v době naší návštěvy probíhala i antifašistická konference. Ta neměla až tolik povahu konference, skutečná konference se konala jen jediné odpoledne, zbytek týdenní akce měl víceméně poznávací charakter. Luganští ostatně velmi jasně dávali najevo, jaký ta celá akce pro ně má význam. Oni si nedělají iluze: Dobře vědí, že vlády eurounijních zemí stojí jednoznačně na straně Ukrajiny. Ale i zde mají své spojence, především antifašisty a komunisty. A právě přes ně a přes ten sice malý, ale existující mediální dopad, který mají, může vláda LLR kontrovat mainstreamové proukrajinské rétorice. Proto ta konference byla spíše poznávací než cokoliv jiného. Pak zde byla i velká medializace z jejich strany: Chtěli svým občanům ukázat, že antifašisté z Evropy jsou na jejích straně. Působilo to místy až komicky, když 50letý italský antifašista v kožené bundě a nepraných džínech byl srdečně vítán luganskými zástupci pečlivě upravenými a slavnostně oděnými. Konference vrcholila skutečně slavnostním způsobem, 9. 5. koncertem skupiny Banda Bassotti v Stachanově (jediném městě pojmenovaném po dělníkovi, jak se chlubil místní starosta), v jehož finále kapela prezentovala velký transparent s nápisem „Vítězství bude naše!“ Velmi silný zážitek, člověk nemůže než porovnat s našimi některými „antifašisty“, kteří vydávají prohlášení o „Ruském postfašismu na Donbase“ či dokonce některými tzv. „komunisty“, kteří mají taky velmi zvláštní pojetí významu slova „antiimperialismus“.

Poslední velký zážitek (byť to není úplně pravda, každý zážitek byl velký) byla návštěva brigády Prizrak a fronty, o které ale byl napsán celý vlastní článek a nebudu se jí zde explicitně zabývat.

Co tedy říct závěrem? Možná nejlépe to vystihují slova lehce rozjařilého německého delegáta antifašistické konference: „Já tuhle zemi ku*va tak miluju. Všechno je tu skvělý.“ Dokážu si představit, že si to spoustu lidí nedokáže představit. Lugansk má obrovské problémy – kromě tedy války hlavně ekonomické, málo práce, mající za následek odliv mladých absolventů, zničená infrastruktura značně komplikuje dopravu, silnice jsou v příšerném stavu… I komunisté mohou namítat, že země není socialistická, že si sice cení odkazu SSSR a užívá socialistickou estetiku, ale stále je v základech kapitalistická a komunisté tahají za jeden provaz s nacionalisty a překvapivě i třeba monarchisty proti kyjevské agresi. A mají pravdu. Ale člověk, který tam nebyl, si nedovede představit tu atmosféru. Tu hrdost. Celou společnost sjednocenou v antiimperialistickém boji. Společnost, která se dokázala vzbouřit. Nepokořený lid bojující za svou budoucnost. A právě tento vektor, toto směřování společnosti je jako balzám na duši člověku žijícímu v prohnilé české společnosti. Čiší doslova z každého rohu. Náhodné graffiti na budovách, autobusová stanice přemalovaná na barvy LLR, nálepka „Díky, dědo, za vítězství“ na dveřích autobusu, vlajky SSSR vlající za auty. A není toto komunistické – opravdu lidové povstání, zcela angažovaná společnost?

Naší maličkou mladičkou lidovou republiku nyní čeká dlouhá cesta. Musí uhájit svou samostatnost před ukrajinskými agresory a pak najít svou vlastní cestu do budoucna. Komunisté LLR to nebudou mít jednoduché s prosazením své politické vize, ale už jen to, že se jim podařilo do státního znaku dostat rudou hvězdu, dává doufat v světlejší zítřky.

Vilém,

ksm.cz

 

Cesta na frontu

 

Pomalu vstávám a vůbec se mi nechce. Vypínám budík a uvědomuji, co je za den a co nás dnes čeká. Venku za oknem je brzké a chladné ráno. Pomalu končí velitelský čas – zákaz vycházení. Lidé pomalu vstávají a jdou do práce. My se k nim přidáváme. Při odchodu z hotelu se s námi loučí recepční a žehná nám. „Kdo brzo vstává, tomu bůh žehná,“ to za sebou slyším, když vstupuji do chladného rána.

Jedeme s maršrutkou na autobusové nádraží. Tam na nás čeká eskorta. Tvoří ji tři vojáci. Dva z nich jsou hodně mladí, nemůže jim být moc nad 18 let. První je holohlavý, má za pasem nůž a rudou nášivku se srpem a kladivem. Druhý je trochu snědší. Má tmavé oči a působí veseleji. Třetího muže už známe. Potkali jsme se před pár dny ve vojenském muzeu. Je to starší a na místní poměry hodně vysoký člověk. Má brýle a na prsou vyznamenání. Pochází z Oděsy a na Donbas utekl před ukrajinskými fašisty. Už čtyři roky tu bojuje jako dělostřelec. Před válkou však psal knihy.

Nasedli jsme na autobus do Alčevsku, tam nás čeká první přestup. Samotná fronta není zase tak daleko. Silnice jsou však příliš zničené, tak nám i cesta po kratších úsecích trvá nekonečně dlouho. Aspoň může člověk odpočívat, pozorovat krajinu a místní obyvatele.

Po cestě několikrát přestupujeme, čím blíž se blížíme frontě, tím krajina vypadá neutěšeněji. Eskorta se o nás svědomitě stará. Ukazují nám, kde se dá nasnídat. Přátelsky se s nimi bavíme. Zjišťujeme zajímavé věci z jejich životů. Voják spisovatel nesnáší autorská práva a šíří své knihy mezi lidmi, jak se dá.

V přátelské atmosféře jsme se dostali do Kirovsku. Zde sídlí brigáda. Pěšky se vydáváme na její sídlo. Únava se mísí se vzrušením. Vždyť jsme asi 5 km od první linie. Město je jako většina zdejších měst plné zeleně. Za jiných okolností by působilo svěže a příjemně. Dnes však ne. Většina obyvatel z něj utekla. Procházíme kolem rozstřílených budov, opuštěných domů a náborových letáků.

Asi za 15 minut docházíme ke kasárnám. Je to dvoupatrová cihlová budova, okolo je ostnatý drát a vojáci na stráži. Pouští nás dovnitř. Na nádvoří voják zalívá květiny, jiní si hrají se psem nebo kouří v altánu. Tihle jsou zde na odpočinku, zbytek vojáků je na frontě. Každý den se tam střílí.

Voják-spisovatel nás vede do kanceláře velitele. Vidíme plakáty proti pití alkoholu a seznam padlých spolubojovníků. Bodrý velitel nám ukazuje šrapnely a střepiny, co si ráno nasbíral v Žoloboku. Žolobok je malá a dnes už vlastně neexistující vesnice na samotné hranici. Ukrajinská a opolčenecká linie se tam k sobě přibližují nebezpečně blízko. Denně tam dochází k přestřelkám a odstřelování. Většina vojáků brigády je právě tam.

Velitel nám povídá o situaci na frontě, o tom, že se tam pořád bojuje a umírají lidé. V pracovně je s námi i ozbrojený voják, který hlídá velitele. Přece jenom můžeme být ukrajinští diverzanti.

Předáváme veliteli dárky a medikamenty od italských antifašistů. Je rád, pomůžou, přesto je to relativně málo. Za odměnu nám dovolí navštívit první linie. Abychom viděli, jak se žije zdejším a mohli o tom doma mluvit.

Tak vyrážíme z kasáren v bílé dodávce. Doprovází nás několik vojáků. Velí jim důstojník původem z Kazachstánu. Naše dodávka opouští Kirovsk a jedeme do první linie! Krajina se tu mění. Vše tu působí strašně opuštěně. Rozstřílené vesnice a pustá step, vše čpí smutkem a samotou. Silnice se mění v prach a cesta v offroad. Sedíme v dodávce na zemi a cítíme každý hrbol.

Dodávka prudce zrychluje. My vzadu doslova létáme, chybí sedačky a není se čeho držet. Je to však nezbytné. Prý na tom úseku hrozilo nebezpečí.

Tak jsme dojeli do vesnice Doněckij. Jsme pár set metrů od ukrajinských předních pozic. Tady prochází fronta. Tak necelý kilometr od nás jde slyšet střelba, dunivé rány minometů a praskavé z pušek a kulometů. Ukrajinci střílejí, v Žoloboku se bojuje. Vojáci nás instruují, co máme dělat, když začnou bombardovat nás.

Procházíme ulicí s rozstřílenými domky. Okolo se pasou kozy a hlídkují vojáci. Přesto, že se za námi střílí, tady je podivné ticho. Ve mně vzrůstá tíseň a vzrušení. Jdeme dál směrem k ukrajinským pozicím. Vojáci nás varují před nášlapnými minami. Mohou být okolo opuštěných domů. Na konci ulice je výhled na ukrajinskou linii. Je na protějším kopci mezi stromy. Fotíme a vycházíme do šedé zóny. Tady to není tak nebezpečné, ale dál už mohou být miny nebo nevybuchlá munice.

Autem se vracíme do centra Doněckého. Před válkou tu bylo okolo 3000 obyvatel, dnes jich tu žije 700. Je tu spousta zničených budov. Vidíme vyhořelou bytovku a další rozstřílené budovy. Přes všechny hrůzy zde pořád žije hodně obyvatel. Některé domy se už spravují díky humanitární pomoci. Funguje tu pošta a na návsi jsme viděli i civilisty. Kousek od návsi nám vojáci ukazují zbytek opevnění a zničenou vojenskou techniku.

Pomalu odjíždíme z Doněckého a vracíme se na základnu. Po cestě nás vojáci berou na ještě jednu linii. Vjíždíme do neznámé vesnice s krásným kostelem. Vojáci nás vedou na peredvoj. Jdeme okolo poničených domů. Peredvoj je na konci ulice. Odsud je ukrajinská linie asi 1500 m a z druhé strany asi 900 m.

Pomalu se procházíme ulicí. V poničených domcích žijí lidé, kteří nemají kam utéct. Kteří nemají ani peníze, ani příbuzné, nebo prostě nechtějí opustit svoji půdu. Bavíme se s jednou ženou. Povídá nám o svých problémech.

Lidé zde žijí v nikdy nekončící nejistotě. Každý den může přijít smrt. Většina lidí je zde bez práce. Žijí z toho, co vypěstují. Místní továrna padla za oběť válce. Autobusové spojení tu sice je, ale jezdí sporadicky. Život je zde nepředstavitelně těžký.

Loučíme se s tímto smutným místem. Jedeme zpátky do Lugansku. Zažili jsme pro českého člověka něco nepředstavitelného. Je těžké o tom psát, všechny pocity se stejně nedají vepsat do papíru. I kdyby se ale daly, stejně je to těžko přenosná zkušenost. Podobné věci nezažila u nás ani naše, ani předešlá generace. Tady se však stala válka součástí života. Každý den visí nad každým jako Damoklův meč.


Alexandr Salajka,

ksm.cz