Ivan Skála: Naše je slunce

skala_ivan

Jde zemí mou slunce. Slyším, rodná, tvůj hlas,

jak zvedáš se k němu, jarem nalita, horká…

Dnes s lidem všech národů, zemí, všech ras

vpadáme do ulic: prudký, letící orkán.

 

Naše je slunce. Nad námi se zdvih

den jako čepel slunečný, lesklý.

To na našich dílnách, polích a staveništích

včerejšek se zítřkem prudce o sebe třeskly.

 

Za oceánem číhá krutá hyena zlatá,

do světa cení dolarový chrup.

Kam šlápne, jde mor a vraždy a bída jí v patách,

kam pohlédne, tam očima váží svůj lup.

 

Kovově chřestí jí mozku sčítací stroje.

Protkni jí srdce a hleď, co vychrstlo z něj:

krev těch, co padli na pláních minulých vojen,

a nafta a petrolej.

 

Vám vzkazujeme, škrtiči lidského štěstí:

Naše je země. Stráž míru dnes jsme my.

U nás rodí se život, u nás vždy bude kvésti,

tisíci vzhůru žene větvemi.

 

Naše je slunce i děti, náš dětí těch smích,

chléb, jaro, mez šípků i studánka vrchovatá.

Naše je láska, krása, hrdinství —

a vaše jen potoky zlata.

  

My nejsme pány dnes jen ve svých zdech,

z nás každý dnes je míru hospodářem.

Dnes v našich sýpkách, v našich závodech

procento každé bije války žháře.

 

Jde zemí slunce. Jak zůstati němý!

Tak vzešlo kdysi nad sovětskou Rus.

Hřmí krok náš jako výzva ve všech zemích:

Za slunce, za mír, za komunismus!

 

1950