„Někdo to rád horké“, ale já jsem si zatopila sama

klontza_03

 

Nemám ve zvyku psát sama o sobě. Rozhodně ne, je-li řeč o politice, kdy třídní, dialektické, materialistické hledisko musí být jediným, nebo alespoň dominantním kritériem. Ale musím udělat výjimku, a to platí dvojnásob v případě nehodného následování.

V roce 2006 se v Praze uskutečnila mezinárodní konference na téma Aktivně proti antikomunismu. Žila jsem tehdy v Řecku a konference jsem se účastnila společně s básníkem J. Kakoulidisem. Hovořili jsme o úloze literatury v boji s antikomunismem. Ve volné diskusi jsem vznesla námitku, že KSČM vlastně nijak aktivně proti antikomunismu neodporuje, že naopak antikomunistickým tlakům ustupuje, ať už je to opuštění symboliky, termínů spojených s třídním bojem, svržením kapitalismu a nastolením socialismu nebo antagonismem uvnitř kapitalistického ekonomicko-společenského systému. Řekla jsem tehdy, že taková politika je nenápadným, ale neomylným kormidlováním do oportunistických vod. Posluchači se rozdělili do dvou táborů: zahraniční soudruzi, mezi nimi např. Brar, Rubiks, Opperskalski mě okamžitě podpořili. Čeští soudruzi mlčeli, načež někteří mi pak šuškali v kuloárech, že mám pravdu… Silně mi to připomnělo 80. léta 20. století…

Následovalo několik dalších zklamání, z nichž se zmíním o mém rozchodu s Haló novinami, kam jsem léta přispívala. Velmi se mě dotkla likvidace Naší pravdy coby samostatného listu, šikana Obrysu-Kmene a následně redakční zásahy do mých textů, případně komentáře přetiskované z reakčního tisku, kterými Jaroslav Kojzar „trefně“ doplňoval mé články. Nakonec mé příspěvky přestaly být otiskovány. Nakonec se tiskovina propadla tak hluboko, že krom LUKu nemám žádný motiv spojovat s ní své jméno a špinit si jej spoluprací s tímto listem.

V roce 2011 jsem se vrátila z Řecka do České republiky a okamžitě jsem se zapojila do společenského a politického života. Přihlásila jsem se do KSV v Brně, podporovala jsem akce jako První Máj a podobně. Do KSČM jsem vstoupit nechtěla, protože jsem nesouhlasila s programem, který neodpovídal (a neodpovídá) historické nutnosti. Nechtěla jsem být členem oportunistické strany. V roce 2014 jsem však souhlasila s kandidaturou do EP. S bohatými zkušenostmi z Řecka jsem se velmi těšila na kampaň. Moje zklamání však bylo přímo úměrné krizi strany: marketingový přístup vedení, individuálně vedená kampaň bez ohledu na ostatní kandidáty, nezakrytá honba za lukrativními místy, idealizování EU, a nakonec i výhružky a šikana ze strany některých spolukandidátů, městských i krajských funkcionářů.  Poté, co jsem vystoupila na oslavách 1. máje v Brně, který koloval na YouTube a celkem pochopitelně vzbudil paniku u mého zaměstnavatele a paradoxně i u regionálních funkcionářů strany, jsem se rozhodla, že do strany vstoupím s tím, že budu usilovat o její renesanci coby třídní síly směřující k nastolení socialismu. Věděla jsem, že vedení strany jede plnou parou po „pravé koleji“, že si její představitelé potřásají rukou se systémem, ale na druhou stranu množství řadových členů v Brně, které jsem poznala, ale také v jiných organizacích (např. v Praze), které jsem znala z dřívějška, bylo pro mě argumentem, že věci je možné změnit a že k jejich zápasu nemohu přispět, pokud budu mimo. V listopadu 2014 jsem tedy vstoupila do strany. Poté, co bylo zřejmé, že budu aktivně bojovat proti zaběhnuté linii, v létě 2015 mi bylo navrženo volitelné místo do lukrativní funkce, což jsem nepřijala, protože jsem pochopila, že se jedná o snahu mě umlčet a kompromitovat, přičemž zásadně nesouhlasím s tvorbou kandidátek seshora.

Od roku 2014 jsem se usilovnou prací snažila přesvědčit, aby soudruzi pochopili, že je třeba najít sílu k návratu ke kořenům hnutí, vyrovnat se s minulostí reálného socialismu i uplynulého dvacetiletí, že jedinou cestou je cesta organizovaného, uvědomělého střetu s protilidovou reakcí. Činila jsem tak bez jakéhokoliv nárokování jakéhokoliv postu nebo finančního prospěchu.

V této souvislosti bych chtěla říci, že soudruzi v mojí základní i městské organizaci mi byli oporou, velmi ji jich vážím, ale bohužel naše společné snahy a úsilí se nikdy nedostaly přes mašinérii KV. Naopak za aktivitu a kritičnost jsme byli pranýřováni; i proti usnesení konference se proti našemu kandidátovi do PS spojili kandidáti z jiných okresů.

Dnes jsem dospěla do situace, kdy zvažuji, co je a není reálné, kam je třeba upřít síly, aby nejenom moje snažení přineslo výsledky a také, kde je moje pomyslná linie svědomí, za kterou nemohu jít. Po podzimních parlamentních volbách, jejichž výsledek jsem předvídala a také jsem tento názor několikrát publikovala, jsem se rozhodla, že vyčkám sjezdu, kde bude třeba situaci demokraticky prodiskutovat, zvážit argumenty všech, a následně rozetnout jasným programovým i kádrovým rozhodnutím. Situace se však změnila. Sjezdovou bagetu si nedám. Poslední kapkou pro mne je způsob přípravy sjezdu, kdy je zřejmé, že o odlišný názor vedení nestojí, nestojí ani o kritiku, ani o diskusi a hledání řešení, naopak že si chce udržet vlivné a lukrativní pozice, uchyluje se k různým podpásovkám a intrikám. Využívá k tomu přestárlou stranickou základnu a osvědčené kývače zlatých 80. let, ale také dobře placené funkcionáře krajských výborů, kteří jsou také často mnohonásobnými poslaneckými asistenty. V situaci, v jaké strana je, není možné přijmout sjezd, který bude trvat jeden den, kdy několik hodin budou probíhat nové volby orgánů, stupidní samochvála jednotlivých kandidátů, účelový proslov prezidenta a oběd… Žádná debata o programu, o stanovách, o strategii, o hledání chyb, žádná sebereflexe. Vedení ví, všechno je fajn a kverulanty je třeba deaktivovat. Pohrdání jak pracujícími, tak členy strany, i voliči. Členové požadovali odstoupení vedení a svolání mimořádného sjezdu. Budiž – sjezd bude (i když řádný), ale stejně jako lednice v jedné z povídek Otty Pavla „nemá vnitřek“. Ne, nebudu nikomu dělat křoví v absurdním divadle ani mávačku v Potěmkinově dědince. Nechci, aby moje jméno bylo spojováno s protilidovými silami, lidmi s pokřiveným charakterem, bezskrupulózními kariéristy, narcisisty a sobci.

Ale hlavně, KSČM pro mne překročila všechny limity omluvitelných chyb a kroků. Tím hlavním je její dlouhodobá prosystémová politika, snaha být jedním z nich, tvořit kapitalistický stát (stojící na přivlastňování si lidské práce, člověka jako takového), trhat sousta z jednoho koláče spolu s buržoazií, i když to zamlouvají tím, že je to fikaná taktika. Nad tím, že KSČM podporuje oligarchu, kroutí hlavou i pravice. Poslouchat argumenty typu, že my tak vlastně rozpolcujeme jednotu protivníka jako Gottwald a že Babiš je vlastně lidumil, protože krmí národ lacinými kuřaty a dává lidem práci, a to z úst člověka, který byl rád, že na minulém sjezdu dostal mé hlasy, mi vnucuje úvahy o tom, proč taková obrátka, proč takové ústupky, proč taková zrada bez mrknutí oka?

Nechápu ani způsob komunikace strany s poslanci a europoslanci, kteří si dělají, co chtějí a snad ani nechápou, že zákony, pro které s pravicí hlasují, mají dopady na životy pracujících lidí, těch, kterých by se měli zastávat.

Ohromným problémem je opuštění marxistické materialistické dialektiky jako hlavního metodologického nástroje hodnocení dějin i současného vývoje, což přináší jako výsledek to, že strana nedokáže zhodnotit perspektivy socialismu, stav současného systému v globálním i lokálním měřítku, manévrovací možnosti kapitálu, nedokáže zhodnotit minulost poválečného vývoje, poučit se z ní, vyvodit závěry. Nezbývá jí tudíž než volit stejné postupy jako buržoazní strany, které jsou spolu se systémem v krizi, která samozřejmě splachuje s sebou i KSČM. Strana je pak nucena uchylovat se k marketingovým a účelovým krokům, jejichž následky se následně vymykají kontrole.  

Nesouhlasím také s postojem strany k EU a hlavně NATO, s máváním rukou nad odbory a jejich úlohou, nad systematickou blokádou budovat a podporovat komunistickou mládež, komunistické noviny, nakladatelství a případně jiná masmédia.

Nechci se opakovat. Co strana nemá a měla by mít jsem publikovala na různých fórech.

Současná krize kapitalismu, jeho agresivita, bublinovitá křehká konjunktura v našem regionu doprovázená propadem životní úrovně pracujících, hlavně dělníků a mladých lidí, si vyžaduje existenci komunistického, revolučního hnutí. Toto hnutí krom strategického cíle svržení kapitalismu a nastolení socialismu má také za úkol organizovat pracující, zkvalitňovat politickou debatu, upozorňovat na pravé příčiny, odhalovat zástupné problémy. A to zvlášť v době, kdy hrozí vzplanutí dalších válečných konfliktů, fašizace společnosti postupuje mílovými kroky, kdy morální a vzdělanostní úpadek společnosti je rapidní, kdy jaderná krize a kolaps přírodního prostředí nejsou kapitolami ze science-fiction. Takové hnutí pracujícím nikdo nedá. Nezjeví se jako všemocný Deus ex machina. Je třeba jej vybudovat za velkého nasazení, neúnavným úsilím, s oběťmi, bez jistoty úspěchu.

Rozhodla jsem jít touto cestou. Nadále budu spolupracovat s Dialogem a budu usilovat o vybudování komunistické revoluční fronty, jak je formulováno ve výzvě, na jejímž vytvoření jsem se podílela a kterou jsem podepsala.

Vím, že řadu upřímných soudruhů a soudružek, kteří spojili své životy se stranou, svým rozhodnutím překvapím, ale můj krok je výsledkem dlouhodobé úvahy a jsem přesvědčená, že se všichni skuteční komunisté setkáme v boji proti nespravedlnosti, fašismu, v boji za spravedlivou, skutečně demokratickou, mírovou společnost bez vykořisťování člověka člověkem.

 

Věra Klontza-Jaklová