K 90. narozeninám soudruha Jana Fojtíka

fojtik_2014_m

Blahopřejeme k významnému životnímu jubileu čestného komunisty, oddaného marxismu-leninismu, zasloužilého člena a funkcionáře KSČ Jana Fojtíka. Přejeme soudruhu Fojtíkovi co nejvíce sil a hlavně zdraví. Optimismu má stále na rozdávání, o čemž svědčí i jeho aktuální osobní vyznání:

 

Neuvěřitelné: dožil jsem se devadesátky. A přitom břemeno, které mi Osud položil na bedra, abych je neúnavně po ta dlouhá léta nesl, nebylo lehké. Nejistoty a úzkosti jsem, pravda, nejednou prožíval. Po cestě, kterou jsem si šťastně zvolil, když skončila ta strašná válka, jsem šel pevně a rozhodně, s vědomím, že sama doba (její duch, jak by řekl Hegel) mi ukládá povinnosti, před nimiž nesmím uhýbat.

Byly to povinnosti člena Komunistické strany Československa, politické strany, do níž jsem – poučen válkou a pod vlivem svého otce – po osvobození mé země Rudou armádou vstoupil. Byl jsem vlastenec a slovo vlast mělo tehdy snad nejvyšší cenu. Také já si ze všeho nejvíce přál, aby můj národ po všech pohromách, které ho v jeho pohnuté historii postihly, se konečně mohl – chráněn spolehlivě štítem spojenectví a přátelství s první zemí socialismu, SSSR – svobodně rozvíjet v souladu s potřebami a zájmy pracujícího lidu, v duchu pokrokových ideálů skutečného humanismu, nejušlechtilejších myšlenek vědeckého socialismu.

Považoval jsem proto za samozřejmé a nezbytné osvojit si revoluční učení Karla Marxe, Bedřicha Engelse, Vladimíra Iljiče Lenina, Josefa Vissarionoviče Stalina, jak jsme je v oné době vedle sebe řadili, a toto učení pak šířit, propagovat je a pokud mi budou mé síly a schopnosti stačit, přispívat k jeho uskutečnění, k výstavbě a rozvoji socialismu ve své zemi.

Pokud bych nyní měl bilancovat výsledky své práce, nebylo by to pro mne – po tom všem, co se odehrálo na přelomu tisíciletí – snadné. Za jedním si však stojím: své komunistické přesvědčení jsem ničím neposkvrnil, z cesty, na níž jsem v mládí vkročil, jsem nevybočil, jakkoli v jistých chvílích byla značně obtížná, až neschůdná.

A zač nebo komu za to vděčím?

Měl jsem štěstí na dobu a prostředí, v němž jsem se narodil a vyrůstal; na rodiče, kteří mě milovali a přitom vždy vedli k tvrdé práci; na skvělé učitele, spolehlivé přátele a především na svou životní družku, slovy českých bratrů „spomocnici“, Evu Kůrkovou-Fojtíkovou.

Všichni jsme produktem své doby, svého prostředí a kolektivů, k nimž patříme. Své Já, svou osobnost jsem mohl zformovat jen v závislosti na tomto, abych se vyjádřil jazykem filosofie (mé největší životní lásky), objektivním faktoru. Jsme skoro ve všem determinováni. Velmi však záleží na tom, co dovedeme z toho, co nás určuje (mimochodem pro Hegela „Bestimmung“ – určenost – představuje klíčový pojem jeho filosofie), vytěžit pro náš rozvoj, k tomu, abychom se mohli oprávněně cítit svobodnými a abychom vždy jednali s nejvyšší osobní odpovědností, které nikoho ve společnosti nelze zbavit.

Snad mohu s čistým svědomím konstatovat, že v tomto směru se mi život podařil.