Antikomunismus a demokracie

lenin_plakat

Antikomunisté, jakožto relativně široká skupina lidí, která velkou část svého politického přesvědčení zakládá na odporu ke komunistické ideologii a hnutí, často jako důvod pro svůj antikomunismus udává „nedemokratičnost“ a porušování zásady „politického pluralismu“ ze strany komunistů. I kdybychom na tento argument přistoupili, a samotní antikomunisté jej opravdu silně dávají do popředí, je přeci jen nutné říci, že komunistická ideologie bezpochyby představuje mnohem více než jen teorii o organizaci politické moci. Komunisté se ve svých názorech snaží objasnit principy, na nichž funguje současný kapitalistický systém. Při své kritice kapitalismu pak komunisté navrhují celou sadu řešení, jejímž jádrem je zásadní změna ve výrobních a směnných vztazích v ekonomice společnosti. Od toho je pak odvozena celá řada změn v oblasti práva, vzdělávacího systému, trávení volného času, mezilidských vztahů atd. (Dokonce ani tím se myšlenkový potenciál komunistické ideologie nevyčerpává, protože jsme zde nejmenovali filozofický aspekt této ideologie, který obsahuje řadu principů bez vazby na konkrétní sociálně ekonomickou formaci.)

Ve zkratce můžeme tedy říci (tak, aby to bylo přijatelné i pro nekomunisty), že komunistická ideologie je ucelenou, systematizovanou kritikou kapitalistické společnosti, obsahující stejně tak ucelenou, systematizovanou řadu návrhů na zásadní přeměnu této kapitalistické společnosti (ve společnost socialistickou a komunistickou, pochopitelně). Přesto, že si tedy mnozí antikomunisté vybírají, co se jim na komunistické ideologii a praxi komunistického hnutí nelíbí, nebo že redukují svoji kritiku komunistické ideologie (a v minulosti existujícího socialistického systému) na kritiku „totality“, je z výše uvedeného jasné, že antikomunista musí ve své podstatě být člověk, který hájí současný kapitalismus (nebo je to politický omezenec, který má jen velmi povrchní znalosti o ideologii, kterou odmítá; často je obojím). Na tomto místě se zastavím a upřesním, o kom v tomto článku vlastně píši.

Je totiž dobře známo, že mnozí anarchisté a sociální demokraté mají velkou řadu antikomunistických postojů, které sdílí s vládnoucím kapitalistickým režimem. Přesto však o těchto skupinách většinou nelze říci, že by svoje politické přesvědčení vyloženě zakládaly na antikomunismu, že by své názory popisovaly jako protiklad názorů komunistických, že by pro ně boj proti komunismu byl politickou prioritou. V tomto článku tedy budu mluvit o lidech z té části politického spektra, pro které je antikomunismus skutečně podstatnou částí jejich politického přesvědčení. I tuto skupinu jde dnes rozdělit na dvě části. Fašisté, kteří jsou bezpochyby fanatickými antikomunisty, totiž verbálně odmítají i kapitalismus a propagují tzv. „třetí cestu“. Vedle nich nám pak zde zbývá poslední skupina, kterou můžeme označit za nejtvrdší zastánce současného systému a všeho co k němu patří. Jsou to tedy lidé hlásící se nekriticky k odkazu kontrarevolucí z přelomu 80. a 90. let minulého století, podporující EU, NATO a jiné imperialistické instituce, hájící rozdělení světa na znepřátelené imperialistické bloky svým štvaním proti „cizím“ mocnostem (zejména Rusku a ČLR) a tak podobně.

Nyní, když jsme si tuto skupinu rámcově vymezili, podívejme se na to, jak je to s její demokratičností. Tito antikomunisté jsou vždy v prvních řadách boje za demokracii, svobodu a lidská práva. Problém s přesvědčenými antikomunisty je však ten, že dříve či později vždy začnou požadovat zákazy a represi proti komunistům a komunistickému hnutí. Jejich argument spočívá v tom, že svobodná soutěž politických názorů je sice žádoucí, ale pouze mezi těmi politickými skupinami, které respektují zákonem stanovená pravidla této soutěže. Komunisté, kteří se otevřeně vymezují proti „demokracii“ (pro antikomunisty jde o synonymum se slovem „kapitalismus“) jsou tedy z této soutěže vyloučeni. To je celkem pochopitelná argumentace a v intencích logiky třídního boje (kterou však samotní antikomunisté neuznávají, a diví se, když jsou v socialismu vystaveny zákazům síly otevřeně se vymezující proti socialistickému zřízení). Problém je však ten že, jak jsme vysvětlovali dříve v tomto článku, antikomunismus jako společenský postoj není pouze odmítáním konkrétních názorů K. Marxe, V. I. Lenina nebo K. Gottwalda (ve skutečnosti je nejméně tímto, jelikož většina antikomunistů tyto názory v jejich originálním znění vůbec nezná). Antikomunismus je zuřivou reakcí na jakýkoli pokus o ucelenou kritiku kapitalismu, je to důsledná obhajoba statusu quo a odmítání jakékoli radikální (tedy na kořen jdoucí) kritiky vůči současnému režimu. Komunisté jsou tedy pouze „první nepřátelé demokracie“ v řadě. Ostatní antikapitalisté jsou vždy poblíž. Vezměme si české prostředí a začněme s KSČM.

Tato strana se nesčetněkrát distancovala od minulého socialismu, každodenně ukazuje v praxi, že nemá zájem o jakoukoli revoluční činnost a že je pevnou součástí tohoto systému. Každému jenom trochu politicky vzdělanějšímu pozorovateli musí být naprosto jasné, jak obrovský rozdíl je mezi současnou KSČM a například Gottwaldovou KSČ v roce 1948. I přesto však budou antikomunisté napadat KSČM ne jako legitimního politického konkurenta v jejich „svobodné soutěži“, ale jako „stalinisty“ a „levicové extremisty“. Tyto pojmy („stalinismus“, „extremismus“) totiž nemají očividně žádný skutečný význam, je to jenom záminka k volání po represi, snaha co nejzávažnějšími pojmy poukázat na to, že nějaká konkrétní organizace je „ohrožením pro demokracii“ a má být tedy silou potlačena.

Někdo může namítnout, že i přes zjevný rozpor s realitou má KSČM v názvu „komunistická“ a proto vyvolává u antikomunistů takový odpor. Co je však s ČSSD? Co je se sociálními demokraty obecně? Co je s anarchisty? Už od roku 1989 můžeme od řady antikomunistů slyšet, jak jsou ve vedení ČSSD převlečení komunisté, kteří se v novém „demokratickém“ prostředí snaží tajně působit směrem k obnově socialismu. Některá politická sdružení, zakládající svoji činnost na „boji proti komunismu“ (dobrým příkladem je kdysi hodně aktivní ProtiAlt), jdou tak daleko, že označují KSČM za „otevřené stalinisty“, kdežto ČSSD dle nich reprezentuje „skryté komunisty“. Tady už čtenář může začít pozorovat, v čem je jádro věci. ČSSD je strana, která se naprosto otevřeně hlásí k listopadové kontrarevoluci a obnově kapitalismu v Československu, zdůrazňuje angažmá svých představitelů v této události, trvá na členství ČR v NATO a EU, podílela se na privatizaci atd. Když se jedna takováto strana, která se absolutně v ničem neodchyluje od režimní mantry „respektování svobodné politické soutěže“, dočká obviňování ze „skrytého komunismu“ a „návratu do starých časů“ (myšleno starých časů socialismu, nikoli ještě starších časů prvorepublikového kapitalismu), tak co si z toho můžeme vzít? Jednoznačně nám to říká, že primárním politickým úkolem antikomunistů není ochrana demokracie, svobody slova, politického pluralismu atd., ale ochrana současného režimu, ochrana kapitalismu.

Ochrana demokracie (ať už si pod tímto pojmem představíme cokoli) je druhotná, ochrana kapitalismu je vždy prvotní. Čím se totiž sociální demokracie odchyluje od jiných kapitalistických stran a politických směrů? Dnes již můžeme říci, že téměř ničím, tradičně se však snaží utlumit nejhorší dopady kapitalismu na život obyčejných lidí, brání se privatizaci základních sociálních služeb, občas je skeptická k vojenským tažením imperialistických mocností atd. Jinými slovy, jakákoli, dokonce i jen teoretická odchylka od obhajoby hospodářských a politických zájmů vládnoucí třídy směrem k obhajobě zájmů pracujících, může být dnes označena za „skrytý komunismus“. Na vztahu té či oné politické strany k parlamentarismu, vícestranickému systému nebo „svobodě slova“ očividně nezáleží, podstatný je vždy vztah k režimu a třídním zájmům.

Posuňme se však dále na politické i časové ose. Dostáváme se do současné doby, k událostem, které tento článek inspirovaly. K protestům proti Z. Ondráčkovi a později zorganizovaným studentským akcím pod názvem „Vyjdi ven“. Pojďme se blíže podívat na tyto akce. Odehrávají se v době, kdy politická „levice“ (tento pojem je samozřejmě dnes téměř nic neříkající, ale pro snazší orientaci je možné jej občas použít) v ČR prakticky již neexistuje. KSČM i ČSSD zažily v parlamentních volbách trpké porážky. Jejich voliči je do velké míry vyměnili za politický projekt velkopodnikatele Andreje Babiše.  V prezidentských volbách pak tradiční elektorát těchto stran volil antikomunistu s nacionalistickými tendencemi Miloše Zemana. Ovšem, i v těchto chvílích, kdy je jakákoli politická síla hlásící se aspoň formálně ke komunismu nebo sociální demokracii v rozkladu, můžeme vidět tisíce lidí na ulicích s překříženými komunistickými symboly, varovnými hesly před „návratem starých časů“, výzvami k „boji za ochranu demokracie“ atd. Co je důvodem tentokrát? Bude A. Babiš znárodňovat vlastní majetek? Omluví se M. Zeman za svoji roli v kontrarevoluci z roku 1989? Pokud ne, proč se hrozí návratem socialismu? Proč všichni zapálení bojovníci za svobodu z „demokratického bloku“ nevedou se svými odpůrci, s nimiž prohráli v „demokratických“ volbách, kultivovaný politický dialog? Proč je okamžitě v sázce rovnou „demokracie“?

Pravda je taková, že současný nesourodý buržoazní blok, vedený A. Babišem a M. Zemanem, je konkurencí pro představitele tradičních buržoazních stran, jakými jsou ODS, TOP09 nebo KDU-ČSL. Prvně jmenovaný z těchto dvou velkých politických bloků vládnoucí třídy v rámci tohoto konkurenčního boje částečně opouští do nynějška dominantního ideově politického diskurzu českého havlismu. Činí tak zejména proto, aby v současné krizi kapitalismu oslovil voliče, ovšem i z jiných důvodů. Donedávna byla totiž ideová pozice všech silnějších politických stran v tomto státě jasná. Iracionální strach z KSČM a „návratu totality“, úplné podřizování státních zájmů zájmům velkých imperialistických center jako jsou NATO a EU, s tím související nenávist k jiným imperialistickým centrům (Rusko, Čína), respekt k „nezávislosti“ médií bez ohledu na to, jak okatě si budou vybírat, koho budou v politickém spektru protěžovat atd. Těmto zažitým ideologickým dogmatům politického života v ČR vznikla v posledních letech opozice. Opozice, která nezpochybňuje ani kapitalismus, ani členství ČR v NATO a EU, ani odpor k socialismu. Představuje pouze malou odchylku od dosavadního ideologického diskurzu vládnoucí třídy. Avšak zřejmě stačí i minimální názorové rozdíly (odmítání nejzběsilejších útoků na Rusko, občasná spolupráce s prorežimní KSČM, která k tomu ještě má permanentní politické zastoupení) k tomu, aby byla ohrožena „demokracie“.

A tak tedy zrovna nyní, kdy mají bojovníci za „demokracii“ takovou příležitost ukázat, jak hluboce ctí svoji vlastní „demokracii“, jak jsou schopni kritizovat, ale zároveň respektovat své odpůrce (kteří jim mimochodem uštědřili porážku ve všech významnějších volbách), tak místo toho znovu hystericky bijí na poplach, varují před „návratem starých časů“ a „ohrožením demokracie“. Protože názorová pluralita a politická soutěž je zřejmě možná jen v rozpětí od Strany zelených až k TOP09. Vše mimo tuto osu už zavání „ohrožením demokracie“. Protože, jak už jsme uvedli výše, antikomunismus není odpor ke komunismu. Komunistická ideologie je odporem ke kapitalismu, jeho nejucelenější kritikou. Antikomunismus je ideologická obrana kapitalismu. „Komunistou“ může v ideové svaté válce antikomunistů za zachování kapitalismu být každý. Skuteční komunisté, socialisté, anarchisté, nacionalisté, liberálové a podle všeho i velkopodnikatelé zbavení téměř jakýchkoli politických názorů. Každý, kdo jakkoli momentálně odbočuje od dominantního politického směru ve většině vládnoucí třídy, může být „hrozbou pro demokracii“. A z tohoto důvodu je antikomunismus, je-li pojat jako zásadní součást nějaké politické teorie či praxe, nevyhnutelně v rozporu s jakoukoli, dokonce i formální demokracií. Každý může být „komunista“.  A jak dlouho bude trvat, než se tyto hysterické výkřiky o obraně demokracie přemění v represi proti všem těm „komunistům“? Nebylo by to poprvé, kdyby viděli, jak se „obyčejný“ antikomunismus mění ve fašismus.

Na závěr bych se chtěl vyjádřit k tomu, zda v naší zemi skutečně hrozí návrat starých časů a zdali je zde ohrožena demokracie. Jaká je odpověď? Staré časy se mohou skutečně vrátit, a demokracie je skutečně ohrožena. Staré časy věznic pro odborové předáky a příslušníky dělnického hnutí z dob Rakouska-Uherska, staré časy střílení do dělníků z dob první republiky, staré časy zákazů a represí proti komunistickému hnutí z dob druhé republiky a staré časy koncentračních táborů pro všechny odpůrce režimu. Kdo nám tyto staré časy vrátí? Kalousek, Babiš, Zeman, Drahoš? Organizujme politicky proletariát, bojujme proti kapitalistickému režimu a nemusíme se to dovědět. Skoncujme se „starými časy“. S těmi ze včerejška i dneška.

 

Pavel Jankowský